Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 450 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Hodinářem v pelesti
datum / id31.03.2021 / 518942Vytisknout |
autorBiskup z Bath a Wells
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno92x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog

„Anděl smrti perutí šelestí


a pak je hodinářem


umrlčí hodinky


natahuje v pelesti“


                                                           František Halas

Hodinářem v pelesti

1

Karolína mrkne na hodiny. (Na ty rozhrkané, co tu nechala kolegyně, než nadobro odešla z ministerstva.) Čísla na nich zobrazují obrázky ptáčků zpěváčků. Jsou opravdu pitomé, jako by je namalovaly děti ve školce. Namátkou: jedna hodina je červenka, druhá hodina modráček. Na bidýlku od třetí hodiny, na jejíž úder Karolína čeká, se vystavuje vypasená sýkorka.

Vteřinová ručička máchne třikrát naprázdno, jako by se chtěla vrátit nazpět. Podle mobilu je 14:33.

Oči se jí zastaví se na barevných pořadnících, které jsou naskládané jeden na druhém. Stejně jako u mámy ve školce. Žlutý pořadač je na psací potřeby, fialový na bloky, oranžový na nové úkoly, zelený na splněné úkoly. Nejen ve školce. I u nás doma se jelo podle barevných pořadníků. Bohužel se bez nic neobešlo.

Karolína vezme poslední spis z oranžového pořadníku. Našla v něm tři nedostatky: chybu v zaokrouhlování na celá čísla, překlep ve slově dotace a nepřesně citovanou finanční směrnici.

I tak musí napsat buzerák, což je stránka stížností sepsaná jedovatým inkoustem. Hledat chyby je snadné, pokud se to od vás očekává…

Za pět minut 15:00. Bude sebou muset hodit, aby stihla předat spisy sekretářce.

 

2

Karolína míjí dlouhý plot, jehož plaňky pevně svírá břečťan, který se barví do pozimního semaforu. Rozlézá se do zahrady, kde vrství zelené kopečky připomínající zanedbané náhrobní kameny. Zatím netuší, že jeho nenechavé drápy mu do tří týdnů oseká mráz.

Oddělení pro pacienty trpící demencí je ukryté ve vilce, jejíž majestátní pokoje s vysokými stropy byly v osmdesátých letech rozsekány do králíkáren. Nyní byla budova označena velkým červeným písmenem „G“, které svítilo na ceduli vedle branky.

„Pojďte dál,“ vyzve ji sestřička.

Karolína vklouzne do potemnělého pokoje.

„Ahoj, mami. Něco pro tebe mám.“

„Nic nechci,“ odsekne pacientka. Přejede očima šedivou kobku zleva doprava, jako by hledala cokoliv, co by ji vytrhlo z beztvárného pekla. Pak se schoulí do polštáře.  

„Přinesla jsem ti mandle. Ty máš ráda.“

„Od tebe nic nechci.“

„Urovnám to,“ Karolína nadzvedne zažloutlou deku a odhalí její vyzáblé nohy protkané boláky. Přes nos ji však praští zápach zkažených vajíček, který ji donutí udělat dva kroky zpátky.

„Kdybys radši někdy vzala do ruky mop a vytřela tady.“

„Víš, kde jsi, mami?“ zeptá se Karolína tiše.

„Jsem doma, doma jsem!“ rozpláče se pacientka.

Do pokoje přiběhne primářka Pospíšilová.

„Už to bude dobré,“ pohladí maminku po tváři.

„Zastavte se pak u mě kanceláři.“

 

3

„Chtěla jste se mnou mluvit.“

„Dáte si kávu nebo čaj?“

„Jenom vodu.“

Karolína se nejistě rozhlédne po kanceláři, jež je podivnou směsí zasedačky a operačního sálu. Vše je na svém místě, ale působí to tak chladně. Jako tvář primářky, která se schovává za sterilní rouškou a tlustými brýlemi, které si posouvá po nose.

„Jak je na tom?“

„Vaše maminka hůře reaguje na podněty. K tomu přibyly obtíže s vyprazdňováním.“

„Včera se mi zdála v pohodě.“

Stále stejné žvásty. Kolikrát denně si je doktorka vyslechne? A kolikrát za den je musí vyslovit?

„Sama víte,“ doktorka oddělí obočí od obrouček, „že některé dny se může cítit o něco lépe, ale trvalé zlepšení očekávat nejde.“

„Co můžu udělat já?“

„Pořád to samé. Maminka potřebuje slyšet váš hlas, vzpomínat na věci, které ráda dělala.“

„Pořád to samé,“ Karolíně se zlomí hlas.

„Vím, že sem chodíte denně,“ řekne primářka a posune ke Karolíně pruhovanou krabičku s kapesníky.

„Jak to bude dál?“ zeptá se Karolína, když se vzpamatuje.

„Budeme tlumit projevy nemoci léky. Jinou možnost nemáme.“

 

4

Karolína se doplahočí na autobusovou zastávku, která je za parkem vedle supermarketu, v němž si občas kupuje jídlo na večeři. Vyhlíží autobus, který má už tři minuty zpoždění. Pozoruje lidi s naditými taškami, jak se vrací domů, sem tam ji mine bezdomovec s kárkou nebo skřípající taškou na kolečkách.

Léčebnu nechává za sebou, autobus ospale kormidluje špalírem paneláků. První je žlutý, druhý je fialový, další jsou oranžové a zelené. Ale všechny jsou stejné, usoudí Karolína.

Plechový řev motoru, na kterém sedí, ji uspává. Je to uklidňující pocit, vymazat všechno z hlavy a jen bezmocně přivírat oči. Nakonec utichá i motor a Karolína se ocitá v tmavé náruči spánku.

Po dvou minutách ji probudí řidič dupnutím na brzdu. Dveře autobusu zasyčí a těžkopádně se otevřou.

Přistoupí čahoun s dredy, sedne si proti Karolíně. Hudba, kterou má puštěnou na celý autobus, jí připomene bzučící zvuk strunové sekačky.

Zřejmě heavy metal, ale čert aby se v tom vyznal.

„Nemohl byste si to ztišit?“ oboří se na něj Karolína.

Čahoun jí věnuje pohled, který by se dal nazvat „neobtěžuj, ty přestálá krávo, nebo co jseš vlastně zač“. Pak obnaží zažloutlé zuby a rozburácí se „zřejmě smíchem“.

„Připadám vám legrační?“

Čahoun pokývá hlavou a přidá si hlasitost na maximum.

Karolína se rozhlédne.

Všichni se koukají z okna nebo do mobilu. To se jí nikdo nezastane?

Užij si to, blbečku. 

 

5

Karolína si oblíbila namixované čaje ve tvaru pyramidy, jsou silné a mají jemnou chuť. Nemusí se nikdy rozhodovat, jaký si vybere. Teď si slije zelený čaj s mátou. Jak jednoduché. K večeři si udělá špagety s rajčatovou omáčkou, do které nakrájí olivy. Nic složitého, ale proč taky předvádět kuchařské mistrovství, které beztak neovládá.

Po večeři vezme žínku a otírá varnou desku v kuchyni. Přesně tak, jak mi to vštěpovala máma. Úklid na prvním místě.

Karolína se natáhne na gauč, pustí si televizi. Dávají francouzskou kriminálku, napůl vtipnou, napůl napínavou.

Při první reklamě jde do koupelny. Na vaně ji překvapí kolečko černých vlasů, zašlapané šmouhy na podlaze a vrstvička prachu na pračce. Sotva se opláchne v umyvadle, bere do ruky mop. Když už je v tom, vytře celý byt.

Budu stejná, až tu máma nebude? Myslím, až opravdu odejde. Dřív jsem nevěřila, že se to může stát. Teď mám spíš pocit, že se nám tím uleví.

Dřepne si na gauč, pot se z ní jen leje.

„Měla by ses jít umejt,“ přisedne si k ní máma, která se tu zjevila s miskou slaných mandlí.

To je ten důvod, proč nemůžu mandle ani cítit.

„Už jsem se sprchovala.“

„Smrdíš jak prase v chlívku,“ zamlaská máma a narve si do pusy další hrst mandlí.

„To je pořád dokola,“ zamračí se Karolína.

„Myslela sis, že mě zavřeš do cvokárny a budeš mít klid, co? Ani náhodou.“

Karolína se zavře do koupelny. Pustí na sebe proud horké vody, který umlčí zvuky z obýváku.

 

6

Hodiny s ptáčky zpěváčky se zasekly na sýkorce. Od včerejška nepohnuly ani o píď. Zamrzly v čase, pomyslela si Karolína. Jako máma, která umírá v léčebně a zároveň odmítá opustit svůj byt.

„Dneska jich je devět“ řekne sekretářka omluvně, když vejde do kanceláře se štosem papírů.

„Co ředitelka?“ chce vědět Karolína.

„Ta se tváří jako návštěva z jiný galaxie,“ zazubí se sekretářka.

První dva spisy zkontroluje celé. Jsou stejné jako včera, kromě dvou vět. Zavírají se jí z toho oči. Další tři jenom prolétne. Na zbytek stránky zkopíruje včerejší komentáře. Poslední čtyři hodí rovnou do oranžového pořadače.

Síla zvyku?

Karolína se plouží podél nekonečného plotu, z něhož vykukují šlahouny břečťanu. Zastavuje se před vilkou s písmenem „G“.

Nohy pokračovat chtějí, ale hlava je proti.

Jdu sem kvůli mámě, nebo kvůli sobě? Skoro mám pocit, že nemůžeme být šťastné, když jsme spolu v jedné místnosti.

Karolína udělá čelem vzad. Projde parkem, mine autobusovou zastávku. Půjde pěšky, nohy i hlava jsou zajedno. Potřebuje si vyčistit mozek.

Vysoké kostrbaté paneláky, které lemují hlavní ulici, ji uklidňují. Jeden je jako druhý. Kolem si pobroukávají auta a autobusy, zbytek světa jako by zmizel.

Už nikdy za ní nepůjdu, rozhodne se, když dorazí domů.

K večeři si namaže chleba s eidamem. Talíř hodí do dřezu i s příbory. Natáhne se na gauč a pustí si televizi. Dávají zprávy. A potom dokument o starověkém Egyptě. To zní jako odpočinek.

Když skončí dokument, ustele si rovnou na gauči. Usne během dvou minut s úsměvem na tváři.

 

7

Hodiny se samy rozběhly. Vteřinová ručička se točí kolem hlaviček ptáčků jako bukanýrská šavle. Červenka čučí, jak její bidýlko mizí a těsně míjí hlavičku modráčka. Je tenhle koloběh tím, co jsme chtěli?

Karolína si promne zápěstí, které má zkroucené od myši a klávesnice. O bolavých zádech ani nemluvě. Přijde jí, že se tu za patnáct let nic nezměnilo. A když, tak jenom k horšímu. Má pocit, že ji jednou vynesou i se stolem na dvůr a obřadně spálí.

Zhnuseně shodí spisy na zem. Jsou to stále stejné žvásty, nic víc.

Telefon na stole zadrnčí.

„Máš jít okamžitě za ředitelkou,“ oznámí sekretářka do sluchátka.

„Je napružená jak čertík v krabičce.“

V Karolíně hrkne. „Co se děje?“

Prej si včera odevzdala buzeráky bez připomínek. To se tady, co funguje náš odbor, ještě nestalo.“

Karolíně zavibruje v kapse mobil.

„Každopádně hned přijď,“ naléhá sekretářka. „Nebo mě z ní hrábne!“

Přišla zpráva od primářky: „Nepodařilo se mi vás zastihnout. Určitě se dnes zastavte. Je to naléhavé.“

„Budeš mě muset omluvit.“

„To asi nepůjde, kočko, protože…“

„Psali mi z léčebny,“ přeruší ji Karolína. „Něco se stalo s mámou.“

„Aha. A bude v pořádku?“

„To netuším.“

Karolína zavěsí a rozklepe se.

 

8

Karolína se žene k posteli, u které sedí primářka Pospíšilová. Drží pacientku za ruku a cosi jí vypráví.

„Co se stalo?“ vyhrkne Karolína.

„To vám řekne maminka.“

Primářka pomalu vstane a urovná si brýle:

„Nechám vás teď o samotě.“

„Jak je ti, mami?“

„Náramně. Včera jsem si pustila rádio a tancovala jsem.“

„To je pravda,“ řekne primářka a úlevně za sebou zabouchne dveře.

Karolína se nadechne. Nečekej od mámy nic dobrého, varoval ji hlas hlavě, zatímco se snažila pochopit, co se děje.

„Ty jsi fakt tancovala?“

„Slyšela jsi paní primářku,“ odsekne pacientka.

„Pamatuješ si vůbec na moje návštěvy, mami?“

Pacientka zakroutí hlavou:

„Pamatuju si, že jsem včera tancovala.“

„O včerejšku mi nemluv,“ okřikne ji Karolína, až jí přeskočí hlas, „víš vůbec, že za tebou chodím už dva roky jako magor?“

„Nevím a je mi to jedno.“

„Mám pocit, že jsem ti byla ukradená už jako malá.“

Karolína nasaje smrad vajíček, který jí vžene slzy do očí. Má nutkání vyzvracet se na podlahu a potom ji vytřít mopem.

Hledat chyby je snadné, pokud se to od vás očekává.

„Nic ti nedlužím,“ zabručí pacientka.

„Třeba ve školce. Všechny děti jsi chválila, jenom mě ne.“

„Nesmysl.“

„Nebo ty tvoje pitomý barevný pořadníky,“ rozbrečí se Karolína,“ víš, že jsem je doteď nevyhodila?“

„Potřebovala jsi v životě řád. Já ti ho dala.“

Máma mi pokyne, ať si k ní lehnu. Má pohled aligátora, který vás láká do močálu. Říkám, že nechci, ale jdu blíž k její tlamě. Z dechu jsou jí cítit mandle. Nebul mi tady, prohlásí, a obejme mě.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

06.04.2021 12:14:02dát kritice tipBiskup z Bath a Wells

Děkuji za reakce. :)

Příběh je zcela vymyšlený, takže mi dělá radost, pokud vyznívá reálně. Možná, opět, je ta látka moc široká pro jednu kratší povídku, a já teď nic delšího psát nechtěl. Pa.

04.04.2021 19:46:06dát kritice tipStvN

Ahoj. Příběh mě zaujal, ale forma mi přijde strohá. V úvodu jsi celkem pěkně začal s charakterem postavy, co dělá a jaký to asi bude člověk. Bohužel pokračování se nese v duchu strohosti, takže se do postav nemůžu vžít, což je škoda, protože se zdá, že jde o reálný příběh. Je škoda takový příběh jenom v rychlosti odříkat. 

01.04.2021 14:17:27dát kritice tipblacksabbath

Hodně lidí četlo....komentář jen jeden....to je škoda ...protože i když je to trochu delší, jsem ráda, že jsem přečetla.......zajímavý (po)hled do nitra .......*/************

31.03.2021 14:19:26dát kritice tipVatan

Je to dobré. Dočítal som to do konca. Riešiť sa to dá len sexom. Takým do bezvedomia, do mŕtva a riadne mokrým. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor