2109 - Vítězná próza září 2021

Za oponou křehké mysli

„To, že jsi paranoik, ještě neznamená, že po tobě nejdou.“ – Woody Allen

---

Lidská mysl je křehká nádoba, pokud se s ní zachází nešetrně, může se rozbít na tisíc kousků. Všechno mé trápení začalo ve chvíli, kdy se do panelového domu přímo pod můj středně velký byt, ve kterém bydlím téměř celý život, tedy čtyřicet dva let, nastěhoval prapodivný pár. Hřmotný obtloustlý muž podobný pravěkému člověku, jemuž chyběl bradový hrbol a nadočnicové oblouky zvýrazňovalo mohutné obočí, a neurotická žena připomínající obrýlenou lasičku. Zpočátku jsem jim nevěnoval pozornost, jelikož jsem uvyklý bydlet v paneláku, kde je slyšet i upadnutí čajové lžičky, ale po čase mi začalo docházet, že mě chtějí stůj co stůj z mého útočiště vypudit.

Snad je poslal sám Antikrist, aby se jeho vyslanci se mnou náležitě vypořádali. Neustále mi ztrpčovali život. Kamkoli jsem se hnul, tam jsem slyšel jejich nenasytný smích a hlomoz zrezivělých pantů. Začal jsem se pohybovat po bytě po špičkách tiše jako hobit a pro jistotu jsem kašlal do polštáře, aby netušili, kde se právě nacházím. Musel jsem zanechat i tolik oblíbené očistné koupele, které mi pomáhaly bojovat se stresem vyvolaným dlouhou izolací. Dokonce jsem se ostýchal chodit na záchod a do koupelny. Na noc jsem přestěhoval postel do kuchyně, abych se alespoň na chvíli vyspal. Když jsem o mém trápení informoval předsedu družstva, jen se mi vysmál a odbyl mě větou: „Tak zavolejte policii!“

---

V těch zpropadených časech, kdy se kvůli covidu-19 všichni uzavřeli do svých domovů a mohli vycházet pouze na nákup nebo venčit domácí mazlíčky, napětí dosáhlo vrcholu. Přivedli si do bytu velkého černého ohaře s planoucíma očima, jemuž z tlamy stékaly smrduté sliny páchnoucí sírou, a zničehonic začali hrát na akordeon a zpívat ty nejnevkusnější písně jako „Bzum-bzum breke-keke“ nebo „Já ti ho tam našroubuju – dudlajdá“. Přes den štěkal a vyl hafan a přes noc bylo slyšet zednický klavír, odporné chrochtavé hlasy a sexuální orgie. Abych definitivně udělal tečku za touto svízelnou situací, pozval jsem si podlaháře, který na speciální protihlukovou podložku do všech místností položil snad nejtlustší koberec, jenž se dal sehnat, což mě stálo nemalý obnos peněz. Ještě teď mám v živé paměti, jak mi vyprávěl starý podlahářský vtip o tom, jak řemeslník položí celoplošný koberec, chce si jít zapálit a najednou si všimne boule. Proto nezaváhá, vezme kladivo a bublinu rozklepe do roviny. Vtom vejde do obývacího pokoje holčička a povídá: „Táta vám vzkazuje, že jste si zapomněl cigarety v kuchyni na stole a ptá se, zda jste náhodou neviděl našeho křečka?“

---

„Tak se tolik nemračte. Kulíte oči jako vyděšenej králík. Máte přece krásnej koberec,“ zazubil se na mě podlahář, když anekdotu dovyprávěl, a dal mi chlapskou herdu do zad. Mě do smíchu stále nebylo, protože jsem tušil, co mě čeká. A taky že ano. Ve chvíli, kdy jsem večer po položení tepichu zapnul televizi, kterou jsem měl ztišenou na minimum, abych se podíval na světový šampionát v hokeji, opět začal satanský virvál. Až téměř po roce jsem se dovolal majitelce bytu, která s údivem konstatovala, že neví, co má na to říct, že jí připadají tak slušní a tiší a že jim zavolá. Myslíte, že to pomohlo? Ani omylem. Sytý hladovému nevěří a ti dva byli zpropadeně rafinovaní.

---

Každý, kdo mě zná, ví, že mám holubičí povahu a že bych neublížil ani komárovi, který právě hoduje na mé krvi. V mládí jsem chodil do Junáka a řídil se podle skautských pravidel – ochraňoval slabší, plnil náročné celodenní zkoušky jako Tři orlí pera a byl jsem až přehnaně pravdomluvný. Bohužel zoufalí lidé dělají zoufalé činy, a tak jsem se rozhodl vzít osud do vlastních rukou. Jednoho sychravého rána jsem si navlékl plastové rukavice a odjel koupit několik láhví naplněných propan-butanovým plynem a malý kanystr s benzínem. Kolem druhé hodiny ranní jsem potají zašel do sklepa a láhve rozložil přímo pod podlahu podnájemníků, kteří bydleli v přízemí, a naplno otevřel ventily. Jednu láhev jsem také umístil přímo pod stoupačky v prádelně. Poté jsem opět co nejopatrněji vklouzl do své rezidence. Kupodivu mě nikdo neslyšel, což byl malý zázrak, protože v našem domě žije víc psů než lidí, a ti jsou neustále připraveni bránit svoje teritorium. Na toaletě jsem odemkl plastová dvířka přístupu ke stoupačkám a po stěně pomaloučku lil benzín z kanystru. Třaslavými prsty jsem pak otevřel krabičku od sirek a škrtl jednou ze zápalek. Snad nekonečný byl let žlutomodrého plamínku, který padal do temné šachty. V tom mě ale vzbudilo zadrnčení termostatu ledničky, u které jsem si jako obvykle ustlal, a šílený a neuvěřitelně živý sen byl tentam. Začal jsem u sebe pozorovat, že se mi pomalu ale jistě do mysli vkrádá paralyzující stín a začíná mě omotávat svými kořeny.

---

Jak šel čas, pomalu jsem si zvykal na život v kuchyni, kde jsem měl relativní klid a mohl alespoň nerušeně sledovat pracovní notebook nebo si číst knihu o magii z hlediska psychiatrie. Uprostřed léta se na vývěsce objevila zpráva, že se bude konat domovní schůze. Konečně. Po tolika měsících izolace jsem chtěl všem oznámit, co se tady během lockdownu odehrávalo. Jakmile došlo na připomínky členů družstva a konečně mě upovídané stařeny pustily ke slovu, začal jsem všem vyprávět, co se přihodilo. Bohužel z výrazů zúčastněných jsem poznal, že mi nikdo nevěří. „Vím, že to zní neuvěřitelně, ale já skutečně nejsem šílenec. Jen se ke mně pojďte zaposlouchat, ať uslyšíte tu hrůzu. Dršťky, činely a obcování ďáblů.“ Všichni, kteří se sešli na domovním dýchánku, se na mě úkosem podívali. Jedna paní na mě dokonce neomaleně vyštěkla: „Už dejte pokoj, v bytě pod vámi už půl roku nikdo nebydlí. V březnu vyhořel. To jste nezaznamenal?“

---

Z mého deníku

Právě, když píšu tyto řádky, je pondělí 31. května 2021. Sedím na posteli v pavilonu číslo 17 Psychiatrické nemocnice v Bohnicích a je mi dobře. Občas mě pustí i ven a já klidně brouzdám lesoparkem v areálu léčebny a užívám si znovu nabyté svobody. Jen ve skrytu duše doufám, že už se nebudu muset vracet do svého bytu, i když, jak mě ujišťoval terapeut, je to pouze v mé hlavě (stejně mu nevěřím). Pořád by mi totiž připomínal zlořády, které mi způsobovali podnájemníci pode mnou. Nebo to bylo nade mnou?

... Lidská mysl je jako porcelánová váza, snadno se rozbije a trvá pak dlouho, než se ji podaří opět slepit tak, aby držela pohromadě.