Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 450 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Je to na tobě Zuzi
datum / id25.03.2021 / 518714Vytisknout |
autorhonzino
kategoriePohádkyDalší dílo autora
zobrazeno33x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog

Příběh je o dívce, která se dostane do pohádkového světa, aby tam pomohla vyřešit  záhadu se zmizením známých pohádkových postav.

Je to na tobě Zuzi

 

Toho dne měla Zuzka, hrdinka našeho příběhu, sváteční náladu. Aby ne, když byl zrovna poslední školní den. Vracela se ze školy a v baťůžku na zádech si nesla vysvědčení z páté třídy. V uších jí navíc doznívala pochvala od paní učitelky, jak dobře si celý rok vedla.
Na začátek prázdnin se těšila celý školní rok. Učení ji zrovna moc nebavilo. Ráda tvořila, bádala, objevovala a upřímně řečeno, školní povinnosti ji v tom dost omezovaly.
To samo o sobě by nebylo tak hrozné, kdyby ji ve všech jejích činnostech neprovázela netrpělivost. Snad za tu nelicho-tivou vlastnost mohla uspěchaná doba nebo co, ale všude chtěla být hned, všechno pokud možno rychle hotové, sotva jedno dokončila už hledala něco nového.
Možná vás napadne, jestli vůbec stihla mít z něčeho radost. Věřím, že ano. Alespoň chvilku, vždyť jinak by ji přece nic nebavilo, no ne? Ovšem jak se v našem příběhu později ukáže i ona nakonec bude muset prokázat notnou dávku trpělivosti, aby dosáhla kýženého cíle. Ale všechno hezky popořádku.
...........
Bylo kolem deváté dopoledne. Azurově modrá obloha, teplé sluneční paprsky a od zítřka prázdniny. Páni, celé dva měsíce volna! Hned na zítřek jí maminka slíbila, že vlakem zajedou do okresního města a udělají si takový pravý holčičí den. Zuzka už se nemohla dočkat.
Těžko říct, jestli by se na zítřejší den těšila stejně, kdyby věděla, jaká překvapení a nástrahy na ni čekají. Teď ovšem neměla o ničem ani tušení, tak vesele mířila k domovu.
Nejkratší cesta ze školy vedla přes místní malý parčík. Dívka jej znala velice dobře. Chodívala sem ve volném čase s rodiči na procházku a taky na výbornou zmrzlinu, kterou od jara do podzimu prodávali v nedalekém stánku.
Cestičku v parku, klikatící se mezi nově vysázenými mladými stromky, lemovaly nejrůznější druhy skalniček, doplněné ozdobnými trávami.
Zuzku bavilo sledovat, jak park mění vzhled i  barvy, v zá-vislosti na ročním období. Tím se alespoň její každodenní cesta do a ze školy stávala nevšední.
Ve fialové sukýnce, bílém tričku s růžovými srdíčky a zánovních světlých sandálích, zvesela vykračovala po štěrkovém chodníčku.
Středně hnědé vlasy, sahající téměř k lopatkám, měla sta-žené do bohatého culíku, pohupujícího se v rytmu jejích kroků střídavě nalevo a napravo jako kyvadlo. Zeširoka se usmívala i když by nejraději skákala a zpívala.
Na jedné z laviček nedaleko před ní zahlédla postavu. Ještě před chvílí by vsadila na úplně prázdný park. Nebo že by tak špatně viděla? Nebylo by divu.
Zuzka, kvůli oční vadě, nosila už odmala dioptrické brýle. A to je někdy pěkné trápení. Věděli jste, že člověk, co nosí brýle, má kvůli obroučkám výrazně omezené periferní vidění? Potom snadno něco přehlédne a narazí. Má-li navíc smolný den, rozpleskne se rovnou na zemi jako palačinka.
Zuzka s tímto handicapem sice bojovala statečně, ale přesto mnohokrát nějaký ten šrám utržila. Rodiče jí často museli pořizovat nové brýle, když se ty staré, vinou nějaké menší, či větší nehody polámaly.
Ať už to s jejím viděním bylo jakkoli, na lavičce zkrátka kdosi seděl. Zuzku to znervóznilo. Ohlédla se, zda není poblíž někdo známý. Jako naschvál zrovna nikdo nešel.
Znepokojeně posunula brýle na nose a nespustila z cizí osoby oči. Zároveň trochu zpomalila, aby měla čas si ji pořádně prohlédnout.
Brzy zjistila, že jde o starší ženu, působící na první pohled velmi elegantně. Tmavé kalhoty, šedá halenka s černým lemováním a na hlavě velký tmavý noblesní klobouk se stuhou. Oblečení sice nepatřilo mezi poslední výkřiky módy, ale na gracióznosti to staré paní rozhodně neubíralo. Její celkový vzhled doplňovaly krásné černé lodičky. Takové, co mívají modelky, jen s mnohem menším podpatkem.
Zuzka se pousmála, protože ji právě napadlo, že tu dámu nejspíš vystřihli z titulní strany starého módního časopisu a omylem ji posadili tady v parku na lavičku. V minulosti ji tu, ani jinde nepotkala, tím si byla jistá. Někdo tak zvláštní se nedal přehlédnout.
„Dobrý den,“ pozdravila dívka způsobně, když zvolna došla k neznámé paní.
„Dobrýýýý…den,“ stačila paní sotva doříct, než si rukávem zakryla ústa a hlasitě kýchla, „hepčííí!“ Popotáhla nosem, zašátrala v černé kabelce, ležící vedle ní a vytáhla károvaný látkový kapesník, aby se vysmrkala. Pak omluvně dodala: „Asi jsem někde nastydla.“
Při šmátrání v kabelce vytrousila jakýsi pomuchlaný ba-revný papírek, který zvolna dopadl pod lavičku na zem.
Tisícikoruna (!), uvědomila si Zuzka vzápětí. A ta neznámá si toho nejspíš vůbec nevšimla. Takových peněz! To by bylo věcí, běželo dívce hlavou. Třeba to tričko s těmi kamínky, co viděla nedávno v jednom z  obchodů. Nebo ta stavebnice LEGA, zasnila se na okamžik.
Bojovala s pokušením, jak se peněz nenápadně zmocnit. Možná by to té paní ani nechybělo.
Určitě má peněz dost, když se jí válejí jen tak v kabelce, dumala Zuzka, aby našla omluvu pro své hříšné myšlenky.
Naštěstí se rychle vzpamatovala, hbitě sehnula, bankovku zvedla a podala ji ženě: „Paní, něco vám tady vypadlo.“
„Podívejme,“ zvedla neznámá udiveně obočí, „děkuji ti má milá, udělala jsi mi radost. Ne každý by mi peníze vrátil.“
Mluvila sice vlídně, ale přeměřila naši hrdinku takovým pohledem, že ta hned provinile sklonila hlavu a nervozně špič-kou boty přesouvala kamínky na chodníčku. Jak mě vůbec mohlo napadnout, že bych si peníze nechala, zastyděla se.
„Nemám peněz nazbyt, moc by mi chyběly,“ objasnila paní, naposledy utřela nos, vzala podávanou bankovku a společně s kapesníkem ji vrátila zpět do kabelky.
„Dávejte pozor, ať peníze zase nevytratíte,“ varovala Zuzka. V tu samou chvíli ji zaplavil krásný pocit z dobrého skutku, který právě vykonala.
„Haf, haf,“ ozvalo se znenadání, až sebou dívčina leknutím trhla. Teprve nyní si všimla, že neznámé paní sedí na klíně malý černošedý pejsek, neurčité rasy.
„Jejda, tebe jsem vůbec neviděla!“ promluvila na psa.
„Ty jsi Zuzanka, viď?“ zeptala se paní poněkud zbytečně, protože to evidentně věděla.
„Hm,“ potvrdila dívka ledabyle a hned zaprosila: „můžu si pohladit toho psa?“
„To víš, že můžeš,“ souhlasila žena, „neublíží ti.“
„Jak se jmenuje?“ zajímala se dívka a drbala pejska, vesele vrtícího ocáskem za ušima.
„Arči,“ sdělila paní ochotně, „líbíš se mu, to já poznám.“
Zuzka se náhle zarazila, přestala hladit psa a kousek poodstoupila, aby na ženu lépe viděla: „Jak to, že znáte moje jméno?“
„To bych ti teď těžko vysvětlovala,“ odpověděla žena ne-vzrušeně, „mysli si třeba, že jsem ho uhodla.“
„Vy jste tady na návštěvě a někdo vám o mně řekl?“ pídila se dívka.
„Jak se to vezme, možná řekl, možná ne. Pravdou je, že tady na tebe čekáme, viď Arči.“
„Haf.“
„Čekáte na mě? A proč?! Vždyť vás vůbec neznám.“
Paní opět zalovila v kabelce. Vytáhla velký, místy rezavý klíč: „Byli jsme vysláni, abychom ti předali vzkaz a tady ten klíč,“ podala jej udivené Zuzce, „pečlivě ho schovej. Otevřeš s ním dveře, za kterými na tebe čekají.“
„To je nějaká sranda, že jo?“ zasmála se dívka pobaveně a nevěřícně zároveň.
„Není, věř mi,,“ odvětila žena docela vážně.
„Já ale nechci žádný klíč nebo dveře,“ zavrtěla Zuzka odmí-tavě hlavou, „nechápu k čemu by mi to bylo dobrý.
„Prosím, nech si jej,” naléhala žena, „je to důležité.”
„Jak pro koho,” zamumlala dívka.
„Všechno v klidu uvaž. Rozhodneš se, až budeš připravená.“
„Připravená na co?“
„Pomoci někomu s hledáním.“
Zuzce už pomalu docházela trpělivost: „S hledáním čeho?“
„Více ti dnes říct nemůžu, ale slibuji, že se vše dozvíš v pravý čas.“
„No tak to je teda fakt dobrý,“ nasadila dívka ironický tón, „co když si nechci nic rozmýšlet?“
„To by byla velká škoda,“ řekla neznámá tajemně.
Zuzka převracela klíč v dlani: „Takže podle vás, mám jít kamsi, nevím kam, pomáhat hledat něco, nevím co, když předtím projdu dveřmi, co k nim pasuje tenhle klíč. Správně?“
„Přesně tak.“
Zuzka si pomyslela, že ta ženská to asi nemá v hlavě v po-řádku a že bude lepší všechno odkývat, jinak se jí nezbaví. Navenek se tedy zatvářila ochotně a zdvořile slíbila, že o tom bude přemýšlet.
K čemu jsem se to zase přimotala, zaúpěla v duchu jednou nohou na odchodu. Stejně jí ale vrtalo hlavou, kdo ta ženská může být. Nedalo jí to, aby se nezeptala: „Kdo vlastně jste paní?“
Žena měla na tváři pobavený úsměv: „Říkají mi Vyřídilka, nebo Bába Vyřídilka.“
Zuzku její odpověď natolik zaujala, že zapomněla na svůj odchod: „Proč zrovna Bába Vyřídilka?“
„Inu, protože u nás jsem takovým poslem k předávání zpráv. Tady tomu moderně říkáte kurýr, nebo tak nějak. A mimo-chodem, v hlavě to mám docela srovnané,“ dodala šibalsky.
Zuzka strnula. Ona snad čte myšlenky! A co myslela tím u nás. „Kde je to u vás?“ zeptala se.
„Nejmenuješ se náhodou Zuzanka Netrpělivá? Říkala jsem přeci, že více dnes říct nemůžu.”
„Ach jo, to slyším pořád,“ dupla Zuzka vzdorně.
„Už musím jít,” dělala Vyřídilka jako by nic. Sehnula se, aby postavila Arčiho na zem: „Vyřídili jsme co bylo třeba, půjdeme kamaráde,“ při těch slovech pomalu vstala z lavičky.
Pejsek poskočil, zavrtěl ocáskem, odběhl k Zuzce pro po-hlazení a následoval odcházející paničku.
Dívka stála jako opařená. Zírala na vzdalující se dvojici. Pak pohlédla na klíč v dlani a prohlížela jej ze všech stran.
Nebylo na něm vůbec nic zvláštního.
Obyčejný, trošku narezlý klíč, kterými otevírají kasteláni staré hrady a zámky. Na rozdíl od dnešních moderních klíčků, byl i docela těžký a taky chladný. No, jako kov.
„Teda ta ženská mi úplně zkazila den,“ povzdechla si Zuzka. Když zvedla oči zpět za odcházejícími, nikdo tam nebyl. Bába Vyřídilka a její psík zmizeli. „Že mě to ani nepřekvapuje,“ pokrčila dívka rameny a vydala se pomalým krokem k domovu.
.............
Dívku doma nikdo nečekal. Byla zvyklá. Oba rodiče pracovali na ranní směnu a vraceli se domů až odpoledne.
Přesněji řečeno, nečekal nikdo, kromě mourovaté kočky jmé-nem Micina. Ta ji přivítala hned ve dveřích. Otírala se děvčeti o nohy a tiše předla.
„Copak bys ráda? Kapsičku?“ shýbla se Zuzka, aby ji pohladila, „a neprovedla jsi zase něco? Nee? No tak dáme kapsičku.“
Narovnala se, zula sandály a vystoupala po schodech do prvního patra jejich domu, hbitě následována kočkou. Jako vždy, zamířila dívka nejprve do svého pokojíku.
Na první pohled bylo zřejmé, že jde o dívčí pokoj. Světle fialovou a bílou barvu na zdech doplňovaly samolepky s květi-nami a motýlky. V jednom rohu místnosti stál psací stůl a nad ním police s plyšáky. Přímo naproti byla skříňka, zaplněná dřevěnými stavebnicemi různých budov. Ty Zuzka ve volném čase ráda sestavovala. Říkávala, že by jednou chtěla stavět veliké a krásné domy. Do pokoje se pohodlně vešla ještě rozměrná skříň a válenda. Jen tikot budíku, umístěného na malém stolečku vedle válendy, rušil převládající ticho.
Zuzka odložila na psací stůl klíč od Báby Vyřídilky, sundala ze zad baťůžek a vytáhla z něj igelitovou složku s vysvědčením. Teprve nyní si dokument v klidu prohlédla. Jsem zvědavá, co mi řeknou rodiče, pomyslela si a pohodila složku vedle klíče.
Sedla znuděně na okraj válendy a rozhodovala se, zda má pustit televizi nebo počítač.
„Jé, já na tebe zapomněla, viď?“ řekla Míce, která jí vysko-čila na klín a nesmlouvavě přerušila tok jejích myšlenek, „tak pojď, najdeme něco dobrého.“
Doprovázena kočkou, odešla do kuchyně. „Budeme tady muset trošku uklidit,“ promluvila opět na Mícu. Ta vypadala, jako by jí všechno rozuměla.
Děvče sklidilo z jídelního stolu hrníček, drobky od snídaně a zamířilo do spíže. Vzalo kapsičku s kočičím žrádlem a pro sebe jablko.
Zatímco si Micina pochutnávala na obsahu kapsičky, sedla si Zuzka na jednu ze židlí u stolu, zakousla se do jablka a pozorovala ji: „Kdybys tak věděla, co se mi před chvílí stalo,“ posteskla si, „ale ty bys mi stejně nepomohla.“ Micina se ani neohlédla. Dívka se vrátila do svého pokoje a čekání na rodiče vyplnila koukáním do počítače.
...............
Za vysvědčení dostala Zuzka od rodičů pochvalu a dárek - nové stříbrné náušnice, které si vyhlédla v jednom z místních obchodů.
A protože prosluněný teplý červnový den přímo vybízel k výletu, vyrazili odpoledne všichni tři na kolech po místní cyklostezce.
Když se pak na zpáteční cestě zastavili na dobré večeři, měla Zuzka pocit, že lépe dnešek prožít nemohla. Úplně zapomněla na dopolední setkání s Vyřídilkou.
Schylovalo se k večeru. V tu dobu u nich doma měl většinou každý svůj program. Tatínek byl v garáži, maminka v kuchyni a Zuzka ve svém pokoji.
Ten večer naše hrdinka stihla ještě procvičit údery na bicí, což ji bavilo a donutila se přehrát pár not na saxofonu, což ji bavilo o něco méně.
Ze všeho nejvíc ale pokukovala na hodiny. Několikrát se přistihla, jak očima postrkuje ručičky, aby už mohla do postele a bylo zítra, kdy pojedou s maminkou na slíbený výlet.
Spát šla nakonec dříve než jindy. Chvilku se převalovala, ale pak s úsměvem na tváři a nadmíru spokojená usnula.
Tu noc se jí zdál sen. Procházela parkem, kde na ni čekala Vyřídilka. S klíčem v ruce ji zavedla k jakési neznámé tvrzi. Poté, co spolu odemkly těžké bukové dveře, vyřítila se na ně veliká chlupatá příšera.
Zuzka se notně vylekala, ale ukázalo se, že příšera pouze ztratila mobil. Dívka měla naštěstí ten svůj u sebe, takže stačilo vytočit telefonní číslo příšery a zvonící telefon našli zapadlý ve vinném sklípku, patřícímu k tvrzi. Mezi sudy navíc objevili jakéhosi mladého prince. Tomu dívka pomohla ven a on jí za to věnoval plakát s podpisem známého youtubera. Vyřídilka pak Zuzce poděkovala, že vše tak krásně zvládla a zavedla ji zpět domů.
............
Ráno Zuzku nemusel nikdo budit. To byla ale kravina, ten sen, smála se, sotva otevřela oči. Vyskočila z postele a ještě v pyžamu běžela do kuchyně.
Hodiny ukazovaly teprve půl sedmé. Tatínek už byl v práci a maminka dospávala.
Zuzka se rozhodla nachystat snídani, takže když maminka vstala, velmi ji to potěšilo. V radostné náladě spolu posnídaly, uklidily ze stolu a převlékly se, aby mohly vyrazit k vlaku.
Na nádraží stály samy dvě. Vlastně, ono to ani nebylo nádraží, jak si jej mnozí představují. Vedla tudy jen jedna kolej, u které bylo vyvýšené nástupiště a zastřešená čekárna. Nástupiště bylo dlouhé tak akorát na tři vozy motoráku.
V jízdním řádu byla uvedena poznámka Na znamení, což značilo, že vlak zastavil pouze po stisknutí signalizace ve vlaku, nebo pokud na zastávce někdo stál, jako právě nyní.
„Mami, kdy už to pojede?“ ptala se Zuzka netrpělivě.
„Za chvilku Zuzi,“ odbyla ji tak trošku maminka.
„Ach jo,“ dívka začala otráveně přecházet po nástupišti sem, tam. Její pozornost naštěstí upoutalo čapí hnízdo na vysokém komíně, vzdáleném zhruba 50 metrů vzdušnou čarou.
Protože zastávka, na které se právě nacházely, byla v kopci, bylo na něj dobře vidět.
Na okraji velkého hnízda zrovna stál jeden z dospělých čápů a dohlížel na dva malé čapí potomky. Neúnavně vystrkovali zobáky a čekali, co jim jejich rodiče donesou.
Z lovu se právě vracel druhý dospělák. Ještě ani pořádně nepřistál a už se ozvalo hlasité klapání, jak obě mláďata zobáky chňapala po potravě.
Dívka přestala vnímat čas. Sledovat čápy bylo tak zábavné, že nezaznamenala přijíždějící vlak, dokud neslyšela zaskřípění brzd.
Trošku sebou trhla, ale byla ráda, že se konečně dočkala.
„Mami, ty čápi byli srandovní, vidělas?“ sdělovala mamince nadšeně, jakmile nastoupily do vlaku a usadily se na volná místa k oknu. Aniž čekala na odpověď dodala: „Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla?“
„Jestli to nebude tím, že vlakem moc často nejezdíme,“ rozesmála se maminka.
Naše hrdinka už neřekla nic, jen pozorovala vzdalující se komín, dokud jí nezmizel z dohledu.
„Dobrý den, předložte jízdenky prosím“, ozvalo se.
Zuzka odtrhla pohled od okna a se zájmem si prohlížela paní průvodčí, stojící u jejich sedadel.
Měla na sobě tmavě modrou uniformu, z níž vykukovala sněhobílá košile a barevný šátek, uvázaný na způsob kravaty.
„Jeden celý a jeden dětský Ústí,“ řekla jí maminka, neboť na zastávce, kde nastoupily, chyběla výdejna jízdenek. Přitom vytáhla z kabelky peněženku, aby z ní vylovila bankovku k zaplacení.
Paní průvodčí zkušeně vyťukala něco na strojku, co držela v ruce, naklonila se blíže k mamince a melodicky pronesla: „Šedesátpět.“
Vzala podávané peníze, vrátila drobné a se slovy: „Vaše jízdenka,” předala mamince úzký proužek papírku, jenž mezi-tím vylezl ze strojku. Na obě se mile usmála: „Děkuji a přeji příjemnou cestu.“ Poté se vzdálila do vedlejšího vozu.
„Tak vyřízeno,“ řekla maminka, drobné i jízdenku uložila do peněženky a tu pak zpět do kabelky.
Vlak mezitím nabral rychlost a vůz se začal při jízdě otřásat. Se Zuzkou i maminkou to házelo nalevo, napravo, až se tomu obě musely občas pořádně zasmát.
Sledovaly míhající se krajinu a sem-tam prohodily nějaké to slovíčko, takže jim cesta příjemně ubíhala. Bohužel jen do doby, kdy se z motoru začaly ozývat podivné zvuky.
Vlak zrovna zastavil v železniční stanici. Jen co vystoupilo a nastoupilo pár cestujících, objevila se ve dveřích vagonu opět paní průvodčí: „Prosím o pozornost!“ zvolala hlasitě, „máme technickou závadu na motoru. Musíte si vystoupit.“
Ve voze to zahučelo jako v úle.
„A jak se dostaneme dál?“ zeptal se kdosi.
„Přijede jiná souprava,” snažila se paní průvodčí všechny uklidnit, „omlouváme se za problémy,“
„To je nám tak platný,“ zvedl se jeden pán ze sedadla a naštvaně zamířil ke dveřím.
Někteří nespokojeně brblali, ale spořádaně vystoupili.
Zuzka s maminkou se uchýlily dál od hlavního vchodu, téměř na samý konec perónu, odkud měly dobrý rozhled. Za nimi byl už jen východ z nádraží a vysoký plot.
Po chvíli maminka prohodila: „Asi bych měla zjistit, jak to vypadá s tou náhradní dopravou.“
„To se budeme motat mezi těmi lidmi?“ zeptala se Zuzka trochu znechuceně.
Maminka se zamyslela: „Dobře, počkej tady a ani se nehni. Já budu hned zpátky.“
„Tak jo,“ souhlasila dívka, „a spěchej,“ dodala za vzdalující se maminkou.
Upravila si batoh na zádech a znuděně se rozhlížela kolem. Nádraží bylo malé a ne příliš frekventované. Nejspíš se tu takové množství cestujících, vyskytovalo jen zřídka.
Nic moc, pomyslela si Zuzka. Všude sice visely truhlíky s osázenými letničkami, ale celkový dojem působil spíš zpustle. Hlavní budova s opadanou omítkou, místy popraskaný beton na nástupišti a špinavá okna.
U několika dveří bylo zřejmé, že je dlouho nikdo neotevíral. Chránily je mříže s visacími zámky a seděl na nich prach.
Zuzčinu pozornost spíše upoutal vysoký plot za jejími zády. Dalo se jen předvídat, že je za ním zahrada, nebo sad.
Vstupní branku přehlédnout nešlo. Byla zdobena masivním uměleckým kováním. Působila jakoby k plotu ani nepatřila, přestože byla zjevně jeho součástí.
Dívka nevěděla proč právě branka přitahovala její pohled jako magnet. Nedokázala z ní spustit oči, ač se o to snažila. Najednou jí to došlo - ZÁMEK (!) Že by zrovna sem patřil ten klíč od Vyřídilky? Bleskově sundala batoh ze zad. Nemusela ani moc šátrat, klíč sám vklouzl do její ruky. Pomalu se s ním blížila k zámku branky.
Nebylo potřeba vynaložit téměř žádné úsilí. Klíč vklouzl do dírky snadno a otočit jím byla hračka. Ozvalo se hlasité cvaknutí. Zuzka stiskla kliku a potlačila. Dvířka se slabým vrznutím povolila. Pootevřela je a nesměle nakoukla, co je za nimi.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor