láska z kuřpauzy

Típla cigaretu, vyfoukla mi kouř do tváře a řekla „půjdu s tebou na jedno, ale pivo nepiju“. Tak jsem jí na baru objednal dvě deci červenýho a čekal. Čekal, až začne mluvit, až mě začne mít ráda, až přestane. S partou z gymplu bydlela na Praze čtyři a milovala Bukowského. Měla toho ráda víc, ale tohle mi přišlo podstatný. Možná proto, že vypadala jako někdo, kdo čte Bibli v minisukni a taky jako někdo, komu se po čtyřech deci pletou slova. „Červený mi vždycky strašně rychle vleze do hlavy“ povzdechla a řekla si o další skleničku. Tu a tam laškovně zdvihla koutek, upřela na mě ty svoje černý oči a mlčela. A tak jsme střídavě mlčeli a kouřili a pili a mluvili, až už bylo těsně před zavíračkou. Pak se ke mně pomalu naklonila a zeptala se, jestli smí dopít moje pivo. Otřela si pěnu ze rtu, zvedla se a odešla.

Láska z kuřpauzy hasne rychleji než nedopalek.