Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 449 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Azdhorovo oko
datum / id26.03.2021 / 518741Vytisknout |
autorH.A.R.R.Y.
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaFantasy
zobrazeno20x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog

Ed Jaeger dluží zmutovanému bossovi Carlu Terranovovi velké peníze, a proto se v doprovodu gangsterů vydává najít mýtický artefakt nedozírné hodnoty, aby se ze spárů mafie vykoupil. Společně se svým parťákem, tallem Bobem, hledá vstup do podzemní chodby, kde by mělo být Oko ukryté, ale netuší, že najde něco, co by raději mělo zůstat skryté... 

Azdhorovo oko

 Costa del Mar

New Mexico

Pospolité státy americké

6. června 1923

 

1

Na rozvaliny chrámu Strang dopadalo ostré ranní světlo.

Vyrůstal z podloží západní strany bazaltové skály a struskovité kužele nedalekých hor, pískovcové hrby a zvrásněné kaňony kolem něj vypadaly proti břidlicovému nebi jako temné siluety. Světlající stín, nořící stěny chrámu do zelenkavé mědi, odhaloval zdobená průčelí, kamenné sochy dávných model, které měly místu zaručit božskou přítomnost, a jeden čerstvě zasypaný hrob. Na okraji nádvoří se hrbila postava ve světlehnědém zaprášeném kabátu, černých kulatých brýlích a klobouku se širokou krempou a kolem ní se nacházeli čtyři zmutovaní muži a jeden vzácný exemplář cizího druhu. V časných ranních hodinách by byl slyšet zpěv ptáků, ale na nádvořích zarostlých jukou a pelyňkem tu doposud sedělo zvláštní ticho jako nutné mlčení nad nějakým zlověstným tajemstvím.

Edward Jaeger se hrabal se v zemi u vstupu do podélné galerie a dával si dobrý pozor, aby se mu nesklouzla noha na nestabilní zemině. Do nesčetných prohlubní a jam, kterými bylo okolí chrámů zasvěcených Alaricovi z Méru protkané jako obrovské plástve posvátných včel, už napadala spousta jeho kolegů a Ed si byl naprosto jistý, že se s jejich obličeji – rozdrcenými těžkými kamennými kvádry, probodanými železnými hroty na dně skrytého propadliště nebo šípy z automatických kuší – nechce potkat tváří v tvář.

Kousek od Eda se na místě nad merlíkovými keři houpal jeho parťák Bob a nedával nijak najevo, že by mu okolní nehostinné prostředí nebo hlídka pod dozorem gangsterů dělaly nějaké vrásky.

Není divu, uchechtnul se Ed v duchu. Vždyť on žádné nemá.

Bob se jako na znamení otočil a zadíval se na Eda. Dobrodruhovi naskočila husí kůže. Neměl rád, když se na něj tall takhle zaměřil. Obvykle to znamenalo jen potíže a o ty zrovna nestál ani jeden z nich. Proč ta létající koule s velkým zarudlým okem a chapadly pořád stála o jeho společnost, nešlo Edovi na rozum. Potkali se v hospodě před několika týdny a od té doby byl tall všude s ním. Třeba to nějak souviselo se vzpomínkami na ten večer, které si Ed nemohl vybavit a podle kterých se zavázali říznutím do prstu k pokrevnímu bratrství.

Nebylo to tak divné jako fakt, že Ed na svém palci skutečně jednu zacelenou řeznou ranku měl a Bob už mu několikrát před očima mával jedním z jeho chapadel, aby mu i on ukázal místo, kde se slavnostně říznul rezavým zavíracím nožem, než sebou v bezvědomí praštil o stůl.

Nad důvodem, proč by do sebe nechal řezat, už Ed přemýšlel nesčetněkrát a pořád to v něm vyvolávalo nepříjemné pocity. Možná za to mohla touha po přátelství. Ale spíše se postupem času klaněl k opilecké sázce.

Byl ale rád, že tu s ním tall byl. Fungoval jako skvělá pojistka, kdyby se gangsteři zalezlí ve stínu jejich vozu opodál znovu rozhodli střílet. I když, jak se to vezme.

Štětcem odhrnul nános zeminy. Zatím nenašel nic moc. Jen fragmenty keramiky, některé s rytou, slámovanou, voštinovanou nebo plastickou výzdobou nebo s výzdobou tvořenou nehtovými vrypy. Pak taky zlomek mazanice s otiskem prutu. Nic jiného na celém nádvoří u galerie. Jako by všechno zmizelo nebo to někdo odnesl. Ed hrábnul do země a nechal si ji prosít mezi prsty. Všechno, co někdy bylo, zase zmizí a nic po tom nezůstane. To, co padá na zem, někomu kdysi patřilo, ale teď už je všem všechno jedno.

Možná to takhle bylo se vším, napadlo ho a znovu v sobě ucítil ten známý pocit prázdnoty. Vzpomínky rozbité a rozdrcené jako tenhle písek, rozváté větrem bůhvíkam a zničené natolik, že se to nedá už vrátit zpátky a spravit. Spraví někdo rozdrolenou sochu? Některé věci se prostě opotřebí a čas zařídí, že už po tom nikdo nevzdechne. Edovi se v mysli vybavil obraz jeho otce a po těle ucítil mravenčení. Někde přece musí být. Nemohl se propadnout do země.

Dostal chuť tenhle vtíravý pocit zahnat skleničkou režné. Nebo dvěma. Nebo radši celou lahví. Neměl rád, když se to dostávalo ven a zdřevěnělo mu to nohy a ruce. Nepatřilo to k němu, stejně jako on nepatřil do běžného života s pravidly a nařízeními. To všechno bude v pořádku, až splatí všechny dluhy. Třeba se pak vydá někam do neznáma. Někam, kde mu nic kolem něj nebude připomínat to, co kdysi ztratil.

Nechal zrnka spadnout z rukavic na zem.

A na zlomek vteřiny měl v hlavě dokonale prázdno.

Pak ho ale vyrušil tall.

„Dělá se mi blbě,“ řekl Bob a Ed jeho hlas slyšel v hlavě jen jako slabý šepot. Tallové byli telepati a dorozumívali se jen předáváním svých myšlenek. Byli to taky výborní bodyguardi a gangsteři – dokázali jen silou vůle lámat ruce a nohy –, ale Bob trpěl nevolností a závratěmi, vždycky když viděl krev nebo si na ni jen vzpomněl. A to v přestřelce nebylo zrovna k užitku. Proto měl také kolem toho obřího oka klapky jako závodní kůň. Aby na to svinstvo na zemi prostě neviděl.

„Tak si představ něco pěknýho,“ odsekl Ed, nadzvedl si brýle a promnul si unavené oči.

„To bych ale nesměl mít před okem tuhle velkou chrámovou věž. Připomíná mi to mýho kamaráda. Spadnul, když leštil okna při slavnostním otvírání věžáku ve městě. Celou tu dobu, kdy lez po traverzách, se mu nic nestalo, nespad mu dokonce ani klíč, ale pak najednou otvíračka a bum, sletěl rovnou na chodník, kde se rozprsknul, jako když se utrhne rampouch. Ještě že to bylo na zadní parkoviště, jinak by tim asi nepotěšil smetánku, co se přišla podívat. Jen tak tak minul stojící auta – moh si ustlat přímo na nich, kdyby spad kousek vedle. Myslím, že to nahodilo i kus omítky. V poledne, kdy mrakodrap nevrhá stín, je možný ještě vidět zaschlou krev. Vypadá to, jako když se rozleje inkoust. Ta krev… ta…“

Tall se zakymácel, omdlel a prásknul sebou do hlíny pod sebou.

Ed si povzdechnul. Až se Bob vzbudí, bude mu muset povyprávět nějakou veselou historku z hospody nebo z bordelu. Aby chudák přišel na jiné myšlenky. Nemohl ho ale nechat válet na místě, kde se chystal k výzkumu.

Vstal a opatrně se vydal k Bobovi, aby ho odtáhnul ke galerii. Hezky do stínu, kde si tall odpočine. A kdyby se náhodou pozvracel, nezafláká místo, kde by měl Ed hledat vstup do podzemí.

Někde tady přece musel být, zatraceně.

Podle otcových poznámek měl tady někde být vstup do podzemní chodby vedoucí do obřadiště Asteřanů.

Místa plného zlatých obřadních předmětů.

Učiněné bohatství.

Vykoupení všech Edových dluhů.

Za Edovými zády se ozval hrdelní smích.

„Dávej si na toho svýho mazlíčka pozor!“

Gangsteři mafiánského bosse a mutanta Carla Terranovy se opodál snažili vypořádat s nepříznivým větrem a horkým počasím každý po svém, ale tallova ztráta vědomí je zřejmě probrala z lelkování. Dva muži v pomačkaných a zaprášených oblecích – Želva Jerry a Dine Quaterback – seděli na zemi ve stínu jejich zašpiněného polopásového Citroënu P17 a kouřili. Vedle sebe měli položené armádní browningy, jen tak, na připomenutí, že není radno si s nimi zahrávat.

Želva byl obrovský kus chlapa, kterému kvůli mutaci narostl na zádech velice odolný krunýř. Dokázal dokonce vydržet rány z pušek na padesát metrů bez poškození. Jeho zadní krunýř byl mnohonásobně pevnější než ohebný přední, který se na krátkou vzdálenost dal prostřelit devítimilimetrovou střelou, ovšem Želva ho dokázal naklonit tak, aby se po něm kulka sklouzla.

Dine byl extrémně nebezpečný ostrostřelec. Po mutaci se mu oči přizpůsobily tak, aby vše kolem sebe viděl v širším úhlu. Podobně jako chameleon se také dokázal dívat na dvě místa zároveň a střílet na každé oko zvlášť. Jeho reflexy byly extrémně rychlé. Pokud by se to říkalo ve starém žargonu, tak měl nejrychlejší ruce na západě.

Další dva se opírali o samopaly Thompson na prvním schodu ke galerii a u seschlých kořenů zakrslých a sladce vonících pínií se volnou dlaní plácali do stehen.

Silly byl nebezpečný tvor, který se sotva dal považovat za člověka. Kdysi spadl do jeskyně, a když se z ní vrátil, byl to v podstatě sliz v lidské podobě. Jeho slizká podstata mu umožňovala infiltrovat téměř cokoliv a jeho sliz byl také vysoce toxický. Bohužel dokázal držet lidskou podobu pouze osm hodin. Když odpočíval, nabíral formu blobu nebo tekutiny v jakémkoliv tvaru, která mu přišla pohodlná. Právě teď využíval klidu k dobití baterek, a když se v tekuté formě plácnul do stehen, odlétly od něj kapičky vody.

Nejstarší z gangsterů byl Pete Brasco, vrah a zloděj koní. Jeho pravačka se změnila na obrovitou znetvořenou ruku, kterou dokázal lámat kosti jako větve.

Ed na zádech cítil jejich pohledy a doufal, že by je suchý vzduch mohl ukolébat k liknavosti. Od toho posledního průšvihu s neplacením dluhů pro Terranovu je měl pořád za zadkem, i když doufal, že se tady v poušti leccos změní a on se jich konečně zbaví.

Parchanti, říkal si Ed. Spousta gangsterů z města pověřených Terranovou prozkoumávala dávná místa různých ras a za pomoci někoho jako Ed v nich hledali artefakty, které mafián považoval za mocné. Takový nesmysl. Není nic takového jako moc. Neexistuje nic jako magie, ať už si mystické spolky říkaly, co chtěly.

Ed se snažil talla zvednout, ale zastavil se v půli pohybu. Tallové mají schopnost mimosmyslového vnímání, takže je možná na každém šprochu pravdy trochu, blesklo mu hlavou. V tom případě bylo fajn, že tu s sebou jednoho talla měl.

Zapřel se v nohou – tall, který spadl na zem, byl neuvěřitelně těžký a hmotný – a odtáhnul Boba do stínu galerie. Párkrát ho naučeným švihem proplesknul, a když se z tallovy obří tlamy vydalo zachrčení značící probouzení, odstoupil od něj stranou.

Kecnul sebou na zem u zdobeného sloupu vchodu do galerie, otřel si zpocené čelo a popotáhl. Aby ulevil očím, zadíval se na barevné květy zakrslých stromů tamaryšku krčících se pod vysokými starými topoly a stoletými borovicemi. Ale pak se podíval zpět ke gangsterům.

„Není nutný, abyste tady byli celou dobu se mnou, hoši,“ řekl a vzal si do ruky polní lahev. Otevřel víko, nalil si trochu vody do dlaně a otřel si zpocený zátylek. Potom si loknul, lahev zavřel a položil vedle sebe. „Je to celkem nuda.“

„Jasně,“ uchechtnul se Pete Brasco. „Abys nám moh zdrhnout s tím, co najdeš, jako minule, co? To sotva. Budeme tě mít pěkně na očích, že jo, kluci?“

Jeho kumpáni se zašklebili a dva z nich si drsňácky uplivli pod nohy.

„Jo, Pete.“

„Máš recht, Pete.“

Ed si vybavil poslední nedorozumění s truhlou plnou gombíků, zlatých náušnic a ostruh s plastikou obličejů, kterou vyhrabal ve starém hilfím tábořišti na venkově za New Amsterdamem na východním pobřeží a následnou honičku se dvěma mutanty, kteří si truhlu měli v určitou hodinu vyzvednout, a zatřásl výmluvně hlavou. Měl si dát lepší pozor a obezřetně se dívat kolem sebe. Když na to teď tak myslel, možná za to jeho opilecké spřátelení s tallem skutečně mohla tahle nepříjemnost. Stalo se to dva dny po té honičce a Ed s nateklým obličejem a naprasklým žebrem opravdu zatoužil po nějaké zkušené a obratné společnosti. Že to bude zrovna vzácný tall trpící smrtelným strachem z krve… no, dávej si pozor na to, co si přeješ, říkalo se.

„Jak chcete. Tohle je ještě na dlouho.“

Pete Brasco hrábnul hlavní samopalu do písku.

„Ať je to klidně do zejtra, nám je to fuk. Mám pravdu?“

„Máš, Pete.“

„To se ví, Pete.“

Ed by posměšně zakroutil hlavou, ale to by k němu Brasco ihned přiskočil s nasupeným výrazem. Zmutovaný Italoameričan neměl rád, když se jeho ostrovtip nesetkal s pochopením. Asi to bylo tím, že se v jeho přítomnosti nikdo neodvážil ukázat, že vlastně není vtipný, a Ed se radši také jen naoko pousmál. Brasco se zašklebil a šťouchnul parťáka vedle sebe spokojeně loktem, až mu do Sillyho vodnatého těla trochu zajela ruka. Bylo lepší, když ho Ed ukolébal poslušností, než aby dostal do brady Brascovou obří zmutovanou pěstí.

Ed se vlastně nikdy nezajímal o to, co tělesné mutace lidí a ostatních ras na světě způsobovalo. Stalo se to tak dávno, že se o tom snad ani neví. Možná se o tom diskutovalo ve vědeckých kroužcích, ale tam se navykládala hromada věcí. Většinou se tím jen přilákali senzacechtiví sponzoři. Co za tím skutečně bylo, stálo možná v jedné z mnoha knih v nějakém muzeu nebo univerzitní knihovně, kam ho kdysi brával otec, ale Ed by musel složitě hledat, který svazek by si vlastně měl otevřít. Bylo to prostě něco, co zařídil svět sám, a nebylo třeba o tom nějak výrazněji hloubat. Chleba levnější nebude a Brasco nebude chytřejší.

„Dávej si radši bacha na tu svou ruku,“ kývnul k Brascovi Ed. „Špatně se tady otočíš a shodíš na nás nějakej sloup nebo kus stěny. Jestli má Terranova dostat svý prachy, měl bych bejt v pořádku nejenom já, ale taky celý tohle místo.“

Gangster si Eda změřil podezřívavým pohledem.

„Pozor si dám jenom proto, že sám chci. Ne proto, že bys mi to ty nakázal. Až šéfovi zaplatíš to, co máš, nebudu na tebe muset už bejt tak hodnej. To znamená, že si s tebou pak vyřídím všechny ty pitomý ksichty, který jsi na mě za celou dobu tohohle pitomýho hlídání hodil. Sčítám si to,“ uchechtnul se Brasco.

„Dej mu, Pete,“ zakřenil se Želva Jerry.

„Do tlamy, Pete,“ ozval se Dine Quaterback.

Brasco se otočil ke kumpánům a posadil se k nim do stínu vozu.

„Dočkáte se, dočkáte, kluci. Jenom klídek.“

Parťák s deformovaným chameleoním obličejem si poposednul, aby Brascovi udělal místo. „Jseš frajer, Pete.“

„Radši byste měli zkontrolovat zbytek chrámu. Nechceme přece riskovat, že nás tady něco překvapilo.“

Brasco obrátil oči v sloup a povzdechnul si.

„Už jsme to tady prohledali. Co by tady na nás taky mělo vybafnout? Nic tady přece není. Jenom my a ten tall. A pokud vím, tallové nemají problém s tím, aby někoho rozsekali na kousky jenom silou svý vůle. Prokrista, Ede. Kdybys nebyl takovej vůl, prodal bys nám ho, měl bys po problémech a Frank moh ještě dejchat. Nebo už jsi zapomněl, jak jsou tallové sakra vzácný?“

Samozřejmě že na to Ed nezapomněl.

Jen díky tomu, že byl tady s tallem tak dlouho sám, se mu ho ještě nikdo nepokusil ukrást a Eda samotného zabít – tedy když nepočítal návštěvu Brascových lidí –, a to ani v té hospodě, kde na talla všichni zírali s posvátnou úctou. Tallové se pro svoje schopnosti cenili zlatem. Možná byli dokonce na stejné úrovni s mordery, ale nehmotní duchové se přece jen dali zkrotit příslibem těla, po němž tak neúnavně toužili. Nevýhodou tallů byl fakt, že se prostě extrémně pomalu množí. Bylo známo, že ačkoliv tu byla jistá biologická omezení, tallové vyrůstali strašně pomalu a potřebovali mnoho péče. Jelikož jsou to také od přírody zvídavá stvoření, většinou preferovali studia před množením a pokračováním svého druhu. Snad jen díky jejich dlouhověkosti ještě nevyhynuli. Ed si nedokázal vybavit, kdy někdo naposled viděl tallí štěňata.

„Nemůžu, Pete. Nezapomněls zase ty na tohle?“

Ed zvedl do vzduchu pravačku se vztyčeným palcem, a aniž by to viděl, tall za ním zvedl jedno chapadlo.

„Jsme spojený říznutím. Pokrevní bratři. Neposlouchal by tě, i kdybys mi dal tunu zlata. Věř mi, že bych jinak neváhal ani minutu.“

„Nemůžeš mu to prostě nakázat? Ja vím, hele, to, co se stalo minule, byl prostě takovej omyl. O tom říznutí jsme ještě nevěděli.“

Ed si vybavil zkrvavenou tvář pátého člena jejich gangu a místo, kam ho kumpáni před dvěma dny zakopali. Tamhle, kousek od vstupu do chrámu. Hodně krve. Bobovi trvalo dvě hodiny, než se probudil.

„Jo, a teď se z komanda na odchycení talla stala moje ochranka. Ze strachu, že vás taky zabije? Nebo vám ty rozkazy o mým vlastním bezpečí Terranova předal zároveň s tím, že mi ho vezmete?“

Brasco se zakřenil. Snad pomyslel na parťáka a na ten čvachtavý zvuk vnitřností, když se vyvalily ven s takovou parádou.

„Jo, máme takový rozkazy. Kdybys nebyl takovej posera, mohl chudák Frank ještě žít a jeho synek mohl mít svýho tátu.“

„Byl to Frankův problém, že se dal na tak nebezpečný řemeslo. Já se vás neprosil o to, abyste mi Boba brali. Co, Bobe? Chtěl jsi snad Franka zabít schválně?“

„Přece po mně střílel,“ sykl rozespalý Bob. „Ale pak… pak…“

Znovu sebou seknul o zem a Ed si unaveně promnul čelo.

„Koukněte, co jste s ním provedli. Jestli nás tady něco najde, nepomůže nám.“

„Ale teď jsme s ním kámoši, ne?“ zakřenil se Brasco. „Navíc, pokud se tady něco objeví, Želva s klukama se o to postará. Že jo, Jerry?“

„Jo, Pete. Nic tady ale není. Všude je to mrtvý. Můžem do chrámu ale klidně znova poslat Sillyho.“

„Silly se dobíjí. V týhle tekutý formě zařídí leda hovno. Hele, Ede, za tři hoďky bude zase v pohodě a pak ho někam pošleme. Do tý doby se dál vrtej v zemi a koukej najít to, co Terranova chce. Rozkazy o chycení a bezpečným návratu zpátky do města se týkaly jenom Boba, ne tebe. Tebe tady klidně zahrabeme rovnou vedle Franka.“

Ed na to chtěl Brascovi něco říct, ale pak si to rozmyslel. Už několikrát za ty dva dny od Frankovy smrti přemítal nad tím, že kdyby ho zabili, Bob se z toho zvencne. Nemohl tady talla nechat samotného, zvlášť po tom říznutí. Byli pokrevní bratři a tallové byli ve své podstatě takoví přerostlí chapadlatí psi. Kdoví, co by se s ním stalo, kdyby tu zůstal sám.

Kdybys tu tak byl, tati, blesklo mu hlavou. Ty bys mi nějak poradil.

Povzdychnul si a zachumlal se víc do kabátu. Bylo to to jediné, co mu po otci zbylo. Jediná věc, která nezmizela společně s ním. V kapse měl mapu, která popisovala spoustu vzácných míst – jako třeba tohle. Bylo možné, že otec zmizel právě tady v Costa del Mar? Mohl by tady po něm najít stopy? Jasně, Ede, nalhávej si to klidně dál, pomyslel si. Táta zmizel cestou na letiště v New Amsterdamu. Ne nikde uprostřed pitomé pouště. Takže tady nebylo zhola nic. Ani náznak toho, že by tu někdo byl před ním. Ed si pomalu začal připouštět, že byl otec možná… ale to byl nesmysl. Nesmělo to tak být. Pokud bude existovat jen nepatrná šance, že mohl otce někde najít, bude se jí držet zuby nehty. Najde nějaký zatracený poklad, vykoupí se z Terranovových spárů a konečně bude dostatečně volný na to, aby mohl po otci pátrat, kdekoliv se mu jen zamanulo.

Bob znovu zachrčel a promnul si své velké oko. Zhoupnul se ze země zpátky do vzduchu, až pod jeho tělem odletěla zemina, a nahnul se k Edovi.

„Já slyšel, co jste si říkali, Ede. Slyšel jsem, jak jsi o mně mluvil. Ty bys mě prodal, kdyby nebylo toho říznutí?“

Ed se na Boba podíval tak, jako se pán dívá s něhou na svého mazlíčka, a podrbal ho mezi chapadly.

„To víš, že ne, kamaráde,“ odpověděl a pak talla poplácal. „My dva jsem tým!“

V Edovi zabrněly tallovy spokojené vibrace.

Jo, nemohl bych ho tady nechat v žádným případě, utvrdil se v tom, co už od toho spojení věděl.

„Jseš v cajku? Potřeboval bych, abys to tady znovu prošmejdil. Někde tady musí ten vchod bejt.“

„Možná bych se mohl znova podívat do hlavního chrámu.“

„Tam už jsme přece byli. Klíčem je tohle nádvoří. Všechny fresky uvnitř přece ukazujou, že se veškerý posvátný dění odehrávalo tady. Přesně mezi sloupořadím, ve středu prostoru, odkud by měla výst hlavní škvíra vstupu až ke vchodu do galerie. Vidíš?“

Ed z brašny vytáhnul své zápisky s náčrtem pečetního symbolu, který měl označovat místo vstupu.

„Hledáme tenhle symbol, chápeš? Kdyby tady nikdo nic nerozflákal, už se nám to mohlo podařit.“

„No jasně, ale…“

Zadunění.

„Počkej, slyšíš?“ obrátil se Bob k Edovi.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor