. . . .

A budu jím mínit, obdobně jak se nacházívá v některých amerických esejích o tomtéž tématu, jistý stav jisté ozřejmující se minulé paměti.

Jež má málo společného s čímsi jako bezprostředně určujícím časem, minulým i jsoucím. Jakož i s usilovně chtěným vybavováním si minulosti v jejím řádně příčinném řádu, popřípadě i se snahou o násilnické evokování či prožívání dějinnosti. Třebaže všechno v předchozích větách vyjmenované s takovýmto druhem rozpomínání jakoby rozostřeně souvisí.

Stejně jako i uvědomování si spojitosti přítomnosti s případnými souvisejícími z dosavadního zapomnění nenuceně vyvstávajícími nebo z něj se navracejícími zážitky.

(Pro příklad postačí pouhé nechtěné cinknutí stříbrné lžičky o okraj šálku naplněného čajem, obrazně řečeno jako časem, a při míchání tento pouhý závan bezděčného zvuku způsobený jen pouhou nepozorností.

Aby se však s takovým náhlým zvukovým vjemem komusi ihned zcela nenadále vybavily chuť i vůně do dávného čaje v dávném dětství máčívané sušenky – jak v Hledání ztraceného času ode mne uvážlivěji popisuje Marcel Proust.)

Pozorujeme-li je kvůli identifikaci konstrukce výjevu nazývávaného slovem vintage, pak ono zmíněné víceméně samovolné ozřejmování se minulé paměti se navenek neprojevuje pozorovatelnou těžkopádností záměrného chtění nebo ani projevy přesně příčinných souvislostí.

Všechno nadcházející v takovýchto chvílích podobných zjevování jenom pouze mimoděčně vyvstává.

Vnímaná současnost jakoby byla v podobných stavech překvapení jenom plochou zadní stěny příležitostně použitou k projekci evokování snění onoho čehosi zapomenutě zažitého.

Nostalgie nikoli tedy jako vzývání, toužení, nytí, ukájení se v prostředí chronického emočního deficitu, nýbrž jenom pouze ničím nezaručené oslovování vybavováním si, náhle jsoucí evokování i vnímání čehosi ještě před chvilkou zcela nečekaně nepředpokládatelného.