Zpověď jednoho starce

Zpověď jednoho starce

Jsem sám, starý, už je mi sedmdesát,

jako by se vše zastavilo a zůstalo stát.

Jsem jak starý druh zboží, nikdo si mě nevšímá,

můj syn už ani neví, že svého tátu ještě má.

Ještě před několika lety jsem byl oblíbený,

teď už patřím do starýho železa, jsem osamocený.

Narozeniny se mnou už nikdo neslaví,

u svých blízkých žiju v zapomnění.

Společnost mi dělá jen malá panenka a plyšový medvěd,

skleróza se mnou mává, holt už jsem starý děd.

Problémy všude, řešení nikde, rady nikdo nedává,

dějí se různé věci, někdy žasnu, co se ještě nestává.

Mé auto není žádné fáro, jen starý obyčejný trabant,

kterému vysklil přední sklo nějaký malý harant.

Super vozidlo mám doma jen na dálkové ovládání,

v baráku bez elektriky, s financemi to taky není snadný.

Chodím v roztrhaných džínách,

po ulici v rozedraných botách.

Židle se mi rozpadly, tak sedím na stole,

jen tak pro nic za nic tu jsou dvě postele.

Někdo mi dal zvláštní nabídku, ale je to jen špinavá hra,

kterou nechci hrát, protože pak přijde zrada.

Můj život je jak stavebnice, kterou jsem si postavil,

a ona se zas na kousky rozpadla, život se zhroutil.

Je jak modelová železnice, která nikam nevede,

roky rychle ubíhaj, s tím nikdo nic nesvede.

Připadám si jak uprostřed velkýho města,

jsem osamělý, život je jak nepředvídatelná cesta.

Je to těžký v tom našem stáří,

někdy si přeju, aby mi byly zase čtyři.