Něco málo o mých, zatím vydaných knihách

Faktem je, že jsem začal psát velmi brzy, někdy v patnácti letech. Drtivá většina těchto textů je ale nepublikovatelná. Některé z nich jsem ovšem vybral a bez úprav vložil do první části své knihy „Návraty“. Prozaické texty se zde střídají s dobovými básněmi. V druhé části knihy je zachována forma první části, ale zde se jedná o pohled starého člověka zpátky, proti proudu času. Tato kniha vyšla v roce 2015.

 Rok před tím, tedy v r. 2014, mi vyšly tři cestopisné knihy. Tou první byla „Snítka olivy ze Země zaslíbené“. Čtenáře zavádí do Jordánska a Izraele, ale především do Jeruzaléma, svatého města křesťanů, Židů i muslimů a ukazuje, jak se třítisíciletá pohnutá historie promítá do současného života této země.

Druhým cestopisem je „Putování za faraony“. Je to putování nejen po nádherném Nilu, ale hlavně putování neuvěřitelnou egyptskou historií a hluboký historický ponor do staroegyptského mytologického systému. A neopomíjím zde ani současný egyptský život.

Třetím cestopisem je „Středomořský kaleidoskop“. Jsou to cestopisné postřehy a příběhy ze středomořských zemí, z cest, které jsme spolu se ženou absolvovali v uplynulých dvaceti letech. Tyto tři knihy nejsou jen klasickými cestopisy, ale vzhledem k mému celoživotnímu zájmu o historii je to kombinace cestopisu a historie. 

Po delší přestávce, vycházejí v roce 2020 další dvě knihy. Tou první je studentský román „Zrcadlo nesplněných přání“, jehož děj se odehrává v Plzni, počátkem šedesátých let minulého století. Děj se odehrává ve dvou časových rovinách. V té první je to příběh mladého muže, studenta, zápasícího se životem a se sebou samým a v druhé rovině reflexe starého muže, dívajícího se na sebe s odstupem více, než padesát let.

V pořadí šestou knihou, která vyšla na podzim toho roku, je výroční publikace litoměřického judistického klubu, který slaví 60 let své existence. Tuto knihu jsem psal na smlouvu. Kniha má název „60 let litoměřického juda“.

Nebylo to pro mne vůbec jednoduché. Je to oblast sportu, který byl pro mne do té doby zcela cizí. Od šéfa oddílu jsem dostal pouze velkou hromadu kronik s černobílými fotografiemi mizerné kvality, nějaké výstřižky z tehdejšího tisku a ústní informace, které jsem si nahrával na diktafon. Tak a snaž se!

Uvědomil jsem si přitom, že jsem svou literární tvorbu doposud roztáhl do až příliš široké tematické šíře. A toto bylo zase něco zcela jiného. Bral jsem to ale jako výzvu. Bylo mi jasné, že nelze pouze sepsat za sebou jdoucí turnaje a jejich výsledky. Bylo nutné zobrazit šedesátiletý život oddílu trochu hlouběji, zobrazit i životy lidí, jejich sportovní vývoj, postavení oddílu ve struktuře republikového juda, rodinné zázemí, zkrátka, dát této výroční publikaci, pokud možno, i literární formu. A pochopitelně, pro ty méně informované, v úvodu se zmínit i o historii československého juda.

Největším problémem byly fotografie, které jsem musel skenovat z kronik. V publikaci je jich více než 300. Většinou byly špatné kvality, poškrábané a neostré. Musel jsem je poměrně složitě upravovat a retušovat ve svých fotoeditorech, aby měly tiskovou kvalitu.

 Na jaře letošního roku vyšla sedmá, osmá a devátá kniha. Tou sedmou je kniha povídek „Milenci umírajícího času“, kam jsem zařadil i své čtyři pověsti, které už vyšly v r. 2015 ve společné publikaci klubu tvůrčího psaní Lipen, pod názvem Dneska jsem viděl psa.

Osmou knihou je kniha glos, fejetonů a literárních esejí „Kdo říká, že stáří je moudré?“. Její první část pojednává o zcela obyčejných záležitostech našeho života. Některé z těchto glos jsem už dříve prezentoval zde, na Písmáku. Druhá část knihy je malou vzpomínkou na některé významné spisovatele a básníky. Na Julia Slowackého, Jana Skácela, Karla Čapka, Julese Verna, Karla Hynka Máchu a další.

Konečně poslední, devátou knihou je souhrnný výběr básní, pod názvem Okno do zahrady. Básně jsem rozdělil do čtyř částí podle doby, ve které byly napsány. V první části jsou básně, které jsem napsal mezi patnáctým a osmnáctým rokem svého věku. V posledních dvou částech jsou básně současné.

V jednání je zatím poslední kniha, která by měla být vydána za finanční spoluúčasti města. Je to čtvrtý a zřejmě již poslední můj cestopis pod názvem „Střípky z domova i ze světa.“

Psaní je pro mne radost a také paradoxně i odpočinek. Při takovém soustředění člověk podvědomě zapomíná na neutěšenou současnou situaci a naplno se noří do jiného světa. Ať už je to svět historie, dalekých zemí, či svět našeho mládí.

Snad se ještě něco pozitivního urodí!