Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 449 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Velký malér
datum / id08.04.2021 / 519263Vytisknout |
autorNajezený
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaHumorné
zobrazeno117x
počet tipů4
v oblíbených0x
Velký malér

Dnešní příběh bude obzvlášť depresivní, neboť jsem ho psal v tom nejhorším psychickém rozpoložení, jaké jsem prožil v posledních měsících. Celé se to odehrálo dnes večer, kdy jsem se vrátil ze šichty domů. Má žena ležela na chodbě na naší posteli a nevěřícně zírala na mě. Než jsem stačil jakýmkoliv způsobem zareagovat, promluvila „Zničil si naše manželství!“

„Že co?“ podivil jsem se. „A proč si přenesla z naší ložnice postel?“

„To bys měl vědět ty. Však se rozhlédni.“ odpověděla a já uposlechl. Málem mě ranila mrtvice. V naší chodbě nebyla umístěna jen postel, ale všechny naše věci z ložnice. 

„Proboha!“ zaúpěl jsem. Běžel jsem jako smyslu zbavený do naší ložnice a tam přišlo to šílené. Z našeho útulného romantického pokojíku se v mé nepřítomnosti stala kuchyň. „Tak to už překračuje všechny meze! Kdo to udělal?!“ 

Nikdo neodpověděl. Z chodby se ozýval pouze pláč mé ženy. Snažil jsem se tomu šílenství přijít na kloub. Ale nic racionálního mě nenapadalo. Koho by také napadlo tohle udělat. Už jenom ta představa, že nějaký zloděj, který se k nám uprostřed noci vloupe do bytu, začne stěhovat věci z pokoje do pokoje jako smyslu zbavený, aniž by si z toho cokoliv vzal. Jenže co mě teď bude čekat v kuchyni? Záchod či koupelna?!

Ano, bylo tomu tak. Mé dvě osmileté děti stály v místě, kde ještě včera byla lednice a zíraly mrtvolně na vanu a záchodové prkno.

„Tohle, že je naše kuchyň?!“ vyšlo ze mě užasle a děti pohlédly na mě svým mrtvolným pohledem a přitom šeptaly „Tatínku, proč jsi nám to udělal? Když jsme tě v noci prosily!“

„Cože?“ ježily se mi na hlavě vlasy hrůzou. „Když jsem spal u svého kámoše Lojzy asi dva kilometru odsud!“

„Byls tu s námi tatínku.“

„Jak s vámi?!“

„Ano. Naši postýlku, na které jsme k smrti vyděšeni leželi si postupně s celým pokojíčkem se zlým smíchem a se slunečnými brýlemi stěhoval na balkon, kde kvůli nedostatku místa polovina našich hraček popadala na cizí auta.  

„Vůbec nevím, o čem to mluvíte. Jak říkám, já tu nespal!“ křičel jsem na ně celý zoufalý.

„Nelži nám. Náš televizor ses pokusil spláchnout do záchodu.“

„Cože?!“

„Všechno si zničil!“ vystartovala na mě má žena z předsíně, která dělala noční v kasinu.

„Ale já za nic nemohu, když jsem spal anebo…“ a náhle mě něco hrozivé napadlo. Co když jsem náměsíčný? A mé tělo bez mého souhlasu si tu ve dvě ráno šlo otevřít dveře? Lapal jsem po dechu. „Ale to nemůže být možné!“ Jenže to nejstrašnější mělo teprve přijít, když má žena z mého pracovního stolu, který vysel v koupelně jako houpací lustr vytahovala jeden papír za druhým. Na něm obřím písmem byly psány plány na přestavbu našeho bytu, kde, jakou věc přestěhovat a pro jaký účel to bude. Bylo na nich například, že manželčinu krabičku se šperky je třeba hodit do koše, aby ji už nikdy nenašla nebo nechat zapnutou troubu přes noc atd.

Proto jsem se v poslední době cítil tak mizerně, protože mé tělo nespalo. Chtěl jsem říct něco ve stylu, že se pokusím odstěhovat věci na svá původní místa, přitom mě ale děsila myšlenka, že jakmile vyčerpáním usnu, bude šílenství se stěhováním věcí pokračovat...

Budou mé děti a žena vůbec v bezpečí? A budou mě tu chtít ještě pod jednou střechou?  Znamenalo to odchod…

Aniž bych komukoliv cokoliv řekl, jsem se v pozdních hodinách odebral se spacákem i karimatkou bez klíčů od domu doprostřed hlubokého lesa, abych tam každou noc mohl přespávat a tím zachránit životy mých milovaných. K tomu jsem si vzal tři litry tvrdého, abych mohl pravidelně zapíjet tu hroznou nudu, když místo mé nádherné ženy vedle mě bude ležet láhev whisky. Po dvou hodinách mě přepadla únava. V tu chvíli mi v kapse zabubnoval mobil. Byla to má žena. Jakmile jsem přijal hovor, zakřičela zoufale „Kde seš?“

Nemělo asi cenu ji lhát. Prozradil jsem Janě celý můj plán s prosbou, až dá na dveře  řetízek, zamkne na dva zámky a ať hlavně nikomu neotvírá. Souhlasila.

Jakmile Kašmír dotelefonoval a dopsal tenhle deník, vyčerpáním usnul… a v tu chvíli se to znovu probralo. Kašmírovo tělo. V jeho batohu v zadní kapse sebralo schovaný náhradní klíč od domu a kladivo, které tam v předchozí noc pro jistotu strčilo, když Kašmír byl v říši snů, a poté  s úsměvem na tváři a se slunečnými brýlemi vykročilo zpátky k jeho milovanému domu…    

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

13.04.2021 12:38:33dát kritice tip Najezený

Děkuji všem za komentáře..:) 

Možná ten závěr upravím. 

09.04.2021 18:32:25dát kritice tip✩✩✩✩✩ blacksabbath

vidím to na 4-hydroxy-N,N-DMT.....ale mě se fantasmagorie libí a tahle je napsaná poutavě.....*/****

09.04.2021 10:39:40dát kritice tip✩✩ K3

Konci moc nerozumím. Bylo by to zajímavé. Děti pohlédly na mě, je lepší slovosled, děti na mě... Je to ještě na jednom místě. Stav začínajícího šílenství? Bylo by dobré, kdyby byl konec srozumitelnější. Taky mi tam vadí kurzíva, víc by se mi líbilo jen oddělit.

08.04.2021 23:26:40dát kritice tip✩✩✩✩✩ Gora
redaktor poezie a prózy

Konec se mi nezdá, je už dost přepjatý a kladivo pak nejvíc, jinak napínavé dílko!

a se slunečnými brýlemi  - a se slunečními brýlemi 

08.04.2021 21:02:07dát kritice tip Najezený

Děkuji ti za tvůj názor i za tip..:) 

08.04.2021 16:14:11dát kritice tip✩✩✩✩ Květoň Zahájský

To finále je divné. Možná by to s otevřeným koncem působilo tak nějak... jak to jenom... působivěji? Proč nenechat čtenáři představit si vlastní možný konec? Ano, každý má přece ve svém životě ráno, kdy se probudil a koberec v pokoji, na kterém stál veškerý nábytek, byl rubem nahoru. Ale jinak dobré. Fakt dobré.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor