Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 450 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Lidičky
datum / id05.04.2021 / 519157Vytisknout |
autormunli
kategorieOstatní nezařaditelnéDalší dílo autora
zobrazeno47x
počet tipů3
v oblíbených0x
Prolog

Dětství. Prožije to každý, jen v jiné době.Takto jsem pozorovala lidičky kolem sebe já

Lidičky

 

LIDIČKY
Kdo viděl film Vojtěcha Jasného „Všichni dobří rodáci“, přesně tak si pamatuji naši vesnici padesátých let. Také zde bylo několik soukromě hospodařících zemědělců, kteří pracovali na svém a nikdy pozemky neodevzdali ve prospěch kolektivizace. Odevzdávat ovšem museli část svých produktů. V této kapitole chci psát o lidech, kteří takto pracovali, a já jako dítě jsem je ještě zažila: soukromníky a živnostníky, nežli museli být všichni organizováni pod hlavičkou národního výboru.c

SLÁVKA byla výborná švadlena, mající vkus a z jejích rukou vycházely precizně vypracované šaty, široko daleko se o ní vědělo, prostě „ klasa“. A tak jak v Praze hvězdy filmového nebe šily u Podolské, v našem okolí „se šilo“ u Slávky
.
Paní PAVLŮ také šila. Bez zkoušek, levně (znala mé míry), šaty byly za pár dní hotové a já mohla jít každý týden v nových tancovat. Abych to ještě upřesnila. V konfekci se nedalo nic pořádného koupit, a když ano, bylo to drahé. Zajímavé je, že i když reklama nefungovala a módní časopisy se vozily jen z ciziny, přesto se šilo podle módy. Ono se to tak nějak šířilo samo! Z Prahy jsem si přivezla nápady, to, co jsem okoukala na ulici, a tak jsem to chtěla ušít
.
Kalhoty, kabáty, obleky- to se chodilo k panu HLADKÉMU. Vybavuji si, jak stojím na židli, on měří a měří v místnosti plné látek, které si zákazníci přinesli a těžce někde sehnali. Jeho chování bylo takové nějaké zvláštní a až po letech jsem přišla na to, proč se nikdy neoženil, neměl děti, ale uměl šít!  Dnes by se mu žilo lépe, ale tehdy musel svou orientaci skrývat, jelikož to bylo trestné.
Maminka se pravidelně „zkrášlovala“ u holiče, a to byl pan HOLAS.
Jedna místnost, kde se dámám prováděly trvalé ondulace, a kam se pánové chodili pravidelně stříhat, a hlavně, dvakrát do týdne oholit svou tvář. Já seděla na lavičce, čekala, až na mě přijde řada na ostříhání, přehlédla několik namydlených pánů, na něž si pan holič brousil břitvu, a přitom vyslechla pár posledních klepů. Ty mě docela zajímaly. Dělala jsem, že jako nic, ale stejně jsem do sebe všechno vstřebávala. Mysleli si, že malé dítě nic nevnímá, ale mýlili se. I v těch náznacích jsem pochopila, kdo s kým. Pan Holas byl rtuťovitý človíček, typický „ náš zákazník, náš pán, všechno vyslechnu, dál nepovím“. Také to má něco do sebe. Dnes se každý chlap přejede strojkem a hotovo. Tenkrát to byla  společenská záležitost.
Každý den jsme chodili do dědiny nakupovat; co kdyby přivezli zrovna něco zajímavého, než jen chleba, mléko nebo rohlíky. Po cestě jsem nemohla minout kovárnu pana VORLÍČKA a vedle ševcovnu pana PEŠKA. Kovárna byla stále otevřena do ulice a mě přímo fascinovalo, co se děje uvnitř. Pan Vorlíček kul žhavé železo velikou palicí a pak šup s tím do vody! Zasyčelo to, dostalo to jiný tvar a zase nanovo. Nejvíc mě bylo líto koní, kteří stáli na dvoře a čekali na podkovy.
Naproti tomu u Pešků celá místnost voněla kůží. Odnesla jsem tam několik párů bot celé rodiny, ty se podrazily a byly opět jako nové. Sloužily zase celou další sezónu.



MADAME DE KNOPP- paní, opředená tajemstvím. Její vila, kterou obývala s dcerou a jejím manželem, stojí pod lesem dodnes. Když jedu kolem, jímá mě určitá nostalgie, ale chuť zastavit nemám. Paní de Knopp, která má hrob na drnovickém hřbitově, měla zajímavý život.
Původem Češka pracovala v I. světové válce jako dobrovolná zdravotnice někde ve vojenském lazaretu. 
 Scéna jako z filmu. Stará se o raněného vojáka, který se do ní zamiluje a vezme si ji za ženu. V tomto případě je Belgičan, o mnoho let starší. Žijí spolu v Belgii, mají dceru Sylvii a po jeho smrti se vdova z nepochopitelných důvodů vrací do své rodné země, a to do socialistického Československa. Natolik byla ale chytrá, že si nechala i belgickou příslušnost. Brala tady jejich důchod, a to ji drželo nad vodou. Asi nebyla moc šťastná. Pamatuji si na několik okamžiků, kdy přiběhla k nám jen v županu, protože měla výstup se svým zetěm. Pak si vybavuji scénu, kdy prodávala tatínkovi nějakou textilní látku a zkoušeli její kvalitu hořící zápalkou; to prý se pozná, zda je to čistá vlna.
Každý rok se zastavím u hrobu paní de Knopp. Nikdo se o něj nestará, a tak položím i kytičku. Po smrti Madame se její dcera Sylva vystěhovala s manželem i dcerou zpět do Belgie.
Po mnoha a mnoha letech je navštívil můj tatínek, tehdy průvodce Čedoku, který měl cestu kolem Bruselu. Byli prý tak šťastní, když si mohli popovídat o Drnovicích a starých časech.

BOROVIČKOVI – jak já s přibývajícími léty miluji tu starou, klidnou dobu předminulého století! Všechno mělo svůj řád a to přetrvávalo chtíc nechtíc i do začátků socialistického života. Nejde to tak rychle všechno změnit a lidi převychovat!
 Pan Borovička byl hodinář. Měli dům na rozcestí a já tam moc ráda chodila. Zaťukala jsem, on otevřel dveře do své svatyně, já si sedla a pozorovala ho při práci. Vůbec jsem mu tam nepřekážela. Dal si jakési kukátko na oko a jal se studovat strojek hodin, který měl opravit. Celá stěna místnosti byla ověšena hodinami všeho druhu a každou chvíli se ozývalo bimbání anebo kukání. Bylo to velmi vzrušující!
Borovičkovi neměli děti. Když jsem já pak rodila své první dítě, paní Borovičková říkala mé mamince, jak moc na mě musela myslet. Sama prý sice netuší, jak to chodí, ale vidí to u svých koz, které chová, a že to vůbec není jednoduchá záležitost, přivést živého tvora na svět.

VICHTOVI – to byla, a již zase je, hrnčířská a keramická tradice. Chodila jsem k nim přehrávat na klavír do parádního pokoje, kde byla velká zima. Ruce mi mrzly, ale paní Vichtová mi to pak vynahradila; uvařila čaj a učila mě hrát karty. Já pochopila jen jednu hru a tu nyní hraji s vnoučaty. Jmenuje se zamrzlík.
Kdykoliv jsem přecházela přes jejich velký dvůr, nakukovala jsem přes skla do opuštěných místností, kde byly dříve hrnčířské dílny. Měli ještě tenkrát nějaké přebytky a postupně je rozprodávali sousedům a známým. I my měli doma různé keramické soupravy, vázy a hlavně užitkové nádoby. Nedaleký Kunštát byl mekkou keramiky a i při znárodnění se tam dělaly nádherné věci. Soupravy se ponejvíce vyvážely do ciziny a na domácím trhu se sháněly pod pultem.
Dnes je vše tak, jak má být.
U Vichtů všechno obnoveno, jejich syn, který vystudoval známou keramickou školu v Bechyni, jde ve šlépějích svého otce a i další generace se tomuto oboru věnují.
 A tak: konec dobrý- všechno dobré!

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

06.04.2021 09:49:20dát kritice tipJamardi

Ráda jsem si o těch lidech přečetla.

05.04.2021 21:17:10dát kritice tip Andělka1

Mšěla bych to podobné,  při vyprávění - módu nám šili podle filmů...Ale navíc  v naší vsi, osídlené po vystěhovaných z pohraničí - bylo několik rodin, jež  skrývala tajemství, Proto asi odešli do pohraničí. Se sestrou jsme - už jako dospělé -  o tom přemýšlely. Leckdo si tajemství  vzal do hrobu. Už i dvě generace v jedné rodině si je vzaly s sebou.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor