2112 - Vítězná próza prosinec 2021

Eger

Brzy ráno. Na cestě

Je půl osmé, ráno už zas mluví do věcí, k nimž se člověk nechce znát, a v Ovenecké v café Pilot se holky chystají k dílu. Pustily si Madonnu a hážou nahými boky v těsných džínách, na chvíli skrze obrovský auslág zasvítí něžní  ptáčci, sotva se rozlétnou, už je holka lapí do sítě svetříku, a pak povinnou zástěru, Už by šéf mohl dodělat zázemí, povzdechne si Johanna a upustí páru Hubertovi, strašidelnému stroji na kávu, Hannah jen pokrčí rameny a soustředená na uvazování mašle do vlasů kousne se do rtu lankom ruž kutur.

To v třídírně balíků v Bubenči u nádraží směna jede na obrátky, od šesti se tu nezastaví, Maximálně na cigáro, jsou Vánoce, klepe si na hodinky vedoucí směny a propouští Olafa s Gertou na vzduch. Vezmou to dvorem do převlékárny, Taky není bůhvíjaká, posteskne si Gerta a už si rozepíná služební halenku s trumpetkou, Olaf jen dole trhne oponou, ona svítí mezi knoflíčky jako nadýchaný dort ze šlehačky, Ještě podprsenku, sahá jí za záda a vytahuje pomalu těžká ňadra, nechá je spadnout, chvíli jen užasle hledí, nevěda na které dřív, pak je bere do úst, nesnídal, ona se směje, dort se třese, Olaf taky, sahá dolů, třídí ji na strany a nezná se, ona se pokouší být tichá, ale nejde to. Vedoucí směny nervózně počítá čas.

Dál za nádražím a třídírnou už teče řeka. Do ní vstupuje celebrita, pusu celou fialovou, lepší než dior violet nuit, plave na druhý břeh, vystupuje do sněhu, udělá několik indických pohybů, skrze mokré bikiny se ukazuje světu tvrdá jako kámen, a zas vstupuje do vody a pluje černou hladinou nazpátek.

Opodál stojí septimán Reiner, v polobotkách a krátkém kabátu trochu promrzlý, na tu samou hladinu, po níž zrovna klouzala ztvrdlá prsa celebrity, pokládá knihu Milana Kundery Oslava bezvýznamnosti, udělá zvláštní gesto a nechává knihu plout po proudu. Celebrita, už zabalená do froté ručníku, zaregistruje zlomenou postavu v dálce, Zase úchylák, pomyslí si a nazad se předkloní pro šaty tak hluboce, až nešťastnému Reinerovi nažene chuť do života.

Náš vlak se zatím řítí ke skaliskům, černému tunelu, stále podél řeky ustrojené jen krajkou mlžného oparu a dál k Ústí života.

A někde na Vinohradech se bankéřka Kaatje právě vystrkuje nahatá z peřin, už by měla být na odchodu, je třeba zastavit tiskárny, když to s bankovkami přeženou, guvernér zas spustí lamento, ale spinkat je sladké, a tak se zas nahatá schová do peřin a teprve vůně kakaa z patisérie v přízemí ji později pohne k píli.

Nahatá hodinka

Každé ráno v osm vyjíždí z Žalhostic, do Litoměřic je to sotva deset minut, v pojišťovně si pak dá meltu a vanilo, když je chuť, srovná spisy, z rádia tečou staré dobré hity, a od devíti už přemlouvá lidi, aby měli rozum.

Dneska ale vyjela o hodinu později, vzala si sick minute, aby nepřišla v létě o Brač a nahou pláž, ani o hodinu. Ach, léto, Brač, nahatá pláž, jde jí hlavou, když motorák míjí Cihelnu, litoměřickou zastávku na znamení, ona se vidí zas v kamíncích, nazad i napřed, vzduch voní mořem, solí, rybinou, nikde nikdo, jen Željko, ten prasák, co kouká jak rozpůlená cihla, rok co rok jí dělá veselou společnost, dává znamení z malé jachty, shazuje kotvu, skáče po hlavě do vody, pár temp a už je u ní, Kako si, mačka, usměje se mazlivě a lehá k ní. Jenže to už motorák staví na Horním nádraží, ulicemi dolů, sotva postaví na meltu, bláhové vanilo, kdeže, a přemlouvat lidi k rozumu.

Eger

Ulička od nádraží k prvnímu semaforu je malá chebská rue Blondel. I sem dorazila inflace: před pěti lety jsem tu spal a bloumal mladou nocí naposled a holky volaly z okna: Halo, nur fünfzig Kronen. Teď to jsou už dvě stovky a ke všemu mě zdraví česky a napůl huby "dobrej". Časy se mění.

Ubytuji se v penzionu Papírna, chvíli poživačně vstřebávám atmosféru nocleháren, tu zvláštní opuštěnost světa, kterou nikdo lépe nezobrazil než malíř Hopper. Vyrážím do nočních uliček. Tentokrát dál od nádražní neřesti, náměstím ke kostelu.

Z hospody Jamajka, zabedněné, její lidé stejně už ani nevycházejí, jde hluk pijáků hořlaviny. Sejdu kostelní schody ke klášteru, na jehož krovu svítí wifi anténa. Za okny sedí bratři, každý ve své cele u jablečného laptopu, neřest k nim přichází sama, ve vysokém rozlišení.

Bloumám a rozhlížím se, jdu nejužšími uličkami. Všimne si mě strážnice, z kulichu jí čouhá blonďatý ohon. Dobrý večer, pozdraví, hledáte něco? Ne, odpovím. Pomohla bych vám, vypadáte, že něco sháníte, nedá se odbýt. Udělám pár kroků k ní, Vy něco nabízíte? dělám, že neregistruji uniformu. Zasměje se a posvítí mi baterkou do očí.

Přece jen se vracím zpátky nahoru, protože "jsem tu sám, venku mrholí, v srdci mám prach a nádraží," jak zpíval Ivan Král. Nahmatám v kapse dvě stovky.