Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 450 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Bella Coola I
datum / id02.04.2021 / 519012Vytisknout |
autorJosef František
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
zobrazeno34x
počet tipů2
v oblíbených0x
Bella Coola I

Telefon zvoní a zvoní. Vzhledem k tomu, že jen každý desátý patří mně, dělám hluchého. 

„Máš telefon,“ křikla manželka ze zahrady, kam ji dnes vylákalo hřejivé podzimní slunce. „Volá Milan.“

Telefon nemám rád. V mém případě jsou to většinou jen pracovní starosti. Tentokrát jsem si dal sluchátko k uchu pln zvědavosti. Milan je můj horolezecký parťák a telefon používá za těch dvacet let, co se známe, jen když má nějaký plán. Momentálně pracuje jako průvodce zahraničních lovců, jimž trofeje medvěda grizzly či horského kozla ve sbírce ještě chyběly.

„Nazdar dědku,“ většinou mě tak nazývá, protože jsem o deset let starší.

“Nutně tě potřebuji na pár dní, musíš i kdybys nemohl.“ Dozvěděl jsem se, že mám zabalit horolezecký vercajk a letadlo do Bella Coola mi odlétá zítra dopoledne. Jako důvod veškerého spěchu uvedl, že jeho klient střelil horského kozla, ten ale spadl do hluboké rokle, kam se bez horolezecké výbavy nedá sestoupit. Klient ten výlet prý štědře zaplatí.

„Já to beru šéfe, na shledanou zítra,“ byla má odpověď po krátkém přemýšlení. Takový výlet se neodmítá! Zajistil jsem letenku, zabalil pár osobních věcí a pečlivě zkontroloval horolezeckou výbavu. Ženuška přestala mít námitky, když jsem ji ujistil, že můj náhlý odjezd je pracovní záležitost a bude slušně zaplacen.

Následující dopoledne jsem již seděl pohodlně v malém tryskovém letadle. Bylo obsazeno jen z necelé poloviny, většinou Indiány. Šmolkově modrá obloha a velké okénko slibovaly, že se po dobu letu nebudu nudit. Pilot oznámil, že let do Bella Coola potrvá čtyřicet minut a popřál příjemný let. Do sedadla mě přitiskla tajemná síla a podlaha letadla začala být hodně do kopce. V hloubce pode mnou se předváděl Vancouver ve své kráse. Místo, na kterém město stojí je samo zázrak přírody.

Malá tečka na moři táhla neskutečně dlouhý vor dříví a odliv srovnal jedním směrem desítky kotvících zaoceánských lodí. Podlaha letadla se srovnala. Nastalo překvapující ticho a já měl pocit že letím do vesmíru.

Světelný obrázek naznačil, že již nepotřebuji bezpečnostní pás. Přesedl jsem k okénku na levé straně a zde mě uvítala zcela jiná scenérie. Na jižním cípu ostrova, jejž široký mořský záliv odděluje od pevniny, se třpytily okna města Victoria. Od jihu až na sever dlouhý horský hřeben dělí ostrov Vancouver podobný tlustému doutníku na dvě poloviny. Když ostrov zůstal za zády, nevěřícně jsem hleděl na nekonečné množství vody. Vzdálený obzor Pacifického oceánu paprsky slunce osvítily tak, jako by pod hladinou byly zapnuty miliony světlometů. Nedokázal jsem si představit, že až k Japonským ostrovům, kde lidé v tuto dobu ještě spí, je jen voda, samá voda.

Přesedl jsem opět k okénku na pravé straně letadla a téměř přestal dýchat. V paprscích dopoledního slunce se třpytily nekonečné hřebeny vysokých, sněhem a ledem pokrytých hor jež končily až na Aljašce a v jejich chladném stínu bylo nespočetné množství sytě modrých jezírek. Nikde cesta, nikde domek.

Miliony let si zde příroda hospodaří po svém a ještě dlouho bude. Do pobřeží jako by mořský obr opřel své obrovské dlaně a vytvořil nesčetně množství fjordů, zálivů a ostrůvků. Celé členité pobřeží pokrývá zeleň neprostupných dešťových lesů. Řeky plné lososových ryb, svět zvěře, svět sám pro sebe.Ze snění mě vyrušila informace pilota že zakrátko přistaneme. Měl jsem pocit, že cesta trvala jen okamžik. Tlak v uších mi potvrdil, že klesáme rychle. Scenérie se změnila. Pilot naklonilo letadlo a vlétl do úzkého fjordu. V nevelké vzdálenosti od křídel letadla se vypínaly šedivé kolmé skály a na nich sem tam bojoval o život i jakýsi strom. Konečně tenounká čárka přistávací dráhy. Pilot s letadlem dosedl jako do peřin. Neodolal jsem a zhodnotil výkon potleskem. Nikdo se nepřidal. Původní obyvatelé této nádherné země tento dobrý zvyk asi neznají.

V malé letištní hale již čekal Milan. Při každém setkání mne potrápila jiskřička závisti. Když pán Bůh rozdával mužný vzhled, ten chlap šel určitě dvakrát. K tomu ještě obdržel od přírody silný sexuální apetit. Až na vzácné případy jsou tyto dary neslučitelné pro spořádané manželství. Milan nebyl onen vzácný případ a kromě žen ještě velice miloval popíjení piva. Ženy jej obletují a vynakládají mnoho energie přetvořit jej k obrazu svému, leč marně. Vydrží s Milanem setrvat ve společné domácnosti maximálně rok. Poté je vyhoštěn. Ale na a jednu svou bytnou, jak své partnerky nazýval, často vzpomínal.

"Jo Zuzka dědku, ta byla v posteli nepřekonatelná a ty polívky jaké vařila,“ doplnil povzdechem.

Netrvalo dlouho, opět jsem usedl, tentokrát na židli v McDonaldu. Při pojídání hamburgeru s hranolkami mě Milan informoval, že kozla půjdeme hledat zítra a dnešní odpoledne se účastním lovu na medvěda grizzly, takže oslavu našeho setkání musíme odložit na večer.

„Na grizzlyho“? vylétla ze mě otázka.

„Jo, na grizzlyho,“ odpověděl Milan ležérně, jako by šlo o hon na zajíce a ponořil znovu bramborový hranolek do kečupu, když jej s viditelným požitkem snědl, pokračoval.

„Američan, co chce najít toho kozla, za kterého vysolil za odstřel osmnáct tisíc zelenejch, má ještě povolení na odstřel medvěda. Již týden chodíme po všech možných potocích, kde jsou ještě lososi, ale zatím bez úspěchu. Jednou nemá medvěd dostatečný věk, jednou je to medvědice se dvěma prcky. Včera mě za pár piv poradil jeden indián kam na něj. Je to prý hodně starej grizzly. Ben nás tam odveze lodí. Měl by zde být každou chvilku, šel jen něco vyřídit na poštu.“

Zanedlouho jsem opět seděl, tentokrát v autě a jeli jsme do přístavu.

Tentokrát auto řídil Ben, majitelem lovecké společnosti. Pronajímal od vlády k tomuto účelu obrovský revír. Chlap širokých ramen asi padesátiletý a ke dvěma metrům výšky mnoho nechybělo. Rybářský kulich téměř skrýval rezavou kštici. Širokému opálenému obličej dominoval mohutný nos a pod ním, záviděníhodný zrzavý knír. Ir jak z obrázku. Cestou do přístavu probírali detaily dnešního lovu. S odposlechu jsem vyrozuměl, že čím dříve s lodí vyjedeme tím lépe. Přístav mě uchvátil. Po obou stranách širokého chodníku z prken se pohupovaly rybářské lodě. Stožáry se kývaly každý jinak, na lodích je plno drátěných klecí, sítí, kladek, lan i malých jeřábů. Vzduch je lehounce prosycen pachem nafty a slanou vůní moře. To vše podbarvuje křik racků.

„To je Benovo podnik na vodě, zde bydlím již čtyři měsíce" a Milan ukázal na jednu z lodí. V malinké kabině mou pozornost zaujala uzounká postel s vysokým bočním prknem.

„Milane, mám dotaz, kde to s těmi ženskými děláš, vždyť já mám pochybnosti, že se do té postele sotva vejdu já sám.

Milan pod tmavým knírem blýskl zuby:

„Dědku, když je správná konstelace, tak se najdou místa, že bys nevěřil. Nyní ale není čas na ženský, ty nás čekají večer, za chvilku vyjíždíme."

Když jsem vyšel na palubu, Milan se rozesmál.

„V tomhle mundůru nemůže jít, víš vůbec kam jdeme“ a ukázal na chlapa, který byl až po prsa v gumových kalhotách a představil svého klienta.

„To je John z Kalifornie“. John si mě zvědavě prohlížel, asi jsem nesplňoval jeho představu horolezce, ale ruku k vzájemnému seznámení napřáhl první a vyslovil přání, že doufá v zítřejší úspěch naší výpravy.

S rozhovoru nás vyrušily gumové kalhoty, jež dopadly k mým nohám. Chlapi měli zábavu.

„ Dědku, menší už nemám“, informoval mne Milan. Z lodi, která byla většinou celá ze dřeva, jsme došli k jiné lodi. Byla stříbrná. Milan na ni zaklepal a nahlas, tak aby to Benn slyšel povídá.

„To je Benovo kráska, stálo ho balík, ale uvidíš jak umí pelášit. Nemá to vrtuli, ale vodní trysky.“

Ben nás zaslechl a přidal se.

"Tato desetimetrová lodička umí takový manévrovací fígle, že to dech bere“.

Na důkaz že to tak je, jsem nemusel dlouho čekat. K našemu cíli, dlouhou mořskou zátokou lemovanou vysokými horami, bylo půl hodiny jízdy. Ben stál v kabině za velikým volantem a po vodě jsme letěli. Postavil jsem se vedle Bena a uchopil rukou lehce volant, usmál se a strčil mne před sebe.

Najednou byl ze mne kluk a jízda byla neskutečný zážitek. S poznámkou, že budeme přistávat jsem volantu vzdal, ale nejraději bych jej Benovi vyrval z ruky.Aniž by ubral na rychlosti, stočil loď prudce vlevo a řítil se na skalnaté pobřeží. Ruská ruleta. Buď a nebo. Když jsme byli od skály na délku tenisového hřiště provedl Ben z lodí otočku doslova na místě. Odstředivá síla mne poslala do dřepu, ale vše proběhlo hladce a loď se vracela po zpěněné stopě, kterou jsme se na skálu řítili. Ben se culil mému pobledlému výrazu a měkce přistál u břehu nevelké říčky.

Z lodi jsme se spustili na travnatý břeh. Vody bylo po kolena. Ben nás upozornil, že nejpozději v sedm večer musíme být na stejném místě, protože začíná odliv a nemohl by bezpečně přistát. Popřál úspěšný lov a byl pryč.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

02.04.2021 18:43:33dát kritice tip✩✩✩✩✩ blacksabbath

......až na ten odstřel zvířátek.......dobrý.....počkám si na pokračování....



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor