Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 453 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Možná první kapitola
datum / id01.04.2021 / 519007Vytisknout |
autorlokinaka
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
zobrazeno46x
počet tipů0
v oblíbených0x
Možná první kapitola

1

 

Mám pocit, že na vysokou školu nepatřím. Že jsem tady omylem. Sedím na schodech a kolem mě chodí lidi. V ruce drží tablety v designových obalech, u ucha přilepené nejnovější iphony a mluví o tom, že nestíhají. Já nevím, co to znamená nestíhat. Naopak mám spíš problém s nudou. Koukám do svého blackberry, kde jediná aplikace, která funguje je whatsapp, ale nikdo mi stejně nepíše, tak otevřu chat s mamkou a píšu jí strašně dlouhou zprávu, abych zabila čas, než se uvolní přednášková hala. 

Konečně se otevřou těžké protipožární dveře a začnou vycházet studenti. Začnu mazat zprávu, ale nejde to najednou, tak pomalu mažu po písmenku. Už mě to sere, začnu mačkat další tlačítka, jestli to nepomůže a nakonec se mi to podaří omylem poslat. No nic, kašlu na to. Tak si mamka přečte o tom, jak jsem se včera snažila upéct koláč, no třeba aspoň rozproudím konverzaci. V poslední době si nějak nemáme co říct, tak téma pečení by nám třeba v tomhle mohlo pomoct. Tak ne, nepomohlo, přišel mi akorát zvednutý palec. 

Schovám mobil a jdu si jako správný autista, sednout na svoje místo, které je v sedmé řadě, sedmá sedačka zleva. Teda ne, nejsem autista nebo mi to aspoň nikdo nediagnostikoval, ale některý věci v mém životě musí mít určitý řád. Svoje místo. Hodně věcí. Moje nejlepší kamarádka se ode mě kvůli tomu odstěhovala a jelikož jsem nebyla schopná utáhnout ten nájem sama, tak jsem se musela přestěhovat zpátky k mámě. Bylo to potupný, ponižující, ale levný.

 

První den po návratu byl hodně náročný.

Mami mohla by sis ty boty, který nenosíš, uklidit někam jinam? Moje boty se sem už nevejdou, prosila jsem, zatímco jsem vybalovala krabice, kterých bylo o hodně víc než když jsem se odtud stěhovala. 

Já je všechny nosím. 

Super, tak to ti moc přeju, ale tak trochu ti nevěřím. 

Mamka pokrčí rameny a odejde. Pokládám krabice na zem a rezignuji. Tak budou prostě na zemi. Už je mi to jedno. Kvůli hádkám jsem se odstěhovala, jenže teď se odstěhovat nemůžu. Jako zlobivá dcera jdu trucovat do svýho pokoje. Nevím, co budu dělat. Kolem mě čtyři stěny, pokoj půl metru krát půl metru. Mám klaustrofobii z tohohle pokoje, bytu, mýho života.

No Karlo, to si děláš srandu ne? slyším mamku z předsíně. Ach jo jak já nesnáším svoje jméno. Táta vždycky vyprávěl, jak je na moje jméno pyšný, jak ho vybírali dlouhý hodiny, ale mamka mi jednou ve slabý chvilce prozradila, že jsem měla být Aneta, ale protože byl táta v den, kdy jsem se narodila totálně na hadry a při vyplňování rodnýho listu si nemohl vzpomenout, jak mě chtěli pojmenovat a tak to elegantně vyřešil způsobem, že do obou kolonek napsal Karel. Naštěstí to aspoň napsal takovým škrabopisem, že si to sestra přeložila jako Karla. Uf. 

Copak se děje moje milovaná maminko? odpovím a otevřu dveře do předsíně. Mamka se tam snaží odchytit náš nejnovější přírůstek, mini yorkšíra Pavlíka, který momentálně kličkuje mezi mýma botama a ona se ho snaží dost neúspěšně chytit. O tom proč se ten pes jmenuje Pavel se mi teď nechce mluvit. Je to dost tragická historie. Navíc teď na to není čas. Teď se musí chytit pes, aby mohl na čůrací procházku, která bude trvat asi pět sekund, kdy si Pavlík uleví ihned u dveří a pak bude zbytek cesty tahat za vodítko a doufat, že bude ušetřen těchto opakovaných traumat jako je vítr, muset si nechat očuchávat zadek od vořechů od sousedů a největší tragédie, že bude muset ujít víc jak metr!

Promiň nemám to kam dát. Kopnu krabice ke straně. Mamka na to nic neříká, konečně chytá Pavlíka do nejnovějšího oblečku číslo tisíc sto padesát tři a odchází. S povzdechem se podívám na krabice a začnu je nosit k sobě do pokoje. Někam je prostě narvu.

 

Matematika mě na základce hrozně bavila. Na střední taky. To jsem jí ještě rozuměla. Na vejšce už nerozumím ničemu. Učitel píše na tabuli Hessova matice a mě se chce brečet. 

    Sleduju jak ostatní studenti zapínají ipady a tužkami si do aplikací opisují z tabule. Já probouzím svůj starý notebook Acer ze spánku. Čekám. Po chvíli konečně otvírám prohlížeč a zadávám heslo hessova matice a doučování. Počítač kolečkuje a když už konečně začíná něco naskakovat, celý internet mi spadne. Do konce přednášky se snažím dinosaurem, který mi říká, že připojení k internetu nefunguje, doskákat co nejdál. Po přednášce notebook zavřu a vydám se domů. Dnešní cesta do školy se opravdu vyplatila.




Názory čtenářů (Skrýt smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor