Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 450 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Odhalení 2/6
datum / id30.03.2021 / 518897Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
zobrazeno122x
počet tipů11
v oblíbených0x
Odhalení 2/6

 

„Jar – k­u!!“

Dva ostré tóny, šílený výkřik zbarvený zoufalstvím, jaké jsem u Jaruny nikdy nepoznal, pronikl do černé prázdnoty.

Co je? Kde je? Kde jsem to já?

Ucítil jsem znova tu pachuť a otevřel oči. Jaruna stála v šachtě na schodišti, jednou rukou nad sebou zvedala poklop, druhou se opírala o podlahu právě pod sloupcem světla z vikýře, blyštěl se na ní snubní prstýnek. Vytřeštěně na mě hleděla, jako by viděla smrt.

Pocítil jsem bolest v temeni, sáhl tam – aha! Nahmatal jsem bouli, byla ukrytá v husté kštici. Snad si jí nevšimne.

Jak jsem se pohnul, Jaruna ruku s prstýnkem zvedla a s nesmírnou úlevou do ní vydechla: „Jarku!!“

„Asi jsem usnul,“ breptal jsem a zvedal se.

Vlezla na půdu, zahákla padací dvířka do otevřené polohy a šla ke mně.

„Co tady děláš? Jak to vypadáš?“ Chtěla mě zblízka prohlížet, ale já jsem mávl rukou: „To nic, to bude dobrý.“ Vstal jsem a oprašoval se. Motala se mi hlava, všechno se skrývalo v mlze. Jak dlouho jsem spal? Pohlédl jsem na hodinky, ale čas na nich zas hned zapomněl.

„Hledáme tě. Pojď za náma, děcka se po tobě ptají. Zabavila jsem je, ale pojď radši dolů za náma. Půjdeš? Pojď,“ prosila.

„Co bych tam dělal?“ odbyl jsem ji.

„V klidu si promluvíme, pojď,“ chtěla mě vzít za paži, ale já jsem uhnul.

„Nemám náladu na mluvení. Bože, jaks mně to mohla udělat!“ zaúpěl jsem, „jak mám žít! Nevíš? Víš? Já ne. Nemělas mně to říkat, radši sis to měla nechat pro sebe, až doteď byl klid.“

„A já? Co já?!“ zvýšila hlas, hned se však ovládla: „Promiň,“ přinutila se do klidu, „ty nevíš, co já denně zažívám, jak mně je, kdykoliv se na toho kloučka podívám. To já mám jeho podobu pořád před očima,“ dostávala se opět do varu, „to já ho denně vidím, jeho, rozumíš?! Je to k nevydržení. A jsem na to sama. Tak pochop, pochop to prosím, jaký peklo denně zažívám, už roky. To se nedá vydržet, já jsem něco musela udělat, už jsem dál nemohla…“ Mluvila vzrušeně a já jsem ji nechal a jen s odmítavým, pobouřeným výrazem poslouchal. Znělo to příliš naléhavě, nešlo to, abych neposlouchal. Chvátala, aby všechno, co v sobě doteď držela, co ji, soudě podle toho vodopádu slov, pálilo a ničilo, vrhla mi pod nohy, napospas mému milostivému přijetí či odmítnutí, aby to udělala teď hned, dokud je příležitost. „ se ptej,“ horlila, „ptej se , jak s tím mám žít! Já nevím, já to vůbec nevím, protože… Protože ono teď záleží taky na tobě! Na tom, jestli tyto mý útrapy pochopíš.“ Nadechoval jsem se, ale ona mi do toho skočila, zřejmě ve snaze zabránit, abych pověděl, co četla v mém výrazu: „Ne, ne, ještě nic neříkej, prosím.“ Pohlédla na mě očima plnýma naděje, a­ mé pobouření na tom pohledu ztroskotalo. Ty oči! Zas ty tvoje oči!

Přesto jsem odmítavě pokrčil rameny: „Co se stalo, to změnit nemůžeš,“ a vykročil jsem ke schodišti.

„Já vím, ale něco snad přece bych mohla,“ řekla tiše, pro sebe, a jala se sestupovat přede mnou. Jak jsem nad námi zavíral poklop, nenápadně jsem překontroloval bouli. Nerostla, nijak zvlášť nebolela, ani krev na ruce se neukázala. Doufám, že vlasy ji dost kryjí, o zbytečný řeči nestojím.

Pavlíček s Helenkou si pokojně hráli vpředu na zahrádce. Přijali, že nás vidí spolu a nedali se rušit. Jaruna je pochválila a viditelně si oddechla. Bylo však znát, že i v té chvíli je tu přítomná ta naše společná známá, co s námi léta žije pod jednou střechou, ta její nikdy nekončící bolest hlavy.

Stále toho byla plná, v kuchyni pokračovala: „Ty nevíš, co já celý dny zažívám, za co ten můj život tady stojí, co pro mě znamená přežít každej další den. Zkus se do mě vžít, zkus si představit, jak těžký je nemoct se svěřit, nikomu, ani tobě. Celý roky to v sobě dusím, tak už to dál nejde. Tys nikdy nenaznačil, jestli něco tušíš, dávala jsem si pozor, ale ty nic, nikdys nedal najevo sebemenší podezření, neptal ses – a­ já jsem o tom až doteď sama nemohla začít. Věř mně, jsou to šílený stavy, nikomu je nepřeju.“

Poslouchal jsem a začínal rozumět: toto žalování, tyto výčitky, nic z toho nemíří ke mně, ani k ní samé, ba ani už ne k němu, jenom tu prostě jsou, stále přítomné, palčivé, neopravitelné, nemůže se jich zbavit, musí je jen trpně snášet. A je na ně sama.

A přece jsem si myslel vzdorně: Možná je mi tě i líto, ale milost ode mě nečekej, mě zas pustoší představa, že budu napříště i já hledat v našem synkovi podobu vetřelce, co se mně vklínil do života. Ach, jak já jsem tenkrát žárlil, kdyžs mi o něm psala! Na tvou duši jsem žárlil, ne na tělo. Na to, že duši komusi zaprodáváš a mně se vzdaluješ. Na tělo jsem nezažárlil ani vteřinu, tak jsem ti věřil – a­ tak se mýlil. Taky toho je mi líto, tohoto zklamání v tobě.

A ona zatím dál ze sebe sypala, čeho se potřebovala zbavit, dokud to bylo čerstvé a dokud jsem poslouchal. Hledala porozumění, velmi jí záleželo na smíru.

Poslouchal jsem a odhaloval v ní ženu napůl jinou, než co se mnou dodnes žila. Zaujalo mě to, vítal jsem každé znamení té změny, každé přeřeknutí, zajíknutí, zalapání po dechu. B­ylo mi blízké, že i ona musí zápasit s emocemi a cenil jsem si teď její bezprostřednosti, upřímnosti, touhy po nápravě, starostlivosti o naši budoucnost. Přitahovalo mě to, jak jí záleží na nás, na mě, na rodině, jak chce, jak strašně si přeje, aby její rodina její vinou víc už neutrpěla. Vážil jsem u sebe to její starostlivé ženství a mateřství, tu touhu po zachování domova. Lhala mi šest roků, ale teď mluví pravdu. Lituje, zachraňuje, co se dá, chce udržet naši malou společnost, tuto svou rodinu, bojuje za ni.

Měl bych se k tomu nějak vyjádřit, třeba říct, že jsem na její straně, možná na to čeká.

Ach, copak můžu? Copak jde pustit z hlavy byť na minutku, čím se provinila?!

„Milovalas ho?“ neomaleně jsem se zeptal podruhé na totéž.

Otázky se nelekla, ale s odpovědí nespěchala, potřebovala si to sama ujasnit. Až po chvíli řekla:

„Byl to takovej lehkomyslnej kluk, šířil kolem sebe bezstarostnost, věčně dobrou náladu, tím si všechny získával. Bylo mně s ním vážně dobře,“ poněkud se zapýřila, „dávali nás dohromady, mysleli si, když nás tak často vídali spolu, kdoví co.“

Ach, ty krutá upřímnosti! Málem jsem zalitoval, že se ptám, avšak ona zaníceně pokračovala:

„Ale já jsem ho brala jen jako študáčka o­ tři roky mladšího, jenom jako příjemný rozptýlení. Byla jsem s ním ráda, to jo, zvedal mně náladu, když se nahromadily starosti, to on uměl, ale ničím víc pro mě nebyl… taky si nic nedovolil… celou dobu… až do toho večera…“ Tu úplně změnila výraz, zaúpěla: „A já mu v poslední chvíli naletím! Zítra jsme odjížděli, víc bych o něm v životě neslyšela!“ Prudce zavrtěla hlavou a čelem se opřela o zeď, o tu kamennou zeď staré myslivny, která tak příjemně chladila, a­­ zůstala tak stát, ubohá, hodná politování. Pak se k mému krutému uspokojení ozvalo od té zdi tlumené: „To si nikdy neodpustím.“ To byla teprve voda na můj mlýn, bez slitování jsem řekl: „V tom ti nepomůžu, děvče,“ ale zároveň s bodnutím u srdce mě napadlo: Co když ho přece milovala?

A copak to není jedno? Co by bylo jinak? Byla by ta zrada horší?

Byla, znamenala by, že už nemilovala mě. A taky, že mi ještě teď lže.

Proč to musíš vědět? Proč si potřebuješ za každou cenu hrát na čistou pravdu? Je to šest let! A teď tě miluje, to přece víš, nebo ne?

Vím, ano, myslím, že vím.

„Dala bych nevím co za to,“ řekla náhle, jakoby v odpověď, „kdybych se mohla vrátit před tamtu noc.“

To právě nemůžeš, má milá, měl jsem chuť říznout do rány. Ale její kajícnost byla tak opravdová, že bych ji spíš měl politovat.

Ne, zatvrdil jsem se. Co udělala, to žádnou lítost nezaslouží.

Neřekl jsem nic, neudělal nic pro první krůček k odpuštění, na nějž čekala, nechal jsem ji tam samu, ženu, která zradila a nezaslouží soucit, odvrátil jsem se od ní, vyšel z domu a po dlážděném chodníčku před oknem své kanceláře zamířil k venkovní brance, slepý a hluchý k okolí. Pavlík, ten náš blonďatý Pavlíček, co si tam hrál s Helenkou a srnečkem, zavolal za mnou: „Kam jdeš, tati?“ A já nic, já jsem nemohl, ve strašné deziluzi jsem se i od toho děcka odvrátil, mlčky prošel brankou a zabočil doprava, k lesu. Prchal jsem před životem, jehož součástí měla už natrvalo být tato živoucí připomínka její zrady, té zrady k neunesení.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

10.04.2021 17:12:25dát kritice tip✩✩✩ revírník

To mě těší i netěší.

10.04.2021 15:58:30dát kritice tip✩✩ lastgasp

Prožívám.

31.03.2021 19:50:21dát kritice tip✩✩✩ revírník

Honzo, děkuji.

Evženie, hezký rým.

31.03.2021 19:33:43dát kritice tip✩✩✩✩ Evženie Brambůrková

Své soudy nechám si pro sebe.

Počkám, kam příběh nás povede.

31.03.2021 18:30:24dát kritice tipzeleda

Silný, psychologický text. Byl jsi, možná, až příliš tvrdý. Ale ten konflikt jsi vykreslil znamenitě. 

30.03.2021 19:56:37dát kritice tip✩✩✩ revírník

Čudlo, díky.

30.03.2021 19:56:14dát kritice tip✩✩✩ revírník

Ivi, hezky sis zarýmovala, ale ta rána myslím fakt pomohla.

30.03.2021 18:30:51dát kritice tip✩✩✩✩✩ blacksabbath

....chvílema jsem ti tady lála....chvílema jsem při tobě stála.....ale možná ta rána do hlavy....ta boule.....pomohla???......já vím.....zase kousek příště....*/***********

30.03.2021 17:38:43dát kritice tip✩✩✩ revírník

Děkuji, Luboši a Diono.

30.03.2021 16:08:36dát kritice tip✩✩✩✩ Kočkodan

 

Být to scény z filmu, tak bych je se zájmem sledoval. To samozřejmě neznamená, že jsem četl bez zájmu.

30.03.2021 14:03:42dát kritice tip✩✩✩ revírník

Taky jsem z toho vyrostl. Ale až teď, ve svém věku přezrálém, kdy už nic nezkazím, můžu se na tu divokou minulost dívat s klidem a nadhledem.

30.03.2021 13:49:44dát kritice tip✩✩✩✩ gabi tá istá

nejako sa bránim ísť hlbšie, napomínam sa, ber to ako literatúru, nebuď osobná, ale...či to bolo dobré? taký si bol a viem si predstaviť, že pre ženu je takýto typ muža príťažlivý, hoci žiť s ním nie je ľahké...vtedy si konal impulzívne, bol si zásadový... v mladom veku som bola tiež v otázkach nevery nekompromisná, ako zrelá žena beriem život s nadhľadom, nie som taká prísna

30.03.2021 13:47:04dát kritice tip✩✩✩ revírník

Ano, hledala úlevu, potřebovala ji.

30.03.2021 13:43:44dát kritice tip✩✩✩ bixley
redaktor prózy

Ono je těžké se do toho vžít. Zřejmě se bála komukoli svěřit, proto to po tak dlouhé době řekla přímo Tobě. Tíhu tohoto balvanu překulila na Tvou stranu. Dobře jsi tu situaci popsal. 

30.03.2021 12:28:19dát kritice tip✩✩✩ revírník

Ale jestli to tak bylo dobře, to dodnes nevím a nikdy s nedozvím.

30.03.2021 11:10:42dát kritice tip✩✩✩✩ gabi tá istá

skvelé skvelé skvelé...prečítala som zasa jedným dychom...psychologicky dokonale vykreslené...*

keď tak nad tebou premýšľam, bol si prírodný živel...búrky, blesky, víchor nikto nezastaví, musel si vždy sám vyhrmieť, až prišiel pokoj, zmierenie, vyrovnanie

30.03.2021 09:54:36dát kritice tip✩✩✩ revírník

Děkuji vám, Andělko a Ireno.

30.03.2021 09:27:08dát kritice tip✩✩✩✩✩ Gora
redaktor poezie a prózy

Upřímnost by se měla ocenit... i když je to někdy těžké, ale zas lepší než lži.

30.03.2021 07:00:41dát kritice tip Andělka1

Silné. Ne v každé rodině se to takhle otevře, ta náplast odlepí...aby to krvácelo..očistilo se...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor