Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 451 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Cesta ke smrti 1
datum / id06.04.2021 / 519209Vytisknout |
autorTeanna
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
zobrazeno23x
počet tipů0
v oblíbených0x
Cesta ke smrti 1

První kapitola 

Neděle. Den, kdy nikdo nemusí jít obdělávat panská pole. Den, kdy dospělí můžou odpočívat a děti si mohou hrát. A tak nebylo ani divu, že se zrovna v neděli všechny děti sedláků z okolí sešli a hráli si spolu. Bylo to už zvykem několika let. Zrovna se chystal, že odejde. S úsměvem na rtech a nadšením. 

    „Piane!“ uslyšel hlas své matky sotva vykročil na půl nohy ze dveří. Prudce tak zastavil a podíval se na matku, která seděla na stoličce nedaleko.

    „Vem s sebou i svou sestru“ rozhodla za něj a ukázala na malou holčičku, která seděla hned naproti ní na zemi a zaujatě jí sledovala. Obě děti se na matku podívaly dosti nevěřícně. Maličké Leanabh se ven se starším bratrem moc nechtělo. Nerada si hrála s většími dětmi, protože byly rychlejší a pořád se jí smály. A Pianovi už se vůbec nechtělo. Jeho mladší sestra totiž většinou byla velká brzda party. Každou neděli, když mu matka řekla, aby vzal s sebou i sestru, se Leanabh zastavovala na každém rohu a obdivovala naprosté samozřejmosti. Takže nedokázal spočítat kolikrát už přišli pozdě. Kolikrát už se na něj přátelé hněvali, že místo hraní čekali na něj. A když se v urazila, prostě s ní nebylo k hnutí a tak všichni museli vždycky zastavit a počkat. Vybavil si pokroucené a otrávené obličeje svých přátel. I tak však na sestru mávl rukou. Ta vstala kupodivu celkem rychle a vydala se za ním. Oba věděli, že na výběr moc nemají. 

    „Musíš si trošku pospíšit, už jistě čekají“ oznámil, sotva za nimi dovřel dřevěné skřípající dveře. Následně se rozběhl. Leanabh se ho snažila doběhnout, ale zrovna se jí to moc nedařilo, se svou panenkou v ruce a nohama, které pořád klopýtaly o každý malinký kamínek na cestě. Naštěstí parta nebyla daleko. Stačilo se dostat na kraj města, což bylo prakticky hned za jejich domkem. Bydleli v chudší části města Efron. Tato část města byla tvořená jen z dřevěných chalup, které neměly ani pořádnou střechu. Ovšem dokud tam ta střecha byla a měli co sníst, nikdo si nestěžoval. Na místě již čekali všichni. Elora, malá dívka s hnědými vlasy po prsa a hnědýma očima, měla s sebou svého mladšího brášku. Měla to s ním dost podobné jako on se svou sestrou. Byl ještě mladší než Leanabh. A tak se z otrávených a pokroucených obličejů jejich kamarádů, stali ještě více otrávené pohledy, pokud to tedy vůbec šlo. Seděli v kruhu u kraje pole a povídali si. Někteří si házeli s kamínky. Zatímco obě menší děti zvedly hlavu, aby si mohli prohlédnout prolétající ptactvo, větší děti se všechny zvedly jakoby jim někdo dal povel. 

    „Do večeře musíme být doma“ oznámil rychle Pian. Elora pokývala hlavou s přátelským úsměvem na tváři. 

    „Jee hele, to je ten černej pták! Ten o kterém máma říkala, že předpovídá neštěstí!“ ozval se malý klouček a ukázal na nebe. Pták na kterého ukazoval se snesl k zemi, prohlédl si všechny děti a pak odletěl. 

    „Nemluv nesmysly“ napomenula ho Elora a zahýbala nosem. Tak to dělala vždycky, když se jí něco nelíbilo. A tak nebylo divu, že hýbala nosem celkem často. Ovšem malý měl pravdu. Skutečně nad nimi poletovalo několik havranů. Všechny děti téměř sborově zvedly hlavu, ale staraly se o to asi jako Elora. Neboli nestaraly se o to vůbec. Měly totiž důležitější věci na práci. Neboli horlivě debatovat co si to dneska vlastně zahrají. Lépe řečeno, co si zahrají jako první.

    „Vstávejte děcka!“ zakřičela Elora a obě děti se zvedly a dohnaly partu, která už byla na cestě do nedalekého lesíka. Pian šel vedle své sestry s malým chlapcem, jen aby je případně mohl popohnat. Jejich parta se skládala s Elory, která byla svým způsobem takovým velitelem. Byla totiž nejstarší. Ovšem nerada to přiznávala. Pár děvčaty, která si většinou místo hraní navzájem komentovaly nové oblečení či se chlubily novými věcmi. A pár kluky. Tam Pian zapadl s Elorou asi nejvíce. Stačil zaznamenat jak si vepředu někdo povídá o novém místě na schovku, ve kterém ho zaručeně nikdo nenajde. A tak usoudil, že jako pokaždé začnou nakonec schovávanou. Klasickou hrou, která se stávala pomalu i nudnou a stereotypní. I tak si radši hrál s nimi než se svou sestrou, nebo radši než účastněním se ve vzájemném chlubení. 

    Netrvalo ani moc dlouho a byli na místě. Lesík ještě voněl po minulém dešti. Plácek na kterém se ocitli byl porostlý mechem a houbami. Ačkoli měli zakázáno tam chodit, byli tam každou neděli. V lesích totiž čím dál více přibývalo případů mizení dětí i dospělých. Připisovalo se to nestvůrám a čarodějnicím. Pro děti však nebylo lepší místo na hraní než lesík kam nikdo nechodí. Inu zakázané ovoce nejlépe chutná. Věděli a několikrát poslouchali přednášky o tom kam smí a kam nesmí chodit. Ale i tak si tahle parta byla jistá, že se jim nic nestane. Byly pohromadě, nevzdalovali se od plácku a kdyby se něco stalo, určitě by si pomohli. 

    “Kdo začne s hledáním?“ zeptala se Elora 

Hned na to si jiná dívka hlasitě odfrkla a usadila se ke stromu. Menší děti si mlčky sedli. A jako vždycky se potom rozhostilo ticho. Nikdo nechtěl hledat. Všichni se chtěli schovávat a předhánět se v tom kdo našel lepší skrýš. A tak se nakonec rozhodla, že bude hledat sama. 

    „Pokud vás najdu musíte doběhnout sem a dotknout se jako pokaždé. Pokud to stihnete a já vás nechytím tak to neplatí“ vysvětlila pro jistotu. Otočila se na holky, které už začaly rozebírat nějaké své věci a tím pádem byla klukům zády. Slyšela dupot a smích jak uháněli pryč. 

    „Že to máš zapotřebí“ ozvala se jedna z holek. Teprve teď si všimla, že na ní všechny koukají. Ušklíbla se. 

    „Co?“ zeptala se ačkoli předem věděla odpověď. Dia byla malá, ale za to jedna z těch nejbohatších v této části města. A tak nebylo ani divu, že se z milé holčičky brzy stala protivná holka, která už si snad ani neuměla hrát.

    „Nahánět kluky po lese, chodit v potrhaném oblečení z tvých šesti let. Tahat všude svého mladšího bratra. Takhle se přece holka nechová. Tyhle zábavy a chování je pro kluky. Ty kluk nejsi…“

    „Zadrž Dio. Tohle nebudu poslouchat. To co můžou kluci, můžou i holky. To že si hraješ na velkou dámu ještě neznamená, že jí jsi“ skočila jí do řeči Elora. U toho se otočila. Věděla, že je čas jít hledat a tak ani nečekala na odpověď a vydala se hlouběji do lesa. Cestou kopla do několika klacíků s tichou poznámkou na její osobu. V poslední době jí uměla hodně vytočit. To ovšem umělo leccos. Elora byla hodně urážlivá a výbušná. Několikrát se naštvala kvůli ničemu a byla si toho vědoma, jen nechtěla uznat, že neměla pravdu. Její otec to občas komentoval tak, že je aspoň poznat, že je žena. Zaslechla křupnutí větvičky nedaleko. Zamračila se a rozhlédla. Hned na to se šibalsky usmála a podívala se nahoru, kde se na větvi houpal jeden z kluků. Koukal na ní a když se jejich pohledy protnuly tak jen otráveně zabručel. Okamžitě se rozběhla zpátky a sotva se dotkla stromu vyřítil se zpoza stromu nalezený. Jen se tomu zasmála a poklepala mu na rameno. Takhle to proběhlo ještě několikrát. Byla velmi rychlá a tak nebylo divu, že zvítězila bez jediné chyby. 

    „Jo. Úplně skvělý. I ty ubohý šaty si znič. Aspoň to konečně donutí tvou rodinu koupit nový“ nedala si pokoj Dia. Zvláštně se u toho usmívala. Měla radost z toho jí provokovat a bavilo jí, když byla naštvaná. V poslední době se jí to obzvlášť dařilo. Elora varovně zahýbala svým malým nosíkem. Snažila se uklidnit a nereagovat. Místo toho si prohlédla své šaty. Ačkoli přesně jak říkala, byly ty šaty staré, byly jí volné a možná by se do nich vešla dvakrát. Sem tam byla díra a byly ušpiněné, ale to bylo to poslední co by jí vadilo. Tlustá Elora určitě nebyla. Byly i dny kdy neměla co sníst. Šlo spíše o urážení její rodiny. To že nebyla její rodina tak bohatá ani zdaleka neznamenalo, že její rodina byla špatná. 

    „Stejně nechápu, že někdo nechá své děti oblékat takto. Že jim není hanba pustit své dítě takhle oblečené a že ty se nestydíš v tom chodit, když už jsi na to dost očividně moc velká a všude ti z toho leze samý špek“ pokračovala Dia a více a více se usmívala. Elora zavřela oči a zaťala ruce v pěst. Snažila se dýchat. Zpívala si písničku, kterou jí její mamka večer zpívala před spaním. Vždy jí to uklidnilo, ale tentokrát se to nedařilo. Pro ostatní však bylo slyšitelné jen tiché pobrukování. 

    „Nech ji na pokoji Dio“ ozval se jeden z kluků co jí byl nejblíže.

    „Co je? Jen říkám pravdu“ ušklíbla se znovu. Otevřela oči a bleskově se otočila k Die. Její oči byly teď bílé. Její hnědá kukadla zmizela a nahradila je jen bílá. Vypadalo to děsivě prázdně. 

    „Neurážej už nikdy mou rodinu! Rozumíš?“ promluvila k ní a přistoupila o krok blíže. Její hlas byl děsivý a zvláštní. Hluboký a chraplavý. Dia vytřeštila oči a přikryla si obličej. Jediný kdo byl ještě trošku při smyslech a jen zděšeně nekoukal byl Pian. Popadl svou malou sestru a bratra Elory. Kluci, když viděli, že nějak zareagoval okamžitě naznačili i ostatním. Jen Dia je nevnímala. 

    „Odpovíš mi?!“ promluvila Elora znovu. Rozhodila rukama. Nikdo by si nevšiml, že jí od ruky odletělo několik jiskřiček. Pomalu se snesly k zemi. V mechu jiskřička zazářila a pak se rozrostl nedaleko první plamínek. Ten se za chvilku rozšířil. 

    „Jsi zrůda! Jsi odporná zrůda!“ zahulákala na ní Dia, když se zvedala ze země. Elora se zamračila snad ještě více. Její ruce se proměnily v ohnivé koule. 

    „Dio dělej!“ zakřičel Pian. Dia se rozběhla k ostatním, kteří na ní čekali u kraje lesa. Elora se na ně otočila a než se stačila pohnout a přiblížit se k nim, byla parta už dávno pryč. Pian si na záda vzal svou malou sestru. Děti společně běželi k Efronu. Strach, který je pronásledoval je poháněl a tak nebylo divu, že tam téměř okamžitě byli. Dospělí už stáli na kraji a chystali se vykročit k lesu když spatřili děti, které se hnaly k nim. 

    „Mami!“ zařvala Dia. Vrhla se do náruče ženě, která na sobě měla přezdobené růžové šaty. Pian doběhl k rodině a předal jim Leanabh. Ostatní se rozutekli dost podobně. 

    „Je tam zrůda! Ta malá zrůda zapálila celý les!“ zakřičela Elora. Jako poslední z dětí doběhl bratr Elory. Vrhl se s pláčem matce do náručí. Otec vedle se rozhlížel i po dceři. 

    „A kde by se asi malá holka dostala k ohni“ zaškaredil se starý řezník. 

    „Nevíme! Vyšlehlo jí to přímo z rukou. Její hlas zněl tak děsivě a její oči byly bílé!“ zařvala Dia a vytryskly jí slzy. Všichni se zamračili a podívali se na Georgii. Ta zatnula zuby k sobě. 

***

Probrala se na zemi. První co zaznamenala byl kouř a oheň. Hodně hodně. Padající a lámající se stromy jí zatarasily cestu k vesnici. 

    „Musíme jí najít!“ ozval se hlas. Hluboký a dost pravděpodobně mužský. Plná naděje se zvedla ze země a rozhlédla se. Přes stromy viděla skupinu lidí. Převážně mužů. Zamávala na ně, ale neviděli jí. Už chtěla zakřičet, když zaslechla další slova. 

    „Pokud se ta malá čarodějnická svině neupálila sama“ 

Eloře jakoby se točil svět. Ještě jednou se kolem sebe rozhlédla. Její přátelé nikde nebyli. Jediné co si zapamatovala byl vztek. Hrozný vztek a smutek. Slzy na tváři a Diu, která na ní kouká s hrůzou v očích. Teď jí po tváři steklo několik slz. Uvědomila si to. Uvědomila si co udělala, ale nechtěla si to přiznat. Vybavil se jí pláč a křik lidí, kteří skončili na hranici. Vybavilo se jí potápění do sudu. Naposledy se ohlédla na lidi co se snažili dostat přes hořící stromy a pak se rozběhla hlouběji do lesa. Míjela místa, kde nacházela své přátele. Co s nimi asi je? Uhořeli? V hlavě měla neskutečný zmatek. Trvalo dlouho než konečně zpomalila. Byla vysílená a zničená. Nohy už jí vypověděly službu a jen se jí podlomily. Sedla si ke stromu nedaleko, schoulila se do klubíčka a brečela. Nevěděla co dál. Nemá domov. Nemá jídlo, nemá nic. Neviděla ani malinké východisko než smrt. Buď se nechá chytit a zemře a nebo uteče a zemře hlady nebo zimou v noci. I tak si pokládala více nadějí na přežití při útěku. Pamatovala si kudy se má dostat do nejbližšího sousedního města . Pěšky jí to mohlo trvat klidně až do večera, ale chtěla to risknout. Nebudou o tom vědět a třeba se jí někdo ujme. Nebo aspoň někde něco vezme a nají se. A nebo taky už budou vědět a bude muset pokračovat. Ignorovala bolest v nohou, která jí pulsovala do celého těla a Ignorovala i to, že sotva dýchá. Musela jít dál. 

***

Slunce už se pomalu sklánělo k západu, když konečně vyšla z lesa. Město Velké Díky, neznala ani zdaleka tak dobře jako to vlastní, ale občas jezdili s rodiči právě tam. Měli tam známé, ale ty nepovažovala jako nejlepší na úkryt. Ačkoli to cestou několikrát rozpitvávala, vždy došla k tomu, že bude lepší jen si vzít jídlo a odejít dál. I přes riziko, že večer zmrzne v jiném lese. Podívala se na vůz, který byl plný ovoce a zeleniny. Někteří lidé trávili neděli místo odpočinkem a hraním na svých polích. Tím si zaručili jídlo. Její břicho se jen při myšlence hlasitě ozvalo. Zašklebila se a vydala se k vozu. Táhl ho osel, který byl poháněný malým obtloustlým mužem. Podívala se na nezralá jablka a mrkve. Přišla k vozu, potají a zezadu. Potichu si vzala pár kousků. Ovšem neuvědomila si zásadní věc. 

    „Kurvo jedna zlodějská!“ ozval se ženský hlas. V následující chvíli dostala jakýmsi hadrem po hlavě. Mrkev a jiná zelenina jí byla vytržená z ruky a navrácena. 

    „Jestli tě ještě jednou uvidím ty, smrade, tak si mě nepřej!“ pohrozila jí žena. Zůstala ležet na cestě a ani se nesnaží la zvednout. Vduchu si nadávala tak jak to dělal její otec. Hned za ženou kráčela jiná dáma. Vypadala mnohem více přátelsky. Přišla k ní a sklonila se nad ní. 

    „Dlouho jsi nejedla co? Vypadáš na to, a ty šaty jak máš potrhané“ zděsila se ta dáma. Byla to stará babka, už neměla ani zuby. I tak se na ní však přátelsky usmívala a podala jí ruku, aby Eloře pomohla vstát. 

    „Vezmu si tě k sobě, dítě. Ale ne na dlouhou dobu. Sama už nemám co jíst, ale ráda se podělím. Můžeš u mě hlavu složit, za chvilku už bude tma“ nabídla. Elora dělala, že nemluví. Jen se mile usmála nazpět a kývla hlavou. A tak se ocitla v chalupě starší dámy, která jí nechala u ní přespat. Dala jí i jídlo a kápi. Moc si toho vážila. Ovšem věděla, že zde nebude moct zůstat déle než do rána. Zprávy tohoto typu se rychle roznášely. Když babka usnula, Elora se posadila. Nemohla spát, ačkoli byla k smrti unavená. Měla strach. Strach, že každou chvilku se tu někdo objeví a vezme jí. Strach, že dáma jí, zatímco bude spát, udá. Celou noc tak nezavřela oči. Když se probudila i babka, někdo zaklepal na dveře. Elora se zděsila. 

    „Musím odejít, hledají mě, zabíjí mě“ řekla. Žena na ní pohlédla. Bylo to poprvé co na ní promluvila. 

    „Vem to oknem, dítě. A nemusíš se bát. Zabavím je. Když půjdeš kolem hor, dostaneš se do lesa. Tam se můžeš schovat. Nebo v horách. Ale nezůstávala bych v království. Nakonec to dobře dopadne“ řekla. Elora si oddechla. Žena jí zastavila sotva otevřela okno. 

    „Vezmi si tenhle prstýnek. Ochrání tě a přinese štěstí“ dala jí do ruky malinký měšec. Elora se usmála, tiše poděkovala a prolezla oknem ven. Právě v čas. Rozlétly se dveře. Elora netušila, že žena o tom již dávno ví. Zpráva o malé čarodějce na útěku se k ní dostala ještě minulého dne odpoledne. Stejně jako netušila, že sama měla co dočinění s čarodějkou. 

***

Uběhl celý den co utíkala podél skal. Zvolila les. Musela se vyhýbat lidem. Když sd konečně dostala do lesa, byla už tma. V ruce si převracela prstýnek. Po všech zvířatech jakoby se zem slehla. V lese panovalo naprosté ticho, které narušovalo jenom praskání větviček pod jejíma nohama. Byla zmrzlá až na kost a jako bonus ještě hladová. To znamenalo konec léta. Černá kápě, kterou měla přehozenou přes hlavu, jí zakrývala tak, že jí skoro nebylo vidět do obličeje. Jen sem tam zpod ní vykouklo několik neposedných pramínků vlasů. Ačkoli věděla, že jen málo kdo by v nastávající noci chodil do lesa občas se rozhlédla kolem sebe. Už to byly dva dny. Dva dny co musela utéct a přišlo jí to nekonečné. Jakoby to byly týdny. Vyhýbala se hlavním cestám a radši bloudila mezi stromy, než aby riskovala, že by ji mohl kdokoli najít. To jediné co by v tu chvíli uvítala byl kůň a něco k snědku. A možná trochu tepla. V dálce cosi zaznělo a na to dívka zvedla pohled od země a rozhlédla se. Cosi se za stromy o několik metrů dál mihlo. Okamžitě se skryla za nejbližší strom. Nastalo takové ticho, že slyšela i své vlastní srdce, které tlouklo jako o život.

    "Eloro!" přerušilo to ticho volání. Patrně sebou škubla. Podívala se za sebe. Byla to žena, to poznala i po hlase i přes tmu. Nad ní se vznášela jakási koule, která osvětlovala okolí. A jen díky tomu mohla také rozpoznat i druhou ženu, která kráčela vedle ní. Stály mezi stromy a rozhlížely se kolem sebe. Viděla už jenom jak se jedna z nich nadechuje a znovu křičí její jméno, než se otočila zpět a bez váhání vyrazila kupředu. Doufala, že si jí třeba nevšimly. Že jí neslyšely a tak by mohly odejít. Běhala mezi stromy jako zmatená lesní včela. Ty ženy nepoznávala. Nikdy je neviděla. Jak tedy mohly znát její jméno? Napadala jí jen jediná možnost. Zpráva o ní se musela velmi rychle rozkřiknout. Ohlédla se, ale nezastavila. Už tam stála jen jedna žena. Neběžela za ní. S ledovým klidem se za ní vydala. Pomalu a jistě. To jí znervóznilo ještě více. Kam zmizela a druhá? Vypařila se jako pára nad kotlem. Už už chtěla otočit hlavu, když to napálila přímo do stromu. S dunivým zvukem skončila na zemi. Zaskučela bolestí. Nad ní se objevilo světlo. Prudké a bílé. 

    „Nechtěla jsem tě vyděsit“ ozval se hlas. Stejný jako předtím. Ani nemusela zvednout hlavu, aby věděla komu ten hlas patří. Povzdechla si. I přes všechno zvedla hlavu, aby se té ženě mohla podívat do tváře. Ovšem nevypadlo z ní jediné slovo. Až teď si tu ženu mohla pořádně prohlédnout. Byla prakticky přesným opakem toho co ona. Kudrnaté blonďaté, skoro až bílé vlasy po ramena a silnější postava.

    "Co jste zač?" pronesla Elora s vražedným výrazem ve tváři, když si oklepala hlínu ze svých šatů. Všimla si, že přibyla další díra. Ještě jednou si tu ženskou prohlédla, tentokrát ještě s otrávenějším pohledem než předtím. Byla o hlavu vyšší než ona sama. Na sobě měla modrý plášť a hnědé kalhoty. Pod pláštěm měla jenom bílou halenu. Ještě než stihla žena odpovědět Elora zývla a protřela si oči. Ta žena se podívala za Eloru. 

    „Myslíš, že je to nutné?“ 

    „Vím to“ odpověděl druhý, neznámý hlas. A to bylo také to poslední co Elora stihla zachytit, než se ponořila do tmy. 

***

Probrala se. Téměř okamžitě se zamračila. Byla přes ní přehozená houně. Okamžitě jí odhodila stranou a posadila se. Nad ní se třpytily hvězdy na noční obloze. Měsíc nebyl vidět. Ráda by si vychutnala pohled, ale strach jí to nedovolil. Rozhlédla se jen aby zjistila, že netuší kde je. Což nebylo zrovna překvapivé. Nacházela se v horách. Dole, pod skalami rozpoznala vesnici. V některých chalupách se ještě svítilo. Vůz, na kterém seděla, sebou drcnul. Vedle ní leželo několik pytlů. Plných. Jeden z nich se na ní rozhodl převrátit. 

    „Stejně je to zvláštní, už takhle malá a už se to projevilo“ zaslechla. Bleskově se otočila, jen aby spatřila, že vůz nic netáhne. Viděla jen dvě ženy. Ty stejné ženy co předtím. S pohledem na ně se jí vybavilo co se vlastně stalo. I tak tomu všemu vůbec nerozuměla. 

    „A i tak silně. Můj první projev byla sotva malá jiskra. Nic jsem nedokázala zapálit. A ona rovnou celý les“ zavrtěla ta druhá hlavou. Všimla si, že žena, která kráčela vedle ženy, kterou už viděla, byla velmi vysoká a hubená a také černovlasá. Ty dvě vedle sebe působily jako naprosté opaky. Vůz sebou znovu drcnul. Lehla si jen aby nebyla tak nápadná. Rozhodně se nehodlala zdržet. Už v hlavě tvořila plán na to jak zmizí. 

    „Stejně měla štěstí. V těch lesích se ztrácí děti jako nic a ona tam lezla zřejmě několik dní a přesto žije“ podotkla znovu černovláska. V tu chvíli si řekla, že buď teď nebo nikdy. Snažila se co nejrychleji, ale zároveň co nejvíce potichu vystoupit z vozu. V tu chvíli kdy její nohy dopadly na zem a ona se rozběhla dolů z kopce, vůz zastavil. Předek vozu se zabodl do kamenité země, zatímco se obě ženy otočily. Elora neutekla moc daleko. Zastavila se na místě a nemohla se hnout. 

    „Probudila se nějak brzy“ řekla ta černovláska zatímco k ní došla. Všimla si, že má nataženou ruku před sebou. Otevírala ústa a zavírala, ale nic z nich nevyšlo. Chtěla zakřičet, ale taky to nešlo. Její hlavu jakoby drtily dvě silné ruce a nohy jakoby zamrzly. Bylo jí na zvracení. Během chvilky se kolem ní vytvořila jakási koule. Byla průhledná a v tu chvíli už sebou přece mohla pohnout, ovšem nedokázala vydat ani hlásku. Skoro by přísahala, že zapomněla jak se mluví. Blondýnka zatím natáhla ruce přes sebe. Černovláska jen pokynula rukou a koule se i s Elorou dala do pohybu. Vůz se znovu zvedl ze země. Zatímco se pokusila kopnout do toho divného obalu kolem ní, se objevila jakási brána. Zastavila se a zvědavě pohlédla na obě ženy. Během chvilky se kromě brány objevil i obrovský hrad. Působil velmi staře, avšak v okenicích svítila světla. Hrad se tyčil do neskutečné výšky a i rozlohou byl obrovský. Vůz se dal také do pohybu. Prošli branou. Spatřila, že se ocitli na dvoře. Rostlo tu spoustu květin. Dál se snažila vysvobodit. Ve chvíli, kdy prošli branou a ta se za nimi s bouchnutím zavřela obal povolil a ona spadla na zem. Téměř hned se hystericky rozbrečela a běžela znovu k bráně. Bouchla do ní, přičemž to vydalo dunivý zvuk. Nic z toho jí ovšem nepomohlo. 

    „Pusťte mě ven!“ otočila se na ty dvě a zařvala. Jedna z nich se ušklíbla. Ta druhá se zasmála. 

    „Nechte mě jít! Kde je máma? Kde je táta? Kde to jsem!?“ řvala dál. Zavřela oči a po tváři se jí skutálela slza. Když je otevřela obě ženy se zarazily. 

    „Kde jsem!?“ zahulákala znovu a rozhodila rukama. Tak jak se to již jednou stalo se jí od ruky spustila jiskra, která dopadla na záhonek růží. 

V tu chvíli přišla další osoba. Další žena, která jí už byla až na vrásky v obličeji více podobná. Mávla rukou a oheň, který se stihl roznést do obrovských rozměrů zmizel. Růže to ovšem nezachránilo. Ty se během chvilky již černé sesypaly. 

    „Jsi mezi svými“ řekla zatímco sledovala jeden sv ůj záhon umírat. Nevypadala vůbec přátelsky. Mračila se už od první chvíle co vyšla na dvůr. 

 

    „Vítej na Magieru“ 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor