Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 450 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Mezi psem a vlkem
datum / id01.04.2021 / 519010Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno98x
počet tipů5
v oblíbených1x
Prolog

Obnovená povídka

Mezi psem a vlkem

     Civěl z okna. Venku se ještě nerozednívalo, ale nebyla už úplná tma. Poslední týdny se často budil touto dobou. Na druhé straně dvora před dveřmi v jediné stojící zdí pivovaru spatřil postavu v tmavém kabátě až na zem. Na hlavě měla kapuci, ale on si byl jistý, že je to žena. Zírala mu přímo do očí, jak tam nehnutě trčela. Nemůže ho přece vidět, myslel si.

     Měl ale pocit, že ho tím pohledem volá a on musel za ní. Přešel prostranství ke zbořeništi pivovaru, ale nikoho tam už nenašel. Byl to jen klam v tom šeru? Strčil do dveří, se skřípáním se otevřely. Snad neprobudil majitele komplexu ruin a zchátralých budov, kde teď bydlel. Bylo však ticho. 

     Vstoupil a po několika krocích se ocitl v úplné tmě. Vrátil se domů pro baterku a znovu se vydal na průzkum. Po chvíli narazil na klesající schody. Sestupoval a rukou se přitom opíral o vlhké kamenné stěny. Na jakési plošině přejel kuželem světla po zdi a uviděl vyškrábaný nápis. Rozpoznal AB I N    NˇLL. Snažil se zapamatovat si písmena včetně jejich pozic vůči mezerám. 

     Proč vlastně? A proč právě tady posvítil na stěnu? Vtom zjistil, že stojí na prkenné podlaze. Dupnutím zkusil její pevnost a propadl se. Letěl jen kousek, a pak se sunul po hlíně s kamením a svítilna mu vypadla z ruky. Jakmile se zastavil, snažil se otáčet hlavou, až zahlédl její světlo. Suť mu příliš pohybu neumožňovala, ale na baterku nakonec dosáhl. Strčil si ji koncem do pusy a drápal se z díry nahoru. Když se mu to podařilo, spěchal z chodby ven.

     „Co tu, sakra, teď v noci děláte!?“ spustil na něj domácí na dvoře.

     „Nemohl jsem spát, tak jsem koukal z okna. A tady stála nějaká žena.“

     „Tady že někdo byl? To je nesmysl.“ 

     „Vážně tady stála.“ 

     „Od doby, kdy zmizela moje manželka, tady nikdo nebyl, když nepočítám vás a lidi ze stavebního úřadu, co mi chodí vyhrožovat, abych to dal do pořádku, nebo zboural, jinak že se mnou zavedou správní řízení.“

     „Jak – zmizela? Opustila vás?“

     „Nevím. Jednou ráno jsem vstal dřív a ona ještě spala. Asi za hodinu jsem ji šel vzbudit, ale už v posteli nebyla. Od té doby ji nikdo neviděl. Nakonec ji prohlásili za mrtvou. Je to pětadvacet let.“

     „To je teda hodně zvláštní.“ 

     Zdálo se mu podezřelé, že domácí tu historku vysypal nějak moc ochotně, jako by ji měl naučenou.

     „Ale bylo to tak.“ 

     „A co si myslíte, že se s vaší paní stalo, pane Volfe?“

     „Nevím. Zkrátka zmizela.“

     „Něco si o tom musíte myslet.“ 

     „Prostě nevím, a vám do toho taky nic není. Hlavně už nelezte do toho zbořeniště. Ještě se vám něco stane a já budu mít další problémy.“

 

     Vrátil se do zchátralého kutlochu, kterému nyní říkal domov. Neměl rozumný důvod se sem nastěhovat, snad jen, že nikde dlouho nevydržel. Od doby, kdy před deseti lety opustil v osmnácti děcák, stále ho cosi honilo z místa na místo. Na to teď ale Vadim Koira nemyslel, protože ho mátlo všechno, co se stalo, když se probudil do ranního šírání. Nemohl na tím nyní však hloubat, poněvadž musel do práce, a tak si aspoň napsal na papír písmena z nápisu na zdi ve sklepení, jak si je zapamatoval a mezery naznačil pomlčkami. 

     Odpoledne si prohlížel svůj záznam: -AB-I-N---NˇLL-.  Snažil se vybavit si úplně přesně, co na zdi viděl. Před tím A na začátku ještě něco bylo. Mohlo tam být Z? Takže by to začínalo ZAB. To nic neznamená, tudíž za B nebude mezera, nýbrž písmeno a po něm nemuselo být I, ale L, protože na L končí spousta slov a on si byl jistý, že první slovo dál nepokračovalo. V noťasu si ve vyhledávači na internetu otevřel slova na ZAB a vybral dvě pravděpodobná – ZÁBAL a ZABIL. Proč by tam ale někdo škrábal slovo ZÁBAL? Nepamatoval si ani, že by nad A byla čárka. První slovo je určitě ZABIL, usoudil. 

     Později přišel na to, že druhé slovo nápisu má jen dvě písmena a že nezačíná N ale M. Luštění nápisu jej pohltilo. Ani mu nepřišlo, že uplynuly tři hodiny, když došel k závěru, že na zdi byl vyškrábaný nápis ZABIL MĚ MANŽEL. 

     Vadim nevěřil na duchy, ale spojení nápisu s postavou, kterou uviděl, když nad ránem zíral z okna, a s tím, co vyprávěl domácí o zmizelé ženě, se přímo nabízelo. Kdyby to tak bylo, pak by to znamenalo, že Volfova manželka nezmizela, ale že ji on sám před pětadvaceti lety zabil a pohřbil asi v tom sklepě. A jestli je to tak, pak by přelud, který ho vylákal ven, naznačoval, že on s tím má něco společného. Ale co?

     Vybavilo se mu, jak byl nadšený, když si pronajal omšelý byt v tomto bývalém rozlehlém statku u rybníka na kraji města. Měl dojem, že právě tady chtěl vždycky žít. Jenže proč? Co tu chtěl dělat nebo najít? Statek patřil Josefu Volfovi, který ho získal asi v restituci. Volf měl jistě už přes šedesát a byl asi potomkem někdejších majitelů.

     Co kdyby se na internetu podíval, jak to bylo s historií a restitucí zdejšího statku. Nejdřív objevil, že statek vznikl koncem patnáctého století a roku 1758 v něm zřídili pivovar. Pivo se tam vařilo do roku 1930 a coby posledního sládka uváděly zdroje jistého Roberta Koiru, který pak koupil celý statek a v části prostor pivovaru založil stáčírnu piva. Za protektorátu vybudovali v pivovarských sklepech protiletecký kryt a roku 1948 byl statek s chátrajícím pivovarem znárodněn. K demolici pivovaru došlo v roce 1965.

     Vadim strnule zíral na monitor. Příjmení toho sládka ho šokovalo. Koira je u nás velmi neobvyklé příjmení. Takže ten sládek byl s největší pravděpodobností jeho předek. A co restituce? Pustil se netrpělivě do pátrání. Co našel, ho vyvedlo z míry úplně. Statek totiž nerestituoval Volf, ale jeho manželka Eliška, která se za svobodna jmenovala Koirová. 

     Vadim svou matku neznal. Do děcáku se dostal, když byl velmi malý, a ani pak se s ní nikdy nesetkal. Věděl však, že se jmenovala právě Eliška. Byla snad jeho matka Volfovou ženou a Volf jeho otcem? Jak to ale, že on se jmenuje po ní, a ne po otci? Zavraždil ji Volf a jsou její ostatky někde ve sklepě pivovaru?

      Otázky Vadima rozrušily. Až když se trošku vzpamatoval, srovnal si to v hlavě. Eliška Koirová, možná jeho matka, si vzala Josefa Volfa, asi jeho otce, a po listopadu 1989 restituovala statek, který před znárodněním patřil Robertu Koirovi. Volf ji pak zavraždil a udělal to tak, aby se její mrtvola nenašla a on mohl statek zdědit. 

     Až do tohoto momentu příběh seděl. Teď ale přišel na scénu on a začaly záhady. Napřed jeho časté buzení vždy v čase, jemuž se říká hodina mezi psem a vlkem. Ale co ta příjmení? U domácího je to jasné, je to počeštělá verze německého Wolf čili vlk. Co ale znamená Koira. Vadim hledal dlouho, až zjistil, že koira je finsky pes. 

     A jak to, že se domácí nezarazil nad tím, že on se jmenuje stejně jako jeho žena za svobodna, když mu pronajímal byt? A ta divná postava nad ránem, co ho přivedla k nápisu ve sklepě, který nastartoval jeho hledání. Byl ten přelud vzkazem? A co on s tím teď? Měl by jít na policii? Vysmáli by se mu. Měl pátrat sám?

     

     Až domácí bude spát, prohledá důkladně sklepní chodbu, rozhodl se. Nachystal si baterku čelovku, přinesl krumpáč a lopatu, které našel v kůlně, co sousedila s jeho bytem, avšak při čekání usnul. Probudil se až zase po půl čtvrté ráno. Koukl se z okna a znovu uviděl postavu ženy u branky. Vyrazil za ní. Opět tam už nebyla, ale to mu nevadilo a vlezl do sklepní chodby. Došel až na plošinu s dírou v podlaze a prohlédl si nápis na stěně, jestli se třeba při jeho luštění doma nespletl. To ale brzy vyloučil. Bylo tam napsáno přesně to, co zjistil. 

     Napadlo ho, že by Eliška mohla být pohřbená právě tady v té díře. To, že se včera propadl prkny, muselo být znamení. Spustil se do díry a začal kopat. Odházel už velkou haldu kamenité hlíny, když narazil na poklop. Plochý konec krumpáče vrazil pod jeho mírně zvednutý okraj a vypáčil ho. Posvítil dolů a spatřil mrtvou ženu v dlouhém černém kabátě s kapucí. Teď už to byla vlastně jen kostra oblečená do svrchníku, který viděl už dvakrát na záhadné postavě u zdi. 

     Tak tady skončila Eliška Koirová, řekl si. Ať to byla jeho matka nebo ne, dopadla příšerně. On tady však už neměl co pohledávat. Nechal všechno tak a vyškrábal se zpátky na plošinu. Ohlásí to, Volfovi nesmí vražda projít. Co ale řekne, když se budou policajti ptát, jak na to přišel, že je ve sklepě mrtvola? Může jim snad vykládat, že ho k ní přivedl duch té zavražděné ženy? Budou ho mít za blázna. Musí si vymyslet cosi pravděpodobnějšího. Dorazil až ke dveřím a jak je otevřel, dostal do hlavy ránu, která ho omráčila.

     Probral se na židli v kuchyni Volfova bytu. Ruce i nohy měl svázané, bylo mu zle od žaludku a hlava ho děsně bolela.

     „Tak jsi ji našel…, tu svoji matku,“ ušklíbl se Volf, který seděl proti němu.

     „Byla to vážně moje matka?“ vyhrkl Vadim. „A vy jste…“

     „Ne, to ne. Já nejsem tvůj otec, jestli jsi myslel na tohle. Vzal jsem si tvou matku, když ti byl rok. Ty jsi přece Koira a ne Volf.“

     „Proč jste ji ale zabil!? Abyste získal tenhle statek!?“ 

     „Všechno se dovíš, než tě strčím k ní. Nenechal bych si to vyprávění ujít. Čekám na to pětadvacet let. Kvůli statku to ale nebylo. Zabil jsem ji, protože byla Koirová.“

     „Kvůli tomu?“

     „Tak budeš mlčet a poslouchat, nebo ti mám zacpat hubu?“ rozčílil se Volf.

     Vadim neřekl nic, ale probodával Volfa očima.

     „Vlastně to není moc složitý,“ pokračoval domácí. Tvůj praděda a můj děda byli oba pivovarníci a oba se ucházeli o místo sládka v tomhle pivovaru. Majitel nechal každého z nich uvařit várku piva, aby je vyzkoušel, ale ten parchant, tvůj praděda…“

     „To byl Robert Koira?“ 

     „Jo, tenhle. A nepřerušuj mě. Tak ten parchant přidal mému dědovi tajně něco do várky, zkazil ji, a takhle podvodem se stal Koira sládkem. A nejen to. Od tý doby byli Koirové zazobaný a my Volfové jsme třeli bídu. Děda se už jako sládek neuchytil. Napřed byl nezaměstnaný, pak musel dělat ve fabrice a můj otec zrovna tak.“

     „A jak to víte, že to bylo takhle?“ 

     „Vyprávěl mi to můj otec, a tomu jsem vždycky věřil.“ 

     „Vždyť je to nesmysl. Koirové přece o statek v roce 1948 přišli,“ namítl Vadim.

     „Takže sis to už zjistil. Ale prachy měli furt. A navíc ta potupa, co Volfům způsobili. Ta se nedá odpustit. Když mi to můj táta vyprávěl, přísahal jsem, že se pomstím. Tvoje máma byla hezká ženská, ale nechala si udělat dítě od chlapa, kterej pak vzal kramle. To dítě jsi byl ty. Přišla moje příležitost. Začal jsem se s ní scházet. Trpělivě poslouchal její nářky, jak je sama s dítětem, a pak jsem si ji vzal. 

     Byla mi vděčná, husa hloupá. No a pak dostala tenhle statek v restituci zpátky. Nastěhovali jsme se, nějaký čas tu spokojeně žili…,“ odporně se rozchechtal. „A pak, když ti byly tři roky, jsem ji zavřel do toho sklepa, a když umřela, hodil jsem ji do díry. Zasypal jsem ji a udělal nad ní podlahu. Nikdo tu mrtvolu nemohl najít. Tebe jsem dal do děcáku. Mohl jsem tě zabít taky, ale to jsem nechtěl. Neměl bys z toho ještě rozum. Ty se musíš před smrtí všechno dovědět a zažít tu bezmoc, prosit o život. Teprve pak budu s Koirovýma hotový.“

     „To je příšerný! Co jste to za člověka.“

     „Na to jsem čekal,“ zašklebil se zase Volf. „Až tady budeš sedět šílený hrůzou.“

     Kdyby se nenacházel v tak zoufalé situaci, musel by se Volfovu vyprávění smát, jak znělo neuvěřitelně. Teď se ale Vadim přinutil ke klidu. Nesmí dát Volfovi šanci, aby se kochal jeho strachem.

     „Jak jste ale mohl vědět, že si tady pronajmu byt?“ zeptal se.

     „Věděl jsem, že přijdeš. Tvoje matka mi řekla, než umřela, že ji pomstíš a já jí to uvěřil. Ona nikdy nelhala.“ 

     „Nebojíte se, že se matčino proroctví splní celé? Říkala přece, že ji pomstím.“

     „A jak to chceš udělat?“ 

     „To ještě nevím, ale dokážu to.“ 

     Volf se znovu zachechtal a pak Vadimovi nasadil na krk smyčku z provazu a utáhl ji. Rozvázal mu nohy a pobídl ho, aby šel před ním do toho sklepa. Vedl ho na šňůře jako psa. Ve sklepní chodbě rozsvítil Volf ruční reflektor. U díry v prkenné podlaze jej pověsil na hák ve zdi a přehodil přes něj i provaz, na němž ho přivedl a konec omotal kolem tyče trčící ze zdi kousek nad zemí.

     „Takže to je všechno, co jsem ti chtěl povědět a teď to skončím,“ řekl Volf, zvedl lopatu a napřáhl jí k ráně.

     „A nebojíte se ducha mé matky?“ zeptal se Vadim zoufale.

     „Cože? Ducha tvé matky?“ 

     Volf se zase tak odporně rozchechtal, až se otřásal. Udělal krok a uklouzla mu noha, zavrávoral a jak se snažil udržet balanc, zřítil se do díry, kterou Vadim předtím vykopal. V pádu se ještě pokoušel zachytit navršené hlíny, ale dosáhl jen toho, že se hromada utrhla a v díře ho zasypala.

     Vadim se pomalu sunul kolem díry k háku ve zdi, ale víc se mu nepodařilo. Ať se snažil sebevíc vyprostit ruce, nedokázal to. Volf ho svázal důkladně. Nemohl se kvůli provazu na krku ani posadit, a tak tam stál, čekal a netušil na co. Nevěděl, kolik času uplynulo, než uviděl v chodbě silnou záři a uslyšel kroky a hlasy. Za chvíli ho našli dva policisté.

     Odvezli Vadima nejdřív do nemocnice na vyšetření, a pak za ním přišli znovu, aby ho vyslechli. Vyprávěl jim všechno po pravdě, vynechal jen nadpřirozené momenty.

     „Když říkáte, že se ten Volf už napřahoval k ráně, jak to, že najednou spadl do té díry?“ ptal se policista.

     „Asi ho něco vyděsilo,“ řekl Vadim.

     „Co ho mohlo vyděsit?“

     „Třeba uviděl přízrak.“

     „No, jsem rád, že máte náladu na vtipkování,“ řekl druhý policista, „ale vůbec mi to nedává smysl.“

     „Víte, co nedává smysl mně? Jak jste mě našli a proč jste mě vůbec hledali?

     „Dostali jsme anonymní telefonát, že jste v nebezpečí.“

     „Cože!?“ 

     „Někomu jste asi říkal, co se chystáte dělat,“ přemýšlel nahlas policista.

     „Komu? Nikomu jsem nic neříkal.“

     „Možná si na to jen nevzpomínáte.“ 

     Další výslech už k ničemu nevedl. Mohl jim snad vyprávět, že ho duch jeho matky upozornil na to, kde leží čtvrtstoletí mrtvá? A stejně to nevysvětlovalo ten telefonát. 

     Když se Vadim vrátil do bytu na statku, řekl si, že to tady zítra důkladně prohlídne. Ostatně mu to tady bude nakonec asi patřit, ale co s tím bude dělat, netušil. Večer, než usnul, doufal, že se tentokrát v hodině mezi psem a vlkem nevzbudí. Vzbudil se však zase. Rychle se podíval z okna a zjevení ženy v kabátu s kapucí stálo opět u dveří ve zdi pivovaru. 

     Vadim si přelud pozorně prohlížel a náhle zjistil, že nestojí přímo u dveří, ale pár metrů před nimi a že je to omlácený betonový sloupek trčící ze země, který dřív bez zájmu míjel. Jako postava v dlouhém kabátě s kapucí ten sloupek v šeru jen vypadal. Ale co ten anonymní telefonát na policii? Proč by se tím měl však Vadim trápit? Žije a teď už také ví, kdo vůbec je.

 

https://kvaj.blogspot.com 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

16.04.2021 12:10:11dát kritice tip✩✩✩ kvaj
redaktor prózy

Moc ti děkuji, Přemku, za vlídná slova. Je krátká? Zkracoval jsem to, abych v páíběhu zbytečně nepindal. Souhlasím ale s tím, že by se to dalo zkomplikovat a ještě ztajemnit, jen přijít na to, jak to zařídit, aby to nebylo umělénatahování. Možná to někdy zkusím.

13.04.2021 21:37:42dát kritice tip✩✩ lastgasp

Jaroslave, díky. To je moje gusto. JIstě by bylo vhodné povídku zhodnotit. Také jako Gora přemítám, kde se ti podařilo takové téma zpracovat, aby to nebyla laciná pohádka, ale brilantní, napínavý příběh s tajemným telefónem, nebo náznaky zásahu bytostí z jiného světa. Něco necháváš správně na čtenáři. Rovněž si myslím, že je povídka až příliš stručná, jen svojí tajenkou, představou a náhodou. Povídku jsem si s dovolením  přetiskl a ještě si ji podrobněji rozeberu. Zaslouží si to. KOlem Arbesa se to točí.

02.04.2021 21:54:07dát kritice tip✩✩✩ kvaj
redaktor prózy

Vřelé díky, ivi. Hezké Velikonoce.

02.04.2021 21:53:25dát kritice tip✩✩✩ kvaj
redaktor prózy

Děkuji, Liduško. Tobě též příjemné a veselé Velikonoce.

02.04.2021 21:52:02dát kritice tip✩✩✩ kvaj
redaktor prózy

Záhadná místa - moc jich neznám. Dosud v mých příbězích hrál několikrát starý statek, respektive někdejší zájezdní formanský hostinec, a ten pivovar k nim přibyl až v poslední době.

Tobě také hezké Velikonoce, Irenko.

02.04.2021 21:49:24dát kritice tip✩✩✩ kvaj
redaktor prózy

Děkuji, Karle. Ještě se nerozednívá, ale už není úplná tma - to je mezi třetí a čtvrtou, říká se tomu ranní šírání, nebo také hodina mezi psem a vlkem. Jinak máš pravdu, že zejména u nás najdeš už málo míst, kde je úplná tma. Všude něco svítí, nebo tam odněkud dopadají odlesky světel, zkrátka světelný smog je téměř všudypřítomný. Ano, byla to taková intuice, nebo spíš představa.

02.04.2021 21:35:39dát kritice tip✩✩ K3

Minule, když to tu bylo, tak jsem zřejmě nečetl, nepamatoval jsem si.

02.04.2021 21:31:411 tipů dát kritice tip✩✩ K3

Arbesova romaneta to připomíná. Docela mě zarazil hned první odstavec a chvíli jsem přemýšlel jak to vlastně bylo. Ještě se nerozednívalo, ale už nebyla úplná tma; na druhé straně dvora byla zahalená postava a přestože se ještě nerozednívalo poznal, že to je žena a že mu kouká přímo do očí. Já vím, ona není nikdy v noci úplná tma. Zřejmě šlo ale především o intuici, že tu ženu vycítil. No, nakonec je to takové, až rozkošné. Možná si to celé přečtu ještě jednou.

02.04.2021 17:57:141 tipů dát kritice tip✩✩✩✩✩ blacksabbath

tak to je hóóó´dně dobré počtení!!!!!!!!!!!!!!!..................*/****************

02.04.2021 17:01:331 tipů dát kritice tip✩✩✩✩✩ Alegna

Napínavé čtení...... Hezké Velikonoce

02.04.2021 15:28:321 tipů dát kritice tip✩✩✩✩✩ Gora
redaktor poezie a prózy

Díky za vysvětlení. Záhadná místa jsou autorsky i čtenářsky vděčná. 

Opatruj se a pokud možno klidné Velikonoce.

02.04.2021 10:56:24dát kritice tip✩✩✩ kvaj
redaktor prózy

Jo, teď jsem si uvědomil, že jsem se nevyjádřil k tvým připomínkám. Pro potřebu povídky jsem to naopak zkrátil, ale máš pravdu, že by to možná stálo za to rozpracovat do nějakého romaneta (po vzoru Arbesa), nebo tak něco. 

Na ale se podívám.

02.04.2021 10:50:541 tipů dát kritice tip✩✩✩ kvaj
redaktor prózy

Kdysi jsem někde přespával, probudil jsem se v noci a koukal z okna na dveře v protější zdi, před kterými stála nehybná postava. Ráno jsem zjistil, že jsem měl za postavu popelnici, na kterou kdosi postavil nějaké nesmysly. No a tahle mýlka spustila mou fantazii a námět i kostra příběhu byly na světě. Do starého pivovaru jsem to zasadil, protože jsem psal před časem o zaniklém a dnes už zlikvidovaném a zahlazeném czerninském pivovaru ve Kbelích, Jeho příběh je hodně zvláští až tajemný, možná by stálo za to jej literárně zpracovat samostatně. Dnes už po pivovaru není ani stopa. Vlastně je, objevili tam před časem studnu zvanou Barborka, z níž bral pivovar vodu a která se tak jmenuje asi po někdejším sládkovi Barborkovi. Její okolí upravili a teď je tam nad studní ve svahu taková jeskyňka a člověk do ní může nahlédnout přes mříže. V okolí jsou dvě lavičky s výhledem na rybníček. V blízkosti roste nějaká magnolie, nebo co to je, a ta když kvete a pak jí opadávají růžové okvětní plátky, je nádherná.

02.04.2021 10:15:581 tipů dát kritice tip✩✩✩✩✩ Gora
redaktor poezie a prózy

Celé čtení jsem přemítala, kvaji, kde jsi vzal ten dobrý námět.

Mám za to, že zvratů a faktů je v povídce celkem dost a že by měla být podstatně delší, aby vše vyniklo, i tak je dobře vymyšlená a pro příznivce "tajemna" určitě přitažlivá.

Takže krom výše napsaného je to dobré. Když jsem povídku četla kdysi, prožila jsem si ji silněji.

...

V prvních dvou odstavcích 4x ale - nedalo by se ubrat?



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor