Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ježek

Výběr: Gora
04. 05. 2021
10
29
1098
Autor
stan19

Ježek

Nečekal jsem, že na mě ten člověk promluví. Kdyby to neudělal, byla by teď moje kapsa prázdná. Je to zvláštní: co všechno uvede do pohybu jediné slovo… Nevím ani, jak se jmenoval.

Vešel do kupé chvíli po mně, zrovna když vlak přejížděl přes most. Pořád to vidím jasně před sebou: jeho oči, krev pod nosem a černou tašku, kterou položil vedle sebe. Nepozdravil mě. Sedl si na sedačku naproti, zády ke směru, kterým jsme se řítili, a díval se z okna. Pak opřel hlavu o rozvibrované sklo. Tak jsme jeli asi půl hodiny.

Krajina se měnila a byla stále stejná. Protínali jsme pole a louky, ve kterých nebyl život. Tu a tam dům, kostelní věž. Na obzoru se modraly kopce, měkké a studené, skoro přimyšlené; nad tím obloha, z níž by mohlo pršet, ale nepršelo. Svět, takto srostlý, ubíhal za oknem; mizel dřív, než se vůbec stačil objevit.

V kupé nebylo teplo. Ruce jsem měl zavrtané do velké, mikinové kapsy a přemýšlel o svém koncertu, z kterého jsem právě jel. Jinej stesk – tak se jmenuje naše kapela. Hráli jsme před publikem vůbec poprvé a skoro nic se nepodařilo. Pak, ve dvě hodiny ráno smývání bílé barvy z obličeje u umyvadla bez zrcadla, krátký spánek a v šest hodin čtyřicet šest minut skřípání rozjíždějícího se vlaku, který jsem málem nestihl.

„Dobrýden,“ řekl náhle můj spolucestující.

„Dobrý den,“ odpověděl jsem, aniž bych na něj pohlédl. Hlas jsem měl vykřičený a nechtěl jsem mluvit.

„Znáte to tu?“ zeptal se.

„Ano.“

„Já taky.“  

Odtáhl hlavu od skla a zadíval se na mě.

„Jedu za bratrem,“ vysvětloval.

Nechápal jsem, proč mi to říká.

„Vy za někým jedete?“ ptal se.

„Ano.“

Pokýval hlavou. Pak rozepnul černou tašku, která ležela vedle něj, a zašátral v ní. Vytáhl čokoládovou tyčinku. Strhl z ní obal a hodil ho do koše, do toho vlakového, vyklápěcího a zase ho zavřel. Ozvalo se ostré, prázdné klapnutí. Rozlomil tyčinku na dva díly, do jednoho se zakousl a druhý mi podával. Zavrtěl jsem hlavou. Ale ruka s tyčinkou se nestáhla; až když svůj kousek dojedl, konečně to vzdal a snědl i ten, který mi nabízel.

„Připomínáte mi někoho,“ řekl po chvíli, „určitě se odněkud známe…“

„Myslím, že ne.“

„Já si na vás pomatuju, určitě jsme se někdy loučili.“

„Ne.“

Zamyslel se. Pak znovu opřel čelo o chvějící se sklo a pozoroval, jak ubíhá pole. Doufal jsem, že brzo vystoupí.

            Netrvalo dlouho a znovu se zeptal: „Kam jedete?“

„Do Přerova.“

„Já do Otrokovic. To jsou tři zastávky. Jedu za bratrem…Jedete dlouho?“

„Z Rohatce.“

„Já taky…Byl jsem tam včera na koncertě.“

„Opravdu? Totiž, to byl můj koncert.“

Zasmál se (vyfoukl vzduch a něco v něm zarachotilo). „Takže vás znám…Stesk? Byl jste ten zpěvák s bílým ksichtem? Že?

„Jinej stesk. Ano, to jsem byl já.“

„Takže si na mě pamatujete! Napil jste se z mojí flašky, plácal jsem vás po zádech, bylo tam víc lidí…“

„Nevzpomínám si na vás. Ale, jak se vám to líbilo?“

„Já, no, ani jsem to moc neposlouchal, ale…“

„Proč jste tam teda byl?“

„To je složitý.“ Ohmatal si zaschlou krev pod nosem a vyhlédl z okna; jako by v geometrii polí hledal nějakou trhlinu. Vypadalo to, že tím rozhovor skončil. Pak ale promluvil: „Začalo to hrozně dávno…Vždycky bylo něco, co už se nedalo vydržet. Věci, co se nedaj řešit. Tak jsem šel, nevim, někam do hospody, na koncert, mezi lidi jako já, zlil jsem se a prostě no…“

„Začal jsem je mlátit.“ Řekl po chvíli a usmál se jako člověk, který pláče. Ale neplakal.

„Proč?“

„Nevim.“

„A co jste dělal na tom koncertě?“ Měl jsem trochu strach, ale byl jsem taky zvědavý (ostatně jako po celý můj život).

„To stejný. Přestávám s tím už tři roky.“

„Šel jste s tím za někým?“

„Za kým jako?“

„Nevím, za psychologem…“

„To nepotřebuju. Je to můj problém. Je to takový…“

Ticho zesílilo rachocení vlaku. Oba jsme teď hleděli z okna, každý jinak, a přece nás něco spojovalo. Na černém poli se hrbil pták.

„Takže na tom koncertě jste se mlátil?“

„Jo.“

„A co pak?“

„Co pak…Šel jsem na nádraží. Chtěl jsem odjet pryč, ale nic nejelo. Tak jsem si sed na tudle tašku a čekal. Bylo ráno, tak čtyři, nikdo tam nebyl…Měl jsem na sebe hroznej vztek. Voni za nic nemohli. Říkal jsem si dyť já s tím nikdy nepřestanu…Přijížděl vlak. Došel jsem až úplně na okraj toho nástupiště a díval se, jak se přibižuje. Vlak začal brzdit – to je strašněj zvuk. Pak mě někdo popadnul a strhl zpátky. Neviděl jsem ho přicházet; nevim, co tam dělal. Ptal se mě, co se stalo. Řekl jsem, že nevim. Ptal se dál a já mu pověděl to, co vám. Možná mi rozuměl, prej musím mít někoho rád...“

Zmlkl. Otočil se, zanořil ruku do své černé tašky a rozepnul jakousi kapsu. Rozepínal ji pomalu a její zip vydával dvojhlasý, brblavý zvuk. Zalovil v kapse a konečně tu věc vytáhl – hlavolam. Byl to ježek v kleci.

Můj spolucestující pokračoval: „Todle jsem mu ukázal – říkal jsem mu, že je to vzpomínka. Na někoho, koho mám rád. On kývnul. Pak se mě ptal, kde mám rodinu. Řekl jsem, že bratr kdysi žil v Otrokovicích. Dal mi trochu peněz na cestu, abych ho navštívil.“

„A bydlí tam pořád?“

„Kdo?“

„Váš bratr?“

„Nevim.“

„Nechcete mu zavolat?“

„To nejde, změnil si číslo.“

A zase jako zpod hladiny vyvstalo rachtání, hrdelní ticho vlaku. Vzpomněl jsem si na včerejší koncert a pocítil únavu. Tříštění nástrojů a zpola zvířecí řev, který mi podrásal hlasivky, to vše se najednou zdálo daleké, neskutečné a nesmyslné. Jako ozvěna, která se ani nemá zaslechnout.

Můj spolucestující si mě teď nevšímal, držel v ruce hlavolam a upíral na něj své vypouklé, modrozelené oči. Jako by pozoroval ptáka na poli. Ne, jinak. Jako by si odcizeně a se steskem prohlížel sám sebe.

„Umíte to…dostat ven?“

„Ne.“

Vlak zastavil. Nikdo nevystoupil, pár lidí nastoupilo. Přes zdi jsem zaslechl neznámé hlasy. Svět kolem se probouzel ze spánku a mě se zdálo, že usínám.

„Příští vystupuju,“ řekl můj spolucestující.

Kývnul jsem.

„Dojdu si ještě na záchod. Pohlídáte mi to tady?“ zeptal se.

Znovu jsem kývl.

Ježka v kleci, kterého držel v ruce, položil do své tašky, zvedl se a vyšel z kupé ven. Chvíli jsem se díval z okna a přemýšlel. Nedalo mi to. Naklonil jsem se k tašce a hlavolam z ní vytáhl. Byl kovový, těžký. Klec měla celkem sedm děr a uvnitř cinkal lapený ježek: nevelká koule s různě dlouhými, tupými ostny. Bezděky, skoro automaticky jsem začal ježka prsty otáčet, nachylovat, posunovat. A tu slyším kroky.

Stejně samovolně jako jsem si s ježkem začal hrát, jsem ho teď strčil do své kapsy. Otevřely se dveře a můj spolucestující vešel dovnitř. Dělal jsem, že se dívám z okna. Svalil se na sedačku naproti, přitáhl si svou tašku a nakoukl do ní.

Úkosem jsem zahlédl zděšení v jeho očích. Hleděl jsem dál z okna a srdce mi bušilo.

„Kde je můj hlavolam?“

„Nevím.“ To slovo ze mě vyšlo slabě, jako nějaký skřek.

„Měl jsem ho přece tady…za minutu vystupuju…Kde je?!“

Zmocnil se mě děs. Nevěděl jsem, co by mi ten člověk udělal, kdyby zjistil, že jsem mu ježka vzal, že ho mám u sebe.

„Odcházel jste s ním. Odešel jste na záchod a držel ho v ruce...“

Popadl svou tašku a jako zvíře vyletěl z kupé. Jeho dusání se prohnalo úzkou chodbou vlaku. Bouchnutí dveří. Pak náhlé, skoro hmatatelné ticho. Seděl jsem bez hnutí na sedačce, zpocený a zadýchaný.

Zpomalovali jsme. Modrá skvrna v dálce se měnila v ceduli, na níž stálo Otrokovice. Vlak zaskřípěl a zarazil se. Lidé vystupovali, scházeli po schůdcích a já je sledoval. Stará paní. Nějaký kluk. Další stará paní. Vypadalo to, že můj spolucestující už nevystoupí. Pak ale, na poslední chvíli, vyběhl z vlaku. Svíral svou černou tašku, zoufale, zběsile se rozhlížel, trhal sebou. Cestující odcházeli a nikdo z nich si ho nevšímal. Vyskočil zpátky na schůdky, jako by chtěl vběhnout zpět do vlaku, ale hned zase seskočil, začal hrabat ve své tašce a mezitím se ozvalo zapískání a dveře se zavřely.

Tolik se mi ulevilo. Vlak se zvolna rozjížděl, když se muž s černou taškou otočil a pohlédl přímo na mě. Rychle jsem se skrčil a zůstal skrčený ještě dlouho po tom, co se Otrokovice ztratily z dohledu.

Nevím ani, jak se jmenoval. Ruce mám schované v kapse u mikiny. Jednou svírám klec a druhou pomalu točím s ježkem. Nevyndávám ho na světlo, mám strach. Otáčím a nachyluji ježka, a ten najednou zacinká a nepochopitelně se oddělí od klece. Držím ho v ruce. Je těžký. Studený.

 

 

 

 


29 názorů

K3
25. 05. 2021
Dát tip

Dobře.


stan19
25. 05. 2021
Dát tip

Jasně. Budu rád. Nemohl bys, prosím, nominovat novější verzi této povídky? Nahraju jí tady do Písmáka.


K3
25. 05. 2021
Dát tip

stan19, rád bych tvou povídku nominoval do květnové soutěže Próza měsíce. Jestli souhlasíš?


stan19
17. 05. 2021
Dát tip

Děkuju, Majaksi.

Popřemýšlel jsem o tom, cos napsal.


Magdalene
11. 05. 2021
Dát tip

Začalo to zajimavě a skončilo bez pointy, obyčejnou zlodějinou. 


zeleda
05. 05. 2021
Dát tip

Stylisticky je to povedené, příběh zajímavý, ale závěr zcela postrádá logiku. Čekal bych, že ten dotyčný vyhodí ježka ven z okna tomu muži. 


K3
05. 05. 2021
Dát tip

Skoro bych se přikláněl k verzi ivi. Dva kusy ježka, dvě bytosti v jedné. Možná schizofrenik, doktor Jekyll..., Ježek se vyjme a jsou dvě bytosti. Dva bratři, dvě půlky tyčinky, dva díly zipu, oba jsme hleděli z okna a přeci nás něco spojovalo, dvojčata... ale ať je to tak, či onak, je to dobře zašmodrchané, aby čtenář tápal a tak to má být. Kdyby se to vysvětlilo, ztratilo by to asi tu tajemnou přitažlivost. Inspirativní povídka.


Janina6
05. 05. 2021
Dát tip

Stane, vyjádřila jsem se nepřesně, samozřejmě mi to zhnusilo spíš toho vypravěče... příběh samotný za to nemůže :-)


Luzz
05. 05. 2021
Dát tip

jamardi, jo, však jo, je normální, že každej čtenář vidí v textu něco jinýho.

jen teda "Protože každý ví, že na polích a loukách život je, jen ho nevidí ten, kdo nechce"

- v řepkovým poli a jiných monokulturách toho života moc není... místy je krajina opravdu skoro mrtvá.

 ale jak zmiňuješ - tady je to spíš metafora pro náladu vypravěče.


Jamardi
05. 05. 2021
Dát tip

blacksabbath, že by to byl jeden a týž člověk, to mně nesedí. Ale je pravda, že oba měli stejný problém - nemohli si pomoci a museli to udělat.


Jamardi
05. 05. 2021
Dát tip

Luzz, třeba já jsem o větě "Krajina se měnila a byla stále stejná." vůbec nepřemýšlela. Na moment mně to přišlo zvláštní, ale pak následuje věta "Protínali jsme pole a louky, ve kterých nebyl život." a to mě utvrdilo v přesvědčení, že vypravěč je ve skeptické náladě. (Protože každý ví, že na polích a loukách život je, jen ho nevidí ten, kdo nechce.) No a nakonec jsem došla k přesvědčení, že vypravěč byl zklamaný (na vystoupení se nic nepovedlo) a ztratil důvěru a asi ho podráždilo, že muž s ježkem důvěru měl (věřil, že by mohl chtít jeho tyčinku, nechal si pohlídat věci) a to si myslím, že byl jeho motiv - proto mu chtěl ublížit. Četla jsem to jako jeden celek, nic mě v textu nerušilo a žádná jiná alternativa mě nenapadla. 


Skvěle napsané. I ty momenty, kdy popisuješ cokoli v krajině, nebo jen pocit z ni. Byla jsem vážně napnutá jak to dopadne! Po dočtení napětí nepolevuje. Povedlo se.


Luzz
04. 05. 2021
Dát tip

ještě se vracím, nedá mi to - ta nevyjasněná motivace "zloděje" - ta je možná až moc záhadná - nechce se mi věřit, že by to byl prostě "jen" zlý člověk, kterýmu dělá potěšení ubližovat druhým. napadá mě k tomu dokonce, že by snad ten druhý byl do jisté míry zrcadlem toho prvního... ale to už se nejspíš pouštím do svých divokých interpretací... možná je to opravdu takhle jednoduchý.

každopádně na druhý přečtení si v tom nacházím ještě trochu víc... v rámci zdejší produkce rozhodně nadprůměr.


annnie
04. 05. 2021
Dát tip

Jeden ne moc chytrej nešťastník si myslí (dá-li se to nazvat myšlením...) , že bude míň nešťastnej, když "zvítězí" nad druhým ne moc chytrým nešťastníkem... Dobře napsaná smutná povídka. Tip a.


stan19
04. 05. 2021
Dát tip

Janino, 

zhnusilo ti to celý příběh nebo jen vypravěče?

Díky za postřeh ohledně toho nadužívání svůj. Podívám se na to.

A taky na kapsu.

 


stan19
04. 05. 2021
Dát tip

Luzz, díky za komentář.

Je to tak, jak říkáš - první mě napadla pointa.


stan19
04. 05. 2021
Dát tip

Goro, díky.

Jsem rád, že ti zvukové efekty přišly zajímavé.

Dík i za opravu.


vesuvanka
04. 05. 2021
Dát tip

Velmi pěkně a poutavě napsaná povídka, která vtáhne do atmosféry, TIP

Otáčím a nachyluji ježka, a ten najednou zacinká a nepochopitelně se oddělí od klece. Držím ho v ruce. Je těžký. Studený.... To se ozvalo špatné  svědomí...


Gora
04. 05. 2021
Dát tip

Janino, to U tam je určitě navíc... jen jsem si toho hned nevšimla, vtáhnul mě ten hlavolam.

Blackie předložila další alternativu - taky zajímavou... 

Povídka stojí za víc čtení, povedla se.


Janina6
04. 05. 2021
Dát tip

Goro, díky, tvoje interpretace se mi líbí. Zajímavé! Ano, určitě se to dá tak chápat. Moje zhnusení se zmenšilo :-)

Kapsa je mi jasná, jen si myslím, že prostě stačí říct "Ruce mám schované v kapse mikiny." Proč "u mikiny"? Připomíná mi to něco jako "v ledničce u souseda", jestli mi rozumíš :-)


Ruce jsem měl zavrtané do velké, mikinové kapsy-x-Ruce mám schované v kapse u mikiny.......mně to navozuje.....že to byl jeden a týž člověk......z vlaku odešlo jeho horší já......třeba.....každopádně zajímavá povídka*/***********


Gora
04. 05. 2021
Dát tip

Janino, to mě taky zarazilo, že "vypravěč" - kdoví, proč - vzal ježka onomu mladíkovi... chápu to tak, že mu tím byl "předán" jakýsi černý Petr, smůla - tedy podle závěru...

došlo mi teprve při druhém čtení, jakou kapsu má mikina - mohl tedy při vyndavání ježka použít obě ruce.


Janina6
04. 05. 2021
Dát tip

Je to zvláštní příběh. Namísto Gořiny otázky „Kdo byl onen mladík s nezvladatelnou touhou po bitkách?“ mě trápí spíš tato: „Co za člověka dokáže ukrást někomu, kdo už přišel takřka o všechno, i tu poslední drahou památku?“ To byl pro mě nejdůležitější moment celého příběhu, a přiznávám, že mi ho – i přesto, že byl velice zajímavě vyprávěn - docela zhnusil.

Napsané je to výborně. Líbí se mi některé detaily popisu, jako třeba „vyfoukl vzduch a něco v něm zarachotilo“. Pokud můžu upozornit na jednu věc, co mě rušila, pak je to nadbytečné používání přivlastňovacího zájmena svůj. U takových vyjádření, jako „(ježka) položil do své tašky, jsem ho teď strčil do své kapsy, přitáhl si svou tašku, popadl svou tašku, začal hrabat ve své tašce“ je to slůvko nadbytečné a pokud by se vynechalo, myslím, že by to zvýšilo „šmrnc“ věty. Jsou ale místa, kde se to hodí, třeba tady: „Svíral svou černou tašku, zoufale, zběsile se rozhlížel…“ – tam se přivlastňovacím zájmenem zesiluje význam, že přišel o něco, co bylo JEHO. A ještě bych upravila „v kapse u mikiny“ – v kapse mikiny je myslím trochu obratnější.

Určitě je to pozoruhodná povídka.


Jamardi
04. 05. 2021
Dát tip

V horším případě by mu to i mohlo psychicky uškodit - kdyby si nebyl jistý, že toho ježka na záchodě nevyhodil.


Luzz
04. 05. 2021
Dát tip Lerak12

má to docela dobrou, takovou podivnou atmosféru, bavily mě věty typu "Krajina se měnila a byla stále stejná." ta nedořečenost otevírá prostor pro různý interpretace, ale zároveň se ten příběh neztrácí v mlze.

jen na mě některá místa/situace působí, že byla vložena jen proto, aby text natáhla a oddálila pointu - jako by ta pointa byla to první, co autora ještě před psaním povídky napadlo a pak teprve začal tvořit ten příběh - jen můj dojem - navíc to asi není nic proti ničemu; psát proti směru času je regulérní způsob tvorby (si myslím).


Jamardi
04. 05. 2021
Dát tip

Je šok pro člověka, který si myslí, že nic nemá, a přesto mu někdo něco vezme. Je to odpověď na otázku, proč někomu neleze do hlavy, že je niemand. Lidé nemají představu, co všechno je možné. Akorát je to transakce, z které nemá nikdo radost.


Gora
04. 05. 2021
Dát tip

Ještě podotknutí - jednou rukou by se nejspíš ježek nedal z klece vyjmout... ale to je okrajové,

– to je strašněj zvuk - překlep - strašnej


Gora
04. 05. 2021
Dát tip

Výborně se mi tvá povídka četla. Zápletka je zajímavá (zvláště pro nás, foglarovce/ a vyústění, pod nímž si lze představovat... vlastně cokoli - symbolika ježka v kleci je mnohoznačná pro několik generací čtenářů!

Povídka dobře plyne, nic navíc, je hutná. Děj podaný "vypravěčem" v ich formě zpestřují "zvukové efekty", které si čtenář umí sám velmi dobře představit -  originální je například:

A zase jako zpod hladiny vyvstalo rachtání, hrdelní ticho vlaku. ... Tříštění nástrojů a zpola zvířecí řev, který mi podrásal hlasivky, to vše se najednou zdálo daleké, neskutečné a nesmyslné. Jako ozvěna, která se ani nemá zaslechnout.

Kdo byl onen mladík s nezvladatelnou touhou po bitkách? Nedozvíme se, mizí vypravěči z dohledu.

Zajímavé zakončení - oddělení ježka - jen tak, po hmatu, bez návodu působí, jako by se hlavolam ocitnul ve správných rukou...

Už teď vím, že tuhle povídku si dlouho budu pamatovat.

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru