Soucit, tolerance a láska k bližnímu mají být cestou k lidské vzájemnosti? Buďme k sobě upřímní! Jestli lidi v běžném životě od nejstarších dob civilizace něco spojovalo, tak to byl sex a hmotné statky. A nic na tom nemění ani skutečnost, že tytéž věci byly zároveň zdrojem rozkolu a násilí. Sociální druhy a jejich instinkty se od počátku vyvinuly za účelem zajištění vlastní existence v boji o přežití. Člověk se sdružoval do tlup, aby mohl snáze ulovit zvěř a ubránit se predátorům. Zakládal kmenová společenství, aby v zemědělském hospodářství či pastevectví přestal být závislý na vrtkavém úspěchu lovců a sběračů a uchránil pozemky ve svém držení. Vytvořil obce, aby ve výrobních vztazích odborných řemesel a umění všeho druhu dosáhl vyšší produktivity práce a společného prospěchu. Soucit, tolerance a láska byly pouze průvodním jevem lidské vzájemnosti, projevem vděčnosti za své pevné místo a uznání.

Dnes je člověk v převážné míře individuální námezdní silou bez sociálního zakotvení. Jak nejistý úděl! Co by mohlo být jeho východiskem? Bezpodílové spoluvlastnictví lidí spojených v rodovém společenství a organické hierarchii. Nikdo nemůže popřít existenční výhodu takového sdružení sil a peněz pro každého jednotlivce, který by na něm měl účast, včetně potřebné stability, jakou tentýž princip uzákoněný v soudobém manželství postrádá. A co může být základem nového rodu? Přirozeně sex jako jeden z mála objektivních faktorů, který nás dosud sbližuje.