Lidské vědomí vzniklo jako potřeba sdělení. Jeho vývoj jde ruku v ruce s vývojem jazyka. Vše, co ukládáme do našeho vědomí, vše, čím si uvědomujeme sami sebe, je výrazem společné nouze a vzájemné potřeby dorozumění. Nemáme žádný orgán pro poznání pravdy. Víme právě tolik, kolik se jeví pro nás užitečné. Naše vědomí jako „génius druhu“, naše společné pojetí prospěšnosti, užitku a víry v tento užitek, jimiž zjednodušujeme chápání našeho bytí ve světě až k iluzi pokroku, k té nejosudovější hlouposti, která nás jednou zahubí. Vykonstruovali jsme si svůj vlastní svět, který je v ostrém protikladu ke světu reálnému.

Tak myslel Friedrich Nietzsche o cestách lidského poznání. A nelze mu upřít geniální postřeh, onen příslovečný kámen úhelný, jímž se zcela a nově utváří pohled na svět lidí a lidské poznání vůbec. Mnoho postmoderních myslitelů se snaží dokazovat, jak i samotná věda, ono poznání par excellence, je zatížena touto druhovou předurčeností, touto fikcí spásy ve jménu zázračných technologií a výzkumných objevů. Přece v jedné věci si dovolím s Nietzschem nesouhlasit. Totiž v otázce pravdy. Je jedna pravda, pro niž máme smysl dostatečný, totiž pravda o naší neschopnosti pravdu cele pochopit, pravda o našem nedostatečném pozitivním vědění, pravda o naší nemohoucnosti tímto věděním ovládnout svět, pravda o nutnosti našeho podvolení se objektivnímu světu, světu bez účelu a bez Boha, pravda o nutnosti návratu k přírodě a tradičnímu řádu v chaosu i za cenu, že to pro nás bude nepohodlné, nepokrokové, poraženecké a zpátečnické.