Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Úhor

01. 05. 2021
10
19
633
Autor
revírník

 

Úhor

 

Kdosi se mě zeptal, jak se vyrovnávám s tím, že jsem v životě nedosáhl všeho, co jsem si navymýšlel a nasnil. Jak nesu, že některé mé sny zůstaly na polovině cesty. Zasmál jsem se: Kdyby jen některé, kdyby jen na polovině! Většina se nezačala ani rýsovat.

Jsem ale klidný, dnes už ano. Je možné, dokonce snadné se s tím vyrovnat, neúspěchy samy mě to naučily, když vyšlo najevo, že život se skládá ze samých malých proher. Také z pár větších. Pak jsme vděční za každý drobný úspěch. Jimi rosteme, ty nás k­růček po krůčku přibližují z dětství k dospělosti, a když jsme dospělí, k nekončící radosti.

Tak to bylo se mnou. Tu a tam se něco opravdu podařilo a já jsem si mohl říct: Tak přece nezůstávám životu tolik dlužen.

 

*

 

Někdy je těžké jednoznačně oddělit úspěch od neúspěchu.

Vrátím se o hromadu let zpátky, na své polesí, do času těsně před důchodem.

Na hraně svahu, co odtud, z široké plošiny obdělávaných polí spadá k nivě, klikatící se pro mě neviditelným údolím k známému rybníku, spatřím už zdálky nepravidelný shluk světle zelené barvy na tmavém pozadí smrkové stěny, co vrcholky vyčnívá z odvráceného svahu nad terénní zlom.

Kde se tam ty listnáče vzaly? Má tam být neplodný úhor s nízkým drnem a lišejníkem, co se tak bránil m­­­­é snaze zrušit vydobytou přírodní rovnováhu. Nechápu to, vždyť tenkrát tam ani sadba borovice neuspěla.

Nikdy jsem tu od té doby nebyl. Musím se podívat, co tak zásadního se po mé tehdejší blamáži změnilo.

Plný sžíravé zvědavosti přidám do kroku.

Ano, jsem tu dobře, je to on, pustý skalní ostroh, co odmítl nabízenou „pomoc“.

V údivu hledím na jívu rozpřaženou doširoka, na břízky, jeřáby a lípy, i několik pokřivených doubků. Jak mohly ty stromky tady zakořenit, jak se udržet? Proč to nedokázaly borové sazenice?

Vím, pořádný les z tohoto nikdy nebude, ale při té bídě se dá mluvit o hotovém zázraku.

Před těmi – rychle počítám – třiceti lety jsem odtud odcházel poučen, už jsem rozuměl svému předchůdci, proč se nemám pokoušet o nemožné – j­á začátečník s hlavou v oblacích, se sny a představami o svatém poslání lesníka vypěstovat les třeba i v pustotě tenké slupky drnu na samém kamení.

Když si vzpomenu, jak těžce se ty ženy dobývaly do kamenité země, jak v plachtách nosily z pole hlínu, aby měly kořeny boroviček vůbec do čeho obalit, je mi jich dodatečně líto, a hořko je mi za sebe, za ten nápad.

Samozřejmě uschly, žádná nepřežila. A já jsem byl tak umíněný, tak zaslepený, že jsem nechtěl uznat pravý důvod, sám pro sebe jsem to svedl na náhodu, na následek mimořádného sucha, a pro příští rok naplánoval novou sadbu. Choval jsem slepou víru, že nenáročná borovice se musí uchytit i na holé skále.

Tenkrát pršelo celé jaro – a­ dopadlo to stejně. Až potom jsem prohlédl, uznal, že c­­o je císařovo, patří císaři, co božího, bohu, a­ smířen s prohrou, upustil jsem od dalších pokusů.

Spoustu roků mě žádná povinnost do těchto příměstských končin nevedla. Až teď, kdy jsem jednou nohou v důchodu, kdy dlouhá cesta k socialismu skončila v slepé uličce, a já tyto okrajové lesy vracím jejich vlastníkům. Jen proto jsem dneska přišel.

Náš starý profesor pěstění nazval kdysi jívu matkou lesa. To mi utkvělo, i když jsem si pravý smysl té metafory neuměl vyložit. Jen chvíli jsem se zabýval otázkou, jak by asi měkká, poddajná vrba mohla jiné stromy chránit a vychovávat, ale pak jsem to pustil z hlavy.

Až tato předčasně stárnoucí jíva – matka průkopnice – m­i to připomněla. Rozkládá své ohebné větve doširoka, čepýří se jako kvočna na hnízdě, očividně odhodlaná ještě dnes chránit vše živé, co se jí dere zpod křídel, i když sama mele z posledního. Nejvýš třicetiletá, kůru má zbrázděnou hlubokými vráskami, větve se loupou, od konců usychají. Ne tak její odchovanci, ty ona už od samého příchodu na svět chrání před sluneční pálavou a veškerou nepřízní osudu, i před mlsnými jazyky zvěře. Ti mají život před sebou; ztepilá postava je sice nečeká, obvyklé výšky nikdy nedorostou, avšak tvrdá skála je naučila tomu základnímu: nepoddat se.

Po jamkách už n­ezůstala ani stopa, dávno jsou srovnány s terénem, utopeny pod vrstvou humusu a slehlého listí. To jen tenkrát, za čerstva poskytly klíčiště kdejakému potulnému semínku. Březová a lipová zasel vítr, o jeřábová se zasloužilo hejno kvíčal, které se napáslo chutných malvic a s naditými útrobami přenocovalo ve smrkových větvích opodál, o doubky se postarala sojka, když tu a tam vykutala zobákem dírku, do ní z volete vypustila pár žaludů, prý pro horší časy, a pak na ně, popleta, zapomněla. Semena nabobtnalá jarními dešti vyklíčila a jejich bílé klíčky se draly řešetem rozkopaných úlomků zvětralé skály dolů a stále dolů, pryč od protivného světla, nejkratší cestou do úlevné tmy. Které měly štěstí, našly ve skalním podloží trhlinku, jíž se mohly plazit ještě hloub, za jistější vláhou. O zbytek se postaral přírodní výběr: ty přežiješ, ty nepřežiješ.

Přivřu oči a vidím babku Musilovou a slečnu Julinku, ty to vše nastartovaly. Co by dnes řekly tomu, že jejich dřina přece nebyla marná. Chudery nesly úhyn boroviček jako vlastní selhání. Dokud jsem jim nevysvětlil, že ne ony jsou vinny, ale já, kdo podlehl pokušení zrušit zaběhnutou rovnováhu starého úhoru.

Už sem nikdy nezavítaly, nebyla tu pro ně práce. Ani já jsem tady neměl co dělat, za ty roky jen párkrát jsem přišel, abych vyznačil probírku v kmenovině ve stráni, a to vždycky zespodu, od rybníka. Proto mi tento úspěch – ne náš, ale přírody – t­ak dlouho zůstal utajen. A byl by tajný napořád, nebýt toho nápadu, že dnes přijedu shora, támhle pod lípou nechám auto a vydám se sem přes pole. Tak jako před třiceti lety, kdy mi můj předchůdce předával polesí a já objevil – ó hrůza! – tuto nezalesněnou „holinu“.

Je to dávno. Už mě to nemrzí.

Opravdový les tady nikdy nebude, avšak ani tato odpověď přírody na zbrklý nápad zapáleného mladíčka nevyšumí do prázdna, pro mě má velikou cenu. Zažívám mrzké uspokojení, že jsme přírodu přece přiměli ke změně rovnováhy. Že byla nucena zrušit jednu, to byla rovnováha drnu, a nastolit jinou – o­tužilých dřevin.

Není to nic nového, k rovnováze ona směřuje vždycky, stále má co napravovat. Hlavně, co lidé pokazili.

To mě opravdu nemrzí. Naopak, se znovu potvrzenou jistotou odtud dnes klidně odcházím.

 

 


19 názorů

revírník
08. 09. 2021
Dát tip

To jsem rád, že jsem tě nezklamal, AL


Po delší době se dostávám k Písmáku a ke čtení. A s radostí zjišťuji, že některé jistoty se nemění. Jako třeba príma úroveň povídek Revírníkových :)


revírník
17. 07. 2021
Dát tip

Vítám tě, Andrejko. Možná máš pravdu a příroda už nás má opravdu dost, právě to dokazuje hrozným způsobem. Ale na druhé straně já zatím vidím i případy, kdy nám "jde na ruku". Například, když ji necháme pracovat samotnou na obrovských planinách po právě padlých lesích po kůrovci a moc se jí nepleteme do cesty, vidím tam velkou naději na zrození nového lesa. Ten však bude úplně jiný, než jsme dosud byli zvyklí si představovat, bude se podobat přírodnímu, pestře smíšenému, a moje srdce nad těmi jeho - zatím jen zárodky - plesá. Dnes jsem po takových kalamitou před pár lety postižených kopcích chodil a mám to z první ruky. Vrátil jsem se domů plný důvěry v budoucnost (která se mě už ovšem týkat nebude).


Andreina
17. 07. 2021
Dát tip

Když jsem četla Úhor poprvé, byla  jsem plná optimismu, že chyby nadělané člověkem dokáže příroda napravit. Dneska jsem o čtyři roky... Aha, co jsem? Původně tam mělo být chytřejší nebo moudřejší, což je obojí v mém případě naprostá blbost. Takže zkusím skeptičtější. Za posední roky jsem totiž viděla dost případů, kde si již příroda neporadí se škodou, kterou jsme napáchali. I když je fakt, že jí možná trpělivost definitivně došla, podle toho, jak řádí. Na jedné straně smrtící vedra, na druhé přemíra vody, vítr a stále nové mutace viru. Třeba našemu druhu už začíná zvonit hrana, ale na horní palubě stále hraje hudba. Nu což, jednou to asi přijít musí.

Opět zdravím z paluby autorské a komentárorské. Už si také konečně užívám od úterý zaslouženou dovolenou. Zatím jsem se věnovala rodině. O zítřka také již něco začnu vkládat, i když to tentokrát bude spíš o mezilidských vztazích. Také budu trochu komentit a to i tady, protože načteno mám. Jen netuším, pro sem nejde vložit komentář, který jsem si již připravila.


revírník
02. 05. 2021
Dát tip

Přemku, co si můžeme my dědouši namlouvat, když nám už nic než smíření nezbývá.


lastgasp
02. 05. 2021
Dát tip

Jardo, připojuji se k Zeledovi. V každém zůstává cosi nesplněného, nepovedeného. Smířlivost věku vše vyrovná skromností a pokorou, o čemž ty dokážeš psát opravdu procítěně. 


vesuvanka
01. 05. 2021
Dát tip

Jardo, děkuji za odpověď :-)))


nevadí Jardo...pošlu vzkaz po větru...:-))))))


revírník
01. 05. 2021
Dát tip

Jano Vesuvanko, je pravda, že pískovec tam není, ten by borovici nejvíc vyhovoval, je to rula, ale i v půdách na rule se jí dobře dařívá. Jenže tady šlo o takřka nepropustnou skálu, jen s tou vrstvičkou drnu (myslím šlo o kostřavu).

Luboši, úspěch je to určitě, děkuju ti.

Ivi, tam už se sotva kdy dostanu, takže nepohladím, lituji.


krásně jsi to napsal....a kvočna jíva je úžasná....až půjdeš někdy kolem....pohlaď za mě její zbrázděnou kůru ....a že děkuju!


Kočkodan
01. 05. 2021
Dát tip

 

Že tě Kočkodan opět chválí, to snad budeš, Jardo, považovat za jasný úspěch. ;-)


vesuvanka
01. 05. 2021
Dát tip

Jardo, moc pěkně napsané a velmi zajímavé. Zaujalo mě, že vrba jíva je "pionýrskou" rostlinou na úhoru. Jako laika mě napadlo, že borovicím možná nesedlo složení půdy, asi  by uvítaly pískovec. TIP


revírník
01. 05. 2021
Dát tip

Děkuji, Honzo.


zeleda
01. 05. 2021
Dát tip

V tvých textech, Jardo, cítím jakousi nostalgii, která mě až dojímá. Písmák je plný roztodivných, rádoby moderních textů, které, nevím proč,  obsazují tzv. redaktoři i do Výběrů, ale já se vždy velmi rád vracím k tobě. Abych si připomněl, že zde existuje i literatura. 

Každý z nás si sebou nese nesplněné sny. Takový je život. Dokážeš je však krásně podat. 


revírník
01. 05. 2021
Dát tip

Tys na to, Renáto, kápla. Přesně tak si myslím, že to je.


bixley
01. 05. 2021
Dát tip

Líbí se mi Tvoje pozorování přírody. Příroda zkrátka "myslí" jinak než člověk. A to je to krásné!

Ještě k tomu úspěchu. Záleží na tom, co za úspěch považujeme. Zda kariéru nebo to, že se nám třeba podařilo uplést hezký svetr. Někdy je náš největší úspěch to, že jsme někomu pomohli. Nebo že jsme pomohli přírodě.


revírník
01. 05. 2021
Dát tip

To je zjímavé a hlavně hezké, co děláte, Evženie. Věřím, že vám to přináší radost, jak by ne.

Ireno, tvá pochvala je zas radost pro mě, děkuju.

 

 


Gora
01. 05. 2021
Dát tip

Hezky jsi své myšlenky zpracoval, i s trochou poetiky, Jardo.


Na naší terase v domku na kraji města pěstuji náletové stromky. Pak je vysazujeme nebo darujeme. Jívy mám také, i břízy. Je to radost.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru