Stalo se to včera ale dost možná jen v jedné vteřině

nebo v milionech minut po tisíce let chce se mi zařvat, ale

vlasy jako listí opadávají a šedivý sníh na tváři taje pod žiletkou

a pocit měkkosti ne a ne odejít.

Stalo se to včera. Den před tím dnem, co je teď

mezi nimi krátký výpadek, ale hodiny to tikají za mě, takže klid 

říkám si a marně hledám ptáka pod pupkem, co mi za tu dobu narostl

od piva & od ženských & od křesla, že jsem ho nepil, nešukal a neválel se

v jakémkoli pořadí sloves chceš. Včera, slyšíš?! Včera...

Přibíjela si obrázek, na něm strom a na stromu jedno slovo za druhým ze svatby

a nechalas je provětrat, pečlivě, jako když myješ nádobí, a víš, že za chvíli zazvoní telefon

ubožáku chrchlal dřez, nebo ty, těžko rozpoznat. Roztáhlas nohy a čekala, že vyletí 

jako klaun z krabice, ale ten strom tam byl nakřivo a slova padala jedno vedle druhýho

do prapodivný hromady, ze kterých zbyla jen chumláž, ve který se nechce nikdo přehrabovat

protože bylo jasný, že konec je zašmodrchaný do tenisek toho od vedle. 

Stačí je nazout, říkal jsem si, a tvářit se, jako by včera nebylo, ale ten dřez

a všechno to špinavý nádobí, tvoje nohy i to mezi, AXIS MUNDI šeptnul jsem si do zbytku

duše, co nevzala roha - doslova - ale žádný ďábel do mě nechtěl ani vlézt. Prostě měkký plyšový

papuče nejsou tenisky, chápeš? A já to chápal, ale stejně jsem ten obraz narovnal a 

okatě maskoval, že včerejšek, ta vteřina, těch tisíc minut a miliony let nic není

oproti ptačímu zpěvu takhle zjara.