Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 450 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Poslední vlak do Ealing Broadway
datum / id22.03.2021 / 518559Vytisknout |
autorkropitko
kategorieFejetonyDalší dílo autora
témaHumorné
zobrazeno38x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog

Další díl z cyklu Tohle se mi rozhodně nestalo. Trochu nostalgická vzpomínka na londýnské metro, ten bizarní svět žijící si svým vlastním životem a řídící se svými vlastními pravidly, ve kterém jsou cestující jen nechtění vetřelci.

Poslední vlak do Ealing Broadway

Jeli jste někdy pražským metrem? Ať už si o něm myslí, kdo chce, co chce, je rozhodně lepší než drtivá většina evropských podzemek. A vždycky bude lepší než ta bratislavská, jestli tam kdy jaká vznikne.

 

Výdobytek vrcholného socialismu. Původně to měla být jen podzemní tramvaj, ale nakonec z toho udělali nefalšované supermoderní metro, které s velkou pompou vyjelo v tou dobou řádně zastaralých vagónech na počátku v té době stále ještě moderní normalizace. Staré stanice linky A patří svojí střídmou elegantní jednoduchou kulatostí k těm nejkrásnějším, na které můžete v Evropě narazit.

Když vylezete z vagónu, dáte se doprava nebo doleva a jdete ke schodům. Většinou to jinam nejde. Ztratit se? Nesmysl! I když vlastně znám pár takových expertů. Nicméně navigace je povětšinou jednoduchá a intuitivní. Nedorazit, kam potřebujete? Jen když někdo skočí pod vagón. Nebo tisíciletá voda zaplaví Prahu. Pražské metro, jednoho by unudilo svojí fádní spolehlivostí. Naštěstí jsem se na nějaký čas přestěhoval do Londýna. A o zážitky najednou nebyla nouze.

Jistě víte, že londýnské metro je nejstarším na světě. Možná ale nevíte, že první linka tamního metra byla otevřena už v roce 1863, o sto jedenáct let dříve, než ta pražská. No, a od té doby se tam toho… no moc nezměnilo. Jasně, místo parních mašin tam teď jezdí elektrické. Jenže lidé od té doby strašně vyrostli, a ještě víc ztloustli, a taky se hrozně namnožili. Přičemž ale tamní vagóny se nezvětšily snad ani o píď, protože by se do tehdy proražených tunelů nevešly. Takže, když jedete ve špičce londýnským metrem, pokud už se do vagónu konečně nacpete, což se vám v případě předchozích tří souprav nepovedlo, stojíte někomu na noze zkřivený s hlavou vybočenou do pravého úhlu kvůli sešikmeným stropům vagónů. Stejně tak zůstala téměř původní malá nástupiště a stanice, takže v některých přední a zadní část soupravy při zastavení zůstává v tunelu a první a poslední vagón otevírá jen jedny dveře, kterými se dá vystoupit na úplný okraj nástupiště. Hotová rozkoš, tenhlecten podzemní svět.

Co už na londýnském metru bylo méně skvělé, byla cena. Když se nedávno začalo v Praze mluvit o tom, že by se roční jízdenka na MHD mohla zdražit o pětikilo na strašlivé čtyři tisíce korun, Pražané začali na internetu houfně hledat, co je to cep, a jak na něj natlouct hřeby, ve vzduchu visela další defenestrace. Před těmi téměř deseti lety jsem nechával za londýnskou městskou hromadnou do čtvrtého pásma (z devíti) v průměru třiatřicet tisíc korun ročně. A to byl, prosím pěkně, super výhodný studentský kupón.

Na druhou stranu za ty prachy člověk dostal fakt hromadu zážitků. Kromě toho, že jste se vrátili v čase, tak jste měli i možnost na vlastní kůži vyzkoušet stále fungující kulturní technickou památku. Bylo to něco jako když v Praze hledáte některý z fungujících páternosterů, kterým byste se projeli, aniž byste se jím vlastně chtěli kamkoli dostat.

Čeho se vám za tu cenu také dostalo do sytosti, byla kultura. Všudypřítomní buskeři byli běžně za příplatek, ovšem v ceně jízdenky byl třeba jeden takový týpek z TfL (Transport for London – tamní Dopravní podnik), který téměř každé ráno, co jsem jezdil do školy, na přestupní stanici Leicester Square řídil davy lidí, aby se navzájem neušlapaly. Vypadal jak nějaký jamajský MC, chyběl mu už jen joint u huby a duhová čepice na jeho jinak zdredatělé hlavě. Chodil po nástupišti a do vysílačky napojené na místní rozhlas rappoval pokyny pro výstup a nástup, přestup a zástup, ústup a postup, dokonce do toho byl schopný zakomponovat i legendární Mind the Gap hlášení (bacha na díru mezi nástupištěm a vlakem, kouše). Upřímně si myslím, že jeho každoranní snaha byla naprosto marná, nicméně kdokoli v té době na oné stanici nastupoval, vystupoval nebo přestupoval, tak mu tenhle srdečný týpek vyčaroval na obličeji pořádný rohlík. A to stálo za to. Kdyby nějaký zaměstnanec DP HMP zkusil něco podobného v Praze, do pěti minut by na něj přišlo tucet stížností, jak si může za naše jízdné dovolit v práci zpívat, a ještě tím dělat lidem radost, hajzl jeden.

Jo, za ty prachy si člověk užil i trochu toho vzrušení. Dva roky v Londýně a z metra mě pětkrát evakuovali. Většinou to byly takové blbosti jako nahlášená (naštěstí jen fiktivní) bomba, skutečný požár atp. Tušíte, kolikrát se mi tohle stalo v Praze? První londýnská evakuace mě trochu vyděsila. Ale protože většina lidí kolem mě prchala v absolutním klidu, přesně v duchu typicky anglického Keep Calm and Carry On, tak mě z toho veškeré vyděšení celkem rychle přešlo. Když se mi to stalo už potřetí, byl jsem s to jasně rozpoznat, kteří z mých spoluevakuovaných byli vyplašení turisti, a kdo byl místní. Protože jsem to už v tu dobu bral za součást zdejšího koloritu, dával jsem si jako pravý anglický gentleman s ejakuací pěkně na čas.

S podobnými zážitky a postřehy bych mohl pokračovat hezkých pár stránek, neboť ono dostat se z místa A do místa B v případě londýnského metra bylo vlastně jen takové příjemné zpestření. Já jsem se chtěl ale primárně podělit o jeden konkrétní zážitek z tamní District Line, kterou jsem používal nejčastěji.

District line, zelená. Měla šest konečných na šesti ramenech. Směrem, kde jsem bydlel, v západním Londýně, se jednalo o čtyři konečné, směrem do centra, z místa, kde jsem bydlel, to byly dvě konečné, přičemž z mého ramene to naštěstí jezdilo vždy jen na Upminster.

Cesta do centra tak byla celkem v pohodě. Horší to bylo zpět. Až po Earl´s Court jsem si musel dávat fakt bacha, do jakého vlaku lezu. Přičemž po těch samých kolejích, po kterých jsem se postupně posouval ke svému tehdejšímu domovu, jezdily a občas i stavěly soupravy slavné Piccadily Line, která tím směrem měla naštěstí jen dvě konečné na dvou samostatných ramenech. Aby to náhodou někoho nemátlo.

Ne, že by na tom bylo něco divného, to jsem znal z Prahy z tamních tramvajových linek, jenže pražské tramvaje, bez ohledu na to, o jakou linku se jednalo, na každé zastávce, kterou projížděly, i zastavily. Ale tady ne. Ač třeba několik linek sdílelo stejné koleje a projíždělo stejnými zastávkami, každá linka zastavovala jen na některých. Takže ona slavná Picaddily třeba tři zastávky vynechala, pak na dvou za sebou zastavila, aby dvě další vynechala, a tak dále. Jistě za tím byla nějaká logika. Musela! Určitě.

Určitě? Čest všem nešťastným turistům, kteří se někdy snažili dostat pomocí metra na letiště v Heathrow. Znám lidi, kteří mají tak vyvinutý orientační smysl, že jsou schopni se ztratit i na maloměstě, ve kterém celý život žili. Jeden den s londýnskou městskou hromadnou a tihle lidé musí bezpodmínečně končit na dně Temže utopeni v čirém zoufalství.

Hned na začátku jsem se naučil, že nejblíže domovu mě dostanou vlaky do Ealing Broadway nebo do Richmondu, přičemž ale posledních pár stanic musím bezpodmínečně sedět v tom druhém, neboť jsem vystupoval zastávku před Richmondem, v Kew Gardens. Jestli jste byli někdy v Londýně, do Kew jste možná zavítali. Je tam národní archiv, který tedy není moc zajímavý. Je tam ale i slavná botanická zahrada zapsaná na seznamu UNESCO, ta už zajímavá je. No, a pak jedna kuriozita, je tam pohřbená Margaret Thatcherová. Ne v té botanické zahradě, normálně na hřbitově. Další kuriozitou jsem tam býval já.

Z opatrnosti jsem zpočátku vždycky lezl jenom do vlaků směr Richmond. Jednoho dne jsem se ale rozhodl být odvážný, přeci jen jsem tam žil už více než rok, a tak jsem nabyl dojmu, že se v tamním systému metra vyznám. Mazácky jsem na cestě z centra nastoupil do vlaku do Ealing Broadway, protože se mi nechtělo čekat trapných deset minut, až pojede ten s nápisem Richmond.

Kouknul jsem na plán metra, do Hammersmithu je to v pohodě, tam nebo na některé ze tří dalších stanic za ním vylezu a přelezu do vlaku na Richmond, a jsem v suchu. Tohle zpestření mě trochu zabaví. Plán to byl dobrý. Né, že ne.

Londýnské metro má jednu hrozně zákeřnou vlastnost, přestože se oficiálně jmenuje Underground, což lze do češtiny přeložit hezkým slovem podzemka, více než polovina kolejí a stanice se nachází nad zemí, takže za okny ubíhající pitoreskní domečky, cihlově rudé továrny, vzdálené brutalistní paneláky, občas řeka, mají tendenci strhávat na sebe neustálou pozornost. A tak se stalo, že zamyšlen s pohledem upřeným na svět za oknem jsem si uvědomil, že jsem dorazil do Hammersmithu až v momentě, kdy se zavřely dveře a vlak se dal zase do pohybu. Nevadí, vystoupím na další zastávce.

Když vlak začal brzdit, neváhal jsem, vyskočil jsem střelhbitě na všechny dvě a čekal poslušně u dveří. Vlak zastavil, dveře se otevřely, vystoupil jsem, dveře se zavřely, vlak odjel na Ealing Broadway. Nikam jsem se nehrnul, zůstal jsem na nástupišti, vlak do Richmondu byl přeci necelých deset minut za mnou.

V dálce drnčel vlak. Zvedl jsem oči, hned podle tvaru jsem poznal, že to je fialová Piccadily. Měla menší a výrazně zkosenější vagóny než District, protože projížděla pod centrem ve starších a menších tunelech. Tenhle vlak jel na Heathrow. Piccadily zastavila, lidi vystoupili a nastoupili, odjela. Následující vlak byla zelená District Line. Hurá! Když se přiblížil, čtu Ealing Broadway. Ok. Třeba tenhle ten Richmondskej předjel z jiného ramene. Čekal jsem dál. Další vlak byla zase fialová, Piccadily tentokrát do Uxbridge. Další vlak, zelená. Když se přiblížil, zase vidím Ealing Broadway. No do prdele, pomalu ztrácím trpělivost. Přeci jen byla neděle večer, začalo se stmívat a já tam stál už dobrou půlhodinu, možná dýl, víkendové vlaky nejezdily tak často. A taky jsem dostával hlad. Když mě následně minuly dva vlaky na jedno z největších londýnských letišť, a pak přijel zase ten do Ealing Broadway, začal jsem být už trochu nervózní. Třeba se ten Richmondský rozbil, napadlo mě. Ne, opravdu to nebylo tak nepravděpodobné, neminul den bez nějaké výluky nebo poruchy.

A tak jsem se z opatrnosti odebral konečně k plánu metra. Kouknu se, kde jsem. Hele, Acton Town, to je… to je dvě zastávky za odbočkou na Richmond! To znamená, že vlak na Ealing Broadway z Hammersmithu, kde jsem zapomněl vystoupit, minul čtyři zastávky, na kterých z nějakého důvodu nestavěl, a vysadil mě až tady. Jak mám z toho plánu pochopit, že tenhle vlak někde nestaví, když podle vyobrazení na plánu metra by měl stavět všude?!? Grrr!

Přeběhl jsem rychle na druhou stranu kolejiště. Měl jsem tentokrát štěstí, zelená jela téměř vzápětí, a teď bylo jedno kam. Naskočil jsem do vlaku a sledoval, jak další čtyři zastávky zpátky zase jen projíždíme, přičemž jsem se divil sám sobě, jak bylo možné, že jsem je cestou tam přehlédl, přestože jsem celou dobu čuměl ven z okna. Konečně jsem vystoupil v Hammersmithu, kde jsem téměř před hodinou nevystoupil, přešel nástupiště a čekal zase na vlak do Richmondu.

Jeden se blíží! Jako naschvál očekávám Piccadily, ale podle tvaru je to zelená District line, hurá! Když se přiblíží, vidím zářící nápis Ealing Broadway. V tu chvíli jsem se cítil trochu jako Mojžíš. Ztratit se a bloudit čtyřicet let na tak prťavý poušti jako byla ta Judská, která má shodou okolností téměř stejnou rozlohu jako současný Londýn, na to musí být člověk vyloženě talent.

Do Kew Gardens jsem se nakonec dostal, s více než hodinovým zpožděním. Což nebylo nic, s trochou smůly jsem tam také mohl čekat doteď. V Ealing Broadway jsem samozřejmě nikdy nebyl. Kdo ví, jestli vůbec existuje? Nejspíše jde jen o výmysl Britského institutu na matení cizinců.

Tohle se mi samozřejmě nestalo. Jak by mohlo, takhle se nechat napálit.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

22.03.2021 20:24:371 tipů dát kritice tip✩✩ annnie

Velmi pobavena! Tip a.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor