Sbírám jen samé střepy.
Rozbité doufání v pokání.
Je jich tak mnoho, nespočet.
Ano je jich tolik, snědený povyk.
Sklíčené rozbité nic, prý jsi to ty.

Sám, rozdupán tisíci koňmi.
Utlučen tichem tak rozdmýchaným.
Kolik ještě dní a nocí ustřihnutých.
V peřejích mohutné řeky, temnoty.
Vidím nic, slyším hučení, cítím stud.

Nejsi duch, ne, jsi jen rozkradený.
Opečený za studena, virální pnutí.
Už v tom těle není k hnutí, ty tupý.
Chtěl bych mozek, ne nejsem zombie.
Jen bych chtěl jiný, fungující obyčejně.

Stroze, klíč od němoty skličující, hrozné.
Ta flaška rozbila se my o hlavu v davu.
Ve frontě na štěstí byl jsem až poslední.
Prý už nic nemá, tak pravá levá do života
žádná sleva. Tu mě máte odmítám se sám.
Řeka naděje každým rokem je ji méně.
Tak to jsem já. notoricky ubité, že by lidské
plémě. Ano to tělo bylo ve slevě na pohled
docela trumf. Uvnitř však, jen samá rtuť.