Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 449 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Trojúhelník
datum / id07.04.2021 / 519243Vytisknout |
autorlastgasp
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaRomantické
zobrazeno106x
počet tipů8
v oblíbených0x
Trojúhelník

Trojúhelník

       Po válce, koncem roku 1946, jsme se přestěhovali do Kopist u Mostu. Táta pracoval u ČSD jako topič a dostal přidělen pěkný, prostorný byt s koupelnou a ústředním topením. Proti bydlení v pražském Karlíně v jedné místnosti se společným příslušenstvím to byl pro nás z nebe spadlý zázrak. V opraveném jednopatrovém domě bydlelo několik rodin zaměstnanců výtopny, železniční stanice a dolu Julius. Brzy jsme se navzájem seznámili a někteří využili možnosti užívat přilehlé pozemky k zahradničení. Vznikla tak pěkná zahrádkářská kolonie, kde jsme se také scházeli ke společným akcím u táboráku s opékáním špekáčků při oslavách svátků nebo narozenin. V chatkách jsme někdy v létě i přespávali, z důvodů vystřízlivění...

       Kopisty, v němčině Kopitz, lidově Kopic, byla stará historická obec, dnes již neexistující, neboť ji postupně pohltila těžba uhlí v letech 1974 až 1979. Zbyly jen vzpomínky, fotografie, kroniky, příběhy a osudy lidí této hornicko-rolnické obce. Vše zmizelo v nenávratnu. Copak Kopisty, hornická obec, zmizely větší historická sídla a není po nich památky. Dnes již je pryč i socha svatého Floriána, přestěhovaná do Vtelna ke kostelu Povýšení svatého Kříže. Vedle našeho bytu bydleli Šlengrovi. Z počátku jsem si myslel, že je to přísný otec s dovádivou dcerou, protože on byl na pohled věkově proti manželce o dost starší. Pracoval v kanceláři dolu Julius III. jako úředník. Jeho vzhled budil v každém nepříjemný, vtíravý pocit,   stařeckým obličejem, vyčnívající bradou, hustým prošedivělým obočím, zamračeným pohledem s úzkými semknutými rty.

      Měl zvláštní chůzi, při které se složitě kymácel. Místo levé nohy měl totiž podkolenní protézu. O nohu přišel při náletu, když byl zasypaný v troskách domu a nebylo možné mu ji zachránit. Svého potěšení nimroda se však nevzdal, a tak ho bylo často vidět s flintou přes rameno.

      Bylo zajímavé, že měl kolem sebe spoustu přátel, které si dokázal rychle získat pod různými záminkami, ale také je rychle ztrácel. Jen někteří mu zůstávali věrni. Většinou kamarádi z mysliveckého spolku, jehož byl předsedou. Jeho hlavním koníčkem a potěšením bylo vaření a příprava chutných jídel ze zvěřiny. Právě k těmto dobrotám si zval své známé a jejich další přátele, aby na nich vyzkoušel své kulinářské recepty. Za války ovdověl a s Libuší se seznámil v kantýně dolu, kde pracovala jako prodavačka a současně jako svačinářka. Všichni se divili, jak mohl ten starý mrzout získat přízeň, tak mladé, hezké a chytré ženské, jakou Libuše byla.

      Libuše, o čtrnáct let mladší, byla jeho pravý opak. Její rozveselenou příjemnou tvář s krásnými rty a modrýma očima rámovaly světlé nakadeřené vlasy. Často si zpívala a její chůze připomínala taneční kroky. Měla pevnou, štíhlou postavu, širší boky a houpavé poprsí. Prý chodila bez, jak říkaly ženské. Ráda se opalovala a její snědá pleť dráždivě kontrastovala s bílými, krátkými šortkami, ve kterých ráda chodila. Byla vyučená švadlena, ale šila jen výjimečně pro známé, nebo pro sebe. Chlapi v depu ji měli rádi pro její veselou povahu a ochotu při její práci svačinářky. Později jsem se stal sám jejím obdivovatelem, nedaly mě spát její dlouhé nohy se svalnatými stehny pod zakulacenou prdelkou.

      Zvláště nápadný a výrazný rozdíl se projevoval, když šli spolu vedle sebe. Opravdu působili jako otec s dcerou. On skoro o dvě hlavy vyšší, vyzáblé postavy, kulhající, někdy se opírající o hůl a Libuše jako baletka s lehkou chůzí, plnými boky v zářivých šortkách, houpavými prsy a rozzářeným úsměvem. Jak já ji zbožňoval. Pro mě byla královnou, nedostižným objektem mého narůstajícího pubertálního zájmu. Snil jsem o ní svoje první erotické představy. Začal jsem nenápadně vyhledávat příležitosti, jak ji potkat. Měl jsem i pocit, že se jí líbím. Když se na mě podívala takovým zvláštním pohledem s nakloněnou hlavou, cítil jsem zmatek.

      Brzy jsem se skamarádil s kluky a holkami z našeho domu a bytovek hornické kolonie. Z nich jsem si nejvíce oblíbil Vencu Málka, který bydlel naproti přes ulici v domku se starou paní Wagenknechtovou, jeho babičkou. Byl z nás nejstarší, uměl výborně mluvit německy a stal se jakýmsi nezvoleným vedoucím místní party.

      Venca Málek byl velmi talentovaný kreslíř a malíř, zejména zručný portrétista. Dokázal několika tahy štětce, nebo tužky namalovat, nebo nakreslit tvář i zpaměti. Neměl bohužel štěstí, aby se mohl výtvarnému kumštu věnovat. Skončil v roce 1947 měšťanku a pro svůj původ dál studovat nemohl. Ironií je, že mu byl na pracovním úřadě nabídnut místo studia na UMPRUM, učební poměr malíř pokojů. Měl na výběr instalatéra nebo jemu bližší obor, který mu podle úředního rozhodnutí měl lépe vyhovovat. Odpovědný úředník odboru práce velký rozdíl mezi výtvarným uměním a řemeslem k vybílení chodby a špajzu, nerozlišoval. Rozhodující pro něho byl původ. Původ byl pro Vencu jednoznačně nepříznivý.

      Venca nejdříve zůstal bydlet v domku u babičky. Byla jediná z rodiny, která přežila válečné běsnění bez větší úhony. Vencova máma, se kterou se táta rozvedl, byla židovka a její život skončil jako mnoha jiných v koncentráku. Táta, právník, který se snažil udržet na své úrovni s klientelou nadále výnosnou, se bohužel dal na špatnou stranu. Byl po válce souzen lidovým soudem jako kolaborant a vzal si život ve vězení. Po jisté příhodě žil později Venca spolu se Šlengrovými a pomáhal Libuši s péčí o jejího Jaromíra a domácnost.

      V každé normální obci, vesnici nebo městě jste mohli vidět nejčastěji pobíhat spoustu psů, koček, v parcích, nebo u zahrad a lesíků skákající veverky, pobíhající a poletující divoké holuby a hrdličky. Zrovna tak tomu bylo v Kopistech. Tedy až do jisté doby a na jistém místě této poměrně rozlehlé, starobylé obce. Nejdříve zmizeli psi toulaví, následně pak i někteří domácí, kteří se nehlídáni toulali po ulicích a kolem zahrad. Pak začaly mizet kočky, toulavé i domácí, beze stopy. Mizení těchto živočichů se odehrávalo zejména v části Kopist kolem železniční výtopny, dolu Julius III. a dolu Minerva.

      Šlengr měl největší, až jízlivou radost, když mohl někoho pozvat a nachytat na chutný oběd, nebo večeři. Líba trpělivě připravila pečeni na česneku, nebo guláš, ale sama nikdy nejedla. Nikdy se také neúčastnila stahování a vyvrhování těch zvířat. Dokázala připravit výbornou pečeni, ať to byla kočka, pes, králík, zajíc nebo veverka, již z připraveného, rozporcovaného masa. Nikdy také neochutnávala, řídila se jakousi podvědomou zkušeností a vůní připravované pečeně, nebo guláše.

      Po chutném jídle se vždy pozvaného hosta Šlengr zeptal: „Chutnalo? Šmakovalo ti? Tak štěkej!“ V případě kočky říkal: „Tak mňoukej!“ Načež se cholericky rozesmál a plácal se při tom do protézy. Byl zlomyslná potvora. Vyptával se, jestli chutná, a chtěl, aby host štěkal, nebo mňoukal, i když nabídl nějakou ulovenou zvěřinu, většinou zajíce. Stal se těmito hrátkami pověstný natolik, že již někteří na něho štěkali, nebo mňoukali při setkání na ulici. Šlengr se pak vztekal a pivo si nechal nosit z hospody Na Růžku, protože se tam nechtěl ukazovat.

      Reakce hostů, kteří se rádi dali pozvat, protože maso bylo normálně jen na lístky, byly rozmanité. Někteří mu udělali radost a skutečně zaštěkali, nebo zamňoukali. Někteří se již nikdy pozvat nedali a nechyběli ani ti, co se rychle vypotáceli na chodbu, kde byl záchod. Chtěl bych se na tomto místě svěřit, že jsem také štěkal, ale jen jednou. Mňoukat jsem nemusel, protože jsem další pozvání na večeři vždy odmítal. Jen si vzpomínám, že ten gulášek mi opravdu chutnal. V pokušení jsem byl i na tu kočku, protože vidět Libuši, jak se čiperně pohybuje a prohýbá v kuchyni, v zářivě bílých šortkách, bylo úžasně vzrušující.

      Když stará paní Wagenknechtová zemřela, byl Venca na poslední rok učení ubytován na internátě domova učňů tehdejších Stalinových závodů, což byl rozsáhlý znárodněný podnik bývalých chemických závodů Herman Göring Hydriawerke na výrobu benzinu z uhlí v Litvínově. Říkali jsme podniku lidově Hydrák. Učil se tedy malířem pokojů na Hydráku. V neděli, když měl vycházku pravidelně chodil mezi nás kluky a holky a měl radost, když jsme se od něho nechali kreslit. Z počátku to bylo zdarma, ovšem od té doby, co začal kouřit, byl obrázek vždy za cigaretu. V barvách byl obrázek za tři cigarety.

      Možná to byl určitý podnět, nebo nápad myslivce Šlengra, když šel kolem hřiště, kde jsme seděli s Vencou a on nás pravidelně kreslil. Postál chvíli mezi námi, flintu měl tradičně přes rameno a pokuřoval. Než odešel, zavolal si Vencu k sobě, nabídl mu cigaretu, a něco s ním domlouval. Venca se nepochlubil, o čem spolu mluvili, ale začal se trochu měnit. Již tak často mezi nás nechodil a nám se zdál nějak dospělý. Během toho léta mezi nás už ani nechodil. Bylo ho však často vidět u nás v domě. Navštěvoval Šlengrovy velmi často.

      Ke mně se choval kamarádsky dál. Také jsme se pravidelně vídali. Jednou mě zastavil a zeptal se, jestli bych pro něho něco neudělal. Chtěl půjčit klíč od naší zahrádky. Nechtěl mi ale prozradit, na co ho potřebuje. Slíbil, že mě naučí také kreslit, tomu jsem neodolal. Klíč jsem mu půjčil. Potom ještě několikrát. Svůj slib splnil a opravdu mě začal učit kreslit. Začal prsty, rukama, obličejem, až po postavu. Já jsem spřádal tajný plán ve své představě, že bych mohl nakreslit Libuši v šortkách a později i bez šortek. Tato představa mě natolik vzrušovala, že jsem se pokoušel kreslit ji zpaměti, ale bez valného výsledku. Moje kresby by tak spíše ohodnotil některý kubista.

      Jinak se ovšem dařilo Vencovi. Později jsem se ke své nevoli dozvěděl, o čem se tehdy Šlengr s Vencou dohodl. Projevil přání, aby Venca namaloval portrét Libuše. Samozřejmě, že to nechtěl zadarmo a Vencovi stoupla sebedůvěra. Domluvili čas, kdy bude Libuše sedět modelem a Venca začal tvořit. Šlengr nakoupil v Mostě potřebné barvy, štětce, pomáhal napínat a šepsovat plátno a pečlivě hlídal Libuši, aby seděla podle představ rodícího se umělce Vency.

      Zanedlouho byl první obraz poprsí Libuše hotov. Venca ovšem tvrdil, že obraz nemá správnou perspektivu, polostíny a šerosvit také není zvládnutý dokonale a že by to zkusil znovu. Šlengr byl nápadem tak unesen a zaujat, že koupil další potřebné barvy a plátna a přemluvil Libuši k trpělivosti při sezení u Vencových štaflí. Tentokrát bylo Libušino poprsí opravdu lepší. Pro laický pohled byl obraz skoro stejný, ale Venca o malbě olejem dokázal tak zajímavě hovořit, že došlo k tomu, co se v hlavě Šlengra začalo rodit. Pokušení.

      Při malování třetího poprsí Libuše nadhodil Šlengr možnost, že by Venca mohl namalovat obraz se skutečně odhaleným poprsím Libuše. Pokud s tím bude ovšem Libuše svolná. Venca prohlásil, že to je vynikající nápad, protože tím bude moci ukázat svůj opravdový kumšt a Libuše svoji zářivou oslňující krásu. Libuše je oba nazvala obšourníky, ale nakonec svolila. Venca se tetelil radostí a vložil do své malby všechno své umění a schopnosti, aby obstál. Dlouhé chvíle kroužil štětcem a roztíral pigmentové odstíny prsních bradavek a oblých tvarů Libušiných ňader. Přicházel s paletou až před Libuši a porovnával tělku s barvou pleti, Šlengr musel přestavovat lampy a zrcadlo kvůli světlu. Když byl Venca v nejlepším tvůrčím napětí, většinou Libuše vstala, oblékla si župan a řekla, že jde spát.

      Následující sezení vyvrcholilo nápadem Šlengra, aby Venca namaloval Libuši jako svatou Barboru, která ochraňuje hornický stav před neštěstím a přináší užitek lidem. Venca souhlasil s připomínkou, že to bude vyžadovat mnoho sezení a času, takže bude muset přicházet častěji než jen v neděli odpoledne. Tentokrát s nápadem souhlasila i Libuše. Našla zalíbení ve smyslném pohledu Vency. Tušila, jak na něho působí její prsa, jak se klepe, a byla zvědavá, jak dopadne, až ji uvidí celou jako Barboru.

      Venca se úkolu ujal rychle, ochotně a s radostí. Docházel za Libuší i v týdnu, obraz se pomalu plnil jejím nádherným tělem. Někdy spolu mizeli, aby barva mohla zaschnout a vraceli se rozesmátí jak po bouřlivém uspokojení.

      Já blbec. To bylo v době mého blouznění o jejích tělesných rozměrech a barvě stehen. Půjčoval si ode mě klíč od chatky. On si to užíval naturálně. Umělec. Hajzl, podvodník, falešník. Obraz aktu s Barborou skutečně namaloval. Šlengr byl na výsost spokojený, Libuše jen kvetla, jak ji model Barbory svědčil.

      Ten večer se schylovalo k velké bouřce. Černé mraky sice chvilkami propustily několik paprsků zapadajícího slunce, ale vzduch těžknul a mísil se s dusivým kouřem prohořívajících kyp. Z dáli od Krušných hor občas temně zahřmělo. V domě bylo slyšet, jak se rychle zavírají okna a uklízejí kola do chodby. V ten okamžik se zablesklo a ozval se nejdříve výstřel a následně zabouřilo hromobití. Výstřel v tom rachotu skoro zanikl. Také tomu nikdo nevěnoval pozornost.

      V pokračující bouřce s lijákem, blesky a rachotem hromů, se na chodbě ozývaly pronikavé ženské hlasy. Mezi nimi byl zvláště slyšet zvonivý hlas Libuše, která se vyptávala, jestli někdo neviděl Jaromíra. Jaromír nebyl doma. Nakonec jsme měli starost vlastně všichni, protože v tom bouřlivém větru a lijáku nebylo venku zrovna bezpečno.

      Co Šlengra tak vyburcovalo a vzrušilo, že popadl flintu a vyrazil z domu, kdy div neporazil ve dveřích vdovu Mikovou vracející se rychle domů s nákupem před přicházející bouřkou. Ukázalo se později, že to byla dlouho potlačovaná touha po pomstě jednoho z pozvaných hostů na gulášek. Pobídka k mňoukání se ho natolik dotkla, že byl ochoten svoji čest zachránit i krevní mstou. Když uviděl Libuši v zahradní kolonii s nějakým mladíkem vcházet do chatičky, pospíšil si to oznámit se zlomyslnou radostí Šlengrovi. Šlengr neváhal. Bouřka, nebouřka, popadl flintu a vyrazil.

      Bouřka trvala dlouho do noci. Několikrát se stočila kolem závětrných svahů hor zpět a uhodila s další silou od Livínova. Marně vyhlížela do závoje deště a větru Libuše svého Jaromíra. Sousedi se již rozhodovali, že Šlengra půjdou hledat, ale do té sloty se nikomu nechtělo. Již proto, že vlastně ani nevěděli, kde ho hledat. Po půlnoci se již o něho začali strachovat všichni. Vítr zvolna ustával, jen od Litvínova narůstala mlha. Hned jak začalo svítat, vyšli chlapi obhlédnout alespoň okolí domu a kolem trati až k šachtě. Šlengra našli napůl utopeného v korytě odpadní vody pod betonovým můstkem. Ležel nehybně na boku a byl živ. Jen se nemohl hýbat. Přivolaný doktor, je kroutil hlavou a nařídil s ním nehýbat, dokud nepřijede sanitka s vybavením na znehybnění hlavy a krku.

       Sanitka ho odvezla do nemocnice v Mostě, kde si poležel dosti dlouho. Měl štěstí v neštěstí. Zůstal na živu, ale poraněná páteř ho upoutala na vozík. Se samostatnou chůzí se musel rozloučit.

      Nastala zvláštní situace. Nemohoucí Jaromír, byl naprosto závislý na Libušce a Vencovi, kterého chtěl původně zastřelit, protože se scházel s jeho milovanou, krásnou manželkou. Jeho potěšením, když byl doma sám, byl pohled na Vencův akt Libušky, sedící na huntě naplněném lesknoucím se uhlím. Když přimhouřil oči, představoval si, jak Libuška ožívá, sestupuje z huntu a v podobě svaté Barbory mu klade k nohám rašící snítky, jako výraz pocitu svobody i v krutém osudu vězení nehybnosti.

      S Vencou jsem se sice potkával od té doby, co se nastěhoval ke Šlengrům skoro denně, ale kamarádit jsem s ním přestal. Naopak, začal jsem ho nenávidět. Vzal mi můj sen, moji touhu, moje přání, moje představy. Nejenže s ní teď bydlí, a žijí tam spolu, ale on ji dokonce maloval dříve než já. Dříve ji viděl bez zářivě bílých šortek, dříve maloval její opálená pevná stehna. A všechno kolem i její houpavá prsa. Pacholek malířská, prodejnej, falešnej portrétista.

      Dlouho jsem nesmutnil, ani nepodléhal zbytečné nenávisti. Po čase jsme se přestěhovali do Mostu na sídliště Na Zahražanech a ze Šlengrových s Vencou zůstala zapomenutá epizoda. Jak se ukázalo, ne tak docela. Při maturitě na gymnáziu jsem si při matematice vytáhl otázku odvození Pythagorovy věty. Jak ze sna se přede mnou vynořil trojúhelník o stranách Jaromír, Libuše, Venca. Zkouška dopadla na výbornou.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

11.04.2021 20:17:31dát kritice tip✩✩ lastgasp

Luboši, fakt. Všichni jsme se jí divili, ale jak se říká, láska je slepá. Nakonec na tom nebyla tka špatně. Díky ti za přečtení a hodocení. Doufám, že jsem již odbrzdil.

11.04.2021 20:09:34dát kritice tip✩✩✩✩ Kočkodan

 

No, Libuško, fakt sis mohla vybrat líp. ;-)

 

A já jsem si, Přemku, mohl konečně od tebe zase něco přečíst – tvoje předcházející dílka byla kvůli grafické úpravě pro můj speciální software neřešitelný oříšek. Brzy snad uchopím i Lopatu.

10.04.2021 09:20:36dát kritice tip✩✩ lastgasp

Karle moc ti děkuju za zhodnocení trojúhelníku, který se stal nebo nestal, ale já se do toho tak zamotal, že jsem se do té povídky dostal sám. Pauzu jsem měl kvůli zdraví, ale už se rozjíždím další blbinou, nad kterou vždycky žasne jako první manželka. Její povzbuzující slova, jak si mohl na takovou pitomost přijít jsou pro mně forsáž.

09.04.2021 21:04:54dát kritice tip✩✩ K3

To je, Přemku, moc dobře napsaná povídka. Už dlouho jsem si tu tak pěkně nepočetl. Hezky vystavěný příběh se vtipným koncem, zarámovaný do severních Čech. Poutavé. Tvůj nick jsem postrádal, zrovna tuhle jsem si říkal, že už jsem od tebe dlouho nic nečetl, a vida. Řekl bych jedna z tvých nejlepších. Na hlavní ploše to asi nebylo, nebo to přeběhlo, aniž bych si všiml. Psané jako podle skutečnost; možná napůl, možná celé; ale na tom nezáleží, když je to dobře napsané. Mně se četlo tak dobře, že mi nepřišlo to nějak zbytečně natažené. Možná to slovo poprsí se tam trochu zbytečně opakuje.

09.04.2021 09:08:431 tipů dát kritice tip✩✩ lastgasp

Irenko, poprsí Libuše bylo tak vyjímečné, že si tři pokračování zasloužilo. Čárku jsem opravil, diky.

08.04.2021 23:21:03dát kritice tip✩✩✩✩✩ Gora
redaktor poezie a prózy

Příběh mne zaujal, čekala jsem, jak dopadne. Pythagorovou větou u zkoušek jsi jej vtipně završil, Přemku!

Jediná výhrada - tři odstavce na jediné poprsí mi připadají dost... a zde bych odstranila čárku:

Při malování třetího poprsí Libuše, nadhodil Šlengr

07.04.2021 20:18:30dát kritice tip✩✩ lastgasp

Nami, díky za přečtení a hodnocení.

07.04.2021 20:16:24dát kritice tip✩✩✩✩ Nami 99

Hezké vyprávění.

07.04.2021 17:14:23dát kritice tip✩✩ lastgasp

Aru, díky za zastavení a tip. Život v rovnováze je snadný.

07.04.2021 17:12:06dát kritice tip✩✩ lastgasp

Květoni díky za čtení a tip. Je to trochu nacucnuté, ale mně se ta Libuše tak líbila, že bych ještě pár řádku nejraději přidal.

07.04.2021 17:07:47dát kritice tip✩✩✩✩✩ blacksabbath

čéče....já se tak začetla.....že se mi vyvařila voda na kávu.............některé vzpomínky potřebují čas než je vyvětráme.......a tahle povídka správně dozrála....krásně...namouduši krásně jsi příběh vyladil......*/*********

07.04.2021 16:57:28dát kritice tipAru

nakonec to dobře dopadlo :D

07.04.2021 16:42:04dát kritice tip✩✩✩✩ Květoň Zahájský

Možná by si příběh zasloužil trožku pokrátit, aby nabyl svižnosti, ale jinak poutavé a přesvědčivé.

07.04.2021 16:32:29dát kritice tip✩✩✩✩✩ vesuvanka

Přemku, četla jsem jedním dechem. Moc pěkně a poutavě napsaný příběh, také jsem měla dojem, že je podle skutečnosti (barvitě popsané i prostředí, které jsem si živě představila). Velmi zajímavý je i závěr, TIP

07.04.2021 16:24:59dát kritice tip✩✩ lastgasp

Jano, díky za zastavení a tip.

07.04.2021 14:08:19dát kritice tip✩✩ lastgasp

Jaroslave díky. Je to skutečný příběh z mého prostředí, který mě dlouho zůstal v hlavě a tak jsem ho trochu přibarvil.

07.04.2021 13:40:06dát kritice tip✩✩✩ revírník

Jestli je to podle skutečnosti, což vypadá, že ano, jak tě známe, je to příběh skoro neuvěřitelný a také plný vášní, i když s opačným nábojem. Na jedné straně nezasloužené (zasloužené?) radovánky, na druhé zloba přecházející až do nenávisti u vás dvou kamarádů.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor