Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 450 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Odhalení 6/6
datum / id07.04.2021 / 519226Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
zobrazeno84x
počet tipů8
v oblíbených0x
Odhalení 6/6

 

„Jak to mohla udělat, jak může matka dát šestileté dítě od sebe, byť to bylo k vlastním rodičům?“ Janě, která to posuzuje s dlouhým časovým odstupem, to nejde na rozum.

Pokouším se Jarunu omlouvat: „Jen pro zachování klidu. Chtěla dědovi vyhovět.“

To na ni neplatí, lituje Pavlíčka, jaké trauma jsme mu způsobili, že musel být tak dlouho bez rodičů. Pokaždé se jí lesknou oči, když od nás Brňáčci odjíždějí a ten náš dávno dospělý Pavel z­ okna auta mává a mává a vydrží mávat a­ž do zatáčky a když to jde, vjede v té zatáčce do levé poloviny vozovky, aby nás za sebou viděl ještě půl vteřiny.

A stejně mává až do neviditelna vždycky, když odjíždíme my od nich.

„Má to v sobě, chudák, toho se nikdy nezbaví,“ vyčítá mi Jana, „já vás nechápu, jak jste mu to mohli udělat.“

A já jsem nucen jí dát zapravdu.

„Nechci být hnusná, ale co když to udělala taky kvůli tobě, aby ti ho na čas dala z očí.“

„To snad ne!“ křičím, těžce dotčen.

„Nemohlo to tak být, seš si jistý?“

„Za ten rok přece už musela poznat, že mezi děckama rozdíl nedělám.“

„Třeba si to jen myslíš, mohls být k němu malinko odtažitější, ani o tom nevíš.“

„Ne, já vím, že jsem ho měl pořád stejně rád, po tom kratičkým zakolísání hned, jak mi to řekla, bylo brzo všecko jako předtím.“

„Určitě? Taks to třeba nedával dostatečně najevo.“

„Aha, to je možný,“ připouštím nerad.

„Mohla vycítit něco, o čem tys ani nevěděl, na to má ženská zvláštní schopnosti.“

„Ale já jsem ho měl rád stejně jako Helenku, su si tím jistej, a tak jsem se k němu taky choval.“

„Mohl sis to jen namlouvat.“

„Nestraš, to bych teda byl pěknej sketa.“

Upřímně se snažím vyvolat v sobě ty dávno zasuté rodičovské city a už si sebou tak jistý nejsem.

„Jaruna ale nikdy nenaznačila, že bych se k Pavlovi choval jinak.“

„Já neříkám, že to tak bylo, jenom říkám, co kdyby.“

„Jestli jo, byla by to opravdu hrůza.“

„Tolik si to připouštět nemusíš, hrůza byla, co tenkrát, předtím, dopustila Jaruna.“

Pátrám ve vzpomínkách po něčem, z čeho bych mohl soudit, že mi Pavel přece jenom nebyl tak blízký jako Helenka. Vychází mi stále dokola opak: téměř ve všem mi dělal ne stejnou, ale větší radost než ona, ať se na mě holka nezlobí.

Jenom nás trochu trápil jeho malý vzrůst v pubertě. Před ním jsem to zlehčoval, připodobňoval ho k sobě v jeho letech, kdy mě brášci nazývali zakrslíkem a pak jsem dva nejstarší přerostl. Avšak tajně jsme s Jarunou mysleli na jeho nápadně malou babičku, jak jsem jí ji po našem setkání vypodobnil, to nám starost trochu dělalo.

Je to však dávno pryč, nevyzpytatelnou přírodou vyřešené.

 

*

 

Když mě Pavel vyzval k vyprávění o dětství a mládí v našem rodném domku, který na něho krátce předtím přepsal strýček Vláďa při odchodu k církevní kongregaci (na tu výzvu jsem skutečně napsal Horymírku), a ten díl mého života omezil trvalým odchodem z domu, tušil jsem proč. Jen jsem nevěděl, jestli o nejasných okolnostech kolem svého narození si chce upřesnit, co ví od mámy, anebo neví nic a sám od sebe chce těm nejasnostem přijít na kloub.

„Co myslíš, řekla mu to, nebo ne?“ ptal jsem se Jany a pak jsme bouřlivě debatovali, dohadujíce se podle skutečných nebo jen zdánlivých známek v Pavlově chování: ví to, nebo spíš neví? Nesmírně mě to trápilo. Nevěděl jsem, jak přesně se k Pavlovi chovat a on při své málomluvnosti mi to neulehčoval.

Jana by mi od té mé nejistoty ráda pomohla, ale sama do toho taky nemohla zasahovat.

Tak jsme čekali na zázrak.

Ten se pomalu připravoval.

Pavel se dal do p­átrání po minulých životech, v té době dosti rozšířeného. Jenže, ouha, narazil na potřebu znát ne datum narození, ale den a nejlépe hodinu početí, to je prý směrodatné. Chodil kolem toho jak okolo horké kaše, nenápadně naťukával. Má tvrdošíjně se opakující odpověď „Po opušťáku na začátku května jsme se s mamkou potkali jen jednou, až uprostřed srpna“ ho však neuspokojovala.

To už bylo zřejmé, že se od mamky nic nedozvěděl.

„A není možný, žes zapomněl?“ dorážel, „žádná dovolenka, žádnej opušťák? Vzpomínej, nesešli jste se v červenci?“

„Chlapče můj, víš, jak jsem na té vojně trpěl, že se s Jarunou nemůžu vidět? Znáš to i ty, stejnýs to měl se svou vojnou a s Janinkou. Na to přece nemůžeš zapomenout.“

Neodvažoval se víc ptát, a já se neodvážil víc říct, copak to na něho jen tak, málem ve čtyřicítce, můžu naložit? Ještě počkám, on stejně pokoj nedá, nějaká vhodná příležitost se jednou naskytne.

Tak vše zůstávalo při starém.

Janu trápilo i to, že od Pavla ani Hely nikdy neslyšela oslovení „táta, tatínek“, znala u nich jen „děda“ nebo nic. Je sice hrozné, k čemu se opakovaně musím přiznat, ale to jen potvrzuje, že jsem nikdy nebyl vzorný otec, že rodina byla v mých prioritách až na třetím či kolikátém místě. Jak takového otce mají jeho děti oslovovat?

 

Zlom v té nejistotě přišel v roce, kdy Pavel oslavil dvaačtyřicetiny. Tehdy se ukázalo, že na zjevení pravdy nikdy není pozdě.

Pavel nás přemluvil, abychom společně podnikli okružní cestu po Čechách: na chaloupku do Neveklova ke Kantorům a do budějovického kláštera za Vláďou. Tam i tam nás rádi nechají přespat. Souhlasili jsme, dávno nás lákalo Chodsko, konečně bude příležitost navštívit také Baarovo a Vrbovo Klenčí.

Bylo divné, jakou důležitost kladl Pavel na první den toho cestování, kdy máme projít místa jeho raného dětství v Jihlavě a okolí; k této části cestovního programu se až nápadně upínal.

První byl na řadě Pávov. Obcházel školu, prohlížel, já dva kroky za ním. I zadní bránou na dvůr a do zahrady jsme vnikli.

On i já jsme se snažili vrátit čas o desítky let, dychtiví rozpomenout se, něco z atmosféry místa zachytit, možná na nás zapůsobí původní silou. A ano, vše se dost podobalo starým představám, bylo to tu téměř jako tenkrát. Jenom již uplynula řeka času a hledané okamžiky – neboť všechno dobré a zlé se odehrává v okamžicích – viděli jsme teď s odstupem, a nic, vůbec nic to s námi nedělalo.

Vyšli jsme ven a vrátili se k autu, kde ty dvě čekaly, nechávaly nás našim dojmům.

„Zkusíš najít, kde jsme bydleli v tom podnájmu a kde bydleli staří Poslušní?“

„Pokusím se.“

Jeli jsme do jihlavské čtvrti, kterou si Pavel na rozdíl od školy pamatovat vůbec nemohl.

Po chvíli jsem ten dům Poslušných našel a ukázal mu – to ho nejvíc zajímalo – z­ kterého okna jsem tenkrát po svatbě vyskočil, zmořený soustředěným útokem Jaruniných rodičů i jí samé, abych to vyřešil hned, a uprostřed noci jsem se rozjel vlakem do Budějovic dát z lásky (nebo slabosti?) proti své vůli výpověď z práce v pohraničí.

Ó, kdybych to byl věděl! Žil bych a pracoval dál v pohraničí, třeba s jinou životní láskou?

Ne, žádné kdyby není. Je jenom život, a ten je jeden, skutečný: minulý a přítomný. Proto taky mám tohoto svého synka.

Ještě chtěl vidět, kam jsme ho vzali z porodnice, kde s námi coby miminko bydlel. I ten dům se mi po delším hledání podařilo najít.

Pavlova Janinka, která neměla tušení, o co mu jde, se trochu mračila, že zdržuje, ale „velká“ Jana to věděla, vciťovala se do něho a přála mu, aby konečně mohl zahnat svou noční můru, aby už dnes měl ve svém životě jasno. A já jsem trnul, jak ten můj chlapec tu pravdu, k níž se zřejmě schyluje, přijme.

Čekal jsem na jeho rozhodnou otázku, a on ji stále nepokládal. Blížili jsme se k autu, naše ženy seděly uvnitř, ještě jsme byli sami, ještě nebylo pozdě.

Zbývalo pár posledních kroků, když se konečně zeptal: „Kdy přesně byl ten tábor v Žirovnici?“

Všechno měl zřejmě spočítané, teď si to jen ověřoval. Už byl z­ralý přijmout mé nikdy nezměněné tvrzení, že naposled jsem byl s mamkou na jaře a potom až sedmnáctého srpna.

 „Od začátku července,“ odpověděl jsem, „trval tři týdny, skončil někdy po dvacátým.“

„To vychází akorát,“ řekl a významně čekal, co já na to.

„Vychází,“ podíval jsem se na něho ze strany – a­ už to ze mě s nesmírnou úlevou padalo. Konečně přišla řada na jasnou řeč.

„Tys to tušil?“ ptal jsem se s pokusem o lehký tón.

Jen se usmál a já jsem v tom úsměvu vyčetl trochu vzrušení a hodně smíření.

„Známá věc,“ řekl po chvilce, „čteme o tom každou chvilku, stávalo se to i ve šlechtických rodinách s dlouhým rodokmenem.“

„To se mně líbí,“ řekl jsem, šťastný, že jsme u cíle a že to vzal právě tak.

„Mamka ti o tom neřekla?“

„Ne. Měla?“

„Chtěla ti to říct, až ti bude patnáct. Asi nenašla odvahu, odkládala to, nedivím se jí. Až bylo pozdě. Ale to jí odpustíme, ne?“

„Hm…“ protáhl, pak se zeptal: „Tys to věděl od začátku?“

„Ne, až když ti bylo pět let.“

„Ptal ses jí?“

„Neptal. Sama se mně zničehonic přiznala.“

„Tušils to?“

„Vůbec ne. Byl to šok.“

„Jaks to přežil?“

„Bylo to těžký.“

„Jana o tom ví?“

„Ví, doufám, že ti to nevadí.“

„Ne. Kdo ještě to ví?“

„Už nikdo.“

Stáli jsme těsně za autem, uvnitř seděly Jana a Janinka. Opíral jsem se o kufr, ty dvě si povídaly, neslyšely nás, ale mně by to v té povznesené chvíli ani nevadilo. Kéž je už všechno venku, přál jsem si.

Ovšem Janinka by se to měla dozvědět za lepších okolností, aspoň trochu připravená.

Až to povím Janě – u­ž se nemůžu dočkat –, b­ude šťastná, že je mezi mnou a Pavlem jasno. Dávno se na ty naše ohleduplné okolky nemohla dívat.

Měl bych mu říct něco hezkého. Hezčího než potvrzení jeho obav.

Jak se velkému chlapovi říkají hezké věci?

No přece rovnou.

„Jistě nepochybuješ, cos pro mě vždycky znamenal – a­ pořád znamenáš,“ vyklopil jsem hrdinně, snad i úsměv jsem vyloudil aspoň trochu podobný tomu, co jsem právě měl v sobě, „ty víš, že tě mám rád. Vždycky jsem měl. Přišlo to tenkrát znenadání a rána to byla veliká. Ale jenom prvních pár hodin jsem na tom byl tak, že jsem si skoro zoufal a chtěl tě odmítnout. To přešlo a měl jsem tebe, svýho jedinýho synka znovu rád, to se změnit nedalo. Věříš mně?“

Stál přede mnou dospělý syn, velký chlap, otec rodiny, a já jsem to přece ze sebe dostal. Byl jsem se sebou spokojený.

Vzápětí se dostavila odměna, ten jeho pohled, ten úsměv, ty už stály za to.

Než zasedl za volant, položil jsem mu ruku na rameno a zeptal se: „Seš schopen dál řídit?“

„Jo,“ řekl s jistotou, a už se tam soukal.

Nic, co jsme dál toho dne a dny následující zažívali, nepřekonalo už ten můj prvotní pocit úlevy. Myslím, že ani Pavlův. Konečně tajemství padlo. Dalo si ale načas!

Jana byla šťastná, že ze mě spadla stará tíha. „Kdyby ses teď viděl! Úplně záříš.“

Každou chvíli jsme ty hraniční události znovu probírali a šťastní prožívali.

Všechno se změnilo. Konečně se s Pavlem při setkávání a loučení neobjímá jen Jana a před lety získané sestřičky Táňa, Milka, Martina, ale i já, a není v tom objetí žádný ostych.

Začal se zajímat o toho, kdo se zasloužil o jeho existenci. Pátrat mohl jen po stopách, které jsem byl schopen mu poskytnout já, víc neměl. To mu stačilo. Zjistil, že tragicky zahynul, a to hrozným způsobem, pádem do výtahové šachty, bylo mu málo přes čtyřicet let. Takový úděl mu nikdo z nás ani v nejšílenějších představách nepřál. Pavlovi zanechal mladší sestru. Ještě se nesešli, ale pátrání pokračuje. V končinách zvaných Česká Kanada na jihu Vysočiny nás cestou z jedné návštěvy u strýčka Vládi v Budějovicích zavedl k jeho hrobu. Tam nám oznámil své rozhodnutí, že je načase, aby řekl pravdu rodině. Udělal nám radost.

Také už k tomu došlo – a­ nic se nestalo, jen chvilka úžasu, další chvilka potřebná na vzpamatování – a­­ život jde dál, přesně jak jsme od doby spojení mé a Janiny rodiny navyklí: žádné pokrevní či nepokrevní příbuzenství se u nás neřeší. Všichni jsme svoji.

Pro nás s Janou je to dar. A nejlepší lék na stáří.

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

08.04.2021 12:49:10dát kritice tip✩✩✩ revírník

Děkuji, Renato.

08.04.2021 10:51:11dát kritice tip✩✩✩ bixley
redaktor prózy

Věřím, že jsi ho měl vždycky rád. Ať jsi to věděl nebo ne. A myslím, že to věděl i on. Hezký závěr vašeho společného sebehledání. 

08.04.2021 10:39:22dát kritice tip✩✩✩ revírník

Viď? Taky si myslím.

08.04.2021 08:42:45dát kritice tip✩✩✩✩ Evženie Brambůrková

To je dobře.

08.04.2021 06:32:06dát kritice tip✩✩✩ revírník

Ano, Honzo, to nejlepší na tom je, že to mám za sebou. Děkuju.

07.04.2021 22:22:36dát kritice tipzeleda

Se zájmem jsem tuto tvou rodinnou ságu sledoval. těžko říci, jak by se jiný zachoval. Ale máš to za sebou a za celý tento příběh velký dík. 

07.04.2021 12:58:351 tipů dát kritice tip✩✩✩ revírník

Milí přátelé Ireno, Diano, Luboši a Ivi, a taky Gabi a Jamardi, děkuji vám, udělali jste pradědkovi radost.

07.04.2021 11:46:09dát kritice tip✩✩✩✩✩ blacksabbath

žádné pokrevní či nepokrevní příbuzenství se u nás neřeší. ...všichni jsme svoji.........děkuji, že jsi se s námi podělil...........*/******************************

07.04.2021 10:50:48dát kritice tip✩✩✩✩ Kočkodan

 

Jardo, přiznávám se k vlhkým kukadlům…

07.04.2021 09:03:37dát kritice tip✩✩✩✩ Diana

Zase moc krásně a působivě napsáno. Člověk se pořád učí...

07.04.2021 08:39:13dát kritice tip✩✩✩✩✩ Gora
redaktor poezie a prózy

Jardo, jaké jsou tvé city k Pavlovi potvrzuješ už touto větou:  A já jsem trnul, jak ten můj chlapec tu pravdu, k níž se zřejmě schyluje, přijme.

Dobře, že všechno řešil/přijal s rozumem a že ten fakt přijala celá rodina.

Díky za celou sérii, i podruhé jsem si ji čtenářsky vychutnala.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor