2104 - Vítězná próza duben 2021

TOMÍKOVA LOUŽE

Ta louže byla prostě zvláštní. Když o ní Tomík mnohem později přemýšlel, napadlo ho, že ho k sobě přivolala.          

Tomík samozřejmě věděl, že běhat po lese při bouřce je nebezpečné. Nebyl žádný strašpytel, ale taky nebyl pitomý. Sotva však slábnoucí hlas hromů odbrumlal za odcházejícími mračny k obzoru, už ho nic nemohlo udržet doma.

„A vem si gumáky!“ dostihl ho mámin hlas mezi dveřmi. „Bude tam hrozně mokro a plno bláta.“

To se ví, že tam bude mokro, těšil se Tomík. Miloval vodu v jakékoli podobě. Teď právě v ní poskakoval, až odstřikovala, a bavil se házením kamínků do všech kaluží, které míjel. Krásně to žbluňkalo. Jasně, že by dal přednost pořádnému rybníku nebo aspoň jezírku. Jenže nic takového v širokém okolí jejich domu nebylo. Musel si vystačit s blátivou lesní cestou plnou louží.

Ta, o které si později řekl, že ho přivolala, ale nebyla na cestě. Objevil ji, teprve když odbočil hlouběji do lesa. Možná odbočil kvůli slabému zápachu spáleniny, který z toho směru ucítil. Nebo ho ucítil, teprve když odbočil? Každopádně to smrdělo tak trochu, jako když se rozdělává ohníček, ale neviděl nikde stoupat kouř a okolní stromy vypadaly v pořádku, žádný zásah bleskem. Na místě, kde kdysi býval krmelec a dosud tam po něm zůstával kousek volného nezarostlého prostoru, uprostřed mělké prohlubně, se rozvalovala parádní louže. Měla aspoň dva metry v průměru a leskla se jen mírně, nenápadně, protože ležela v hlubokém stínu smrků.

„Páni,“ vyklouzlo z Tomíkových úst slůvko nadšení. A protože neměl po ruce žádný kamínek, zdvihl ze země šišku a hodil. Hvízd! Šiška proletěla těsně nad hladinou a dopadla do jehličí. Tomík se netrefil. Z takové blízkosti! On, který by se házením kamínků do vody mohl živit, jak se smíchem tvrdil tatínek. Tak rychle další pokus. Hopla! Zase vedle.

„To není možný,“ vykřikl, teď už naštvaně, a v tu chvíli se hladina louže prudce zavlnila. Jako by sebou ve vodě něco mrsklo. Tomík se rázem ztišil, skoro nedýchal, aby nevyplašil to, co se pohnulo, a opatrně se nad louži naklonil. Překvapilo ho, jak je kalná, nejen že neviděl na dno, ale vlastně ani pár centimetrů pod hladinu. Po chvíli začal zase normálně dýchat, pak přešlapovat z nohy na nohu, ale nic se nedělo, voda zůstávala netečná.

„Tak nic,“ prohodil zklamaně, a přesně v tom okamžiku se po hladině znovu rozběhly soustředné kruhy.

„Tati, může nějaké zvíře žít v louži?“ vyzvídal Tomík u večeře.

„Možná i člověk,“ utrousila ironicky maminka, která před chvílí doprala jeho zablácené kalhoty.

„Něco jsem tam zahlédl, pod vodou, ale nevím co.“

„A nemohla to být žába? Té by se v louži asi líbilo...“

„Nene, žába to nebyla, ta by musela za chvíli vyplavat,“ uvažoval moudře Tomík a zapomínal jíst. „A co třeba pulec? Ten dýchá jenom ve vodě.“ Tomík toho na svůj věk o zvířatech věděl hodně, zajímalo ho to. Měl o nich taky knížky, spoustu knížek, a velký barevný plakát, na kterém byl nakreslený vývoj druhů.

„Ale jak by se tam dostal?“ nadhodil pochybovačně tatínek. „Taková louže vydrží den, možná dva, žádný pulec by se tam nestačil ani vylíhnout.“

„Jenom dva dny?“ lekl se Tomík. Tak málo času.

V noci se mu zdál bláznivý sen o jeho louži. Viděl v ní všelijakou mikroskopickou havěť (což mu jen potvrdilo, že jde o sen), viděl prvoky a láčkovce a malé chobotničky, ryby a pulce, všechno se to neskutečnou rychlostí vyvíjelo, dělilo, požíralo navzájem, proplétalo a rozrůstalo, až byla louže plná života, doslova plná, až po okraj. Pak vyšlo slunce a všechno zničilo.

„Jestli jsi pulec, měl bys rychle dorůst v žábu,“ prohlásil Tomík druhý den ráno nad louží, kterou s velikou úlevou shledal v pořádku. Hladina se zachvěla, jako by reagovala na jeho hlas. Už si na to vlastně zvykl. Neuvěřitelné věci pomalu přestávaly být zvláštností. „Protože sluníčko ti tu vodu brzy vysuší, víš?“

Ale nevysušilo. Ani druhý den, ani třetí. Přestože všude po cestě už po bouřce zůstalo jen rozpraskané bahno, Tomíkova louže vypadala pořád stejně. Zdálo se, že v ní vody snad ani neubývá. A stejně tak neubylo nic z její tajemné neprůhlednosti. Tomík u ní strávil už spoustu času. Občas zahlédl prudké zavlnění vody, ale nikdy nic víc. Hrozně ho to znervózňovalo. Dokonce si přinesl dlouhý klacík, kterým chtěl louži prošťourat, aby jejího obyvatele donutil k nějakému výraznějšímu pohybu, při kterém by třeba vyplaval nahoru. Ale když už spouštěl ruku s klacíkem k hladině, řekl si: „Ne, to neudělám.“ Klacík odhodil. Pak se na něj chvíli díval, sám sebou překvapený.

Taky ho napadlo, že má hlad, což bylo krátce po vydatné snídani docela zvláštní. Myšlenka na jídlo ho ale přivedla k další myšlence, co asi jí takový obyvatel louže. Možná je to on, kdo tady má hlad. Rozběhl se domů a za chvíli už zase pádil zpátky do lesa.

„Jestli jsi ryba, třeba ti bude chutnat tohle.“ Vytáhl z kapsy umělohmotnou krabičku s krmením pro cichlidy. Vytřepal na dlaň několik granulí a nechal je spadnout na lesknoucí se plochu. Chvíli se nedělo nic, potom granule nasákly a začaly klesat. Teprve pak se voda rozvířila a Tomík rozeznal obrys tmavého těla, pohybujícího se těsně pod hladinou. Podle toho, co stačil zahlédnout, se mu zdálo veliké. Žádný pulec. I ryba by to byla spíš větší.

„Chutná?“ zavolal potěšeně. „Ukážeš se mi?“ Nasypal si do ruky další porci granulí a přiblížil otevřenou dlaň k hladině.

Mám strach, řekl si. „To není pravda,“ namítl nahlas sám sobě. „Já žádný strach nemám.“ Mám strach, pomyslel si znovu, a v tu chvíli se vyděsil doopravdy. Ono mi to říká… že to má strach. Nebo že ho mám mít já. Zbytek granulí hodil do vody a utekl domů.

Následující tři dny chodil Tomík k louži s krmením v ruce. Granule odepřené tatínkovým cichlidám měly pokaždé úspěch. Naopak na mrkev, bramboru, čokoládu, dokonce ani na kousek salámu obyvatel louže nereagoval. Zkusil nabídnout i rohlík, ale hladina se nehýbala. Nesouhlasně se nehýbala. Jestli je to ryba, tak tedy pořádně zmlsaná, říkal si Tomík, ale sám už nevěřil, že jde o rybu. Někde v podvědomí chápal, že je to něco jiného, cizího, něco, co nedokáže pojmenovat. A louže se jako zázrakem stále nevsakovala do země, stále se neodpařovala pod horkou letní oblohou.

„Co chceš? Co ti mám dát?“ ptal se Tomík s očima upřenýma na tmavou, neprůhlednou vodu, už skoro nešťastný, že stále netuší, jak vypadá to, co se v ní skrývá. Tohle, pomyslel si. Pomyslelo se mu v hlavě. Tohle. Tohle. Jasně, přece držel v ruce otevřenou krabičku s granulemi.

„Tak si pro to pojď,“ vyzval to, hlas měl trochu chraplavý a trochu se mu třásl, ale zvědavost byla silnější. „Pojď si to vzít. Blíž ti to nedám.“

Podržel ruku nad vodou a z vody se s mohutným šplouchnutím vymrštilo tělo. Černé a hladké tělo, které snad dokonce i vypadalo jako rybí, ale byl to tak bleskurychlý pohyb, že Tomík zpanikařil a zaječel a krabička mu vypadla z ruky. Prudce ucouvl, ale voda mu stejně vystříkla až do obličeje, a než se znovu rozkoukal, viděl už jen silně rozvířenou kalnou tekutinu a na ní plovoucí zelenou krabičku.

„Ááá, sakra…“ zakňoural zklamaně, když vtom se nad hladinou objevila velká kulatá hlava, v jejím středu se otevřel široký otvor podobný bezzubým ústům a ten docela pomalu, jakoby něžně objal plastovou nádobku. Pak se nad celým tím divadlem zavřela voda.

Už bych měl jít, blesklo hlavou Tomíkovi. Děkuju ti. „Já ti taky děkuju,“ řekl Tomík. „Tohle jsi potřeboval?“ Tohle. Měl bych jít domů, pomyslel si znovu. Tady to bude nebezpečné. Blíží se bouřka.

Bouřka přinesla prudký déšť, který vydatně zalil celou vesnici, přilehlá pole i les. Když se blesky a hromy přestaly předvádět, vyběhl Tomík do lesa. Loužemi na cestě se tentokrát nezdržoval, některé proběhl přímo středem, aby ušetřil čas. Ale stejně mu něco říkalo, že nemusí spěchat. Na místě, kde bývala jeho louže, nebylo nic. Tedy – nic zvláštního. Místo po ní bylo prázdné, přestože všude kolem zaplnila dešťová voda kdejakou prohlubeň. A Tomík zase ucítil ten zvláštní zápach jakoby po spálenině. Tady to bylo, říkal si a pohledem propátrával půdu pod nohama. Po vyschlých loužích přece zůstává bahno. Nejspíš doufal, že v něm uvidí nějaké stopy. Jenže žádná velká vrstva bahna tu nebyla, jen obyčejná, snad trochu udusanější mokrá lesní hlína. Možná tu před časem nějaká louže byla, ale teď je pryč. A možná si nad ní jenom něco představoval. Nějakého tajemného E.T., kterému on, hrdina, dodal tu správnou chybějící součástku.

Zklamaně se obrátil k odchodu, když najednou se zarazil v pohybu. Uvědomil si, co dalšího tady není. Co ještě tady chybí. Jestli tu louže byla a vsákla se nebo vyschla, měla by na jejím místě přece ležet ta krabička. Zelená plastová nádobka od granulí. Tomík se pozvolna začal usmívat. Pak se rozesmál nahlas a poskočil si, vydal se zpátky na cestu plnou krásných čerstvých kaluží a začal sbírat kamínky.