Odhalení 1/6

Odhalení

Některé události bychom ze svého života nejraději vypudili. Jenže co si my přejeme, není v proudu minulých dějů směrodatné, z nich nic nemůžeme vyjmout, ani změnit, jen před druhými zamlčet.

A co před sebou? Je to pro klid duše únosné? Jak dlouho?

K tomuto návratu do vlastního dávna jsem se dlouho odhodlával, věděl jsem, že se mu nevyhnu.

Čas dozrál. Všechno je jak má být, už nikoho nezaskočím, nikomu neublížím.

*

Vraťme se do doby, kdy jsme se s Jarunou rozhodli, že se vezmeme a pak se za ne zcela běžných okolností v úplné samotě dali na staroslavném místě, které si vysnila, oddat. Krátce předtím její romantické snění vzalo zasvé, ale události byly již v chodu, a tak nás pražská Staroměstská radnice po čtvrthodině předepsaných obřadností vyvrhla na dláždění, kde už stál nezvaný fotograf a zaskočené nás – což je na našem výrazu možná i znát – zvěčnil: Jarunu v bílých svatebních šatech s odhrnutým závojíčkem, mě v soukenné uniformě svobodníka základní služby s jednou páskou na výložkách.

Stojíme tam sami, hledíme si do očí, a šťastní nejsme.

Tak na tom kamenném schodu pod starobylým orlojem začalo třiatřicetileté soužití, tam byl start budoucí rodiny.

Tu fotku jsem už moc let neviděl, přivlastnila si ji druhorozená Helenka, když jsem zradil památku zemřelé maminky a bral si svou třetí a poslední životní lásku.

O vší té trpké nevoli kolem sňatku jsem se dost narozprávěl jinde, pravou příčinu jste si ovšem mohli jen domýšlet.

*

Přeskočíme šest roků: žhavé léto devatenáct set šedesát pět. Staráme se o nemocné srnče Honzíka. Už je v pořádku, ale dál žije u nás, zbyli jsme mu jako jediná rodina. Pětiletý Pavlíček, slámový blonďáček, koloběžku odhozenou opodál, sedí před lesovnou na zemi se mnou a dvěma pány lesáky, co přišli na polesí na kontrolu, před sebou má Honzíka, jemuž na černobílém obrázku vidíme jen černá očka a černý čumáček, a mírně se mračí do aparátu. I tuto fotografii zabavila Helenka, budiž jí přáno. Zabavila ještě jinou s Honzíkem, tam je i ona, dvouletá, drží se maminky a z druhé strany Pavlíčka, dřepím tam s nimi taky já.

Nádherné bylo to léto. Dny plynuly šťastně.

Odpoledne k­ontrola odjela a já jsem si o­dskočil z kanceláře domů. Poobědval jsem a zůstal chvíli sedět v kuchyni u čaje. Helenka vzadu v pokojíčku spala, Jaruna opatrně, aby ničím hlasitě necinkla, myla nádobí. Pavlík ve svém koutku montoval jeřáb z kovových dílků své nejmilejší hračky, stavebnice Merkur.

Zvenku se ozvalo písknutí srnčete. Náš světlovlasý chlapeček rychle došrouboval spoj, co právě držel, vyskočil od díla, ukázal na nedokončený jeřáb, poručil: „Na nic nesahat!“ a utíkal ven.

„Astu nepouštěj, Pavlíku,“ křikl jsem za ním.

„Já vím!“ a byl v prachu.

Teď budou s Honzíkem dovádět a tak trochu zlobit Astu, která musí být zavřená v kotci, bez dozoru se tam nemůžou honit všichni tři, to by zahrádka neunesla.

„Bych rád věděl, proč se ho to slunko nechytá, je pořád jak bledule,“ dumal jsem, „celej do vašeho rodu, do Poslušnejch. No co, kdoví, jak jsem se jako děcko opaloval já.“

Duchem jaksi nepřítomná Jaruna se otočila od dřezu, n­a čele jí vyvstala příčná vráska a přiškrceným hlasem, zato velmi naléhavě řekla: „Je ale tvůj, viď že je tvůj!?“

„Co, kdo?“ nechápal jsem.

„Pavlíček.“ Vráska se prohloubila v napjatém očekávání.

Co to má znamenat? Na takový nesmysl chce ode mě odpověď? Co já jí na to můžu říct?

„To je ale otázka! Proč by neměl?“

„Je ti podobnej, viď že je ti podobnej,“ stála na svém, úpěnlivě žádajíc souhlas.

„Já nevím, asi jo, aspoň babička to tvrdí,“ smál jsem se. „Ale když se ptáš,“ pokrčil jsem rameny, „tak ani moc ne. No… spíš vůbec, řekl bych.“

„Tobě to nevadí?“ zvedla v údivu obočí, „myslela jsem, že jo.“

Zas mě rozesmála: „Co to povídáš? Na tom snad nějak záleží?“

„Copak ty vůbec nepochybuješ? Co když není tvůj?“ ptala se rozechvěle.

To jsou řeči, co si to vymýšlí? Chce mě zkoušet?

Na to se ale moc rošťácky netváří.

Přesto jsem řekl pobaveně: „Co já!? To přece ty víš, jestli mám pochybovat, ne?“ Pořád mi to bylo náramně k smíchu.

Jí ale do smíchu nebylo. Trochu zrudla a špitla: „To já právě nevím.“

„Jak nevíš, co nevíš?“

„Nevím to jistě.“

„Co, jestli je můj? To si děláš srandu?“

„Nedělám.“

Řekla to s fatální jistotou, dívala se mi do očí, neuhnula, chtěla vidět mou reakci.

„Copak tys tenkrát na táboře…? Ne, to není pravda!“ zalapal jsem po dechu, na takovou absurditu naprosto nepřipravený. „Co se tam stalo!?“

„Měli jsme táborák na rozloučenou,“ začala těžce, jako by ta slova odněkud dolovala, „a potom… v mým stanu…“

Sevřel se mi žaludek, horko stouplo do tváří.

„Co!? Co ve stanu, co ve stanu! Páni! Tos nemohla, tos přece nemohla,“ hleděl jsem na ni v neskonalém údivu, „tos udělala ty? Ty!? Já jsem ti tak věřil, tak jsem si na tom zakládal, že ti můžu věřit! Jaks mně něco takovýho mohla udělat?!“

Takovou zradu jsem nemohl strávit, přiváděla mě k šílenství. Vtom jsem si uvědomil, že mě něco mělo trknout, když jsem kdysi našel ten dopis nadepsaný „Milá Jarunko“ a ukončený „Líbá Tě Slávek“, ale netrklo mě to dost důrazně. Teď jsem tu bezradně stál a ona, smířená, jaksi podivně spokojená – i ta vráska se vyhladila – úlevně, jako by vyhrála překážkový běh o život, dosedla na pohovku a ruce pokojně složila do klína: Tady mě máš, už jsem to řekla, překonala jsem nejtěžší překážku, jsem v cíli, nic horšího mě nečeká.

A mně srdce bušilo, tlouklo až v krku, dech se úžil. T­uto Jarunu, takovou, viděl jsem poprvé.

„Jsi to ty, ta, které jsem si tak vážil?!“ sípal jsem, „ta stejná Jaruna, s tím svým ‚A­ž já jednou někoho políbím, bude to ten pravej, ten pro celej život‘? Políbilas mě a já jsem tomu věřil! Já jsem věřil, že je to napořád! To byl tvůj závazek, jenom tvůj, já jsem ho nežádal, sama ses zavazovala. Mně! Jenom mně! Co si mám vo tom myslet?“

Jako by mě neslyšela, seděla s rukama v klíně, ničím nezasažená, své si řekla a teď – d­­ěj se vůle Páně. A ode mě v té chvíli odcházelo všechno, na čem mi záleželo, propadalo se, řítilo do ztracena; jako když jen tak rukou otočíš: dlaň, hřbet – bylo, není. Tak lehce se dá pevná zem proměnit v močál, v studené bezedno. Co ještě před chvílí bylo, není. A nikdy nebude. Jak se s tím srovnat?! Nevíš, ty nevíš, ty si tady sedíš, šťastná, že je to venku, že je to za tebou. Ulevilo se ti, tobě ano. A mně?! Kéž bys mi to byla neřekla!

Zeptal jsem se, hrdlo stažené nepoddajnou smyčkou:

„To s tím legračním, j­aks psala, z­dravotníčkem? Nebo s někým jiným?“

Spěšně zavrtěla hlavou, jako by na té odpovědi závisela spása duše, jako by znamenala rozhřešení:

„Jenom s ním.“

„Jenom s ním! Páni, ona si řekne ‚J­enom s ním‘!“ Ruce mi vyletěly nad hlavu a bezmocně klesly.

Pomstila se mně. Za ty dopisy, za tu vojenskou osamělost, za netrpělivost, co jsem v sobě neuměl udusit, za ta zoufalá obviňování, že mě málo miluje, za všechno, co jsem v těch prázdninových týdnech našeho odcizení na ni nakládal. Dobře mi tak.

Hleděla na mě plaše, pokorně, vědoma si svého provinění, ale také v tom pohledu byla znát úleva, že nejhorší má za sebou.

Ach, ty oči, ty tvoje oči! Prý jste mi nikdy nelhaly!

„Lhalas mně, celejch šest lets mně lhala!“ křičel jsem, řval, vzteky bez sebe.

Mlčela, k tomu neměla co říct.

Hledal jsem v těch očích, jestli ho milovala, jestli tenkrát skutečně přestávala pro něj milovat mě.

„Milovalas ho?!“

„Ne, to ne,“ zavrtěla hlavou.

„Tak cos na něm tak zázračnýho viděla!?“

„Byl veselej, krásně hrál na kytaru,“ snažila se popravdě odpovědět, „hezky zpíval. K tomu táboráku někdo přinesl víno… ale já jsem vypila jen jednu skleničku, protože jsem brala ty prášky, však víš, jak strašně mě už tenkrát bolívala hlava,“ podvědomě si sáhla na čelo, do něhož ti její permoníci snad nikdy nepřestanou svými kladívky bušit, „a potom, když jsme se k půlnoci rozcházeli a já šla do svýho stanu spát, přišel tam za mnou.“

„Co měl za tebou v noci co lézt do stanu!?“

„Prej se rozloučit, když zítra odjíždíme.“

„Mělas ho vyhodit!!“

„Posílala jsem ho pryč, že není proč se teď zvlášť loučit, že se ještě zítra uvidíme, ale on mě neposlouchal, zeptal se, jestli jsme my dva už něco spolu měli a když jsem řekla, že jo a že když to teďka ví, tak už může jít, protože chci spát, tak jako by mě neslyšel, dál si mlel svou, že teda nic nepoznáš, když…“ zarazila se, těžce polkla, „musela jsem být zblblá, nějak omámená tím vínem a těma práškama nebo co, že jsem ho nevyhodila hned, jak o tom začal. Hučel do mě, že se nic nestane, že nic nepoznáš, chtěl mě líbat a já jsem nechtěla, odstrkovala jsem ho… až…“ Velmi se musela přemáhat, když se odhodlávala jít s holou pravdou ven, s tou pravdou, která už byla jasná, kterou jsem si dovedl živě představit. „Blbá jsem byla, blbá, blbá!“ začala ztrácet svůj dočasný klid, tloukla se pěstí do čela, „políbil mě a, a já… já… to už nešlo bránit se…“

„Dost, dost, to se nedá poslouchat!“ zacpával jsem si uši.

Ve skutečnosti jsem chtěl vědět všechno, dopodrobna, do nejmenších podrobností, příčilo se mi to, ale chtěl jsem, strašně jsem chtěl představit si je tam spolu, drásalo to a já jsem chtěl být drásán, chtěl jsem si představit, co se v tom stanu dělo, když jsem tam nebyl já, nýbrž kdosi, kdo na to neměl právo – nesnesitelně jsem to chtěl, ale umlčel jsem ji, neboť jsem nemohl dopustit, aby se mi až do těch detailů otvírala, stejně by to nedokázala, tak jsem ji toho ušetřil, ale bylo to strašné pomyšlení, že místo mě si s ní v tom stanu on dělal co chtěl. On, ten kdosi! Ten, jehož jsem já neznal, ale znala ho ona!

A žárlivost, ta šílená nevěstka, mnou cloumala.

Ó, nekonečná žárlivosti! Ve mně se perou ďasi, a ona si tady sedí, teď už zas klidná, smířená, ochotná přiznat se ke všemu, možná věří, že mi bude dáno pochopit, snad i­ odpustit, že dovolila, že dopustila, aby kdosi, kdo na to neměl právo, se jí dotýkal, aby ji měl, tuto Jarunu, tuto mou ženu, aby ji měl úplně celou! Místo mě. Cizinec jakýsi, vetřelec.

Ach, jednou jedinkrát, a tak nás poznamenal! Na celý zbytek života.

On? Jenom on? Ona ne?

„Záleželo na tobě!“ řval jsem nepříčetně, nedbaje, že můžu probudit Helenku, že přilákám Pavlíčka, to teď nehrálo roli: „To tys připustila, tys dovolila, aby měl všechno, co patřilo jenom mně! Měli jsme před svatbou!“

„Já vím, vždyť já vím, byla bych radši, kdybych ho nikdy nepotkala.“

„Samas to chtěla!“

„Ne, nechtěla!“

„Jak ti mám věřit? Řekni, jak! Rád bych věděl, jak se s tím mám smířit, jak se dá taková věc vymazat, odpustit! Za měsíc jsme se měli brát a já jsem hnil sám v těch hnusnejch kasárnách až kdesi v Opavě! Jak ti mám ještě věřit?! Jde to vůbec?!“

Hleděla před sebe smířená, o nic se nesnažila, bránit se, ani se vymlouvat. A já jsem nad ní stál a soptil: „Teď mně řekni, co máme my dva společnýho! Pane na nebi! Ani toho kluka ne! Je jeho! Vaše děcko to je, ne tvý a mý! Víš to? Uvědomuješ si to? Vás dvou děcko to je!“ Se zaťatými pěstmi jsem své šílenství nad tou zradou křičel kamsi do stropu, cítil jsem, věděl, co přichází, také ona věděla, znala mé výbuchy, poznávala, kdy k tomu dojde, kdy začnu rozbíjet, na co přijdu, a předem se s dětmi klidila. Věděla, ale nic proti tomu nepodnikla, jen jak na té pohovce seděla, předklonila se, hlavu vložila do dlaní, lokty se opřela o kolena. Toto pasivní, pokorné gesto, ta zlomená figura hrdé, ba vzpurné ženy by mě měla odzbrojit, avšak neodzbrojila. Polilo mě horko, zaslepilo mě, už jsem sahal pro nejbližší věc, jedno, kterou popadnu první, poletí na zeď či na zem, a potom poletí jiná a ještě jiná, dokud nevystřízlivím… M­ísto toho však jsem vyběhl z kuchyně a jen taktak stačil na záchodě odklopit víko. Vyhrklo to ze mě v jednom prudkém dávivém proudu, celý oběd jsem spláchl do žumpy. To bylo něco nového, ta křeč v žaludku, to se mi v této situaci ještě nestalo, snad to bylo znamení, nějaké varování. Z kuchyně zazněl Helenčin pláč, Jaruna ji konejšila, ale to bylo daleko a mě držela v kleštích strašná bezmoc, nepřijatelná představa: Spustila se s ním, s medikem prvního ročníku, byl blízko, živý, skutečný, veselý, zatímco já si na dálku vynucoval pozornost otravnými dopisy. Páni, ona si řekne Jenom s ním. Jenom! To nám, ne jí, nám se připletl do života, navěky věků, to už nikdo neodčiní, nemůže, ani on, ani ona, kdyby kdovíjak chtěla. Stalo se, je konec, ámen, šlus. Navěky, čili do konce života, kterým se ode dneška budu vláčet ve stínu jakéhosi cizího zploditele našeho synka!

Ne, to nebudu! Nikdy!

Vystřelil jsem z domu osleplý návalem rudé mlhy, do bůhvíčeho železného vrazil hlavou, až se mi podlomila kolena, ale bolest nebyla důležitá. Hnal jsem se přes dvůr, vzadu vystoupal po dřevěném schodišti, na horním konci odklopil padací dvířka, vlezl nahoru a sklopil je za sebou. Světlo z vikýře dopadalo sem, na střed půdy, vlevo vpravo vládlo šero až do nejzazších koutů, rozhlížel jsem se, co mi umožní skoncovat s tím hloupým vtipem, s tím nejapným žertem, co mu říkají život. „Cha, prej lidskej život!“ chechtal jsem se a ke mně se z půdních koutů vracel smích šílence.

Hledal jsem – a­ nikde nic, ani mizerná prádelní šňůra.

Mou pozornost si vynutila míhající se světýlka v hranatém sloupci prachu pod vikýřem, co jsem svým vpádem zvířil, byly jich milióny. Maličko jsem se zakymácel. Kdybych měl ten špagát, šinulo se mi pozvolna hlavou, zatímco hořká pachuť stoupala do hrdla, mohlo být po všem, mohlo to být hned, prý na tom nic není, tolik už jich to udělalo. Dolů se mi ale pro něj nechce, radši si tady sednu.

Vyplivl jsem tu protivnou chuť do prachu, posadil se na nejbližší trám a hlasitě se zasmál. Sobě, své nerozhodnosti: Člověče, ty se ani zabít neumíš.

Sáhl jsem si na temeno. Pod slepenými vlasy jsem nahmatal bouli, na dlani se objevila krev. Přiložil jsem kapesník a pěstí zatlačil. Krev po chvíli přestala téct.

Byl jsem unavený, čím dál malátnější. Světlušky nad schodištěm uhrančivě tančily a pozvolna se usazovaly. V nose a ústech se protivně šířila podivná pachuť, v hlavě se líně převalovaly neurovnané myšlenky, nic mě nenapadalo.

Obestírala mě mlha a zároveň lehkost, že bych mohl odletět.

Neletěl jsem, ale pomalu se svezl z toho trámu na podlahu, provázen myšlenkou, že nevím, co mám dělat, nevím ani, co chci… ale brzy na to přijdu, jen co si to promyslím… jenom chvilku… jen malou chvilku…

Pohltila mě útěšlivá prázdnota.

*