Předposlední

Ve středu moderního města Galle leží stará holandská čtvrť, známá jako Fort. Je obehnána masivními městskými hradbami, aby nic neproniklo dovnitř bez kontroly. Dokonce i vlně tsunami se to v roce 2004 podařilo jen zčásti. Fort se nachází na Seznamu světového dědictví UNESCO, což v praxi znamená, že se reklamní poutače napíší latinkou a všechny hotely v okolí ztrojnásobí ceny. Na každém kroku vidíte vliv Holanďanů, Portugalců, Britů, muslimů, křesťanů a především turistů.

Staré město je protkáno klikatými uličkami s nespočetným množstvím luxusních kaváren, mondénních restaurací a butiků, nabízejících umělohmotné slony, umělohmotné želvy, čínská trička s potiskem slonů, čínská trička s potiskem želv, kryty na mobilní telefony s obrázky slonů a želv, případně slony a želvy všech velikostí ze smrkového dřeva, ošetřeného krémem na boty. Dřevo napuštěné černým šuviksem je označeno jako eben, hnědým jako palisandr a žlutým zase teak. O cenách se neúspěšně smlouvá. Návštěvníci, hlavně ti s plnými peněženkami, jsou místními opečováváni, velebeni a uctíváni, neboť disciplinovaně nakoupí suvenýry a pak se obdivují chátrajícím i zcela již rozpadlým domům. Ukazování prstem na ruiny a hlasité provolávání „Jééé!“ se nazývá poznáváním historie. Vedlejším produktem poznávání historie je, že turisté rozhazují nemalé peníze na všechny strany, aby domorodci nemuseli nic dělat a mohli popíjet čaj. Heslo „Anytime is a tea time“ (Na čaj je čas kdykoliv) visící před čajovnou jen dokazuje, že britská tradice čaje o páté nemá v holandské koloniální pevnosti prostor.

Ještě minulý týden po hradbách pobíhalo cizinců, jak bizonů na amerických pláních v dobách Buffalo Billa. Davy výletníků, houfy turistů, vagóny fotoaparátů a kilometry selfie tyčí. Dnes, kdy stránky světových periodik plní poplašné zprávy o atentátech, jsou ulice pevnosti téměř bez lidí a zcela bez Evropanů. Líbezný pohled.

Běhám mezi pamětihodnostmi a fotografuji jako o život. Dobíhá mě domorodec: „Odkud vy být, pane? Z Česka? Skvělá země. Laskaví a štědří lidé!“ vydýchává sprint v pauzách mezi holými větami. „Znám Česká charita. Moc štědrá. Celá vesnice z darů postavila po tsunami.“ Nahrbil se, z tváře mu zmizel úsměv a začal napadat na levou nohu. „Já být také poškozený. Já přijít o žena, děti, rodiče, švagr i teta. Já přijít o dům i moje loď. Já přijít o celé moje živobytí!“ Najednou kulhal tak dokonale, že i zkušený ortoped by mu to uvěřil. „Já chudý. Moc chudý. Nuzota, bída a hlad,“ dojímá mužík sám sebe k slzám skvěle předstíranou upřímností a při vyndávání kapesníku mu z kapsy saka od Armaniho vypadl iPhone XS Max od Apple. „Vy vypadat moc laskavý, vy podarovat mě několik dolary. Dolary nebo euro…“

„Políčil jsi na špatnou kavku, kamaráde,“ povídám mu laskavě, leč důrazně, „moc dobře známe tyhle profesionální žebráky. Naše rodina má s nimi už nějaké zkušenosti. Nehledě k tomu, že jsme vyhlášení skrblíci a držgrešle. Nás by i ze Skotska vyhostili pro šetrnost. Nic nedostaneš. No co koukáš, vopičáku, huš huš!“

Rázem se nejlepší přítel mění v úhlavního nepřítele, šklebí se příšerně, rukou činí mezinárodně srozumitelné vulgární gesto, napřimuje se a pružným krokem lázeňského seladona kráčí do vedlejší ulice. Jen tak ze zvědavosti do ní po chvíli nakukuji a vidím, jak se lísá k mojí ženě.

„Dneska máš špatnej den, kamaráde, dost špatnej den,“ povídám si polohlasem v očekávání věcí příštích. A když jsem ještě zahlédl, jak z krámu na konci ulice vyšla třetí možná oběť – moje dcera, přišlo mi toho chlápka až líto.