Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 450 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Odhalení 5/6
datum / id04.04.2021 / 519102Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
zobrazeno106x
počet tipů11
v oblíbených0x
Odhalení 5/6

Na svém bývalém polesí Mikulovice mám jednu upomínku na tříletého Pavlíčka. V lesním komplexu Hory na křižovatce U sloupku roste malý, asi desetiarový porost jménem Pavlíčkův les. Vyklíčil pod mateřskými stromy toho roku, kdy se narodila Helenka.

Když s ní byla Jaruna v tom září 1963 v porodnici – trvalo to přes týden, holka byla slabá a neduživá –, vzal jsem si dovolenou, abych se staral o Pavlíčka. Většinou jsem si dovolenou nebral v přesvědčení, že se beze mě nic v lese neobejde (Jaruna se smávala: Bez tebe by snad ani ty smrčky nerostly), a tak se mi našetřené dny hodily k podobně mimořádným příležitostem.

Stejně jsem doma nevydržel. Posadil jsem dobře oblečeného kloučka před sebe na nádrž motorky – dnes se mi jen z toho pomyšlení ježí vlasy, ale t­enkrát jsem to tak nebral – a vyjeli jsme spolu na kontrolu přes dvě vesnice, deset kilometrů daleko. Potřeboval jsem se – k­romě mnoha jiných úkolů – také p­řesvědčit, jak se těm letošním semenáčkům pod starým porostem U sloupku vede, jestli je od jara nezahlušila tráva. No a Pavlíčka jsem v lese zdravě vyvětral.

Semenáčkům se vedlo dobře, poměru světla a stínu měly tak akorát, viděl jsem, že jim nic vážného nehrozí. Ukázal jsem je Pavlíčkovi a pověděl mu, že až bude velký jako já, budou z nich takové stromy, jako ty kolem. Našpulil pusinku údivem a mohl na nich oči nechat.

„Vidíš, jak jsou malinký? Musíme dávat pozor a moc na ně nešlapat,“ řekl jsem a opatrně vykročil tím porostem k cestě. Ohlédl jsem se, proč nejde taky. Stál na místě a – natahoval moldánky.

„Co je, Pavlíčku, proč pláčeš?“

Nakláněl se bezradně nad ty křehké rostlinky a přes slzičky z něho lezlo, že neví kudy má jít, když je jich všude tolik.

„Neplač, neboj se,“ uklidňoval jsem ho, „když na ně jenom jednou šlápneme, to jim neublíží, ohnou se a zas narovnají.“ Ale on pořád stál a nevěděl, co dělat. Tak jsem se vrátil, vzal ho do náruče: „Pojď, ty můj trumbero,“ a přes to minové pole ho přenesl.

Dnes, kdy to píšu, je bývalým semenáčkům padesát let, je to pěkný porost, který už má za sebou i nějakou tu výchovnou probírku. Matky, ty kdysi dospělé rodičovské smrky, mu dávno přepustily všechen prostor, žádná už nežije, a stejný koloběh se tady za čas bude opakovat s těmito skoro už dospívajícími stromy.

Kvůli tomu však jsem si dneska na „Pavlíčkův les“ nevzpomněl, to kvůli tomu svému – m­ožná trochu přecitlivělému – s­ynkovi, po němž jsem jej pojmenoval. Něco vám totiž ještě dlužím.

 

*

 

Jaruna jako milující dcera vyhověla otci a splnila mu přání, aby to byl on, kdo dá školní základy svému prvnímu vnukovi. Moc se mi to nelíbilo, ale její rozhodnutí jsem ctil, je přece máma, ví, co dělá.

Nevyčítali jsme si nic horšího, než že se s Pavlíkem po deset měsíců skoro neuvidíme. Utěšovalo nás, že ho dáváme do péče milujících prarodičů a tet a nebude mu tam v pávovské škole nic scházet.

Je možné, že to co bylo vidím skoro po půl století poněkud zkresleně, ale když se do jedné z těch našich řídkých návštěv v Pávově toho školního roku 1966/67 v paměti zahloubám, vidím vybledlé, vymydlené, hladce učesané a nesmírně způsobné dítko v kuchyni u dětského stolečku, před ním sešit, pero, náčrtník, pastelky, v rohu „nepřekotitelný“ kalamář, vidím­ sporou, ukázněnou radost z našeho příjezdu, podobající se spíš smutku. Vidím a slyším tchýni, jež se teatrálně plačtivým hlasem rozplývá nad Pavlíčkovou šikovností, nad tím, jak pěkně jí, jak se dobře učí, jaké je to zlaté dítě, a navrch přidává, že jí nejvíc ze všeho záleží na tom, aby nám ho na konci školního roku vrátila v dobrém, raději lepším stavu, než v jakém ho od nás převzala.

Mluví o něm jako o živé loutce. I když se má na pozoru, neutají ani teď obavy, s nimiž se tak odpovědného úkolu ujala, vzala si ho prý do opatrování jen proto, že chtěla vyhovět Jarušce a Fanouškovi. Dá se jí věřit, neboť hned tenkrát se přiznávala, že to pro ni nebude lehké, s chlapečky nemá zkušenosti, sama se starala jenom o děvčátka.

Po obědě jsem si dovolil vzít synka na procházku. S přemáháním svolila. Na výpravu ho teple oblékla.

„Daleko nechoďte a dlouho tam nebuďte, ať se Pavlíček nenachladí,“ pěla svým polosmíchem, polopláčem, „my s ním ven moc nechodíme, chováme vám ho tady jako v bavlnce.“ Ještě si ho prohlédla: „No tak běžte,“ málem jí uklouzlo „spánembohem“ a div ho nevyprovodila křížkem na čelo, z čehož by děda snad z kůže vyletěl.

Šli jsme po cestě doleva, k přejezdu. Kousek za tratí se černal les.

Zajímalo mě, jak se mu u babičky a dědy žije, s kým se skamarádil, kam si chodí hrát.

Nad jeho odpověďmi jsem ustrnul.

S nikým „cizím“ se nestýká, nikoho nezná, nikam nechodí, po vyučování jde jen ze třídy přes chodbu do kuchyně, tam čeká babička, hned se musí umýt, převléct a najíst. Pak jde spát, a když se mu nechce, musí aspoň ležet. Potom napíše domácí úkoly, děda mu je zkontroluje, chvilku čte nahlas a potom si smí hrát se stavebnicí nebo skládačkami, má jich spoustu. Někdy si s ním hraje teta Hanka. Taky si povídají s babičkou, ona se ho vyptává… Na co? Neví, tak, na všechno. Někdy si s tetou Hankou za školou na dvorku házejí míčem, ale jenom chvilku, radši by tam býval dýl.

To vše jsem z něho páčil po jednotlivých otázkách.

Jo, jednou taky byli s tetou venku.

„Kam až jste šli?“

„Tak jak jdeme teď.“ To jsme právě přicházeli k železničnímu přejezdu.

„Šli jste až tam, k lesu?“

„Ne, tady jsme počkali, až pojede vlak, počítali jsme vagóny a mávali, a potom jsme šli zpátky.“

„To jste daleko nedošli.“

„Babička nám poručila, že se máme brzo vrátit.“

„Dneska se podíváme do toho lesa, chceš?“

„Ano,“ přisvědčil, a viděl jsem na něm, že je rád.

Poučil jsem ho, jak se přecházejí koleje a pak jsme šli dál do toho lesa. Povídal jsem mu o jeho zvířecích obyvatelích a o stromech, čas nám utíkal.

Někde blízko drsně vykřikla sojka, až to s námi škublo. Otočili jsme se. Jak mezi stromy odlétala, stačil i on zahlédnout kus jejích bílých zad a modré zrcadélko v křídle.

„Ta byla veliká!“ položil v údivu ruku na pusu.

„Líbila se ti?“

„Jak zakřičela, tak jsem se lekl.“

„Mě taky polekala, to ona umí, potvůrka, lekat lidi.“

Pavlík v lese krásně pookřál, tváře mu zčervenaly.

Prošli jsme velkou částí lesa a obloukem se vrátili na cestu. Na přejezdu jsme si zopakovali, kde a jak se smějí přecházet koleje – a za chvilku jsme byli před školou.

„Tati, co je tam?“ ukázal Pavlík dopředu, k silnici.

„Chceš se tam podívat?“

„Můžeme? Nebude se děda a babička zlobit?“

„Proč by?“

„Že jsme dlouho pryč.“

„To asi ne.“

Nechali jsme školu za sebou a šli dál, aby trochu nakoukl, co je za rohem. Daleko jsme nedošli, od školy už volal děda, ať se hned vrátíme. Vrčel: „Řeklo se na chvilku, a vy jste venku už dobrou hodinu. Pavlíčka má na starosti máma, ta není zvědavá, aby onemocněl. Vy si za chvíli odjedete a nám necháte na krku nemocný děcko.“

Klid, jenom klid, jednou to tak je a musí se to přetrpět. Už aby byl červen!

Seděli jsme ve sterilní kuchyni, kde by se z podlahy dalo jíst, jak paní tchýně ani dnes neopomněla zdůraznit. Oživlý Pavlík vyprávěl, kde jsme byli, co jsme viděli, radoval se, že poznal sojku. Když přišla řeč na to, jak se mu líbí u babičky a dědečka, oživení pohaslo, museli jsme to z něho páčit. Stočili jsme řeč jinam, rozprávěli o dětech, o učení, o práci na školní zahradě, o domácnosti. Helenka sebou šila, skákala do řeči, klidné besedování ji nebavilo, museli jsme ji stále napomínat. Potom přišel čas jít na vlak.

Při loučení byla Jaruna viditelně naměkko, i když se to snažila utajit.

Vyprovodili nás před školu. Odcházeli jsme a Pavlík hned od našeho vykročení začal mávat a mávat nepřestal, dokud jsme mu s posledním odmávnutím nezmizeli za rohem, kam mu nikdy nedovolili nakouknout, ani si neuměl představit, kudy na to nádraží jdeme, a tak rád by se tam rozběhl za námi, ať ho vezmeme domů!

Helenka pofňukávala a mamka ji s přemáháním těšila doufajíc, že snad Pavlíček tam vzadu nepláče.

Potom pusto ve vlaku. A pusto také doma.

Myslím, že neplakal, to nedovolili: Máš se jako v bavlnce, máme tě rádi a maminka s tatínkem a Helenkou zas někdy přijedou, tak co ti chybí?

Ne, opravdu myslím, že neplakal. Jenom ten smutek, ten stesk zrcadlící se v dlouhém, předlouhém mávání až do poslední vteřiny, do posledního pohybu, posledního gesta nás mizících mu z dohledu, ten kdybych neměl dodnes před očima!

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.04.2021 16:40:19dát kritice tip✩✩✩ revírník

Nevím, jak se k dílům dostáváš, ale v mém zveřejněném seznamu je zařazeno a dá se otevřít, je tam včetně komentářů. Je mi líto, že se k němu nemůžeš dostat.

20.04.2021 14:15:54dát kritice tip✩✩ lastgasp

Jaroslave, opravdu mně chybí, nevím čím to je. Proto jsem s komentářem čekal. Víš, že já si tě vždycky střádám.

20.04.2021 12:12:13dát kritice tip✩✩✩ revírník

To mě zajímá, Přemku, proč ti chybí 6/6, vždyť tady je, už od 7. dubna. (Aha, možná to znamená, že ti ještě chybí přečíst, tak to pardon.)

20.04.2021 09:50:52dát kritice tip✩✩ lastgasp

Skvělý vypravěčský styl. Obdivuji bohatost a barvitost tvých spojení při popisu pocitů a souvisejícího děje, tvých úvah před rozhodnutím, předkládané pochyby v otázkách a rozmanitost odpovědí. Řešení s výběrem možností. To je kronika muk i radostí, naděje i pochyb. Jen mi chybí šestý díl. Po přečtení jsem naplněn nadějí, že i když život přinese zlom, dá se přežít a zachovat si důstojnost a čest. Děkuji ti Jaroslave za krásný obohacující zážitek. 

05.04.2021 06:54:10dát kritice tip✩✩✩ revírník

Díky vám, Diano a Honzo.

04.04.2021 22:11:56dát kritice tipzeleda

Toto je dost tristní. Myslím dějem. Já bych jako otec asi tvrdě zakročil. Jako skvělý vypravěč dokážeš velmi dobře popsat atmosféru děje. 

04.04.2021 19:51:27dát kritice tip✩✩✩✩ Diana

Tvé vyprávění mne dojalo, tak trochu jsem vás všechny musela v duchu politovat. Ale jsou horší věci, než dočasné odloučení, že? :-)))

04.04.2021 19:49:17dát kritice tip✩✩✩ revírník

Ono to nebylo ani tak jinou dobou, spíš vyhověním přání despotickému otci (o němž je řeč jinde, v Horymírce).

Za přání dík. I já tobě.

04.04.2021 19:38:50dát kritice tip✩✩✩✩ Evženie Brambůrková

Nejsem si jista, zda bych se od dítěte dokázala takto odloučit. Ale doba byla jiná. 

Taky přeji pěkné svátky.

04.04.2021 17:31:57dát kritice tip✩✩✩ revírník

Luboši, zklamu tě, tyto starodávné zvyky mě nikdy nic neříkaly, takže ani na tatar mě moc neužije.

04.04.2021 15:42:26dát kritice tip✩✩✩✩ Kočkodan

 

Nejspíš jsem už tenkrát při premiérovém čtení nad Pavlíkovým pobytem u prarodičů nespokojeně mručel. Ať mne tedy aspoň zítra po tvém řádění s tatarem nenásleduje Jana.

04.04.2021 15:01:311 tipů dát kritice tip✩✩✩ revírník

Děkuju, Ireno, za přání, i já tobě přeju hezké dny.

I tobě, Ivi.

Určitě to myslela dobře, Renato, a děkuju.

Jamardi, děkuji, a přeju i já tobě.

Andělko, řekl bych: Chudáčci děti tenkrát. Ale ono to tak zlé nebylo.

Však ano, Gabika, nic už nezměníme.

Všem vám pěkně děkuju až se zpožděním. Nevím jak u koho, ale u mě měl Písmák poruchu, tak jsem až doteďka na něj rezignoval.

04.04.2021 13:47:251 tipů dát kritice tip✩✩✩✩ gabi tá istá

je márne kričať teraz, prečo ste to dopustili, už nikto nič nezmení...smutné, presmutné*

04.04.2021 13:23:52dát kritice tip Andělka1

Vše přináší život - " Dnes, kdy to píšu, je bývalým semenáčkům padesát let, je to pěkný porost, který už má za sebou i nějakou tu výchovnou probírku. Matky, ty kdysi dospělé rodičovské smrky, mu dávno přepustily všechen prostor, žádná už nežije, a stejný koloběh se tady za čas bude opakovat s těmito skoro už dospívajícími stromy."

Asi mnoho lidí mé generace toto zažívalo z jiných důvodů než u Tebe, v Tvé rodině: mateřská byla jen 14 dní dlouhá léta - a tak nás dávali též k babičkám a ty nás též v nejlepší víře a lásce nějak vychovávaly a staraly se. 

04.04.2021 13:19:04dát kritice tipJamardi

Dobře jsi to napsal.

Pěkné Velikonoce!

04.04.2021 13:07:00dát kritice tip✩✩✩ bixley
redaktor prózy

Jojo, babička to myslela dobře. :-( Hezky jsi popsal ten smutný den. Tak a´t ten dnešní velikonoční smutný není!

04.04.2021 11:58:10dát kritice tip✩✩✩✩✩ blacksabbath

Irča to napsala i za mě.....úplně přesně........a připojuji se i s přáním....Krásné Velikonoce!!!!!

04.04.2021 09:40:23dát kritice tip✩✩✩✩✩ Gora
redaktor poezie a prózy

Smutné, Jardo, jako celé tohle vyprávění... ale i to přináší život a ve tvém podání i tak ráda čtu.

Hezké Velikonoce!



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor