Pan učitel má problémy

Toto je ukázka. Pokud se to někomu bude líbit, bude víc. Mám to celý, myslím 1.díl, ale nechce se mi totiž prát s těmi pravidly, jako uvozovky dole, uvozovky nahoře, a pod. 

Je jedno, jestli jsi plyšák, duch nebo dokonce i člověk, pokud myslíš-jsi.

 

 

PAN UČITEL MÁ PROBLÉMY

ukázka

ilustrace dcéra Terri Ann

 

 

Učitel základní školy Mrkvas Šupínek byl rozzlobený. Několikrát květiny zalil - to ještě včera večer - a ony ne a ne vyrůst. Nepomáhalo ani domlouvání ani vyhrožování.
Každý by čekal, že když se kytce řekne: „ Jestli nevyrosteš, tak si mě nepřej!“, každá jedna okamžitě povyroste, jen aby si nemusela přát Šupínka. Nic. A to měl k tomu všemu Mrkvas pocit, že kytka se na něj posměšně kouká.
Pan učitel Šupínek vzal konvici a vylil vodu, co v ní ještě zbyla, na bezmocnou rostlinku. Kolem ní se vytvořilo pěkné jezírko. Objevil se i první pulec s plavacím kruhem.
Mrkvas podrážděně zakroutil hlavou. Takhle to fungovat nemělo. Přece tam psali, že květy se mají zalívat. Vzal kytku s jezírkem i s pulcem a odnesl je do vany. Chtělo to víc vody. A ta Mrkvasovi rozhodně nescházela. Za chvíli jí měl plnou vanu. A pořád tekla.
V tom čase už učitel seděl na balkoně a četl knížku o květinách, jak se má o ně pečovat. Pomalu se dostával k místu, kde se psalo, že každý druh potřebuje jiné množství vody, když ho vylekal nějaký pták. Šupínek usoudil, že je to drozd a zuřivě po něm mrštil kousek papírku. Ptáky neměl rád.
Drozd zpozorněl a zálibně se koukal na plachtící papírek. Pak zase začal ječet. Šupínek se klepal vzteky, ale pak vstal a šel si pro sluchátka. Pustil si svoji oblíbenou dechovou muziku a vítězně se podíval na ptáka. Drozd tam už ale nebyl a to Šupínka rozladilo.
„No co, aspoň si můžu v klidu číst,“ řekl si Mrkvas a opět otevřel knížku.
Když byl na místě, kde se psalo o hnojení, dechovka ve sluchátkách začala nějak blbnout. Klarinet sice trylkoval, jak měl, ale co dělal ten buben!? No ostuda! Bum! Prásk! A bez disciplíny!
Mrkvas Šupínek, teď ve značně špatné náladě, vstal a vypnul dechovku. Buben burácel dál. Učitel vzal stařičký magnetofon a zuřivě s ním zatřásl. Z pradávného stroje něco vypadlo, kleplo to o stůl a drze odletělo.
„Aha, tak brouk to byl!“, vyjekl učitel, jenže buben bouchal dál.
Dveře!, uvědomil si Šupínek. Někdo mi bouchá na dveře.
Otevřel balkónové dveře a šplouchl rovnou do vody. Nohy se mu podlomily a levá papuče uplavala. A pak Mrkvas padl do studené vody.

„Pomóc!“, zaječel a chtěl ještě zakřičet „Topím se!“, ale jak se uhodil rukama o parkety, radši toho nechal, vztyčil se a celý mokrý se plahočil ke dveřím, do kterých někdo vytrvale bušil. Otevřít dveře nebyl jednoduchý úkol. Voda byla téměř po kolena. Šupínek lomcoval klikou, která se po chvíli vzdala a upadla, ale učiteli se nakonec přece jen povedlo dveře nějak otevřít. Voda, která měla konečně kam odtéct, se radostně valila ven. Šupínek se jen tak tak na poslední chvíli stačil pověsit na rám dveří.
Takové štěstí ovšem pan Ogor Ždibec neměl. Ještě před malou chviličkou stál rozzlobený, ale suchý, před Šupínkovým bytem a chtěl dát učiteli co proto. Teď se motal v řece, která vytékala z toho podivného bytu. Vlastně podivným se stal až dnes, ale na podobné úvahy Ždibec neměl čas. Zachraňoval si holý život a taky holé břicho, protože roztrhané tričko mu vzala voda.
Plavat Ogor Ždibec uměl, ale po schodech to moc nešlo. Ve druhém patře si narazil tlustý zadek o schod, zakvílel a pokusil se převrátit na břicho. Proud už slábnul a Ždibec si vydechnul, když si náhle vzpomněl, kdo tuto katastrofu zavinil.
„Šupínku! Jen počkej!“ Chtěl vyhrožovat ještě víc, ale nadobro ztratil řeč, když viděl, jak se k němu blíží pulec s plavacím kruhem.
Mrkvas Šupínek se konečně pustil rámu dveří. Vodu už pod nohama neměl. Seskočil a běžel do koupelny. Když byl od ní asi metr, najednou prudce zabrzdil. Slyšel nějaké hlasy! Voda stále ještě šplouchala, takže moc nerozuměl, ale přesto slyšel, jak někdo vyslovil jeho jméno. ŠUPÍNEK ! Někdo mluvil o něm! A v jeho koupelně!
Šupínek se rozhodl, že bude statečný a přískokem vpřed vrazil do koupelny. Obří pulec sedící na kraji vany se nevzrušeně ohlédl a ukázal na volné místo vedle sebe.
„Sedni si, Mrkvasi!“ řekl panovačně.
„Čekáme jen na tebe!“

Mrkvasovi se strachem rozklepalo na těle všechno, co nebylo nijak zvlášť upevněno. Pulec trpělivě počkal, až se učitel doklepe, a pak ho k usednutí vyzval ještě jednou.
„Mohl byste zastavit tu vodu?“ dostal ze sebe Šupínek a konečně se podíval pulcovi do obličeje. No, možná, že obličej je příliš silné slovo. To by pak vejce mohlo mít obličej klidně taky.
„Smím se zeptat jak to, že mluvíte?“ odvážil se znovu učitel.
„Hm, to bych taky rád věděl“, téměř smutně řekl ten podivný tvor a na místě, kde by mohla být pusa, se objevila malá rozpačitá čárka, což vlastně byla tlama. Učitel se konečně naklonil a zavřel kohoutek sám. Vtom si všiml, že na něj někdo zírá. V koutku vany seděl malý, rozčepýřený žabák.

 

 

Jak to udělal?, napadlo Šupínka. Žáby přece nemají ani vlasy, ani chlupy. Víc toho nevymyslel, protože žabák jedovatě zakvákal a vykročil k Šupínkovi.
„Co to děláš, ty troubo! Proč jsi nás volal, když to teď kazíš?“
„Nikoho jsem nevolal!“, uraženě odpověděl Šupínek. „A už toho mám plné zuby! Celý byt mokrý, vytopil jsem sousedy, papuče uplavala. A k tomu mluvím se žábou!“
„A s pulcem!“, přerušil učitele pulec, a hned rychle pokračoval:
„Jsi přece Šupínek, ne? Tak tys nás volal, počkat, počkat, včera o osmé večer.“
„Jak jsem asi volal?“, kousavě řekl Šupínek, „z okna, nebo jak? Nemám telefon!“

Pulec to ovšem tak lehce nevzdal.
„Tady to mám napsaný! Šupínek Trkvas, volal o osmé večer.“
„Ha!“ křičel učitel vítězně, „já jsem Mrkvas! Žádnej Trkvas!“
„Písmenko sem, písmenko tam!“, kvákal žabák, „ jste Šupínek a hotovo!“
„Tak to teda ne!“ Mrkvas Šupínek se teď už pořádně naštval.
„Nevím, proč jste přišli, ale okamžitě jděte pryč z mého bytu!“
Pulec se výhružně vztyčil a tenkým hláskem oznámil:
„Tak jo, jen nám to tady podepište!“ A podal Šupínkovi starou papuči.
„Co? Jak? Co mám podepsat? Papuči?“
Učitel udiveně zíral na tenkou podrážku, kde se pomalu objevovala věta:

ŠUPÍNEK NEZASTIŽEN, SLUŽBA ODMÍTNUTA.

„Jak, nezastižen?! Když to podepíšu, tak jsem zastižen. Na papuči nic psát nebudu!“
„A kam budete něco psát?“, zeptal se pulec zdvořile. Šupínek si až teď uvědomil, že ten tvor má na sobě jeho župan.
„Kdo vám dovolil obléct si můj župan?“
„Tady tento žabák!“, otočil se pulec na žabáka a spadl do vany. Šupínka zalila pořádná sprška vody.
„Přestaňte!“, zařval ubohý pedagog, „ a okamžitě mi vraťte župan!“
„Pod ním má vaše sako!“, spokojeně zakvákal žabák.
„UŽ TOHO MÁM DOST!!!“, křičel Šupínek bledý vzteky. „VOLÁM POLICII!!!"
Pulec, teď už sedící ve vaně pozoroval, jak z kapsičky na županu pomalu vyplouvá kapesník.
„Rád bych vás zdvořile upozornil, že nemáte telefon!“, soucitně poznamenal. Potom zpod vody vytáhl jakýsi starý mobil a podával ho Šupínkovi. Učitel, celý zpitomělý, vzal mokrý telefon a bezradně se koukal na dvě tlačítka.

„Jak mám vytočit číslo?“, zeptal se zmateně.“ Jsou tady jen dvě tlačítka!“
„Tak jedno z nich musíte stisknout!“
„Ale které?“
„To je jedno, obě jsou na policii!“
Šupínek stlačil pravé tlačítko. Chvilku se nic nedělo, pak se telefon zachvěl a kryt se lehce nadzvedl. Hned nato se v mezeře objevila hlava a potom i tělo malého půlce, který mrzutě oznámil: „Nejsme doma!“ a vtáhnul se zpátky do telefonu.
Šupínek si dal telefon k očím, podíval se do malé mezery, ale viděl jen malou mizící tlapu.
„Co to bylo?“, zeptal se rozechvěle.
„Důstojník Myš-Pulec. Právě má službu. To máte štěstí.“
„Proč tedy oznámil, že není doma?“, podivil se Šupínek a kvůli županu se už tolik nezlobil. Vlastně se zlobil kvůli všemu, co se dnes dělo v jeho bytě, ale chtěl tomu všemu přijít na kloub.
A taky se divil, že se těm prazvláštním událostem ani moc nediví. Měl obřího pulce v jeho županu ve vaně, vedle drzý žabák, minipulec v telefonu a on, vážený učitel s nimi klidně debatuje. Chtěl ještě jednou mluvit s tím mrňavým policajtíkem.
„Myš-pulec jen oznámil, že není doma. A tím vám vlastně naznačil, že je v práci“, vysvětloval pokojně pulec. Z kapsičky od saka vytáhl uzené žebírko a jal se ho okusovat. Šupínek si byl jist, že žádné žebírko v kapsičce od saka nikdy neměl, a taky, že tohle žabí mládě by nemělo mít zuby.
Ono bylo toho víc. Ten pulec byl veliký zrovna jako Šupínek, mluvil a byl dokonce zdvořilý. Učitel si vzdychl. Musí mluvit ještě jednou s tím policajtíkem. Měl pocit, že když bude mluvit s nějakou vrchností, tak všechno se příjemně vysvětlí a život bude zase pochodovat v pravidelném tempu.

Odhodlaně stlačil levé tlačítko. Tentokrát puleček zareagoval bleskově. Ozval se skřípot namáhaného plastu a důstojník Myš-pulec mu vyskočil rovnou na ruku. Bleskově zasalutoval a čepice mu ulítla někam pod vanu. Myš-pulec se mokrou tlapkou chytl Šupínkova prstu, rozhoupal se a skočil za čepicí.
„Ha, tady je, mrška! To dělá pokaždé!“ Pištěl šťastně zpod vany.
Mrkvas chvíli pozoroval policajtíka, jak mu šplhá po kalhotách, pak mu podal ruku a pulec šikovně skočil učiteli rovnou do dlaně. Z malého baťůžku vyndal polštářek, dal si ho pod zadek a pohodlně se usadil.
„Není nad pohodlíčko, to se hnedka jinak pracuje!“, slastně se protáhl a usnul. Šupínek se nechápavě podíval na obřího půlce a pak na spícího důstojníčka.
„Špatně usíná.“, soucitně, ale zcela nelogicky poznamenal pulec.
Učitel opatrně položil spícího policajta i s jeho polštářkem na okraj vany. Nadechl se, aby konečně ukončil to trapné posezení, když najednou uslyšel takový hluk, že malý policajt leknutím zaječel a neohroženě se sbalil do klubíčka.
„Šupínku! Ty darebo!“, hřměl Ždibcův hlas. Na protivného souseda učitel úplně zapomněl. A protože ho neviděl, tak vylezl z koupelny, ale za malou chvíli toho litoval. Pohled na Ždibce byl strašlivý. Zarostlý obličej rudý vzteky. Chomáč mokrých vlasů přes oko. Roztrhané tričko kolem pasu. Na levém rameni stálo v dokonale vyrovnané řadě pět pulců, každý s plavacím kruhem. O nich Ždibec pravděpodobně nevěděl.
„Co jsi to udělal!“, zařval Ždibec bez přípravy. „Zničil jsi mi byt! To si odskáčeš! Podívej, jak vypadám!“
Než stačil Mrkvas něco říct, z koupelny zahlaholilo:
„Ty naděláš! Mám doma tlustou opici, nevypadá o nic lépe!“
Ogor Ždibec se lekl tak, že se zapomněl urazit.
„Kdo to byl?!“ zaječel a bosou nohou zapleskal o dlaždice, jak vykročil ke koupelně.
Na druhé noze měl Šupínkovu papuči. Potom odhodlaně otevřel dveře do koupelny. Nastalo udivené ticho, které přerušil pulec.
„Co koukáš? Ještě jsi neviděl rozčepýřeného žabáka?“
Mrkvas spěchal do koupelny, aby dal věci do pořádku (tedy pokud ještě mohly být vůbec někdy v pořádku …)
„Šupínku! Co to tady je? Taková zvířata!“
Ždibcovi ani nepřišlo divné, že ho před chvíli jedno z těch zvířat drze oslovilo.
Učitel však cítil potřebu omluvit se za Ždibce. „Promiňte! On to tak nemyslel!“
Ždibec se napřímil a téměř spokojeně zabručel:„Vždyť se zase tolik toho neděje!“
„Vám jsem se neomlouval!“, řekl Mrkvas a otočil se na Pulce. Ten se pomalu soukal z vany.
V jedné ruce držel Žabáka, který ve dvou rukách držel stále spícího policajta. Voda z nasáklého županu cákala po celé koupelně. Šupínkovi to už ani nevadilo, ne tak ovšem Ždibcovi. Jak mu studená voda vyšplíchla na bosou nohu, zaječel a uskočil stranou. Malý policista se vzbudil a okamžitě držel v ruce zápisník.
„Jméno?!“, zapištěl přísně. Ždibec jen stál, neschopen slova.
„Ogor Ždibec, darebák!“, ozval se Pulec, pak se otočil na malého policistu a slavnostně prohlásil:
„Důstojníku, konejte svoji povinnost!“
Mišpulec se pokoušel o přísný pohled. Oči se mu však opět zavíraly a tak jen tiše hlesl:
„Pane Darebáku, jednou budete zatčen!“
Unavený policista z posledních sil zamával tlapkou a složil se do klubíčka.
„Cože! Co to bylo?“, zařval vztekle Ždibec a výhružné se vztyčil v celé své ošklivosti. Napřáhl ruku a vzápětí dostal pleskavou ránu na břicho. Autorem byl Pulec.
„Násilí stranou!“, vyhlásil ten pokojně, „co tady chcete, pane Darebáku?“

Ždibec nevěřícně zíral na tvořící se otisk Pulcovy tlapy na chlupatém břichu.
„Vy jste mně uhodil! Po břichu! To vám nedaruji!“ Rozčilený Ždibec začal hýbat končetinami ve snaze udělat bojový postoj, když tu napjaté ticho přerušily protivné, kvílivé hlásky.
„Pozor! Pohov! Vztyk! K zemi!“
„Dědo, teď toho nech! Později si zacvičíme!“, zakřičel Pulec někam směrem ke Ždibcovi.
„Co je zase tohle?“, zeptal se teď už naprosto zničený Ogor. Jeho bojový postoj se mezitím změnil na obvyklý - Ogor Ždibec v aspiku.
„To je děda“, nedbale odvětil Pulec a dodal: „Byl desátníkem ve válce proti mlokům a nějak mu to vlezlo na mozek.“
„A odkud to křičí?“, zeptal se Šupínek s neskrývaným strachem. Měl pocit, že cizích lidí už je tady nějak moc. Pravdou ovšem bylo, že v jeho bytě bylo jen o jednoho člověka víc než normálně.
„Sedí tady sousedovi na rameni“, odpověděl Pulec. Z kapsy od županu vyndal brýle a podával je Šupínkovi. Ždibcovi mezitím došlo, že ten soused je vlastně on a někdo mu sedí na rameni.
Okamžitě sebou škubl a chtěl se na rameno podívat, ale zkuste se podívat na vlastní rameno, když máte krk tlustý jak bečka piva. Tak se aspoň ohnal rukou ve snaze odehnat pulce, kterým velel Dědeček.
„Pó-zóóór! Tahej chlup!“ Dědeček se nechtěl vzdát strategické pozice a pulci jak jeden zatáhli za pyšný chomáč chlupů. Ždibec zaječel a pak se to semlelo. Pulec přiskočil ke Ždibcovi a chytil ho za ruku, když v tom se ozvala rána a ze starého telefonu, který byl na okraji vany, se zakouřilo. Ždibec se chytil za čelo a našel tam jakousi přísavku s vlajkou.
„Tak dost! Dědečku, do krabičky! A vy, důstojníku, proč jste označil pana Darebáka?“
Pulec vypadal rozzlobeně, přesto byl cítit z jeho tónu úsměv. Mrkvas Šupínek se už taky náramně bavil. Brýle, které dostal od Pulce, si nasadil na nos, i když je vlastně nepotřeboval. Sklíčka vypadaly, jako že jsou bez dioptrií, přesto však Šupínek viděl svět nějak jinak. Tak hlavně Ždibec nesnesitelně připomínal hrocha a učitel se okamžitě podíval jinam. Žabák! Ten teda vypadal! Tlama plná ostrých zubů, zlé oči barvy jantaru upíral přímo na Mrkvase. Šupínek se pomalu nadechl, aby uklidnil tlukoucí srdce a sbíral odvahu. Musel se ještě podívat na Pulce. Hlavou se mu honila spousta možných obrazů příšer, dokonce se objevil i obrovský tříhlavý pulec chrlící banánovou zmrzlinu. Pak pomalu natočil hlavu směrem k Pulcovi a otevřel oči. Na okraji vany seděl dědeček v jeho saku. A županu.
Žádný mrzutý důchodce, byl to regulérní filmový hodný dědeček. Podíval se na Šupínka a chápavě přikývl. Pak ukázal do kouta za vanou. Tam stála kytka, kvůli které to všechno vzniklo. Šupínek přistoupil blíž, aby se pořádně podíval. Naklonil se nad vanu, když ho zastavila pevná Pulcová ruka.
„Dál ne!“, řekl pevně, ale laskavě. „Teď možná pochopíš, proč jsem tady. Není jednoduché chodit v převleku pulce, ale když jsem chtěl, aby mi Dinožabák důvěřoval, musel jsem si zvolit podobu, kterou zná.“
„Kdo jste?“, zeptal se Šupínek a měl pocit, že hraje v nějakém filmu. Pak se polekaně podíval na Žabáka, ale ten byl podivně nehybný. Jantarové oči upíral na Ždibce, ale tak, jako by ten byl průhledný.
„Teď vidíš všechno tak, jak je to ve skutečnosti. Bát se nemusíš, oni nás nevidí ani neslyší. Získali jsme pár minut, déle se to udržet nedá. A kdo já jsem? Teď ti to říkat nebudu, jméno ti stejně nic neřekne. Řekněme jen, že se tě snažím ochránit.“
„Ochránit? Před kým? Před tím tlusťochem? Ten dělá problémy, odkdy se nastěhoval a vždy jsem si s ním poradil! A to i pěkně vyhrožoval, prý ještě uvidím! Já s ním zatočím! Proč vypadá jako hroch?“ Šupínek se až zadýchal, jak se vychloubal.
„Jen klid, Mrkvasi, ten nám nebude dělat problémy, to zvládneme.“

„Ha, podívejte!“, přerušil Šupínek Pulce-dědečka. „Tam, na rameni, na Ždibcovi! Jsou stejní! Vypadají jako, jako... “
„Jako já “, klidně ho doplnil Pulec. „Vždyť jsem to říkal, je to můj dědeček!“
„No jó, jenže, jenže… vy sám vypadáte jako dědeček!“, dostal ze sebe Šupínek, celý v rozpacích. „A kdo jsou ty další tři?“
„Oni jsou všichni můj dědeček. Děda je jen jeden, ale skládá se ze čtyř dílů. A vidíš, hýbe se. Na něj ta smyčka nepůsobí.“
To už bylo na Šupínka příliš. Oči se mu zarosili, sundal si brýle a sedl si na okraj vany. No, chtěl si sednout na okraj vany, ale sedl si rovnou na malého policajta. Ten zapištěl a Šupínek polekaně vyskočil.
„Vem si brýle“, nařídil Dědeček-Pulec.
„Ještě chvílí je budeš potřebovat.!“ Šupínek si poslušně nasadil brýle a podíval se na mini-důstojníka, na kterého si před chvíli sedl. Ani ho moc nepřekvapilo, když viděl dalšího stejného dědečka, tentokrát v policejní uniformě.
„Aha!“, zvolal spokojeně, „to je pátý díl dědečka!“
Konečně v tom nacházel nějaký řád. „Je to tak prosté! Je tady spousta stejných mrňavých dědečků, kteří jsou jen jeden.“
Cítil, že dál by to neměl rozvíjet, pokud tedy nechtěl, aby mu praskla hlava.
„Ale kdepak!“, zavrčel Pulec trochu podrážděně, „to je přece můj tatínek!“
Šupínek chvíli nevěřícně mlčel a pak řekl naprosto pitomě:
„Dobrý den pane tatínku!“
Policista jen nepatrně pokynul hlavou.

Pulec-dědeček nespokojeně zavrtěl hlavou a poznamenal: „Nesnaž se ho rozčílit!“

„Co by pak udělal?“, posměšně se zeptal Šupínek, „usnul by?“

„Táto! Dej tam půl dávečky na ručník!“, přikázal Myš-Pulcovi pulec-dědeček.

Policista s obličejem dědečka udělal nepatrný pohyb, zvedl nějakou rourku, pak bylo slyšet krátké zabzučení a zbylý kousíček Šupínkova nejlepšího ručníku plachtil k zemi.

„To byla jenom poloviční dávka“, klidně vysvětloval Pulec. „Ale pojďme k věci. Je načase, abych ti konečně vysvětlil, co se tady děje. Ty si patrně myslíš, že to, co se tady dnes děje je jen nějaká podivná náhoda. Chyba! Náhoda neexistuje! Vem si třeba tu tvoji kytku. Dobře se na ni podívej a brýle si nech na očích. Co vidíš?“

Šupínek se ještě úplně nevzpamatoval ze ztráty ručníku. Myslel na krásné chvíle u vany, jak ručník trpělivě čekal na Mrkvasovo mokré tělo ...

„Tak co vidíš!?“, opakoval Pulec podrážděně.

Šupínek se pozorně zadíval na kytku. Kytka se pozorně zadívala na Šupínka. Učitel si pomyslel, že tak zlomyslný pohled ještě neviděl. Když si Šupínek uvědomil, že květ by neměl na nikoho koukat, došlo mu, že by neměl mít ani oči ...

Najednou se spustil prudký déšť. Mrkvas vyskočil a začal zběsile hledat deštník. Uhodil se do koupelnové skřínky, brýle mu padly na podlahu a Ogor Ždibec zaječel. Kouzlo padlo.
„Zvedni ty brýle, než je ten slon rozšlápne!“, zakřičel Pulec už v původní podobě.
Ždibec, který byl právě nazván slonem, zbystřil a vykročil, aby brýle rozšlápnul, když vtom něco zasvištělo a Ždibcovi se kolem tlustého pasu omotalo asi 10 metrů tenkého, ale pevného lana. Pulec švihl rukou a tlustý soused se zřítil na podlahu. Zmatený Šupínek zvedl brýle, které se válely u velikého těla a nasadil si je.

„Viděl si to? To dělá ta kytka!“, zvolal Pulec-dědeček. „Nic ji není svatý! Chaos!“
„Co? Co kytka? Co jako dělá? „, ječel Šupínek.

„Máš pocit, ze dnes je takový normální den, jak každý jiny? Že je normální, aby ti pršelo v koupelně? Rozčepýřený žabák taky v pohodě? Špatně! Všechno špatně!“
Pulec-dědeček teď mluvil o hodně hlasitěji než obvykle a úsměv mu dočista zmizel.
„Odkud máš tu kytku?“

Déšť najednou ustal. Ogor Ždibec ležel úplně nehybně, až se učitel lekl, že nežije.

„Co mu je?“, zeptal se vystrašeně.

„Bude v pořádku, o něj se nestarej! Odkud máš tu kytku?“
zopakoval Pulec-dědeček a Pulec-tatínek výhružné zvedl rourku.

„Od kolegy ze školy!“, zakňučel Mrkvas a nespustil oči z rourky.

„Tatínku, schovej dělo, plašíš nám Šupínka!“, okřikl Pulec policistu.
„A ty se neboj, ono to funguje jen na ručníky“, řekl Šupínkovi.
„Je to ve vývoji!“, uraženě zapištěl policista,
„Teď pracuji na ponožkách!“

„Tak pane Šupínku“, řekl rozhodně Pulec-dědeček, policisty si nevšímaje,“ jak to tedy bylo s tím květem? Kdo ti ho dal?“

„Už jsem to říkal, kolega z práce, ze školy!“

„A jak pak se jmenuje ten tvůj kolega?“

„Ryboslav Parfacek, ale nechápu, co ten má s tím...“

„No kdyby o to šlo, mohl by ses ho zeptat hned teď!“

Mrkvas Šupínek nevěřícně polkl.

„Jak hned teď? To by tady musel být, ne?“

Pulec-dědeček se spokojeně zasmál, hrábnul do vnitřní kapsy saka a vyndal nějaký mikrofon, nebo co to bylo a vykročil k žabákovi, který stál nehybně s otevřenou tlamou.

Pulec pevnými hlasem řekl do mikrofonu:

„Kdo jsi?“

Žabák zavřel tlamu a pak se rozklepal. Začal se svíjet jako břišní tanečnice, ale zvuk nevydal.

Pulec zašeptal Mrkvasovi: „Brání se. Nechce to říct. Přidám trochu šťávy!“

Učitel se podivil a očima pátral po nějaké lahvi se šťávou, ale Pulec jen na tom válečku připomínajícím mikrofon něco nahmatal a opět řekl: „Kdo jsi? Jak se jmenuješ?“

Žabák se naklonil k Pulcovi a nad tlamou mu vyrašil tmavý knír.

„Nejsem Ryboslav Parfacek!“, zakvákal nenávistně. A hned nato mu vyrostla na ploché hlavě pořádná černá čupřina.

„Tak co, Šupínku, poznáváš ho?“

Učitel nemohl odtrhnout oči od podivného tvora, kterého měl jen kousek před sebou. No jó, něčím připomínal kolegu ze školy, ale to žabí tělo! Vlastně jen knír a čupřina patřily Parfackovi, jinak normální, přerostlá žába, uvažoval Šupínek a pochybovačně se podíval na Pulce.

„Jen počkej, teď to uvidíš!“, chladně se usmál Pulec-dědeček, „přidáme šťávy!“

Žabák sebou trhl, pak se postavil na hlavu, vzápětí udělal kotrmelec, a jak se vztyčil, už měl obličej krutého učitele tělesné výchovy pana Ryboslava Parfacka.

„Tak co, Šupínku, je to on?“, zeptal se spokojeně Pulec-dědeček. Odpověď od naprosto zmateného Šupínka nedostal, protože se ozval hlasitý zvonek. A zvonil vytrvale. Všichni v koupelně se začali hýbat. Čas se dal opět do pohybu. První se ozval Ždibec.

„Běž otevřít, Šupínku!“, zařval nerudně, „ tvůj byt, nebo ne?“

Šupínek se poslušně zvedl, sundal brýle a vykročil ke dveřím. Podíval se do kukátka a uviděl mužský obličej, dokonale oholený a s příjemným úsměvem. Při současné Mrkvasově náladě ale příjemný úsměv nehrál roli.

„Co chcete?", zavrčel učitel. Obličej se ani nehnul, přesto odpověděl.

„Mám pro vás skvělou nabídku! Samobourací hrad z písku, formičky podle vlastního výběru v ceně!“

„Nemám zájem, běžte jinam!", zakřičel Šupínek.

„Počkejte ještě, jsem sympatický mladý muž!", ozval se zahuhlaný hlas, který nezněl jako hlas sympatického mladého muže.

Šupínkovi nedalo, aby se přece nezeptal:

„Jak funguje ten samobourací hrad?"

"Ha, to je ta správná otázka! Tušil jsem, že se na to zeptáte. To se postaví hrad z písku a hned se sám zbourá! Chytré, co?“

Učitel sice nevěděl, k čemu je to dobré, přesto se ještě něco chtěl zeptat.

„ A proč říkáte, že jste sympatický mladý muž?"

„To je jasné. Podívejte se pozorně na tu fotku!"

Pak to Šupínkovi docvaklo. Prudce otevřel dveře. Kdyby v ten den nepotkal Pulce, Žabáka a celou tu partu asi by šel k zemi. Před nim stal tvor, který vypadal, jako by jednotlivé části jeho těla někdo vylosoval. Byl vysoký asi metr. Hlava byla malá, kulatá s drzým obličejem, asi opička makak. Tělo šnek nebo tuleň. Měl i ruce, nebo tlapy a v obou držel dlouhou tyč, na konci které byla velká placka s nalepenou fotkou mladého sympatického muže.

Tvor se navzdory jasnému odhalení neustále snažil cpát fotku Šupínkovi před obličej.

„Dej s tím pokoj!", zařval vztekle Šupínek a praštil do placky.

„Co tady chceš?“

Tvor si vzdychl. Tyč s fotkou položil vedle a nasadil si staré kostěné brýle. Zadíval se dlouho na Šupínka a pak se potichu zeptal:

„Vy jste Šupas Mrkvinek?"Hrozí vám velké nebezpečí! Nepotkal jste náhodou velikého pulce? A spoustu malých pulců?“

„Počkat! Co to meleš! Jakej Mrkvinek?", zaječel

učitel. „To jsou dneska lidi! Jeden řekne Trkvas, druhý Mrkvinek! Lopatou bych to hnal!“

Vzápětí se u Šupínka objevil Pulec-dědeček a podával mu lopatu.

„Libeček!" Ale ale, tebe bych tady nečekal! Co ti to dali za převlek? Opičí šnek? "

Dědeček se dobře bavil. Blboň Libeček už tolik ne. Kroutil se a snažil se dostat z Pulcova dosahu.

„Co to je? Vy ho znáte?", rozčileně ječel Šupínek a šermoval lopatou, až urazil zvonek. „No ne!", zvolal zoufale, a jak se sklonil k nebohému zvonečku, praštil Libečka lopatou po opičí hlavě.

„Jen mu dej, kolegovi!", smál se pulec-dědeček spokojeně.

Mrkvas opatrně opřel lopatu o zeď a zadíval se na Libečka.

„Pan učitel Libeček?", hlesl šokovaně a roztřeseně si nasadil brýle. Učitel Libeček vypadal pořád stejně, totiž jinak, než by měl vypadat normální učitel zeměpisu.

Šupínka ten den život naučil, že divit se nemá smysl. Přesto zapochyboval: „Toto má být Blboň Libeček? Ten nikdy neměl takovou opičí hlavu!"

Pulec-dědeček pomalu ztrácel trpělivost.

„Podívej, Mrkvasi, je toho na tebe dost, ale víš, co mě to stojí sil, abych ti ukázal jejich skutečnou podobu? Prostě mi věř!"

Mrkvas sklonil hlavu a zamyslel se. Pak vyndal z kapsy ořezávátko ve tvaru želvy a položil ho na poličku vedle dveří.

„Co vlastně chtějí?", zeptal se zoufale. „Proč si vybrali právě mě? A proč jsou to učitele z naši školy?"

Dědeček vážně pokýval hlavou. Zadíval se na nohu, po které mu právě šplhal Pulec-tatínek.

Ten najednou, jak slyšel nějaký hluk z koupelny, zpozorněl, z brašničky vyndal padák a seskočil.

Dědeček spokojeně pozoroval, jak jeho táta ladně přistál, bleskově sbalil padáček a pádil do koupelny.

„Ano, jsou většinou z vaši školy a je jich víc. Vlastně celý učitelský sbor. A řeknu ti, Šupínku, oni za to nemůžou. Musíme jim pomoct. Nic, co teď dělají, nedělají z vlastní vůle. Nevšiml sis něco zvláštního na chování tvých kolegů poslední týden?"

Šupínek rozpačitě zavrněl: „No, někdy jo, třeba Chrochta Sádlová žvýkala na chodbě pravítko.

Ale to je kuchařka. A Sviněc Brzlík plaval s kloboukem na hlavě. A nebyla tam voda."

Dědeček pulec se naklonil k Šupínkovi a spiklenecky mu zašeptal do ucha:

„Bude hůř. Teď pozorně sleduj Libečka!"

Pulec se přísně podíval na přeměněného učitele, vyndal z kapsy kovový váleček a vložil si ho do tlamy. (Jo, do tlamy, nesmíme totiž zapomenout, že byl právě v podobě obřího pulce.). Ozval se zvlášť protivný chechot.

Libeček se postavil do pozoru a vojenským tónem hlásil:

„Návštěva u Šupínka proběhla negativně, profesor přítomen! Prosím o skvělé potrestání!"

Blboň Libeček náhle zmlkl a pokoušel se ukousnout si levé ucho.

„Co to dělá!", zvolal Šupínek užasle.

„Asi se snaží potrestat", řekl Pulec pokojně.

„Ještě nám neřekl vše. Zavolej policii!"

„Jak, policií!?", zvolal Šupínek nechápavě.

„Mišpulce! Zavolej Mišpulce!“, hlaholil Pulec-dědeček.

Mišpulec měl ovšem jiné starosti. Stál na kraji vany a mířil tou svou zbraní na žabáka, který měl ovšem obličej Ryboslava Parfacka. V koutě byl poskládaný spící Ždibec, na rukou měl provaz. Na hlavě mu odpočívali tři pulci. Dva z nich svačili. Jak Šupínek vkročil do koupelny, tak ten jeden, co nejedl, zapištěl na Šupínka:

„Mrkvasi, dej nám oheň!“ Šupínek se podivil:
„K čemu vám je oheň?“
„Máme špekáčky! Bude opékání!“
„A kde to jako chcete opékat? U mě v bytě? To abych si sehnal taky proutek!“, jízlivě syčel Šupínek.

„No tady na ty hlavě, tu je místa dost!“, radostně ryčel puleček.
„To tak, to by ještě scházelo“, zhrozil se učitel.
„Okamžitě opustit Ždibcovou hlavu!“
„Náš velící důstojník je Myš-Pulec! Tebe neposloucháme!“
Nejmenší z pulců se statečně vztyčil, až ho bylo téměř vidět.

Vtom se ozval kvákavý hlas:

„To je všechno nějaké nedorozumění! Odlož ten kvér! Nejsem žádný Parfacek!“
„A co ta čupřina? Nezapírej!“
„Ha! Evoluce! Matka příroda prostě rozhodla, že žabáci potřebují k přežití čupřinu!“
„Jen se nevytahuj! A sám ses usvědčil! Kdo jiný by používal taková slova? Učitel!!!“

Najednou se Myš-pulec otočil a zakřičel:

„Klapeto! Pojď sem! Parfacek ti chce něco říct!“

Pulec-dědeček, vlastním jménem Klapeto Razdva stál okamžitě ve dveřích. Na obojku vlekl Blboně, který za sebou tahal tyč s plackou s fotografií mladého sympatického muže. Podle pohybu malého opičího obličeje bylo zřejmé, že Blboň se snaží rozplakat.

„Tady Parfacek zapírá, že je Parfacek!“, žaloval

Myš-pulec, „a já ho musím držet pod palbou a kluci budou opékat beze mě!"

Taky neměl k pláči daleko. Dědečkovi ho přišlo líto a řekl: „Běž za klukama, o Parfacka se postarám sám.

Mezitím se Libeček konečně rozplakal a pláč s ním tak lomcoval, až mu upadlo levé ucho.

„Všeho lituji!“, vzlykal, "už nikdy nebudu sedět na kopečku a házet po ježečkovi pálivé bonbóny! Podejte mi někdo to ucho!“

„Tak dost! Parfacek a Libeček! Jste odhalení!“

KONEC UKÁZKY

Bohužel, obrázky se mi vložit nepovedlo,  tento editor dovoluje pouze obrázky s URL....

 

 

---