Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 449 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Cesta ke smrti Prolog
datum / id06.04.2021 / 519200Vytisknout |
autorTeanna
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaFantasy
zobrazeno15x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog

Už od malička poslouchala, jaké jsou čarodějové a čarodějky zrůdy, pekelníci a stvoření z jiných světů, které jsou potřeba zklikvidovat. To, že lidé potom žijí mezi hromadou odporných nestvůr, které jim kradou děti či zabíjí blízké, je již jedno. Ovšem její matka se snažila jí těmto věcem neučit. Proč? Jaké tajemství se za tím skrývá?


[Jen pro orientaci čtenářů: pohybujeme se ve mnou vymyšleném světě v období středověku] 

Cesta ke smrti Prolog

Prolog 

Bylo časně ráno, když spatřil z dálky první domy města. Slunce už se dávno vyhouplo na oblohu.I tak však zůstával vzduch vlhký po nočním dešti. Mimo jiné bylo ticho. Jediné co bylo slyšet bylo klepání koňských podkov a frkání jeho klisny. Ačkoli vedle sebe měl svého starého známého, nepromluvili spolu už nějakou hodinu. Jeho společník tvrdil, že se potřebuje soustředit na cestu a dávat pozor na veškeré nebezpečí. Ačkoli Mathan dobře věděl, že lže, nechal ho být. Koně jeli prakticky sami, jeho společník dokonce několikrát usnul a jediné co se pohybovalo byl Mathanův plášť, který se pohupoval ve větru. 

    „Ach Efron…“ ozval se chraplavě konečně Each. Následně si odkašlal a pročistil si krk. Oba věděli co bude následovat. Mathan by dokonce přísahal, že oba koně si naráz odfrkli, jakoby říkali: „Už je to tu zase“. Each se vyžíval ve vyprávění a výkladech. Nebylo jediné město, nebyla jediná vesnice, kde by k tomu neměl nějakou vtipnou příhodu ze života či k tomu neměl aspoň pár vět o minulosti daného místa. Mathan tuhle část cestování s ním měl jeden čas dokonce rád. Jenže jak čas plynul, začalo to být dosti protivné. I tak však tuto zálibu nechtěl svému příteli brát. I on měl záliby, které nevyhovovaly ostatním. I on měl záliby, při které Each nasadil otrávený obličej a koně frkali. A tak se jen zavrtěl v sedle a očekával další slova. 

    „Dlouho jsem tu nebyl. Ale chybělo mi to tu. Vždy to tu bylo klidné, lidé milí jako nikde jinde a krásná krajina“ zasnil se. 

    „Já tu nebyl nikdy“ podotkl Mathan. Tím ho vlastně pobídl k dalšímu vyprávění.

    „To je škoda. Uvidíš, že si to tu zamiluješ. Ačkoli to tu bylo dříve dosti rušné. Efron totiž leží jednou půlkou v království Uisge a druhou v království Hump. Tyto dvě království se o toto město dosti rvali, až nakonec navrhli takový kompromis. I tak mám však pocit, že ta část na straně Uisge je klidnější“ řekl, zatímco se prohrabával ve své brašně. Nakonec vytáhl malou lahvičku. Mathan dobře věděl na co slouží. Potlačoval totiž určité věci, které byly pro lidi nenormální. Jeho rektorka tenkrát tyhle lahvičky rozdávala jako nic. Ať měl někdo každé oko jiné barvy, ať měl někdo až moc bledou kůži, či byl moc vysoký, prostě dostal tuhle lahev s tím, že od toho dne to bude brát pokaždé, když se bude chtít objevit ve společnosti. To díky bohu nebyl úplně Mathanův problém. Vypadal jako obyčejný člověk, jako každý sedlák, kterého jste kde potkali. Hnědé, rozcuchané vlasy, které byly občas i dosti nezkrotné. Modré oči, nebyl příliš vysoký a měl mírně větší břicho, které narostlo s věkem a počtem piv za večer. Za to Each byl úplně jiný. Byl velmi hubený, až drobný. Jeho vlasy už nabíraly šedou barvu. A jeho oči byly červené. Kdyby ho kdokoli viděl s přírodní barvou očí nejspíše by ho rovnou strčil do sudu a nebo podřízl v dojmu, že je to nějaká nová odrůda netvora. Problém tohoto lektvaru v malé lahvičce byl ten, že byl pouze krátkodobý. Tělo si rychle zvykalo a čím déle byl užíván, tím menší dobu působil. A tak následující slova slýchával velmi často. 

    „Fuj to je hnus“ ozval se Each a zašklebil se sotva polkl. Podíval se mu do očí. Vždy ho bavilo sledovat jak se červená pomalu od zornice mění na oříškově hnědou. Pokýval hlavou. Each se uculil a znovu si svou brašnu přehodil přes rameno. Město se pomalu blížilo a kromě kopyt se začaly ozývat i vzdálené hlasy.

    „Budu ti věřit. Pokud se tam najím a umeju, jistě to město budu milovat. A nějaká ta ženská by taky nebyla k zahození“ uculil se tentokrát Mathan. Each, ač stále s úsměvem, protočil oči. Vnitřně s ním souhlasil. Ještě před polednem dojeli do města. Tedy do malé docela rušné vesnice, která se pomalu měnila v město. Lidé si jich ani moc nevšímali. Očividně strašně spěchali. Každý pospíchal do jiné strany. Malé děti si u kraje cesty házely s kamínky. Ty také byly první, které si jich všimli. Následovala hromada pohledů vesničanů. Zatímco někteří je vítali s úsměvem, jiní se na ně už z dálky mračili, jakoby věděli co se za pár dní stane. 

***

Dojeli ke krčmě. Když Mathan dopadl na zem, prokřupali mu nohy. A sotva se pohnul, měl dojem, že má nohy dřevěné. S tím jeho společník problémy neměl. Okamžitě vyrazil dovnitř. Mathan se podíval na starší ženu. Tlustší a ošklivou. I tak se na něj však usmívala, ačkoli měla zuby úplně černožluté. Mathan jí úsměv oplatil. Podle oblečení, které měla na sobě, dost dobře poznal kdo to je. Starala se o koně. Na sobě měla obyčejné hnědé šaty, přes které měla přehozenou modrou vestu. Ve vlasech měla stébla suché trávy. Beze slov si jejich koně odvedla. Slova nebyla třeba. A tak Mathan téměř okamžitě vyrazil za Eachem. Ten si přes rameno nesl jen svou brašnu. Mathan s sebou neměl nic. Věděl, že zde stráví jen jednu noc a tak nepokládal za důležité vzít si oblečení a věci. Věděl, že jsou v dobrých rukou. 

    „Postřeh“ zahulákal Each a hodil po něm klíč. Ten bez problémů chytl do jedné ruky. Jen si ho schoval do kapsy u pláště a hned na to zasedl ke stolu hned u okna. Krčma byla docela rušná. Každý stůl byl obsazený. U jednoho seděli dva starší muži, kteří jen koukali do dřevěné desky stolu a letmo se dotýkali prázdné nádoby. U jiného seděla celá parta lidí, kteří na sebe navzájem křičeli. Nadávali si a u toho ještě stíhali sázet a hrát karty. U jiného zase seděla trojice mužů a jedna žena. Letmo zaslechl jak si všichni čtyři povídají o rybách a stavu jejich hospodářství. A pak tam bylo dalších pár stolů, které vypadali dost podobně. Mezi nimi se náhle zjevila malá postava. Drobná a štíhlá. Zatímco pokládala pivo na stůl málem dostala od mužů do nosu, když jeden z nich zvedl ruce a zajásal. Protočila nad tím oči. Znovu se protáhla v úzké uličce mezi stoly, přidržujíc se za zadek, aby náhodou od mužů nedostala. A pak zamířila přímo k němu. V tu chvíli měl možnost si ji pořádně prohlédnout. Flekaté a staré šaty, mastné a rozcuchané, ale velmi dlouhé hnědé vlasy, které se táhly až po boky. Postava tak akorát, ani moc ani málo. Nahlas polkl. 

    „Řekl jsem ti, abys měla ty vlasy aspoň svázané Georgie!“ zazněl hluboký hlas. Dívka se zastavila a nadskočila. Podívala se stranou a když uviděla krčmáře, rychle vytáhla malinký šátek a svázala si jím vlasy do copu. Až potom co krčmář spokojeně pokýval hlavou se zase dala do chodu. 

    „Copak to bude?“ zeptala se velmi něžný hlasem. Mathan měl dojem, že ho v tu chvíli někdo pohladil po duši. 

    „Potřeboval bych se najíst, už několik dní jsem nic pořádného nejedl a také bych rád koupel, je to možné?“ zeptal se. Dívka se mile usmála. 

    „Poutník? Nevypadáte na to. A samozřejmě to možné je, vše nachystám. A co by mělo být k jídlu?“ zeptala se a mírně se zasmála. 

    „No inu i tak se to dá říci. A copak nabízíte krásná slečno?“ zeptal se. Dívka se zčervenala a zasmála se. Potom co mu vyjmenovala několik jídel a on, zatímco si ji prohlížel a snažil se zachytit všechny detaily jejího obličeje, zapomněl co vlastně vše nabízí nakonec řekl, že mu má dát to první. Each, který se zatím stačil vrátit, dosedl vedle něj sotva slečna odešla. Už teď Mathan věděl, že na jednu noc tu rozhodně nebude. 

***

Sotva se dosyta najedl, přišel si jakoby se do pokoje měl odkutálet. Each zatím po docela tiché hádce odešel naštvaně pryč a ani si s ním nedal. Mathan mu totiž sdělil, téměř okamžitě, že tu nejspíše zůstane déle. A přesně to se Eachovi nelíbilo. Začal vykládat jak pospíchá a že měli domluvu a že tu nemůže trávit celé dny a jak si to jako představuje. Mathan celou hádku ukončil slovy: „Tak pojedeš sám a já za tebou dorazím později“. Hned na to se Each zvedl a odešel beze slova pryč. Ještě si vybavoval jeho rázný a rychlý krok, nad kterým se prostě musel zasmát i předtím i když otevíral dveře svého pokoje poprvé. Uprostřed pokoje ležela velká dřevěná vana. Byla plná horké vody. Z vany ještě pořád stoupala pára. A u okraje, přímo naproti dveřím ležela ta malá slečna z krčmy. To ho teprve překvapilo. Byla až po krk ve vodě a hlavu si opírala o zmíněný okraj vany. Měla zavřené oči a hlasitě oddechovala. Rychle za sebou zavřel dveře. Jídlo měl, koupel bude mít a ženu….ženu nejspíše taky. Moc neváhal a téměř hned byl u ní. Otevřela oči a usmála se. 

    „Kam ten tvůj kamarád tak strašně pospíchá, Mathane?“ zeptala se klidně. Za to on se zamračil.

    „Ty odposloucháváš?“ zeptal se a jen tak tak držel úsměv za maskou. 

    „Něco málo jsem zaslechla. Včetně tvého jména. Nemusíš se bát, jsem tichá jak ten hrob“ oznámila. Stále se usmívala. 

    „Učil tě někdo, že poslouchat cizí rozhovory se nemá?“ usmál se. Téměř šibalsky. Neodpověděla. Místo toho se přísunula k němu. 

    „Asi mi to budeš muset vysvětlit“ usmála se. Olízla si rty. Koukali si do očí. 

    „Nebude tě krčmář hledat, Georgie?“ zeptal se ještě než se jejich rty setkaly. 

    „Kašlu na něj“ zasmála se a konečně jejich rty spojila. 

***

Uběhl týden od příjezdu Mathana do města. Each už dávno odjel. Přeci ne úplně rád, že bude zase cestovat sám, což také Mathanovi hned několikrát otloukl o hlavu, ale přeci jen odjel. A taky to bylo již týden, kdy se stalo téměř tradicí, že Georgie vždy večer přišla do jeho pokoje. Krčmář byl spokojený, že má konečně někoho dlouhodobě ubytovaného a tak dostává docela dost peněz. A tak si nikdo jejich večerů ani nevšiml. Zrovna spolkl poslední sousto snídaně, když Georgie vyšla s kápí z kuchyně a vydala se ke dveřím. Mrkla na něj. Mathan jen položil krčmáři peníze do ruky a vyběhl za ní. 

    „Musím na trh. Už dochází zásoby. A kdo jiný by měl jít než jen podprůměrná služebná“ vysvětlila ještě dříve než se stačil zeptat potom co jí dohnal. Ba dokonce ještě dříve než se stačil k otázce nadechnout. Bývale by přísahal, že mu ta holka čte myšlenky. To by ovšem zcela jistě nesměl vědět, že je to obyčejný člověk. 

    „Půjdu s tebou, vlastně i docela rád. Potřebuji pár věcí než se vydám na cestu“ pokusil se naznačit. Georgia to však pochopila téměř bleskem. Vrhla na něj tázavý pohled. Z pod hustého obočí, které se teď kroutilo na něj koukala dvě hnědá kukadla. Tak jako vždycky se usmál. To ovšem Georgii ani trochu nepotěšilo. 

    „Jak jako odjezd? Řekl jsi, že tu zůstaneš déle“ nafoukla tvářičky a pohlédla dopředu. Čekal, že to přijde. Dlouhé loučení, možná slzy. Hodlal se sem vrátit. Přesně jak říkal Each. Zamiloval si to místo. Zamiloval si ji. 

    „Musím odjet, máme domluvený s Eachem sraz. Ale neboj se. Vrátím se hned jak to bude možné a pak si tě třeba unesu a odjedeme spolu“ pokusil se zavtipkovat. Ačkoli vypadala Georgia naštvaná strašně roztomile, úsměv, který nastal hned potom ji slušel mnohem více. 

    „Kdy?“ 

    „Zítra odpoledne. Nejlépe hned po obědě. Čím dříve odjedu, tím dříve se vrátím, Květinko“ usmál se na ní. Ovšem to ještě nikdo nevěděl, že zítřek, přinese úplně jiné věci. 

***

    „Ryby ryby ryby!“ hulákal jak na lesy jedem z obchodníků a usmíval se. Procházející Georgii strčil hned před obličej rybu. Nadskočila a odhrnula jeho ruku i s rybou co nejdál od jejího nosu. 

    „Nesnáším trhy“ utrousila si cestou tak pod vousy. Ovšem Mathan to slyšel. Usmál se snad ještě tupěji než tem obchodník. Okamžitě úsměv však znovu schoval. 

    „Půjdu pro jídlo. Obejdi si to co potřebuješ a počkej tady na mne“ řekla a ukázala na zem. Zřejmě tím chtěla naznačit kde přesně má čekat. A než stačil odpovědět, zmizela. Důkladně si prohlédl místo, kde se měli znovu setkat a odešel si po svém. Viděl a slyšel spoustu lidí. Každý probíral něco jiného. Zatímco jedni pomlouvali, druzí hulákali na lesy, aby získali pozornost zákazníků. Jen jeden stůl byl téměř obloukem obcházen. Muž, který za ním stál mlčel a jen si urovnával věci. Prodával léčivé bylinky. A mimo jiné i různé šperky, které měly přinést štěstí, plodnost a tak dále. Mathanovi však šlo jen o bylinky. Potřeboval je na lektvary a masti. Zatímco muž za stolem zaznamenal, že někdo přišel si Mathan stačil přejet očima všechno co potřeboval. Ještě než muž stačil nabízet jiné falešné cetky už mu Mathan diktoval co potřebuje. A tak ani nebylo divu, že muž mlčel. Jediné co se ozvalo bylo tiché poděkování. A pak křik. Dívčí. Rozhlédl se. Nikdo kolem něj se nijak divně nechoval. Bylo to stejné jako před tím. I tak však ještě jednou nebo dvakrát slyšel tem výkřik. Během chvilky stačil zjistit odkud šel. Ještě jednou se rozhlédl kolem a pak se rychle vydal k místě dění. 

    „Mlč ty couro a přežiješ“ ozval se mužský hlas. Ani se nedivil, že lidé kolem to neslyšeli. Téměř to zašeptal. Na jeho sluch však tento muž nestačil. 

    „Hej! Co tam děláš!?“ zahulákal přes půl tržiště. Muž zvedl hlavu. Hned ho následovala další. Ani jeden z nich nevypadal zrovna nejlépe. Jeden měl velký a oteklý nos. Druhý měl nezvykle velké a vypoulené oči. Navíc oba měli téměř holou hlavu a byli vyzáblí jak kdyby několik měsíců neměli v ústech ani suchý chléb. A hned potom uviděl i ji. Zvedla hlavu. Zakousla se do ruky jednoho z nich, který jí držel, aby nekřičela. Hodila po něm proutěný košík, který byl plný věcí. Jednoho z nich to na moment vyvedlo z míry. Teď jim bylo už úplně jedno že je všichni sledují. Mathan se zastavil, když se Georgia rozběhla k němu. Ovšem druhý, který místo sledování rozprsklého vína a rozsypaného jídla na zemi, ještě vnímal, ji téměř okamžitě za vlasy stáhl zpět. Georgia zaječela bolestí, když se ocitla znovu v jeho náručí s ostřím na hrdle. Mathan se zamračil. Po dlouhé době. V hlavě si opakoval všechny formule, které znal. Všechna slova, která mu jeho rektorka tak dlouho ryla do paměti. 

    „Pusť jí“ řekl Mathan varovně. Třel o sebe rukama. Na tváři stále stáhlé obočí a jeho oči teď vypadaly jako oči blázna. Oči vraha. 

    „Nebo co? Co zmůžeš panáčku? My jsme dva. Ty jeden! Nemáš šanci. Jděte si po svém, všichni!“ zakřičel. Na tržnici, kde už nějakou chvíli bylo hrobové ticho, se ozvala tato slova ještě dvakrát v ozvěně. Ovšem ani jeden z lidí se nehodlal pohnout. Pozoroval muže se ženou v náručí a muže s černýma očima. Jeho klasicky modrá barva se rozšířila a proměnila na černou během lusknutí prstů. 

    „Pusť jí, nebuď vůl, najdeme jinou“ zatřásl s ním jeho druh. Ovšem první nehodlal ustoupit. Chvíli to vypadalo, že ho poslechne, ale nakonec si stejně postavil hlavu. 

    „Má pravdu, bude tu pro všechny lepší když toho necháš, sundáš z ní ty pracky a odejdete hodně daleko“ ušklíbl se Mathan. Co na tom, že na něj zírá tolik lidí? Co na tom, že za tohle může skončit jako popel? Hlavně aby přežila.

    „Osobní zájem? Dáváš mi ještě více chuti do toho jí tu hlavu z krku sundat“ usmál se ten muž. Slizce. Vycenil u toho jeho žluté a plesnivé zuby. Nastalo ticho. Mathan si v hlavě srovnával pro a proti. Nakonec sklonil hlavu a spustil ruce podél tělo. Zhluboka se nadechl. 

    „Varoval jsem tě“ pronesl potichu. Ovšem i tak si byl jistý, že ho bylo slyšet všude. V hlavě si opakoval formulku a pak, ještě rychleji než je možné lidským okem zaznamenat byl u něj. Dýku mu sebral z ruky jako nic. Georgii, která vyklepaná teď seděla na zemi, pokynul směrem k lidem. Jedna z žen jí nakonec nabídla pomocnou ruku. A to bylo vše co ho zajímalo. Ano, mohl by to teď klidně ukončit. Ale stejně už tušil, že se prozradil. Aspoň se tedy postaral o to, aby se s těmi stejnými osobami už stejné divadlo nikdy neopakovalo. Zvedl ruku a vyřkl formulku jako nic. Jeho oči teď náhle nabraly bílou barvu. Jeden z mužů se chytl za krk a zhroutil se na zem. Snažil se dýchat. Nahmatával na krku něco co tam nebylo. Když Mathan znovu svěsil ruku, muž začal vykašlávat krev a dusit se. Hrdina, který ještě před chvilkou stavěl pyšně hlavu teď měl oči plné strachu. Strachu a smrti. Mathan si otočil dýku v ruce. Muž se okamžitě dal na útěk. Ovšem marně. U něj stačil jeden pouhý pohyb rukou a muž jakoby se zasekl na místě. Mathan nepovoloval a po cestě šlápl na teď už mrtvého druhého muže. Když k němu došel, podíval se mu přímo do očí. „Varoval jsem tě“ zopakoval, ještě než jedním rychlým seknutím odřízl jeho hlavu. Povolil a muž se skácel k zemi. Respektive zbytek muže. Hlava už na zemi ležela. Až teď si uvědomil, jaký je kolem něj hluk. Ženy brečely a hulákaly. Děti jen brečely a snažily se schovat. Muži se okamžitě vydali k němu. Mathan se ani moc nebránil. Věděl, že jakmile se do toho jednou pustí, už není cesty zpět a skončí to přesně takhle. Všichni ho chytili za ruce. Jeden z nich ho pěstí udeřil do obličeje. Další ho povalil na zem a silně do něj kopl. To bylo to poslední co si pamatoval, než se ponořil do tmy. 

***

    Probral se na studené podlaze. Vedle něj seděl muž a něco si chystal. Očividně ranhojič. Posadil se a opřel o ještě studenější zeď. Netrvalo mu dlouho, než zjistil, že je v místnosti bez dveří. Byly tam jen mříže. 

    „Dobře vás pomlátili, máte úplně zničený obličej…“ řekl ten muž po chvilce ticha. To co si chystal zabalil do tašky. 

    „Naštěstí už mě to nemusí trápit, moc dlouho živ již nebudu“ řekl Mathan. Zněl vyrovnaně. Ale vyrovnaný s tím nebyl. Počítal s tím, to ano. Jinak by se do té scény ani nepouštěl. Ale i tak ho trápil strach z věcné temnoty. Muž jen mlčky pokýval hlavou. 

    „Jak hádám tam mi ty bylinky stejně k ničemu nebudou. V té tašce co mi zabavili, jsou bylinky. Kupoval jsem je na tržišti. Vy je aspoň využijete“ řekl Mathan, zatímco muž odcházel. Otevřel potichu malé dvířka a proklouzl jimi a hned je zase s prásknutím zavřel. Otočil klíčem a podíval se na něj. 

    „Již se stalo. Použil jsem je na tvou léčbu. Moc si jich neměl. A ty zbytky jistě využiji, děkuji“ řekl a následně odešel. Mathan se chytil za kořen nosu a zavrtěl hlavou. Snad nikdy nepochopil, proč nejdříve ošetřují vězně a následně je popraví. Však je přece jedno zda umřou s jednou odřeninou nebo dvěmi. Stejně to nebudou muset řešit. Z venku se ozvaly bubny. Věděl co nastane. Pro čaroděje a čarodějky byl proces vždy stejně rychlý. Podezření? Co se s tím budeme štvát? Šup s ním do sudu a pak na hranici. Ovšem jeho ani do sudu nemuseli dávat. Věděli, že je čarodějem a tak se nejspíše nachystala rovnou hranice. Ovšem i když měl lepší sluch a uměl číst myšlenky, nemohl vědět co se na něj čeká venku. To zjistil až když si ho vyzvedl jiný muž. Muž jako hora, v barvách města. Strážník. Mathan se ani nebránil. Šel celkem sám. Celou cestu poslouchal narážky na zatracený černokněžníky a na kurvy čarodějky. Nechal to však plavat. Věděl, že ať už mu urve hlavu nebo ne, na hranici půjde. Když došli ven, zjistil, že odhadoval správně. Uprostřed náměstí stála hranice ze dřeva. A kolem ní stáli lidé. Ženy, muži i děti. Všichni křičeli stejně jako strážník. Všichni po něm leccos házeli a plivali. Když ho přivazovali ke kůlu, rozhlédl se kolem a zahlédl jí. Stála tam v náručí může. Ovšem ne v tom, před kterým jí chránil. Stála v náručí muže, který jako jediný nekřičel ani se neusmíval. Stála v náručí někoho, kdo k ní cítil opravdu silnou lásku. A nemusel mu ani číst myšlenky, aby to poznal. Navázali spolu oční kontakt. 

***

    „Ten muž je mi prokletím“ zamumlala Georgia. I když ho silně milovala pořád stejně a ba ne i více, nemohla jinak. Kvůli scéně na náměstí, kdy ho zdejší muži pokopali, spal téměř tři dny. Zatím se toho stihlo leccos stát. Jedna noc na ulici a spousta a spousta hádek. Jedna nastala hned po příchodu. Nejdříve na ní krčmář vyjel, že nenese věci, které chtěl, hned jak se dozvěděl co se stalo, nepřemýšlel moc dlouho a vyrazil jí. Ne kvůli tomu, že by si myslel, že snad je čarodějka. Věděl, že je na to moc velké nemehlo. Ovšem vykopl jí už jen, protože se na to dlouho chystal a byla vhodná příležitost. Následující den se jí lidé stranili. Nebo jí dokonce podkopávali nohy a nadávali. Noc na ulici byla strašná. Byla jí zima a ze strachu ani oko nezamhouřila. Až následující den, když se celá rozespalá a zničená posadila u jednoho z domů a z něj vyšel Cunnart, se na ní štěstí zase maličko usmálo. Okamžitě se jí ujal. Moc se mu líbila a miloval jí už od prvního pohledu. Navíc s ostatními nesouhlasil. Ona přece nemohla vědět s kým si začala. Cunnart vedle ní jen souhlasně zamručel zatímco se čaroději, který se koukal na ženu vedle něj. Oheň se objevil během chvilky. A během chvilky už byl čaroděj v plamenech. Křičel a brečel.

***

 „Jooo!! Dobře mu tak svini jedné čarodějnické!“ zahulákala malá dívka na jejích ramenou. Cunnart, stojící vedle nich se na ní zamračil. 

    „Mlč, takové věci se neříkají Eloro!“ napomenula jí Georgia. 

    „Oni takové věci, ale taky říkají maminko“ řekla a zahýbala nosem. Tak to dělala vždy, když se jí něco nelíbilo. Ukázala u toho na dav lidí stojící hned vedle nic. Řvali, až byli celí rudí. 

    „My, ale nejsme oni“ řekla a podívala se na své velké břicho. A pak znovu zvedla pohled k hranici. Nestál na ní však Mathan. Stál tam někdo jiný, i tak však křičel a brečel úplně stejně. Po tváři se jí svezla slza. 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor