Hledá se On, kapitoly 1-10

Věříte na osud, nebo jste přesvědčeni, že vše, co se děje kolem nás, je pouze dílem náhody? Tereza, čerstvě plnoletá dívka, se vydává hledat svého biologického otce, o kterém neví téměř nic. Rozplétání záhady o jejím původu se zpočátku jeví jako skvělé dobrodružství. Co když ale ten, koho hledá, je celou dobu mnohem blíž, než si myslela?

1. kapitola

 

TEREZA

 

„Haló, seš hluchá?“ vytrhne mě ze sna čísi hlas. „Konečná, vystupovat!“

Ospale zamžourám na modrou uniformu, která se nade mnou výhrůžně tyčí, a nemohu se pohnout. Zářivky na stropě vozidla mě nesnesitelně bodají do opuchlých víček a při každém zamrkání mám pocit, že stahuji starou, rezavou roletu. Zničeně zívnu, podařilo se mi zabrat teprve před pár minutami a už mě ten sadistický řidič vyhání ven.

Zabořím bradu hlouběji do bundy a znovu se ponořím do sladkého snění.

„Vypadni, nebo zavolám policajty!“ zařve šofér, až sebou leknutím trhnu.

Neochotně se vypotácím do chladné noci. Začátkem listopadu už bývají přízemní mrazíky a štiplavý vzduch mě popleská po tvářích, že sotva lapu po dechu. Rázem jsem probraná. Zůstanu stát na nástupišti a otočím se ke kabině, co kdyby si to řidič rozmyslel a třeba mi nabídl, abych se natáhla na zadní sedadlo a alespoň trochu se vyspala? Kdepak. Kloubák zajede na točnu a šofér s ledovým klidem natáhne nohy na volant, zjevně nepociťuje výčitky svědomí, že mě ponechal napospas osudu.

Poprvé v životě nocuji na ulici a konečně vím, jak je asi bezdomovcům, kteří zoufale hledají teplé místo, kde by složili hlavu. V autobuse se sice topilo na plné pecky, ale o pohodlí nemohla být řeč. Řidič kosil zatáčky jak na Rallye Dakar a několikrát jsem si málem rozrazila čelo o sklo.

Drobně mrholí, a tak přeběhnu silnici směrem ke kryté zastávce a s neskonalým vděkem ji přijmu jako dočasné útočiště. Jak málo člověku stačí ke štěstí, někdy jen ta doslovná střecha nad hlavou. Za půl hodiny pojede autobus zpátky a v něm ukrojím z téhle příšerné noci dalších pětačtyřicet minut. Pak už to bude pohoda, kolem páté se Praha začne probouzet k životu a ty dvě hodiny, než školník odemkne bránu učiliště, nějak přežiju. Jenže... šofér si mě jistě bude pamatovat, co když mě nenechá nastoupit a já tu budu čekat zbytečně? Přemítám, jestli mě může vyloučit z přepravy. Ne, snad ne, mám řádně zaplacenou legitimaci, nejsem podnapilá, neohrožuji ostatní cestující a klimbat za jízdy... to přece není trestné.

Ano, dnešní noc je vážně příšerná, ale všude lépe než u Vládi. Stále cítím jeho odporně studené pracky, svírající můj krk jako kleště, a při polykání mě dosud tlačí na ohryzku. Do poslední chvíle jsem věřila, že si se mnou hraje, takové divadlo, abych moc nezlobila, ale když nepovolil, dostala jsem strach. Jeho oči náhle pozbyly lidskosti, byly to jen dvě skleněné koule, v nichž jsem viděla samu sebe jak v domovním kukátku, stejně deformovanou, stejně směšnou. Instinkt na poslední chvíli zafungoval a já ho nabrala kolenem do rozkroku.

Zatímco se svíjel na podlaze, naházela jsem do batohu, co jsem zrovna měla po ruce a řítila se po schodech. Nebála jsem se, že se vrhne za mnou, věděla jsem totiž, že na útok před zraky sousedů by nesebral odvahu. Na chodbách to byl ten sympatický mladík z druhého patra, všechny slušně zdravil, s úsměvem konverzoval o počasí, i do dveří pustil.

„Stejně si tě najdu!“ povykoval za mnou, jen co se sebral. „Udělám ti ze života peklo, holčičko!“

Bůhvíproč jsem se za ním ohlédla a prchavě jako bublinky v šampaňském uviděla toho kluka z Matějské pouti, na které jsme se poprvé potkali a na níž mi vystřelil pomačkanou fialovou růži. Na první ránu! Bylo mi jedno, že je z levného krepáku a vyrobená tak ledabyle, že se po pár minutách rozmotala. Byla to první věc na světě, kterou mi daly mužské ruce a já si v ten okamžik dovedla představit, jak se asi cítil astronaut, jehož noha poprvé v historii lidstva spočinula na Měsíci. A když jsem mu za tu růži dala pusu na tvář, konečně jsem si vyzkoušela, jak legračně šimrá strniště, když na něj člověk přilepí rty. Dvě silná předloktí ve vykasaných rukávech jako symbol bezpečí.

Když mi Vláďa po dvou měsících chození nabídl, ať se k němu nastěhuji, neváhala jsem ani vteřinu. Všude lépe než u otčíma, pomyslela si tehdy. Teď nepohrdnu ani nočním autobusem, abych se těch dvou prevítů zbavila.

Dnes to nebylo poprvé, co na mě Vláďa vztáhl ruku, už předtím mi párkrát jednu vrazil, vždy když něco zapíjel. Třeba že Manchester porazil Arzenal. Že ho dnes buzeroval šéf. Že ho dnes kupodivu nebuzeroval šéf. Příležitost se našla skoro každý den. Moje dnešní narozeniny slavil už od odpoledne, a ani mě k tomu nepotřeboval. Pěknou párty mi přichystal, jen co je pravda.

Jenže... kvůli těm hezkým chvílím, kdy byl střízlivý, to kvůli nim jsem dělala, že se nic nestalo. A pak... těžko se člověku utíká, když nemá kam. Ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jsem se ho fakt bála.

Z pomačkané krabičky, kterou jsem si ve spěchu přihodila do batohu, vytáhnu poslední Vláďovu camelku a zapálím si. Mechanismus na střídání plakátů tiše vrní a ve skle spatřím mámin vyčítavý výraz. Leknutím sebou škubnu.

Promiň, mami, omlouvám se zahanbeně. Víš, že normálně nekouřím. Vždyť jsem ti to odpřísáhla, že ani nezačnu, abych jednou nedopadla jako ty.

Můžu utéct před otčímem, můžu utéct před Vláďou, ale před mámou ne. Není kam. Když vloni umřela, cítila jsem její přítomnost v každém koutě. Doprovázela mě všude, prostupovala zdmi.

„Pořád budu s tebou,“ bylo poslední, co mi řekla, když mě v nemocnici držela za ruku. „Budu s tebou, i když mě neuvidíš.“

Tu větu vyslovila s takovou něhou, jako by do ní chtěla vtisknout všechnu tu lásku, kterou mi sedmnáct let odepírala.

„Jaroslav slíbil, že se o tebe postará, než se vyučíš. Vím, že ti hodně dlužím... a mrzí mě, že už ti to nestihnu vynahradit. Ale bude se mi odcházet líp, když budu vědět, že je o tebe postaráno.“

A já stiskla její ruku a do toho stisku vložila všechnu lásku, po které jsem sedmnáct let marně toužila.

Budu s tebou, i když mě neuvidíš.

Nějakou dobu jsem se proto sprchovala v plavkách, a když jsme se s Vláďou milovali, nic jsem z toho neměla, nemohla jem se zbavit pocitu, že se na nás dívá. Nepomohlo zhasnuté světlo, ani deka, úzkostlivě vytažená k ramenům. Nejvíc mě děsila utkvělá představa, že mi čte myšlenky. Vlastně proč ne, napadlo mě po čase, alespoň se dozví, co si myslím o tom strejdovi, kterýho před pár lety přitáhla domů.

„Fakt si toho pitomce chceš vzít?“ zeptala jsem se mámy v den svatby. „Dva roky je na pracáku, v jednom kuse čumí na fotbal a koupe se jenom v neděli. Tobě nevadí, že mu strašně smrděj nohy?“

O tom, že mě svlíkal očima, jsem raději pomlčela.

Máminy úchvatně nalíčené oči se zaleskly. „Až ti potáhne na čtyřicet, tak to pochopíš, Terezo.“

„Ježiš, nebreč!“ zděsila jsem se, když jsem viděla, jak se jí po tváří koulí všechna ta znouzectnost. „Ta vizážistka stála patnáct stovek!“

Máma odevzdaně žmoulala svatební kytici a dozajista přemítala, co by se stalo, kdyby prchla od oltáře jako Julia Roberts, která ve filmu permanentně nechávala své ženichy na ocet. Zula by si střevíčky, upalovala vstříc svobodě a za ní by se marastem rozbahněných dlažebních kostek vinula sněhobílá vlečka. Nakonec ale odhodlaně vešla do obřadní síně a vyslovila nejneupřímnější ano svého života.

Z titulu mladá paní se stejně neradovala dlouho.

Uhasím nedopalek podrážkou sešmajdaných tenisek a povyhrnu rukáv. Ještě dvacet minut. V okolí není ani živáčka, doléhá sem jen hlahol štamgastů z nedalekého nonstop baru. Šofér bezstarostně klimbá v osvětlené kabině, kdybych náhodou musela volat o pomoc, neslyšel by mě. Srdce duní, až se mi kůže na krku vlní jak zčeřená hladina.

Před barem vrávorá mladík v povědomé, křiklavě oranžové péřovce.

Zatrne mi: Vláďa! Jak mě tu našel?

Vzápětí se uklidním, bundu vloni nabízelo Tesco ve výprodeji a chodí v ní celá Praha. Rychle uhnu očima, nechci, aby si kluk vyložil můj strnulý pohled jinak. Frajer však hbitě přeskočí zábradlí a vetře se do mého azylu. „Nazdar, kočičko.“

Chlast z něj táhne na sto honů. „Pojď na panáka, zvu tě.“

Odlepím zadek od plechové lavičky tak rychle, jako kdyby mi někdo oznámil, že je čerstvě natřená, a beze slova přeběhnu na druhý konec nástupiště. Máma mi vždycky vtloukala do hlavy, že mám chlapy v podroušeném stavu ignorovat, že ona se o tom přesvědčila tisíckrát. Že ať řeknu cokoli, vždycky to bude špatně. Ať jim raději všechno odkývnu a bude klid. Na Vláďu to obvykle fungovalo, ale co když existují opilci, které mlčení naopak pobouří?

„Hej, mluvím s tebou!“ procedí mezi zuby.

Zpanikařím, tím spíš, že autobusák tvrdě usnul, a roztřesenými prsty nahmatám v kapse džín mobil. „Dej mi pokoj, nebo zavolám policajty!“

Upřímně se zasměje. „To se dřív dovoláš Ježíška."

Zatraceně, má pravdu, než bych vytočila tísňovou linku a nahlásila, kde jsem, protože nemám ani tušení, kam mě ten autous uprostřed noci zavezl, už by mě stačil znásilnit, zamordovat, a dokonce mi vlastníma rukama vyhrabat v nedalekém lesoparku hrob. Možná i další pivo by si stačil dát. Třemi kroky je u mě, přiloží si cigaretu k ústům a pevně ji semkne rty, aby měl volné ruce.

„Nedělej fóry!“ zahuhlá a pokusí se mě obejmout.

Nestihnu včas couvnout a ten hnusný ožrala mě strhne k sobě. Srdce mám až v krku a hlasivky mi vypoví službu, chci křičet, ale místo toho jen kníkám jak štěně, co právě vykouklo na svět, zuřivě se snažím vyprostit a hlavou mi víří myšlenky, že takhle přece vrah nevypadá, na vraha je moc mladý, hladce oholený a slušně oblečený, tohle je neškodný násoska, který to jen zkusil na osamělou holku.

Ten sympatický mladík, co pěkně zdraví, i dveře od výtahu podrží...

Forrest Gump dostal od své matky také jednu radu: „Když se dostaneš do problémů, utíkej!“

V náhlém vnuknutí plivnu tomu opilci mezi oči a on mě pustí. Rozkmitám nohy, jak nejrychleji dokážu a pádím směrem k nehostinně vyhlížející stromové aleji. Za normálních okolností bych do ní nevkročila za bílého dne, ale teď nejsou normální okolnosti. Po škole chodívám běhat, teď se mi kondička hodí.

„Jen počkej, ty krávo!“ slyším za zády.

Tuším, že vyběhl za mnou, dusot čtyř podrážek se rozléhá nocí jako Velká pardubická. Živě si představuji zítřejší morbidní titulek na hlavní straně Blesku. Hrůzný nález, ze kterého mrazí nebo něco podobného, hlavně to mrazení, to tam nesmí chybět.

Když si jednou za uherskej rok zapálím, hned je oheň na střeše. A kde jsi teď, mami, když mi jde o život? O život?

Já život miluju, přestože jsem nikdy neměla na růžích ustláno. Hlavou mi proběhnou všechny věci, které mám ráda. Běhání. Hranolky z Mekáče. Chinaski. Nekonečné seriály. Vždyť bych se ani nedozvěděla, jak dopadne můj oblíbený hrdina. No, to se nedozvím stejně, velkého finále se moje generace nedožije.

Ozvěna za mými zády se rozplyne do ztracena. Zpomalím, ale neodvážím se ohlédnout. Na záda mi dýchá mrazivý vánek a spadané listí šustí, jak do něj ťukají kapky deště. Ten frajer to musel vzdát.

Aniž bych se otočila, dojdu až na konec aleje a v dálce, pod svitem pouliční lampy, spatřím sloup s jízdním řádem. Zkrátila jsem si cestu o celou jednu zastávku.

Noční autobus právě zajíždí k obrubníku.

Proboha, jen to ne! Já už tohle nehodlám absolvovat znova!

Zmobilizuji poslední zbytky sil a vůz dohoním. Ačkoli mě řidič musel poznat, nezabouchne mi před nosem, dokonce počká, než vběhnu dovnitř, a teprve pak se dveře syčivě zavřou. Není to takový nelida, jak jsem si myslela. S úlevou se zhroutím na zadní sedadlo. Společnost mi dělají první ranní ptáčata: uklízečky, dělníci, zdravotní sestry.

Všechno se zdá tak nějak optimističtější.

Nečekala jsem tak dychtivě na den svých osmnáctin jen proto, aby skončila zahrabaná pod hlínou někde v parku. Čert vem hranolky z Mekáče. Kdyby mě ten chlap zamordoval, umřela bych, aniž bych přišla na kloub záhadě, která mě celý život tíží: kdo mě zplodil. Na den, kdy dosáhnu plnoletosti, jsem si totiž dala velké předsevzetí. Najít svého biologického otce.

 

xxx

 

2. kapitola

 

V umývárně tělocvičen si vyčistím zuby a před zrcadlem se pokusím zamaskovat fatální nedostatek spánku. Tmavé kruhy pod očima se mi zakrýt nepodaří, ani kdybych se zmalovala jako gejša.

Díkybohu, že se výukový týden chýlí ke konci, praxe mě baví mnohem víc. Učím se na aranžérku, nikdy jsem nebyla studijní typ, a tak se učiliště jevilo jako jediná možná volba. Myslím, že jsem si vybrala správně, odjakživa mám tendenci všechno kolem sebe zkrášlovat. Kamkoli vkročím, hned mě napadá tisíc možností, jak prostor ozvláštnit a zútulnit, ráda vážu květiny a tvořím dárkové předměty. Vidím všechno kolem sebe hezčí, než je.

Jednou jsem u popelnice našla starou, oprýskanou truhličku. Vzala jsem ji domů, osmirkovala, nalakovala na růžovo a ozdobila ornamenty. Mandaly to byly. Povedla se mi, dala jsem si na ní hodně záležet. Darovala jsem ji mámě k Vánocům jako šperkovnici.

„To si fakt myslíš, že tě takovej kýč uživí?“ pronesl ten blbec, když máma truhlu rozbalila.

„Ježiš, na co mi bude nějaká šperkovnice?“ nechápala ona. „Stejně do ní nemám co dávat.“

Bez většího zájmu odložila truhlu stranou a já tam seděla se svěšenými rameny, rukama v klíně a bobtnajícím vanilkovým rohlíčkem v krku, protože když je člověku do breku, stáhne se mu hrdlo, sliznice zduří a nepustí jícnem jediné sousto.

Pak se máma významně podívala na Jaroslava. „Vždyť nemám ani ten snubák.“

A on vyjeveně civěl a děsivě pomalým tempem mu docházelo, co se mu tím pokoušela naznačit. Úplně jsem viděla, jak se z té holé hlavy kouří.

„No tak já si tě teda vezmu, jestli chceš,“ utrousil poté a mně se konečně podařilo to cukroví spolknout.

Jeho hláška by si zasloužila zápis do Guinessovy knihy rekordů jako nejromantičtější žádost o ruku.

Do konce vyučování musím nutně sehnat nocleh na následující dny a pak zas půjdu o dům dál. Nějak to přežiju. Za pár měsíců mě čekají závěrečné zkoušky a po nich už konečně začnu vydělávat a postavím se na vlastní nohy. Ale ne tady. Mám sen. Chci strávit léto ve slunné Andalusii, procestovat ji křížem krážem, objevit i ten nejzapadlejší kout, a pokud se naskytne šance, najít si tam práci. Jazyk docela umím, na základce jsme měli španělštinu jako nepovinný předmět a to jediné mě docela chytlo.

Ale ještě předtím musím zabořit ruce hluboko do hlíny a rozplést kořeny svého genealogického stromu. No a samozřejmě si vydělat na letenku a hostel. Páni, sním tu o bydlení v Seville, a přitom nemám nocleh na dnešní noc.

„U mě zůstat nemůžeš,“ řekne mi nešťastně Jana. „Vždyť víš, že se brácha vrací na víkendy domů.“

Jana je moje nejlepší kamarádka, známe se už od školky. Občas se nás ptají, jestli nejsme sestry, protože jsme si docela podobné. Vyrůstaly jsme na sídlišti Krč, tři ulice od sebe, a na stejném místě vyrůstaly i naše matky, chodily po stejných ulicích a jezdily stejnými výtahy jako my. Za Janinou mámou se pak z nějakého maloměsta přistěhoval manžel, budoucí Janin otec. Naše přátelství se utužovalo natruc zákazům. Máma si nepřála, abych chodila k Janě domů, že prý její táta je podrazák, čemuž jsem vůbec nerozuměla, neboť nikomu z nás nic špatného neprovedl.

Neptej se, tomu bys stejně nerozuměla. Prostě k nim nepolezeš. Prostě ne. Protože jsem to řekla.

Přes to všechno jsem k nim chodila, táhla mě tam jakási neviditelná síla. Máma se to nedozvěděla, doma se moc nezdržovala, a když ano, tak mě beztak nebyla schopna vnímat.

Jana se učí na prodavačku, takže se potkáváme jen v jídelně nebo při všeobecných předmětech, které jsou společné pro všechny obory. Na aranžérku by se nehodila, nemá estetické cítění a módní policie by si na ní dozajista zchladila žáhu.

„Zkusím se ještě pozeptat,“ slíbí mi, když se loučíme před šatnami, ale já podvědomě tuším, že mě čeká další dlouhá noc. Noční autobus už víckrát ne, raději nějaká noclehárna nebo hostel, kousek od Anděla také sídlí Armáda Spásy, jezdím kolem ní tramvají. Snad by mi mohli pomoct tam?

Před školou zahlédnu křiklavě oranžovou bundu. Hrkne ve mně. V lesklé barevné péřovce chodí půlka učňáku, ale ne všichni mají vizáž Vojty Dyka a pečlivě nakulmovanou ofinu. Ví přesně, kdy mi v pátek končí výuka, mohlo mě napadnout, že na mě bude čekat. Opodál parkuje jeho stříbrná Octavie. Rychle zacouvám zpět do vestibulu, ukryji se za sloup a ani nedutám. Masy učňů se hrnou ze školy a jsou tak natěšení na cígo, že si mě naštěstí nevšimnou. Opatrně pozoruji, jak mě mezi nimi Vláďa netrpělivě vyhlíží.

V ruce svírá upocený karafiát z benzinky. Dřív se z každé facky vykoupil krásnou růží, pohmožděný krk má nejspíš mnohem menší cenu. Dochází mi, že pokud přistoupím na jeho hru, brzy si budu moct otevřít soukromé květinářství. Sotva udusí vajgla podrážkou, zapálí si další camelku, vyloví mobil a někomu volá.

V kapse džín ucítím vibrace. Mně. Díkybohu, že si při hodině vypínám zvonění, hlasitá melodie by mě prozradila. Kouří už třetí cigaretu. Po zádech mi stéká pot a snažím se vybavit schéma únikového plánu na školní nástěnce. Mohla bych se dostat ven zadním vchodem vedle tělocvičen, ale moc bych si nepomohla, areál je zamčený a musela bych přelézt plot. Takový hazardér nejsem, ten kluk za zlomenou nohu nestojí, bohatě stačí zlomené srdce. Nezbývá mi než čekat, koneckonců nemám na spěch. Přestane ho to bavit až po hodině a čtvrt a vztekle odkráčí k autu. Neskutečně se mi uleví, když sleduji koncová světla jeho vozu.

Telefon mě znovu pošimrá v tříslech. Tentokrát je to však Jana. Sehnala mi prý ubytování u bratrova kamaráda, na Smetanově nábřeží s výhledem na Karlův most. Spadne mi kámen ze srdce, ale vzápětí se zarazím, toho kluka vůbec neznám.

„To neřeš," křičí mi Jana do ucha. „Víš, co by za to turisti dali?“

Janin kamarád se jmenuje Pavel a vážně bydlí v nádherném secesním činžáku přímo nad Bellevue. Žádný krasavec, ale docela sympaťák, má kérku na obou pažích a mastné vlasy do culíku. Bude mu tak dvaadvacet. Jeho rodiče odjeli na chalupu a on má třípokoják sám pro sebe.

Opatrně vejdu do zatuchlého bytu s třímetrovými stropy. Nevkus majitelů mě doslova uhodí do očí, sektorový nábytek se tu mísí se starožitnými kousky a dřevotřískou z Ikea. Na pořádek si paní domácí také nepotrpí, všudypřítomné porcelánové sošky se dusí pod vrstvou prachu a když bosa našlapuji po koberci, mám pocit, že se nořím do písku.

Pavel mě zavede do prostorné ložnice jeho rodičů, stejně přeplácané a neuspořádané jako celý byt a jako on sám. Místnosti vévodí vybledlé květované závěsy. Hned bych je vyměnila za červené, fialové nebo zelenkavé, vyhodila tu děsivou lampu u okna, koupila modernější zrcadlo...

„Můžeš tu zůstat až do neděle,“ oznámí mi. „Ale dopoledne musíš vypadnout, naši se vrací kolem oběda. Klíče potřebovat nebudeš, nehnu se odsud, dodělávám bakalářku.“

Odevzdaně se posadím na manželské lůžko se zatrhaným saténovým přehozem. Nenápadně odhrnu deku, prostěradlo se zdá být čisté, možná Pavel dokonce stačil povlíknout. Cítím se jako nezvaný host, jako vetřelec.

„Dáš si něco?“ snaží se Pavel. „Kafe, čaj, panáka...?“

Zavrtím hlavou, nic nepotřebuju, střecha nad hlavou a tekoucí voda mi bohatě stačí.

Ba ne, něco potřebovat určitě budu. „Dej mi, prosímtě, heslo na wi-fi.“

Bez internetu jsem jako bez ruky a hlavně budu potřebovat Facebook k hledání táty. Jiná možnost než sociální sítě se nenabízí, o svém otci nevím téměř nic. Jen že existuje, na neposkvrněné početí totiž nevěřím a kolonka v rodném listě Otec neznámý  toho rozhodně není důkazem.

Máma mi o něm nikdy nic neřekla, zatvrzele mlčela, i když jsem za ní jako dítě neodbytně chodila a tahala ji za rukáv ve snaze dozvědět se cokoli něm.

Ba ne, něco o něm přece vím. Není Pražák, alespoň ne rodilý. Jednou jsem slyšela, jak se máma s babičkou hádají a babička se rozkřikla: „Tak hlavně, že jsi za ním jela takovou dálku a ukázalo se, že tě akorát vodí za nos.“

Netuším, co pro nebožku babičku znamenalo takovou dálku. Ostrava, Brno, Liberec, Brandýs nad Labem, nějaká vesnice u Prahy? Pro ni byla i večerka ob dvě ulice velká dálka a zásadně posílala pro cigára mne. Vietnamec mi krabičky Spartek bez mrknutí oka prodával, už ve třinácti jsem vypadala na osmnáct.

Nedozvěděla jsem se, jak to bylo dál, hádka tehdy umlkla. Možná ho máma jela navštívit a on ji poslal ke všem čertům. Nebo se nechal zapírat. Nebo ho načapala s jinou. Vím jediné: to setkání nedopadlo dobře. Podle mě už se víckrát neviděli a k němu se logicky nedoneslo, že je máma těhotná. Pokud by věděl, že čeká jeho dítě, zachoval by se čestně. Můj vysněný princ by nenechal mámu na holičkách. A ona byla určitě natolik hrdá, že před ním mou existenci celé ty roky tajila. Takhle nějak se to nejspíš přihodilo. Muselo! Kdyby o mně věděl, posílal by mi alespoň dárky k Vánocům, jako některé děti ve třídě, které slavily Ježíška na dvakrát a dostávaly díky tomu tolik darů, že jsme my ostatní jen valili oči.

A taky se vášnivě rád proháněl na motorce a brnkal na kytaru. Babička si během oné hádky nezapomněla odpustit: „Teď už aspoň víš, že chlapi, který holkám blbnou hlavu kytarama a motorkama, stojej za prd.“

Ano, přesně tak to řekla. No tohle, vím toho vlastně víc, než jsem si myslela!

Možná to byl rocker s dredy a potetovanými pažemi, sem tam kouřící trávu. Nebo seriózně vyhlížející virtuos, který na motocyklu jezdil do filharmonie. Muzikant v nějaké slavné kapele? Učitel v lidušce? Nikdy jsem si nedokázala představit jeho tvář, vždy se mi zjevoval jako záhadný muž s černým stínem pod kapucí.

Dojdu si do koupelny, překvapivě moderní, osprchuji se a vyperu si spodní prádlo. Měla jsem si vzít víc náhradního oblečení, mám s sebou jen pár triček, po kterých jsem sáhla proto, že byla zrovna přehozená přes opěradlo židle. To jsem vůbec nedomyslela, kdo ví, jestli kalhotky do zítra uschnou. V jedné skříňce objevím čistou osušku, tak se jí ovinu na způsob sukně. Vlasy si mýt nebudu, mám je do půli zad a dlouho by schly, tak je jen zapletu do copu. 

Vrátím se do ložnice, uvelebím se na saténovém přehozu a vyndám z batohu mámino fotoalbum. Těch dvacet stránek vzpomínek je to jediné, co mi po ní zbylo, nosím ho u sebe pořád, všude je se mnou. Je to hodně staré album, máma si do něj dávala fotky z mládí – letní čundry, festivaly, maturitní ples. Byla velice oblíbená, na všech snímcích je obklopena hromadou přátel. Mnohokrát mě napadlo, že někde tam, mezi všemi těmi ostrými i rozmazanými obličeji je možná můj otec. Často jsem postavičky zkoumala zblízka jednu po druhé a přemýšlela, který by to mohl být. Který by se mi líbilo, aby to byl.

Třeba ten mohutný kluk s patkou, který hraje u táboráku na kytaru. Vypadá statečně, odhodlaně a nebojácně. Nebo kudrnatý hubeňour vedle něj, ten se zas tváří mile a má hezký úsměv. Nebo ten kluk, co sedí bos v trávě. Jedno oko má výrazně menší než druhé, ale i tak je to fešák. Kolem ramen objímá jinou holku, ale to neznamená, že by to nemohl být on. Ba ne, tenhle radši ne, působí arogantně a vsadím se, že to není žádný svatoušek.

S Janou jsme na to před časem šly vědecky a hodnotily tvar nosů a poměřovaly vzdálenost mezi očima, ale pak jsme to vzdaly, protože podle Jany nikomu na fotce podobná nejsem. Stín pod kapucí zůstal stínem.

Váhám, jakou fotku vybrat, na všech to matce sluší, a nakonec zvolím tu z maturitního plesu, na které je nejlépe upravená. Byla tak krásná! Výrazná, černovlasá, útlá. Rudé večerní šaty v antickém stylu šikovně zvýrazňovaly plné poprsí, však také uhrovitý blonďák, stojící vedle ní, zabrousil pohledem do jejího výstřihu právě ve chvíli, kdy fotograf zmáčkl spoušť. Všichni spolužáci (a tajně i profesoři) z ní museli být celí pryč. Kdo ví, kolik potenciálních otců se mi ozve. Našteluji mobil a fotku vyfotím i přes průhlednou plastovou folii, do níž je vložena, jako bych se bála, že když ji z obalu vytáhnu, navždy znesvětím matčinu památku.

V aplikaci oříznu obrázek tak, aby na něm byla vidět jen ona, nahraju její podobiznu na Facebook a pečlivě v duchu spřádám text. Co třeba nějak takhle:

Ahoj táto, neznám tě a nic o tobě nevím. Nevím, jak se jmenuješ, kde bydlíš, jak vypadáš. Nevím ani, jestli víš ty o mně. Vím jen, že jsi jezdíval na motorce a hrál na kytaru. Narodila jsem se 5. listopadu před osmnácti lety. Jestli jsi devět měsíců předtím chodil s mou mámou (na fotce), můžeš to být zrovna ty.

Možná si bude myslet, že z něj chci ždímat peníze.

A tak připíšu: Nechci po tobě vůbec nic, jen tě poznat a nabídnout ti nejupřímnější přátelství, pokud o něj budeš stát...

Než příspěvek uveřejním, zaváhám. Co když se toho zalekne a nenapíše? Co když nebude mít zájem? Co když mámu dodnes nenávidí, a nechce s ní mít nic společného? I tak to stojí za zkoušku. Je to má jediná šance a moc dobře vím, že pokud to nevyjde, jsem odsouzena jednoho dne zemřít s neuzavřeným životem.

Uveřejním příspěvek s dovětkem: Sdílejte, prosím.

Srdce mi buší nervozitou i vzrušením.

Pavel vejde bez zaklepání do pokoje. Automaticky mrknu na nástěnné hodiny, už je skoro půlnoc. Možná ho rozsvícené světlo ruší nebo ho děsí spotřeba elektřiny.

„Promiň,“ řeknu zahanbeně. „Hned zhasnu a půjdu spát.“

Opatrně se posadí na postel a odkašle si. Táhne z něj pivo. „Terezo... říkal jsem sice, že tady můžeš zůstat do neděle, ale aby nedošlo k omylu ... ne zadarmo.“

Zčervenám. Nevím, co jsem si myslela, zadarmo ani kuře nehrabe.

„Ale Pavle... já beru jen sirotčí důchod.“

Chodí mi na účet tři a půl tisíce, vždy desátého, další platbu čekám příští týden a v kapse mám stovku. Když mu ji dám, nekoupím si už ani suchý rohlík. Symbolickou odměnu za praxi dostáváme až v polovině měsíce.

Pavlovy oči zajiskří. „Nechci od tebe prachy.“

Na zádech mi vyrazí studený pot. Ano, za měnu jsou považovány i naturálie.

„Ale to jsme si nedomluvili...“

Pavel přistoupí k oknu, poodhrne záclonu a zadívá se na venkovní teploměr. Provokativně hvízdne. „Ty kráso, jsou jen dva stupně nad nulou. Na ulici musí bejt kosa.“

Jeho gesto je čitelné. Podlé a cynické.

„Zhasni,“ požádám ho mdle. Ať to mám co nejdřív za sebou.

Bez řečí mi vyhoví a místnost vyplní tma, jen okno osvětluje měsíc v úplňku. Teprve pak se odvážím položit na lůžko a rozvinout osušku. Nechci, aby máma sledovala můj pád na samotné dno ženské důstojnosti. A přitom je to hloupost - pokud dokáže projít zdí a číst mi myšlenky, má schopnost i nočního vidění jako některé kočkovité šelmy. Matrace se prohne, jak si na ni Pavel kleká. Zacinká přezka pásku a džíny se sesunou k zemi. Slyším, jak zašustí latex. A pak mě nečekaná tíha zaboří do molitanu, až mám pocit, že v něm zanechám otisk. Do obličeje mi vydechuje pivní výpary, je odporný, ale dá se to vydržet. Úzkostlivě vyhrnuji deku, která se Pavlovi s každým přírazem sveze k bokům.

Máma tu je. Cítím její energii, cítím tu marnost, beznaděj a úpěnlivou snahu ke mně vztáhnout ruku, když mě vodní vír pohlcuje a já se topím.

Naštěstí je rychlý, asi dlouho neměl holku. Vysíleně se zhroutí vedle mě.

„Můžu u tebe zůstat do rána?“ funí mi do ucha.

Je absurdní, že žádá o svolení ve svém vlastním bytě, nejspíš sebral poslední zbytky slušnosti.

„Jdi pryč,“ hlesnu.

Ještě absurdnější, host vyhazuje číšníka! Nová doba, kam jsme to dopracovali.

Mlčky vstane, posbírá své oblečení a práskne za sebou dveřmi.

Do očí se mi tlačí slzy. Máma mě naučila nejen neodporovat opilcům, ale také to, že vždycky je něco za něco. Nezištná láska neexistuje. Ani láska jako taková.

Květovaný závěs se v osvětleném okně zřetelně zavlní. Srdce se mi rozbuší, spustím nohy a opatrně se k němu plížím. Chvěje se jen jeden z nich, ten blíž ke mně, na druhém konci okna je klid. Přiložím ruku k oprýskanému okennímu rámu, možná látku rozhýbal chladný vzduch ve spárech sto let starého domu. Na dlani žádný proud neucítím. Prohrábnu závěsy, jako když se hraje na schovávanou. Jako když jsem stála za vyboulenou zaprášenou plentou a s dětskou naivitou věřila, že mě nikdo nevidí. Tisíckrát jsem tam stála, a nikdo mě nehledal.

 

Nevkusná květovaná opona ustane v pohybu. Byla to ona, vím to.

 

xxx

 

3. kapitola

 

Louka. Hejno havranů. Stará barabizna. Můj dětský pokoj. Máma ke mně vzpíná ruce. 

Pojď za mnou, je to tu strašně krásný!

Probudím se a záda mám celá zpocená. Nejsem ve svém teenagerském doupěti, polepeném plakáty, ale v nevkusně zařízené ložnici s příšernými květovanými závěsy. Pár vteřin mi trvá, než se zorientuji. Jasně, jsem u Pavla, toho šmejda, co včera nehorázně zneužil situace. Je teprve šest, ještě se ani pořádně nerozednilo. Venku zuřivě hučí splav a povykují opilí turisté, vracející se z nočního baru.

Tenhle sen se mi zdá od chvíle, kdy jsem musela poprvé ulehnout s vědomím, že máma není. Vrací se často a pokaždé mě k smrti vyděsí. Zrychleně dýchám a tep se mi pozvolna dostává do normálu. Jak ráda bych se teď schoulila do náručí opravdového muže. Ta dvě předloktí ve vykasaných rukávech, která by se nade mnou rozpřáhla jako ochranná křídla.

Pavel se tu v noci podruhé neobjevil, to vím bezpečně, protože mám lehké spaní a sebemenší pohyb by mě vzbudil. Když odešel, ještě asi hodinu jsem byla vzhůru a napínala uši. Jakmile bylo v bytě absolutní ticho, odplížila jsem se do koupelny a namydlila se od hlavy až k patě, neboť jsem se štítila představy, že mi na těle ulpěla byť jen jediná kapka jeho potu. Pěnu jsem spláchla vodou tak horkou, že mi na kůži vyskákaly červené skvrny.

Sáhnu po mobilu, který mám od večera na nabíječce, a nedočkavě zkontroluji Facebook, jestli se mi neozval nějaký kandidát na otce. Nic, jen pár lidí stačilo sdílet můj příspěvek. Asi pařmeni, co se k ránu vraceli z tahu a byli zrovna online. Skoro do osmi nehnutě zírám na strop a naslouchám rachotu tramvají po kolejích. Skřípění kol dělá kulisu žalm Vltavy. Skoro mám pocit, že to není obyčejný šum říčního proudu, ale šepot z druhého břehu. Možná se mi snaží něco sdělit...

Pípne zpráva a já sebou trhnu, jako by mi u ucha vybuchl granát. Mám nervy na pochodu a vyleká mě i ten nejobyčejnější zvuk. Vláďa.

Terezo, promiň, strašně mě to mrzí, už se to víckrát nestane.

Opakuje se, nemá moc velkou fantazii. Mohla bych vyhledat předešlé smsky, všechny jsou jedna jako druhá. Kdo ví, jestli mi jen nepřeposlal nějaký starší kousek, aby si ulehčil práci.

Za dvě minuty přijde další zpráva. Vím, že jsi vzhůru, tak mi snad můžeš odepsat, ne?

Třetí textovka nezklame. Co si o sobě myslíš? Že se tě budu doprošovat? Najdu si tě, holčičko, to si piš!

Rutina. Nejdřív se kaje, občas mu u toho ukápne pár slz a pak vyhrožuje.

Za prosklenými dveřmi se mihne Pavlův stín. Zatrne mi. Krucinál, já to po ránu nemám ráda!

Otevře si loktem, má totiž plné ruce, nese podnos se snídaní. Vida, nepřišel mě vydírat. Položí přede mne šíleně tlusté a nakřivo nakrájené krajíce chleba s vysočinou a hrnek kafe, a automaticky mi lípne pusu někam za krk. Ucítím nechutný závan zbytkového alkoholu a zvedne se mi žaludek. Odtáhnu se. Co si myslí, že spolu jako chodíme?

„Já jsem to včera asi trochu podělal, co?“ připustí sebekriticky.

Uhnu očima, i ten zatrhaný přehoz nebo vyšisované závěsy jsou příjemnější podívanou.

„Terezo, promiň,“ snaží se. „Hrozně se mi líbíš, dal jsem si nějaký to pivo a neovládnul se.“

Nevím, co pro něj znamená nějaký to pivo, já bych tipla, že celá jedna basa. Jak já tohle znám. Vláďa mi ukázal, že promiň je jen prázdné slovo, jen dvě slabiky a šest písmen. Káva pronikavě zavoní a já odolávám pokušení zakousnout se do těch pařezů se salámem a jedním douškem je zapít. Mám takový hlad, že se mi dělají mžitky před očima, ale něco mi velí se jídla ani nedotknout.

„Můžeme to spolu aspoň zkusit, co ty na to?“ navrhne s ledovým klidem a zakousne se do chleba.

Konečně se přinutím zvednout hlavu. Dívám se, jak přežvykuje, dívám se do těch studených, neupřímných očí, těkám po černobílých malůvkách na jeho pažích a hrudníku, a přemýšlím, jestli si ze mě dělá blázny, nebo to myslí smrtelně vážně. Chtěl by stavět vztah na cihlách ponížení. Takový nesmysl. Každý dům, postavený na schnilých základech, se dřív nebo později sesune k zemi.

„Nebo někoho máš?“ zarazí se.

Mlčím, netuším, co chce slyšet.

Odpoví si sám. „Tak asi ne, když seš u mě...“

Dělá se mi z něj špatně a upřímně lituji, že jsem za dnešní nocleh zaplatila tak vysokou cenu.

„Můžeš se, prosímtě, najíst nekdě jinde?“ požádám ho.

Chvilku vyjeveně civí a pak popadne tác i s mou snídaní a nasupeně odkráčí. Nevyhovíš, nejíš. Udělala jsem dobře, že jsem se ovládla a nesnědla ani drobek. Ve dveřích zpomalí, on snad čeká, že ho zavolám zpět! Obleču se, spodní prádlo naštěstí stačilo uschnout na radiátoru, ustelu tak, aby nebylo poznat, že tu někdo nocoval, zabalím si batoh a bez povšimnutí opustím byt.

 

S Janou mám sraz ve dvě pod koněm. Přesněji řečeno pod ocasem, ten alespoň za něco stojí, když mají všichni kluci dutou hlavu, jak se jednou vyjádřila.

Za stravenky nám objedná v Mekáči u Muzea colu, cheesburger a dvoje hranolky. Hážu je do sebe takovou rychlostí, že ani nepostřehnu, jestli jsou s kečupem nebo tatarkou. Cheesburger si rozdělíme napůl a do kelímku s nápojem napěchujeme dvě brčka. Prázdný žaludek se pomalu plní a z rádia hraje Vrchlabí od Chinaski, jak málo mi stačí ke štěstí.

Mobil znovu pípne. Terezo, dej mi ještě šanci. Poslední.

Vím, že teď, že zrovna teď to myslí upřímně. Že i sám sobě věří, že to dodrží. A dost možná se mu teď stejně jako mně promítá před očima naše seznámení na Matějské pouti a vystřelená fialová růže, kterou mi z legrace zapíchl do vlasů a ona se hned rozpadla.

Jana se mi nakloní přes rameno, ihned tuší, kdo je autorem.

„Hlavně ho neomlouvej tím, že měl těžký dětství,“ připomene mi, protože odhadne, kudy se mé myšlenky ubírají.

Ano, rodiče ho týrali a musela si ho vzít do péče teta. Už několikrát mě napadlo, že si svůj osud nese vypálený jako cejch a za své úlety v podstatě nemůže.

„Ne abys mu tu šanci dala, Terko!“ zhrozí se Jana.

Ne, už ne. Dala jsem mu alespoň patnáct šancí a každá byla poslední. Pamatuju si jako včera, když mi poprvé jednu ubalil. Užasle civěl, jako by sám nevěřil tomu, co právě provedl, a omlouval se div ne na kolenou. Pochopitelně jsem mu odpustila.

„A co když je to normální, Jano? Jaroslav mojí mámu taky občas proplesknul, když se hádali, copak jsem ti to nevyprávěla?“

„Ale třeba náš táta mamku nikdy neuhodil,“ namítne Jana. „To on by nikdy neudělal, ani by ji nepodvedl s žádnou jinou ženskou...“

"Doufám, že jsi o tom nikomu nevykládala," leknu se. "Nechci, aby se vědělo, jak byl na mě Vláďa hnusnej..."

Co jí mám povídat, že se za to stydím?

"Ne, nic jsem neřekla, ani našim."

Restaurací se rozléhá refrén Vrchlabí a já mám pocit, že mi v tuhle chvíli nechybí vůbec nic, zničehonic zavřu oči a začnu zpívat spolu s rádiem, kolébám se v rytmu písničky a mávám zdviženými pažemi. Jana se ke mně přidá a jsme jako les rukou, který se zvedá na koncertech, když kapela hraje nějaký teskný hit.

Pořád jsem to já, pořád jsme to my,

pár přátel na cestách, od jara do zimy,

přes všechen čas, všechny ty dny

přes všechna trápení, pořád jsme to my.

Ostatní hosté na nás zvědavě koukají, někteří pobaveně, jiní pohoršeně.

Ano, přes všechno trápení to jsme my.

„Jak ty to děláš,“ směje se Jana, když skladbu vystřídá hlas moderátora. „Že i přes všechno, co se ti děje, dokážeš bejt takhle správně praštěná.“

Smějeme se tomu jak dva blázni.

„A jaký je to u Pavla?“ vzpomene si po chvíli. „Je to hodnej kluk, viď? Brácha se jen zmínil a on se ochotně nabídl a nic za to nechtěl."

Jen odevzdaně pokrčím rameny, nechci jí brát iluze.

„Vydrž to,“ chlácholí mě. „Zítra brácha odjede a přespíš u mě v pokoji.“

Vydrž to? Co? Sex za teplou postel a kůrku chleba? Už se k Pavlovi do bytu nevrátím, i já mám svou cenu. Včera večer jsem trochu surfovala na netu a zjišťovala, kam jít, a našla jsem loď Hermes. Je určena pro chudáky bez přístřeší, takže mě jistě ubytují, už pár dní mám také status bezdomovce.

Dopijeme colu a než zvedneme kotvy, ze zvědavosti zkontroluji Facebook. Ikonka na horní liště ohlašuje novou soukromou zprávu. Zatají se mi dech. S nikým si přes sociální sítě nepíšu, musí to být jedině táta! Páni, vyjadřuji se o něm, jako bych ho znala od malička. Měla bych mu spíš říkat zploditel, alespoň dokud se mezi námi nevytvoří přátelské pouto. Nečekala jsem, že se ozve tak brzy, Facebook je mocné médium. Wi-fi tu má slabý signál, stránka se neskutečně dlouho načítá a nakonec připojení spadne. Zkouším to ještě několikrát, ale bez úspěchu. Rozloučím se s Janou a snažím se celé odpoledne neúnavně připojit k internetu. Wi-fi v okolí jsou většinou zamčené, nebo je signál příliš slabý, a knihovny a úřady s volným přístupem jsou v sobotu zavřené.

Hlavou se mi honí, co asi tak napsal? Jak ráda bych si přečetla, že je štěstím bez sebe, že má dceru. Možná mě zve na návštěvu. Bude mít baráček se zahradou, v garáži nablýskanou motorku a v podkroví sbírku kytar. Manželku, laskavou to macechu, dvě děti a psa. To by znamenalo, že mám sourozence! Vždycky jsem toužila po ségře, se kterou bychom si půjčovaly šatník, což s Janou nejde, a rozebíraly kluky, což s Janou děláme, ale zas to není má sestra. Nebo po bráchovi, který by mě pěstmi chránil před všemi nespravedlnostmi světa. 

Ještě to nechci vědět. Ještě ne. Zítra se připojím u Jany doma a dozvím se, co mi píše.

Ale dnes... dnes chci ještě krásně snít.

 

Dorazím k noclehárně na lodi Hermes kolem sedmé hodiny, když už se před vchodem začínají shlukovat první nocležníci. O chvíli později se otevřou prosklené dveře a pracovníci je začnou pouštět na palubu. Skoro půl hodiny sbírám odvahu. Nikdy předtím jsem nebyla obklopena tolika tvářemi beze jména, mám strach z neznáma, z opilců, z feťáků, ze špíny. Ale strach z toho, co by mě v nočních ulicích mohlo potkat, se po včerejším zážitku změnil v paniku. Studený listopadový déšť, který se nečekaně spustí, mě nažene dovnitř.

Na recepci sedí dva muži, jeden mladší a druhý starší, a odbavují skupinku, která přišla přede mnou. Překvapí mě, že ti lidé jako bezdomovci vůbec nevypadají, jsou sice sešlí a trochu zanedbaní, ale v nejmenším nepřipomínají podivné existence, které vídávám na pěší zóně na Andělu. Trochu mě to uklidní. 

Když na mě přijde řada, starší muž si z občanky opíše moje jméno a datum narození.

„Kde máš trvalé bydliště?“ ptá se.

Doma, chce se mi říct, ale to slovo mi uvízne v krku s takovou lítostí, že málem nemohu dýchat. Doma už dávno není.

„Nikde,“ řeknu a oba muži se na sebe bůhvíproč podívají.

„Na lodi je zakázáno kouřit a konzumovat alkohol, zájemci o nocleh se musí podrobit dechové zkoušce,“ začne rutinně odříkávat ten starší a já přikyvuji na srozuměnou. Jestliže na loď nikoho v podroušeném stavu nepouštějí, obávala jsem se opilců úplně zbytečně a konečně bych se dnes mohla v klidu vyspat.

„Panují tu přísná pravidla: jedna hádka, rvačka nebo rasistické nadávky znamenají okamžitý vyhazov... “

A zatímco mě stručně seznamuje s ubytovacím řádem, druhý muž mě nechá fouknout do alkoholtesteru, přesně jak jsem to viděla u Vládi, když ho jednou zastavili dopraváci. Je čistý.

„Máš vlastní spacák?“ zeptá se starší muž a když zavrtím hlavou, dopíše formality, vezme si ode mě dvacet korun a zavede mě do sektoru pro ženy. Všude se táhne nepříjemná zatuchlina nevětraných prostor, ale interiér lodi je kupodivu vkusný a čistý a na chodbách míjím celkem normální lidi, žádné zarostlé pobudy. Pán z recepce mi přidělí kajutu s dvěma třípatrovými palandami. Na dvou z nich visí ručníky, prý jsou to rezervovaná lůžka, tak si mám vybrat některé jiné. Dva ručníky, dva nocležníci. Budu muset sdílet jeden pokoj s dvěma úplně cizími lidmi! To nezvládnu...

A pak uslyším, že venku leje jako z konve.

V nerezové umývárně, překvapivě čistší než u nás ve škole, si jen vyčistím zuby, koupat se neodvážím a prát spodní prádlo už vůbec ne. Když po chvíli bloudění najdu svou kajutu, na protější palandě už leží žena, asi šedesátiletá, ale může jí být dost dobře i čtyřicet. Slušně pozdravím, hlavně být nekonfliktní.

V tichosti pozoruje, jak si zouvám boty, pokládám je vedle postele a odsouvám nevábně vyhlížející deku co nejdál od sebe. Raději budu spát v bundě. 

„Ty jsi nová, viď?“ řekne. Dívá se na mě soucitně, skoro jako matka na dceru. „Dám ti jednu radu. Dej si ty boty pod hlavu.“

Zrak se mi stočí na sešmajdané tenisky, spořádaně stojící na zemi. „Pod... hlavu? Proč?“

„Abys odsud nešla bosa, děvenko.“

A v tu chvíli si všimnu, že i jí zpod polštáře čouhají špinavé tkaničky.

Ihned pochopím, že moje věci tu nejsou v bezpečí a dostanu strach o svůj batoh. Vyděsím se z představy, že by se v něm mohl někdo přehrabovat. Že by mi mohl odcizit doklady a mobil. Že by si mohl odnést matčino fotoalbum, to jediné, co mi po ní zbylo.

Složím tenisky i batoh pod hlavu na způsob polštáře a dlouho se houpu mezi spánkem a bdělostí, co chvilku se trhnutím probudím, abych zmapovala obrysy látky a ujistila se, že je vše na svém místě. Strach mě deptá a podvědomí pracuje na plné obrátky, má rádkyně i další žena, která se ubytovala později, silně chrápou, odněkud se ozývá tlumená výměna názorů, bojím se usnout, ale spánku člověk neporučí a já padám do tmy. Nezdá se mi nádherný sen o tátovi. Nezdá se mi tentokrát ani o mámě, která mě láká na onen svět. Nezdá se mi totiž vůbec nic.

V šest ráno je budíček. Z nepohodlného polštáře mě bolí za krkem a cítím se celá rozlámaná, ale jen díky tomu se mi přes noc nic neztratilo. Poděkuju té ženě, jejíž jméno ani neznám, a rozloučím se, protože bezpečně vím, že do tolika smutku a beznaděje se nechci vrátit. Bezdomovci se rozprchnou přežít další den. Hodím si batoh na záda a vystoupám na Štefánikův most. Takhle brzy není v okolí ani živáčka, jen občas prosviští nějaké to auto a pokropí mě marastem z kaluží. Vím, že vydatně pršelo celou noc, déšť si udělal ze střechy hausbótu jeden velký buben. Polykám ranní mlhu a krájím cestu svižným krokem, chci se dostat co nejrychleji na protější nábřeží, kde to zdálky alespoň trochu žije.

Vltava zlověstně hučí. Procházím nad ní jako vždy s přimhouřenýma očima, nedokážu se do jejích vln dívat.

„Nekoukej se tam, Terezo!“ napomínala mě máma, když mě jednou jedinkrát vzala do města a já se jak v transu nakláněla přes zábradlí Karlova mostu a něco mě šíleně táhlo dolů.

„Nekoukej se tam, slyšíš?“ cloumala se mnou, když jsem tam nehnutě stála, jako jedna z barokních soch.

„Proč, mami?“ ptala jsem se vyděšeně, když mě od zídky odtrhla. „Proč mě to táhlo dolů?“

„Takhle tě k sobě volá Bůh, Terezo,“ odpověděla máma.

„Co je to Bůh, mami?“

„Všechno, co je nad tebou. Protože člověk není poslední článek.“

Vnímám ten hukot a křečovitě tisknu víčka.

Na nábřeží už se cítím lépe, společnost mi dělá zdravotnický personál, mířící do nemocnice Na Františku, i turisté z nedalekého Intercontinentalu. Na mobilu mi naskočí wi-fi hotelu. Kdybych se na portýra v livreji svůdně usmála, možná by mi prozradil heslo a já bych se konečně dozvěděla, kdo mi píše na Facebook. Napětí z nepřečtené zprávy ve mně od včerejška roste, stejně jako když jsem v dětství čekala na Ježíška a zdálo se mi, že hodiny jdou pozpátku.

Hm... to by ten portýr nesměl být od pohledu čtyřprocentní.

V zapadlé večerce si koupím deset rohlíků a hltavě je do sebe tlačím, až se málem zadusím. Na lodi se sice podával nějaký čaj a snad i snídaně, ale já se nechtěla zdržovat víc, než je nutné, i tak moje bunda stačila načichnout zatuchlinou.

 

Janin brácha odjíždí vlakem až v pět, a tak trávím skoro celý den zevlováním po Václaváku a krátím si čas skákáním přes kaluže. Další činnost, kvůli které stojí za to žít. Ten adrenalin, jestli se trefím a nesmáčím si nohavice!

V půl sedmé zvoním u zeleného paneláku na sídlišti Krč. Páni, jak dlouho jsem tu nebyla? Půl roku minimálně. Moc se toho nezměnilo, jen u pošty otevřeli nový Lidl. Píchne mě u srdce, tyhle barevné krabice a záplatované chodníky pamatují mé dětství. Jen se tu mihlo, rozpřáhlo křídla a navždy odletělo. Zatímco stepuji u zvonků, odolávám pokušení rozeběhnout se za vzpomínkami a spatřit tu malou černovlasou holku, která se schovávala za závěsem a dychtivě čekala, kdy už ji půjdou hledat. Čekala, trpělivě čekala, a nikdy se nedočkala.

Nestačím rozjímat dlouho, Jana mě pustí dovnitř a posprejovaná umakartová kabina mě vynese do jedenáctého patra. Už na prahu je znát, že se tu obrací každá koruna, přesto jsem Janě její domov vždy záviděla. Taky jsem toužila po tom, aby byl vzduch u nás doma prosycen výpary z kuřecí polévky namísto nikotinu.

„Ahoj, Terezo,“ přivítá mě Janina máma mile, zatímco její protivný otec mě pozdraví na půl pusy. Nikdy mě neměl rád a moji matku... na té nenechal nit suchou. 

„Dlouho jsem tě neviděla, čím jsi starší, tím víc se podobáš matce,“ pokračuje Janina máma, aby řeč nestála. Vezmu to jako lichotku a usměju se. Odložím si, bunda je stále cítit zatuchlinou z lodi, trochu se bojím, aby nezamořila celou předsíň.

Janina máma mě zve do kuchyně, zrovna nalévá vývar. Jejich odvěká tradice scházet se večer k prostřenému stolu mě fascinuje. Když jsem občas tajně přišla na návštěvu, většinou když byl Janin táta v práci, dostala jsem večeři. Jejich skromné knedlíky s vajíčkem mi neskutečně lahodily. Takhle se stravují andělé v ráji, pomyslela jsem si pokaždé. V dětské naivitě mi nikdy nedošlo, že ujídám z porce někoho jiného.

Sice mě mnohem víc zajímá heslo na wi-fi a obsah záhadné zprávy, netroufnu si ale zdržovat. Silná nudlová polévka mi po dvou dnech hladovění vlije energii do žil a se stejnou chutí se pustím do chleba se šunkou.

„Moc mě mrzí, že jste se s Vláďou pohádali,“ řekne Janina máma. „Tenkrát jak jsem tě s ním viděla, říkala jsem si, že to je přesně kluk pro tebe. Milý, pohledný, pracovitý...“

„Utíkáním od problému se nic nevyřeší,“ skočí jí do řeči ten morous. „Tereza se musí vrátit k příteli.“

Je mi nepříjemné, jak o mně mluví. Jako bych snad ani neseděla vedle něj.

"Ale tati, on jí..." začne Jana a já po ní šlehnu pohledem, aby mlčela.

"To nejde. Rozešla jsem se s ním," řeknu místo toho. 

„Jen jestli se nerozešel on s tebou,“ nechá se slyšet Janin táta. „Stačí si domyslet důvod. Jaká matka, taká Katka.“

Zčervenám. Máma byla v Krči známá firma, rozvrátila nejedno manželství. Dokud byla mladá, měla na to, pak začala chátrat a musela vzít zavděk štamgastem ze svého oblíbeného baru. Vypadala jako jedna z nich - tváře jí oduly, nos protkaly červené nitky a vlasy si barvila jen, když si vzpomněla. Moje kdysi krásná maminka.

„Na všechny chlapy zkoušela stejnou pohádku,“ pokračuje on. „Jak jí všichni ubližujou, jak je osamělá, jak touží po troše lásky...“

„To přece nemůžeš vědět, co těm chlapům vykládala,“ přeruší ho Janina máma. „Snad jsi u toho nebyl, ne?“

Janin táta si nervózně odkašle. „To je jedno, co vykládala, Tereza je stejná jako její máma a ten kluk si to pochopitelně nenechal líbit.“

„To se pletete,“ ohradím se rázně. „Vláďovi jsem nezahýbala."

Je mi hanba, protože máma tu je, cítím jakousi zvláštní energii ve stísněném prostoru jídelního koutu. O mrtvých jen v dobrém, říká se. Nemůže se bránit a vykřičet do celého světa, že její pověst byla chatrná, ale i tak ji o notný kus předběhla.

Náhlá řacha způsobí, že všichni leknutím nadskočíme, jako kdyby nám u ucha vybuchl granát. Zarámovaná rodinná fotka, zakrývající díru ve zdi, se právě sesunula k zemi. Plexisklo naštěstí pád ustálo.

Tak přecijen se máma umí ozvat!

Vichr, který venku necitelně cloumá větvemi, se znovu opře do oken a rozrazí nedovřenou ventilačku. Zasměju se vlastní pošetilosti, to vítr shodil ten obrázek. Anebo ne???

„Tereza za svou rodinu nemůže,“ ozve se Janina máma a konečně se na mě otočí. „Na pár dní můžeš zůstat u nás. Zítra se ti pozeptám v práci, možná některá z kolegyň shání spolubydlící.“

Pracuje na poště za přepážkou a její kolegyně jsou prý samé mladé holky, většinou mimopražské. Je mi jedno, s kým budu sdílet příbytek, jsem nenáročná a jedna místnost s postelí mi bohatě stačí.

"Taky se může vrátit k otčímovi," utrousí ten protiva.

"Neblázni," řekne Janina máma. "K tomu ochlastovi? Koneckonců... vždyť je to pro ni cizí člověk." 

Janin otec se víc nevyjadřuje, jen na mě divně kouká, netuším, co se mu honí hlavou, ale docela ráda bych to věděla, proč ke mně chová takovou zášť, proč si mě občas tak zkoumavě prohlíží a pak přistiženě uhýbá pohledem, proč někdy mívám pocit, jako by se mě snad bál? Mlčky nabírá polévku, na stole položené dvě předloktí ve vykasaných rukávech. I tak má Jana štěstí, pořád lepší zamračený táta než žádný. Svěšené koutky jeho přísných rtů táhnou dolů unavenou, povolenou kůži. Kolik mu asi bude? Čtyřicet pět? Padesát? Napadne mě, že zamlada mohl být docela hezký. Jestlipak se někdy uměl usmívat?

A pak už jen cinkají příbory, u stolu je ticho, nikdo nemluví a ani nemusí, protože když jsou lidé opravdová rodina, všechno si řeknou beze slov, a já si vědomě ubližuji, když si představuji, že do té rodiny patřím, když moje fantazie kreslí v hlavě, že tu sedí máma, táta a jejich dvě dcery. V krku mi bobtná kus chleba se šunkou, už to zas přichází.

Položím nedojedený krajíc na talíř a vypravím ze sebe: „Já už nebudu, nezlobte se.“

„Za to se nemusíš omlouvat,“ řekne Janina máma měkce. „Zabalím ti to jako svačinu na zítra do práce.“

Vstanu a abych vyjádřila vděk, že mě u sebe nechají bydlet, sama od sebe sklidím nádobí a opláchnu je. Chci, aby ten bručoun viděl, že jsem alespoň k něčemu platná, aby mi věnoval alespoň jedno milé slovo.

„Tady se šetří,“ peskuje mě nad dřezem. „Nádobí nemyjeme pod tekoucí vodou.“

Nebudu to s ním mít lehké.

Po večeři se osprchuji, vezmu na sebe Janinu noční košili a konečně se připojím k wi-fi. Ruce se mi třesou tak, že se pomalu netrefím palcem na displej. Facebook okamžitě naskočí a Jana se mi dychtivě nalepí na rameno. Jakmile se tajemná zpráva zobrazí, nahlas předčítá: Ty sis změnila číslo, Terezo? Od rána ti píšu jak kretén, a nejsi schopná odepsat!

Z profilovky se na mě zubí Vláďa. Krucinál, zapomněla jsem si ho vyhodit z přátel.

Zklamaně si povzdychnu.

„Neboj, Terko,“ konejší mě Jana. „Viděla jsi, kolik lidí už sdílelo tvůj příspěvek? Tátu s tebou hledá půl republiky!“

Posadím se na okenní parapet a nepřítomně civím na miniaturní svět z jedenáctého patra. Stovky osvětlených čtverců na mě upírají zrak.

Něco mě táhne dolů. Volá mě k sobě Bůh, nebo spíš Smrt? Komu bych na tom světě chyběla? Kdo by uronil slzu nad mou bílou rakví?

 

xxx

 

4. kapitola

 

Ranní vstávání stojí za to. Schválně jsem si o dost přivstala, abych nikomu neblokovala koupelnu, ale Janin táta mou snahu ani slovíčkem neocenil. Když si oplachuji obličej, provokativně bouchne do páky vodovodní baterie.

„Voda je drahá,“ vysvětlí nepříjemně. „Laskavě šetři.“

Jsem vděčná, že mám střechu nad hlavou, a tak všechny jeho uštěpačné poznámky trpělivě snáším. Dnes se mi spalo jako princezně, v čistých nadýchaných peřinách a bez obav o vlastní bezpečí. Jak úžasný pocit, usínat odproštěna od všeho strachu. U Jany budu moct zůstat jen do pátku, protože na víkend přijede hladový mamánek s taškou špinavého prádla a nebude tu pro mě místo. Je teprve pondělí, ale už přemítám, kam se na ty dva dny vrtnout, určitě nechci zařizovat bydlení na poslední chvíli. Tentokrát to snad nebude takové drama, ve středu je desátého a přijde mi na účet sirotčí důchod, tak bych si mohla na sobotu a neděli zaplatit samostatný pokoj na ubytovně nebo v hostelu pro turisty.

Po nudném výukovém týdnu se nemůžu dočkat praxe, kdy budu mít opět možnost uspokojit své aranžérské choutky. Od září chodím do jednoho malého lahůdkářství, starám se majiteli o výlohu a vyrábím dárkové koše, které si zákazníci objednávají přes internet.

Na praxi se těším, na kolektiv už méně. Majitel obchodu, pan Spěváček, je sympaťák, což se ovšem nedá tvrdit o Tomášovi, jeho synovi. Ten kluk mi prostě nesedí, je šíleně namyšlený a ty jeho trapné, posměšné hlášky! Vloni vybouchl u přijímaček na medicínu, takže ho starý Spěváček na rok zaměstnal u sebe. Ten floutek si nenechá ujít sebemenší příležitost, aby dal celému světu najevo, komu tenhle rodinný podnik říká pane. Celému světu, a především mně. Není ošklivý, to ne, takový docela obyčejný blonďák, metr osmdesát, ale jakmile otevře pusu, stojí to za to.

A paní Spěváčková je kapitola sama pro sebe. Trpí utkvělou představou, že si na mě její manžel dělá zálusk. Starý Spěváček se ke mně chová slušně, občas zavtipkuje, ale to je všechno, takže její konspirační teorie vzbuzuje úsměv. O synáčka strach nemá, ví moc dobře, že se dvakrát nemusíme.

Je devět pět a do prodejny míří první zákazníci, natěšení na čerstvou, voňavou šunku. Spěváček vyžaduje, abych chodila alespoň deset minut před otevřením a dnes mám zpoždění, první přesun z nového bydliště v Krči jsem si špatně načasovala. Určitě mě pokárá, to nemám ráda. Normálně chodím zadním vchodem, vždycky zazvoním a počkám, než mi někdo otevře, ale teď už to nemá smysl. Zvoneček nad dveřmi mě mile přivítá.

Mladý Spěváček je tu sám, jeho rodiče si asi někam odskočili. Oddychnu si.

„Se ti rozbily ty tvoje Rolexky, ne?“ utrousí místo pozdravu a dál nerušeně krájí šunku. Často si utahuje z mého oblečení a myslí si, kdovíjak není vtipný. Ano, nechodím od hlavy až k patě ve značkovém jako on, bunda, kterou mám na sobě, je z výprodeje a slouží mi už třetí sezonu. Nemám totiž bohaté rodiče. Nemám žádné rodiče, což ten borec ani neví, nesvěřuji se se svým soukromím na potkání.

Pár vteřin odolávám pokušení strčit mu do elektrického kráječe ruku. 

Zabručím na pozdrav a odeberu se do zázemí. V malé šatně se převléknu do reklamního trika. Spěváček si potrpí na stejnokroj, ačkoli převážnou část dne stejně trávím vzadu, kde mě nikdo nevidí, a aranžuji dárkové koše. Na každém si dávám záležet, v každém zůstane otisk mne samotné. Jsou tematicky různorodé, Spěváčkův sortiment je bohatý: od uzenin, přes sýry, paštiky, olivy, sušená rajčata, až po nejrůznější odrůdy vína.

Když nakouknu na prodejnu, mladý Spěváček zrovna obsluhuje.

„Táta vzkazuje, že dneska spolu budeme dělat tu vánoční výzdobu,“ vzpomene si. "Vzadu máš objednávky z e-shopu, tak sebou hoď."

Pravda, starý Spěváček o té výloze mluvil už minule, prý si máme pospíšit, protože všechny obchody najely na Vánoce už v říjnu a knihkupectví na rohu, premiant, má girlandy ve výloze dokonce od léta. Ale já si spíš myslím, že je vloni zapomněli sundat.

Vrátí zákaznici drobné a křikne na mě: „A nasaď úsměv, tváříš se, jak kdyby tě bolely zuby.“

Jsem tu teprve pár minut a už mám sto chutí se na toho kluka vrhnout, servat z něj oblečení jako nadržená fanynka a...

Zavřít ho do chlaďáku!

Na nástěnce je připevněn papír s objednávkami - dvě sýrové kazety a jeden Gurmánský zážitek. Jen kouknu na název a zpaměti vím, co do nich patří. Lahůdky, určené pro lepší lidi.

Jdu do skladu pro proviant, zalezu si do kanclu a pustím se do práce. Sýrové kazety mám hotové raz dva, gurmánský koš s výběrem francouzských terin je trochu náročnější na vázání. V žaludku mi kručí, mám pocit, že paštika voní i přes sklo, představuji si, jak ji roztírám na čerstvě upečenou bagetu a hladově se do ní zakusuji, božská masová pěna s mandlemi se mi rozlévá na jazyku...

Imaginární hostinu přeruší bouchnutí dveří.

„Terezo, dobrý den,“ nakoukne do kanclu starý Spěváček. „Tomáš vám určitě říkal, že dnes budeme dělat tu výlohu. Až to tady dokončíte, běžte za ním do skladu...“

S povzdychem uložím paštiku do koše, tahle pochoutka zkrátka není pro mě, a načechrám slámu v mezerách. Vše zručně zabalím do celofánu, zpevním zlatou stuhou a přicvaknu daňový doklad.

Když přijdu do skladu, Tomáš už má vyndaný umělý vánoční stromek, tak mu ho pomůžu odnést na prodejnu. Postavíme ho doprostřed výlohy, kam oko zákazníka podvědomě padne jako první, to už dávno vím ze školy, že dobře udělaná výloha musí hlavně prodávat. Pak z horních polic ve skladu sundáme ozdoby, jsou jich čtyři krabice, ale jak zjistíme vzápětí, minimálně polovina koulí je nakřáplá.

„Já se picnu," brblá Tomáš. "Někdo na ně asi něco hodil. Budu muset zajet pro nový. Na to mám fakt čas, lítat po obchodech.“

Prohrábnu těch pár koulí, které střet přežily, a najednou dostanu bláznivý nápad. Ono být zavřená ve skladu, kde mě ze všech stran obklopují regály s jídlem, a nesmět si nic vzít, to na psychice zanechá následky. V představách vidím vánoční strom, ověšený dobrotami, které si mohu kdykoli utrhnout...

"Tak ten stromek ozdobte jen do ulice," mávne rukou starý Spěváček, když se dozví, co a jak. "Druhá strana stejně není vidět."

„A co ten stromek ozdobit klobáskama?" nadhodím nesměle. 

Mladý Spěváček dostane záchvat smíchu.

„Myslíš jako v tý pohádce, kde rostly jitrnice na stromech, jo?“ zalyká se. Vůbec mě nebere vážně. 

Starý Spěváček se také rozesměje, ale po chvilce zvážní. "Hele, Tome, ale to není blbej nápad. Jsme lahůdkářství, bylo by to takový stylový..."

Tomáš se ušklíbne, asi ho štve, že to nenapadlo jeho. Dělá mi strašně dobře, že se můžu na malou chvíli vyhřívat na výsluní Spěváčkovy přízně, jako by mi teď kousek z něj patřil, jako bych si ho na chviličku přivlastnila. Vím, že je to nesmysl, Tomáš je jeho syn a vždy mu bude přednější, i když s žádným nápadem nepřijde, zatímco já jsem jen obyčejná učnice, která do jeho podniku chodí na praxi. 

 "Vzadu máme bednu odpisů, tak se tam někdo skočte podívat, co by šlo použít."

"Já tam zajdu," nabídnu se aktivně. Chci, aby viděl, že se práce nebojím, že mi nic není zatěžko. Aby mi třeba zas řekl Terezko.

"Fajn. Tomáši, ty zatím připevníš řetězy, ať Tereza nemusí lézt na štafle."

A tak místo vánočních ozdob věším na stromeček uzeniny a mezery mezi nimi zaplňuji provázky parenice. Dolů naaranžuji umělé jehličí jako kolébku pro láhev Chateau Petit Figeac. Manipuluji vínem opatrně, jak kdybych přenášela křišťálové vázy, litr a půl téhle legrace totiž přijde na dva tisíce čtyřista korun. Je tu tak stísněný prostor, že se mi zvrkne noha a mně to málem podjede. Polije mě horko, už se vidím, jak do dalších Vánoc denodenně vytírám podlahu, abych si škodu odpracovala. A taky by mě hodně mrzelo, kdyby se Spěváček zlobil.

Naštěstí včas vybalancuji, ale i tak mám svědky.

"Ty tam tajně piješ ten Peti Fižak, nebo co?" povykuje Tomáš ze štaflí a vůbec mu nevadí, že je v obchodě paní. Zčervenám, ani přítomnost zákaznice ho neodradí od posměšných hlášek.

Když mám hotovo, neváhám vyjít na ulici a zhodnotit výsledek mé práce. Je bizarní, a zároveň skvělý. Kolemjdoucí se před netradiční výzdobou zastavují, někteří chvíli okukují a pak jdou dovnitř. Možná by jinak prošli bez zájmu. A když tam tak stojím, bezděky mě napadne, jestli budu mít letošní Vánoce vůbec kde slavit. 

Starý Spěváček přijde na obhlídku.

„Dobrá práce, Terezko," řekne. Jak by ne, vždyť jsem si dala záležet hlavně kvůli němu. Aby mi věnoval pěkné slovo. Proč mi na tom vlastně tolik záleží? Snad pro to, že tátu jako je starý Spěváček bych brala všemi deseti. 

Než odejdu, vrazí mi do ruky mikroteňák plný vídeňských párků s dnešním datem spotřeby. „Malé poděkování,“ usměje se mile.

Hned, jak mě propustí, do jednoho se nedočkavě zakousnu, pěkně zastudena. Z kostela naproti vycházejí uplakaní pozůstalí v černých úborech a vzduchem se nesou tóny varhan. Právě dali někomu poslední sbohem.

Z římsy jak na povel vzlétne hejno holubů a vynáší nebožtíkovu duši k oblakům. Na zem se snesou lesklá šedivá pírka. Zakloním hlavu a vpíjím se do mračen nad sebou. Bůh. Je někde tam? S mou mámou? Dívají se na nás?

Prodírám se spěchajícím davem, co nejdál od depresivní scenerie. Červená na semaforu mě zastaví. Tak už naskoč, ty blbej zelenej panáku!

Znenadání se někdo přimkne k mé paži. Zatrne mi, nemám ráda, když kdokoli narušuje můj osobní prostor. Jestli je to kapsář, vyhlédl si špatnou kořist, peníze jsem ukryla do náprsní kapsy, a jinak jsem švorc.

„Varoval jsem tě, že se mě tak lehce nezbavíš,“ ovane mé ucho horký dech.

Nemusím se otáčet, vím přesně, z koho táhne nikotinový odér camelek s filtrem a alkohol na kuráž.

Jak to, že není v práci, napadne mě zcestně v první chvíli.

„Tos nečekala, co?“ dýchá mi na krk.

Naskočí zelená a já zběsile vykročím, abych se pod ochrannými křídly davu mohla přenést přes přechod. Vláďa mě k sobě strhne, jen zavrávorám.

„To si myslíš, že jsem se hodil marod jen proto, abys mi pláchla?“

„Už jsem ti jasně řekla, že je konec!“ cedím mezi zuby a pokouším se vymanit.

„Od pátku ti píšu na mobil i na Fejs jak idiot, a nestojím ti za jediný slovo. Co mám udělat, Terezo? Mám si před tebou kleknout a odprosit tě?“

Zakymácí se a k mému úžasu skutečně padne na kolena a zaboří zánovní, světle modré džíny do marastu dlažebních kostek.

„Vrať se ke mně, prosímtě,“ mumlá opilecky a klesá v mých očích stále hloub. „Nedávám to bez tebe, přísahám, že už se tě nikdy nedotknu.“

Svírá přitom mé prsty jako při žádosti o ruku. Vypadá to, že je jemně a něžně mne ve své dlani, pravda je ovšem taková, že mi bolestivě drtí klouby, až se mi dělá nevolno.

Je mi šíleně trapně, kolemjdoucí se totiž zvědavě otáčejí. Nemohu se vyprostit, protože jakmile se pohnu, Vláďa můj záměr odhadne a sevře mě pevněji.

„Prosím!“ naléhá a oči se mu plní slzami. Už mě rybník v jeho oku nedojímá.

Tři zmalované puberťačky projdou kolem nás a závistivě si mě změří. Asi nechápou, na co čekám, proč jsem tomu hezounovi už dávno neskočila okolo krku.

„Okamžitě mě pusť!“ zašeptám. Nerada jsem středem pozornosti, nesnáším to.

Jeden chlápek dokonce neváhal položit igelitku s nákupem na zem, aby mohl téhle taškařici přihlížet.

Ke všemu v dálce zahlédnu mladého Spěváčka, právě vyšel před obchod a zvenčí si prohlíží výlohu. Pozdvižení uprostřed chodníku ho zaujme a neváhá se jít podívat blíže. Sakra, to mi ještě chybělo! Zítra se mi zas pěkně vysměje.

Naštěstí se na rohu vyloupne uniforma a rutinně zevluje při pochůzce. 

„Jde sem policajt, pust mě, nebo začnu křičet,“ zavrčím výhrůžně.

Povolí stisk, zbabělec. Ztěžka vstane a jeho vřelý pohled rázem vychladne.

Nakloní se ke mně a naservíruje mi alkoholové výpary rovnou do obličeje: „Ještě jsme neskončili, holčičko, to si piš. Půl roku jsem tě živil, všechno mi hezky splatíš, a ne prachama!“

Nechám ho tam stát, i s tou opicí na zádech.

Masa bund a kabátů mě ochotně pohltí a já se té frašce s úlevou vzdaluji.

 

Tramvají sjedu do Bílé labutě, kam chodí Jana na praxi. Musím na ni počkat do čtyř, nemám klíče. Janin táta mi je pochopitelně odmítl dát.

Párky ohřeje Janina máma k večeři. Původně měla přichystané jen zapečené brambory se sýrem, a tak mám dobrý pocit, že můžu zpestřit jídelníček. Bez řečí jsem také prostřela, jídelní stůl jsem vyzdobila jak na svatební hostinu. Ten protiva s námi dnes nevečeří, má odpolední. Hned mi bude lépe chutnat.

„Našla jsem ti podnájem,“ oznámí Janina máma, zatímco mi na talíř sype brambory. „U jedné kolegyně, má volný pokoj. Je to na Chodově, kousek od metra. Naproti je park, můžeš tam chodit běhat.“

Srdce poskočí, problémy s noclehem na tento víkend jsou vyřešeny. Konečně budu mít kousek místa, kam se vracet. Udělám si z něj doupě s plakáty, přesně takové, jaké jsem měla doma. A nad postel si pověsím fotku Sevilly, abych nezapomněla na svůj sen.

„Ale až od prvního ledna,“ upřesní. „Její spolubydlící se stěhuje do vlastního a předávačku mají v prosinci."

Povadnu. Takže ještě dva měsíce budu muset klepat na dveře a nasazovat prosebný výraz voříška z pořadu Chcete mě? Jsem bezdomovec teprve pár dní a kolik úsilí už jsem musela vynaložit, abych ty tři noci přečkala.

Jana se rozzáří. „To je super! A do tý doby bude Terka bydlet u mě v pokoji.“

Janina máma si povzdechne: „Kdyby záleželo jen na mně. Ale slyšela jsi včera tatínka, podle něj by se měla vrátit k Vláďovi.“

„Ale to přece...“ namítne Jana, ale stisknu jí ruku a ona včas umlkne. 

Po večeři si ještě zajdu zaběhat, nikam daleko, jen po sídlišti, abych si pročistila hlavu a nevypadla z kondice. Záměrně se snažím vyhnout našemu baráku, ale táhne mě to k němu jako magnet. Zastavím se na chodníku a zakloním hlavu: v oknech ve čtvrtém patře se svítí. Kdo tam asi teď bydlí? Jaroslav si potom, co jsem odešla k Vláďovi, našel podnájem někde na Jižním Městě a k nám se nastěhovali noví nájemníci. Snad jsou to dobří lidé, napadne mě zcestně, jako by na tom snad záleželo.

Běžím zpátky k Janě a na tváři mě lechtají slzy. 

Před spaním ze zvyku zkontroluji Facebook. Nová soukromá zpráva mě nadzvedne z lůžka.

„Jano, poslouchej!“ zacloumám kamarádkou a nahlas předčítám: „Nazdar Terezo, jsem ten, koho hledáš.“

 

xxx

 

5. kapitola

 

Jsem ten, koho hledáš...

Zpráva přišla před hodinou a půl od uživatele, který si říká Harley Ostravak. Bez interpunkce, což odkazuje na zarytého patriota.

„Ostravaci mají kratke zobaky," pronesla jednou naše matikářka, rodačka z Vítkovic. Její hláška se mi teď samovolně vybavila a automaticky mi pozvedla koutky.

Upřímně, nechápu lidi, kteří se na Facebooku schovávají za nejrůznější přezdívky, a už vůbec ne vtipálky, co si jako profilovku nahrají portrét svého psa.

Z displeje mobilu na mě cení zuby škaredý buldoček.

Kdo má rád psy, má rád lidi, tvrdí staré přísloví, to by mohlo být dobré znamení.

Harley Ostravak tu má vedle svého čtyřnohého miláčka několik dalších fotek – romantická zátiší, zasněžené vrcholky hor, vodopády. A také starší, ale udržovanou motorku Harley Davidson. Obrázek nablýskané mašiny působí vedle melancholické scenerie jako pěst na oko. Drsňák s rozervanou duší umělce? Tenhle člověk bude nejen amatérský fotograf a oddaný pejskař, ale i vášnivý motorkář. A jeho přezdívka napovídá, že nejspíš pochází z Ostravy. To by sedělo, moravskoslezskou metropoli lze bezpochyby považovat za takovou dálku.

Jana mi nahlíží přes rameno. „Jé, stejnou motorku měl náš děda z Pelhřimova. Táta na ní jezdíval.“

„Cože?“ vybuchnu smíchy, ale vzápětí se ovládnu, připadá mi to vůči Janě neuctivé. „Vůbec si nedovedu tvýho tátu představit na motorce. On se umí i odvázat?“

„Zamlada jo.“

Pobaveně zavrtím hlavou a představuji si, jak Janin otec, ten věčně zakaboněný pán, prohání na dědově pekelném stroji holky.

„Má tam nějaký selfíčko?“ funí mi Jana za krk dychtivě. „Ať vidím, jestli jsi mu podobná.“

Projedu všechna jeho alba s fotografiemi, ale na žádné není on. Jen ta motorka, krajinky a pes.

Ve zprávě uvedl své telefonní číslo, a tak ho bez zaváhání vytočím. Toužím slyšet hlas tajemného Harley Ostravaka, hned teď! Jana mě zabrzdí, je už půl jedenácté a kdybych ho probudila, moc dobře bych se neuvedla.

Ještě chvíli společně prohlížíme fotky, na kterých je zvěčněn vypulírovaný vozový park motorkářského klubu.

„Ostrava, Harley Davidson....,“ vyjmenovává Jana nadšeně. „To všechno odpovídá. Vypadá to, žes ho vážně našla.“

„Moc se neraduj,“ krotím ji. „Splňuje jen tři požadavky ze čtyř.“

„Ze čtyř?“ podíví se Jana. „Tvůj otec není z Prahy, jezdí na motorce a hraje na kytaru. To jsou tři kritéria, který hledáme. Jaký je to čtvrtý?“

„Že měl něco s mou mámou,“ uculím se. „Nebo si snad myslíš, že máma otěhotněla dopisováním?“

Jestliže jsem se narodila začátkem listopadu, k mému početí muselo dojít někdy v únoru. Je možné, že se poznali v létě, máma vyrážela každý rok s partou na čundr. Pak spolu pár měsíců chodili a jednoho dne se za ním máma vypravila do rodného města a ukázalo se, že ji akorát tahal na nos, jak se tenkrát vyjádřila babička. Napadne mě, jestli náhodou nebyl ženatý. Z uražené ješitnosti mu pak zatajila, že čeká dítě. Tahle se to muselo stát, vím to přesně. Stokrát opakovaná lež stává se pravdou.

Celý život se mi zdá o černém stínu pod kapucí. Usínám s vzrušující vidinou, že zanedlouho možná pohlédnu do tváře, která stín vrhá.

Hned jak mi ráno  na nočním stolku zazvoní mobil, popadnu ho do ruky a bojuji s pokušením vytočit kombinaci čísel, kterou jsem před spaním omílala v duchu tolikrát, že ji znám nazpaměť. Přemůžu se, vytáhnout kohokoli z postele takhle brzy se vážně nehodí. Vydržela jsem čekat osmnáct let, nějaká ta hodinka už mě nezabije.

V téhle rodině začíná všední den hodně brzy, protože Janina máma chodí do práce na sedmou a pár minut po šesté se všichni scházejí na společnou snídani. Kafe, čaj, nějaké to rozmrazené pečivo. Po ránu nemívám na jídlo pomyšlení, ale prázdný žaludek baží po jakémkoli soustu, a tak přijmu pozvání ke stolu a ostýchavě si podám rohlík a jeden trojúhelník taveného sýra. 

Janin táta se na mě ani nepodívá. Cinkotu lžiček o porcelán dělá kulisu Snídaně s Novou.

Jakmile mi proběhne hlavou, že za chvíli uslyším hlas muže, který je možná mým biologickým otcem, ruce se mi roztřesou tak, že nechtěně převrhnu svůj šálek s překapávanou kávou. Novotou zářící ubrus se promění v piják a ochotně černou louži vsákne. Vyskočím jak panák na pružině. Zareagovala jsem pozdě, tmavá tekutina mi stačila potřísnit i džíny, a docela dost, budu muset celé kalhoty namočit do vany.

„Omlouvám se,“ špitnu a rychle se snažím škodu zmírnit papírovými utěrkami. Skvrna na bílé naškrobené látce má velikost dlaně, nejspíš na ní i po vyprání zůstane mapa a ubrus bude na odpis. Mrzí mě to už proto, že v téhle skromné domácnosti má všechno svá nejlepší léta za sebou a nové prostírání určitě dostala paní domu k Vánocům nebo k narozeninám.

Janina máma si jen povzdychne, ale její manžel málem dostane infarkt.

„To se mi snad zdá,“ zahřmí. „Tebe nenaučili stolovat? Nemáš základní návyky! I když nevím, proč se divím, doma jsi odkoukala úplně jiný věci.“

„Vždyť se zas tolik nestalo,“ zamlouvá incident Janina máma. „Snad to půjde vyprat.“

„Jestli ten flek nepustí, tak si mě nepřej!“ brunátní on. „Koupíš novej ubrus, rozumíš?“

Zatnu zuby, nic jiného mi nezbývá. Vláďovi jsem trpěla, aby si ze mě udělal boxovací pytel jen proto, abych neskončila na ulici, s Pavlem jsem se vyspala, jen abych na tý ulici neskončila zas, přeci mě teď nerozhodí řev jednoho cholerika.

„Neudělala jsem to schválně,“ sypu si popel na hlavu.

„Tati, ten ubrus se mámě stejně nelíbil,“ ozve se Jana a raní tím dárce na nejcitlivějším místě.

„Ty mlč,“ uzemní ji. „Vybrala sis povedenou kamarádku, jen co je pravda.“

Tuhle větu jsem slyšela z jeho úst tisíckrát.

Ani Jana, ani její máma se neodváží více odporovat. Ještě chvíli si mě ten člověk nepřátelsky měří, je mi trapně, tak raději odvrátím zrak a nepřítomně zírám do šera za oknem.

"Spálila ses?" zeptá se nečekaně a když se otočím, spatřím v jeho očích záblesk lidskosti. Nerozumím tomu, vždyť ještě před malou chvílí mě cupoval na kousky.

Zavrtím hlavou a jeho rysy znovu ztvrdnou, jako by si předtím jen na vteřinku odskočily z předepsané role mrzouta. Káva na mých stehnech vychladla a nepříjemně studí. Paráda, v čem půjdu na praxi? Žádné náhradní kalhoty nemám a do těch Janiných se vejdu dvakrát. Přestože jsme si podobné v obličeji, postavu máme úplně jinou.

„Pojď, půjčím ti něco na sebe,“ zavede mě Janina máma do obýváku a vyloví z šatní skříně hnědé manšestráky. Zkusím si je, v pase mi jsou dobře, ale nohavice mi končí těsně nad kotníky, vypadám, jak když čekám povodeň. Polité džíny nestačily uschnout, musím tu ostudu přežít. Mladý Spěváček tenhle módní přešlap určitě nenechá bez povšimnutí.

 

Nedočkavě postávám před napůl vytaženou roletou už ve třičtvrtě na devět. Na malém prostranství před obchodem je prázdno, první nedočkavci se začnou trousit až za pár minut. Kolébám se na zábradlí a o překot potahuji z marlborky, kterou jsem vyžebrala od jednoho frajera na metru. Jsem tak nervózní, že mě nic jiného než cigareta neuklidní. Tentokrát mě máma nechá žít, sklo výlohy, ve které se vyjímá drahé Chateau Petit Figeac, neodráží její vyčítavý pohled.

Číslo jsem si v mobilu uložila pod názvem Kandidát 1. Ruce se mi klepou tak, že udržím sotva cigaretu, natož mobil. Vydechuji kouř nosem a naslouchám vyzvánění. Srdce duní, až mám pocit, že mi prorazí žebra. Možná je ještě brzy, co když má dnes zrovna volno a vyspává? Nebo je po noční směně? Anebo nezvedá neznámá čísla?

„Karas, prosím,“ ozve se odměřený nikotinový chraplák, tipuji tak padesát.

Hm... na první dojem žádný sympaťák.

Trémou se mi stáhnou hlasivky a nejsem schopna slova. Karas. Černý stín pod kapucí dostal první jasný obrys: příjmení. Můj otec se možná jmenuje Karas.

Zmocní se mě panika. Jak mu mám říkat? Mám mu tykat, nebo vykat?

„Kdo volá?“ vyjede podrážděně, když se dlouho neozývám.

V hlavě mám tak vygumováno, že si nevzpomenu ani na svoje jméno.

„Tady... tady... Tereza,“ vykoktám se zpožděním.

„Jaká Tereza?“ osopí se.

„Ta, co hledá otce přes Facebook.“

„Jó, to seš ty?“ vyhrkne a rázem krájí slova jak kostku másla. „Jsem rád, že ses ozvala.“

Čekám, že se bude vyptávat na všechno možné, přecijen se člověk nedozvídá každý den, že mu po světě osmnáct let běhá dcera, ale Karas začne vykládat, že byl v noci někde kalit, název podniku ani nezachytím, a že jsem ho probudila, a proto byl tak nepříjemný.

„Jak jste přišel na to, že jste můj otec?“ sonduji pochybovačně.

„Jsem to stoprocentně já,“ dušuje se. „Na tý fotce jsem hned poznal svou bejvalku a umím snad počítat, ne?“

Že se o mámě vyjadřuje s despektem jako o bejvalce, je mi nepříjemné, i když vím, že se rozešli ve zlém. Musí si být otcovstvím vážně jistý, jen samaritán nebo naprostý blázen by si na bedra naložil břemeno zodpovědnosti pro nic za nic.

„A taky odpovídám popisu,“ doplní. „Hraju v amatérský rockový kapele, v létě s klukama obrážíme fesťáky.“

Tenhle střípek do mozaiky zapadá. Jestliže v létě s kapelou cestují po celé republice, máma se s ním mohla seznámit na jednom z koncertů.

„Máte nějakou fotku?“ dotazuji se trochu nesměle. „Na Facebooku jsem žádnou nenašla."

Karas s přezdívkou Harley Ostravak se upřímně zasměje. „Nebudeš mi to věřit, ale strašně nerad se fotím. Jsem nefotogenickej, na každý fotce vypadám jak debil.“

Jo, tomu se dá věřit, taky se nerada fotím, ovšem z jiného důvodu – nebaví mě pózovat.

„Proč jste se rozešel s mou mámou?“ zkouším ještě.

„To přece nebudeme rozebírat po telefonu,“ přeruší mě. „Všechno si povíme osobně. V pátek končím dřív, přijeď do Ostravy, seznámíme se a trochu zapaříme...“

Všechno si povíme osobně. To znamená, že si pro pravdu budu muset jet nějakých čtyřista kilometrů. Nečekám, že mi kandidáti na otce budou zvonit u dveří, aby mi ušetřili práci. Jsem připravená na to, že má pátrací akce bude plná překážek a budu muset hodně obětovat.

„Přijedeš, nebo ne?“ naléhá chraplák na drátě. „Rád bych tě poznal, máme co dohánět.“

Ano, budu muset hodně obětovat a výlet na druhý konec republiky je to nejmenší. Nakonec mohu být ráda, že tenhle adept nebydlí v Austrálii.

„Jo... přijedu.“

„Tos mi udělala radost, Terezo,“ řekne. „Pošlu ti adresu restaurace, kde se sejdeme. Čau.“

Zavěsí tak rychle, že jsem mu ani nestačila oznámit, že máma umřela. Ani se na ni nezeptal.

Tupě zírám na marlborku s ohnutým válečkem popela a přehrávám si v hlavě uplynulý rozhovor. Jo, mohl by to být on. Možná netrefím cíl první ranou, ale i ta naděje mi stačí ke štěstí.

Na římse kostela se promenádují hejna holubů a čekají na další duše zemřelých. Těkají krky a upírají zrak mým směrem. Nechte si zajít chuť, já mám teď strašnou touhu žít!

Mladý Spěváček právě vpouští hlouček zákazníků dovnitř. No nazdar, už je devět. Snění, že by Karas mohl být mým otcem, mě přeneslo do jiné dimenze a já zapomněla na čas.

Tomáš stočí zrak k mým kotníkům.

„Čekáš velkou vodu, nebo co?“ utrousí posměšně. Nezklamal.

Zatnu zuby, nesmím se nechat vyvést z míry. Potřebuji jedničku za praxi, kdyby mi na té klasifikaci tolik nezáleželo, poslala bych toho náfuku někam. A jeho matku taky.

„Poslední dobou chodíš pozdě,“ neodpustí si Spěváčková. Narozdíl od manžela mi tyká. „Včera jsi dorazila taky po deváté, Tomáš mi to říkal.“

Otočím se po něm, ten bonzák se usmívá jako neviňátko.

„Promiňte, ale bydlím teď jinde a špatně jsem si to načasovala.“

„Příště si to líp ohlídej. A teď běž dozadu, přišlo dost objednávek. Po obědě je Tomáš rozveze a ty pojedeš s ním, ať je to rychle hotové."

Vyřízeno, odkráčí. Trochu se ošiju, to mám být s tím náfukou zavřená v jednom autě? Zrovna přemýšlím, jestli můžu odmítnout úkol, aniž bych riskovala horší známku za praxi, když zahlédnu, jak se okolo vánočního stromku ve výloze ochomýtá nějaký muž a hýbe pusou, jakoby si mluvil sám pro sebe. Když přijdu blíž, dojde mi, že si nepovídá, ale přežvykuje. Koukám jak blázen, není to žádný sociál, má elegantní dlouhý kabát a naleštěné mokasíny.

„Ty klobásky na stromečku jsou dekorace,“ upozorním ho jemně.

„Tak to se omlouvám,“ zrozpačití. „Myslel jsem, že je to schválně, na ochutnání. Tyhle pikantní jsou výborné, vezmu si třicet deka. Nebo radši čtyřicet.“

Odkážu ho k pultu, kde Tomáš obsluhuje, a odeberu se do zázemí. Starý Spěváček něco dělá v kanceláři, takže musím koše vázat ve skladu. Trochu mě to mrzí, být s ním v jedné místnosti mě naplňuje zvláštním klidem.

Po chvíli všeho nechám a nakouknu mezi dveře.

„Pane šéf... co kdybychom dali do výlohy ceduli, že ty klobásky jsou k jídlu? Kdo chce, utrhne si...“

Starý Spěváček se rozesměje. „Je vidět, že nejste z kšeftu, Terezko. Degustace jsme tu mívali, ale lidi se jen přijdou nažrat, a stejně nic nekoupí.“

„Teď si jeden pán vzal skoro půl kila pikantních klobás, chutnaly mu.“

Zaváhá. „Opravdu?“

A pak svolí, že bychom to teda mohli zkusit, že těch klobásek na odpis má stejně hromadu. Vyhotovím pěknou ceduli, k práci aranžérky patří i grafika, vystavím ji ve výloze, pak si dám k obědu obložený chleba, který mi nachystala Janina máma, a jednu pálivou klobásku, kterou si teď můžu legálně utrhnout a sníst.

Potom pomůžu naložit dárkové koše do kufru firemní Fabie, a usadím se na sedadlo spolujezdce. Máme na seznamu pět zastávek, všechny v centru, kde se obtížně parkuje, takže zatímco Tomáš bude předávat objednávky, já mám čekat v autě, aby panáček nedostal pokutu. Alespoň mě nikdo neuvidí v manšestrákách nad kotníky.

Během cesty mlčím a upírám zrak na ubíhající vozovku, snad to rychle uteče, protože se v Tomášově přítomnosti necítím dobře. Rádio spásně ukrajuje čas. Mladý Spěváček je naštěstí zticha, plně se soustředí na řízení a sem tam od volantu zašilhá mým směrem, vidím to koutkem oka, ale dělám jakoby nic, nechci mu dávat záminku k hovoru. Bojím se ho. Jeho posměšků a urážek.

Přesto vycítím, že mi chce něco říct. Při čekání na zelenou náhle ztlumí rádio a otočí se na mě.

„To bylo romantický, jak tě ten frajer včera žádal o ruku.“

Hlídám semafor, pořád svítí červená a hudba z rádia je sotva slyšet. Vím, že se včera šel podívat blíž, snad ze zvědavosti, stál od nás asi dvacet metrů, takže určitě nemohl rozhovor slyšet a viděl jen to, co vidět chtěl. Iluzi.

Kouká na mě, asi očekává nějakou reakci. „Hm.“

„A... řekla jsi ano?“

Nevím, proč ho to zajímá. Snad aby do mě mohl dál rýpat. „Co je ti do toho?“

Na semaforu naskočí zelená, Tomáš zařadí a Fabie se dá znovu do pohybu. Rozvoz objednávek nám zabere skoro hodinu a půl, a když je hotovo, Tomáš nasedne, zapne si pás a než nastartuje, doráží:

„Tak řekla nebo ne?“

Zabručím: „Dej mi pokoj. Já se tě taky neptám, jestli s někým chodíš.“

„Však taky nejsem na praxi v tvým podniku.“

Zčervenám, tohle od něj bylo vážně sprostý. Raději se odvrátím, aby neviděl moje rudé tváře.

Po chvíli ukáže na řadu aut vedle mého okna. „Vidíš támhleten Renault?“

Ačkoli neodpovím, pokračuje: „Tak ten od našich dostanu, když letos udělám přijímačky na medicínu.“

„Ty se máš,“ odpovím bez zájmu.

„A v čem jezdí ten tvůj kluk, Terko?“ zeptá se jízlivě a já ihned pochopím pointu rozhovoru.

Chci ho sejmout, mám ho plné zuby. „V Meďanovi.“

„Jojo,“ potřese on hlavou. „Četl jsem, že Dopravní podniky nakoupily nový autobusy Mercedes Benz.“

Zbytek cesty s ním neztratím jediné slovo.

Odpoledne proklouznu ven zadním vchodem, mám totiž strach, že na mě i dnes čeká na pěší zóně Vláďa. Stačí, že mi od včerejška zahltil hlasovou schránku patnácti vzkazy. Rutina: Vrať se ke mně. Jen počkej, holčičko. Zbytek jsem si neposlechla, všechny jsem vymazala. I tak neustále natahuji krk přes spěchající dav, připravena vzít nohy na ramena, kdyby se nablízku mihl byť jen cíp jeho oranžové bundy. Naštěstí je dnes asi opravdu v práci, protože bez úhony dojedu do Bílé labutě, kam chodí Jana na praxi. 

Jany šéf je puntičkář a neuvolní ji ani o vteřinu dřív.

„Tak co, mluvila jsi s ním?“ vyptává se dychtivě, zatímco doplňuje do regálů domácí potřeby.

„Jo, mluvila,“ potvrdím nadšeně. „Jmenuje se Karas a je to sympaťák. Byl moc rád, že jsem mu zavolala a víš, co? Pozval mě do Ostravy, prý všechno probereme u oběda.“

Jana vykulí oči. „To je skvělá zpráva, Terko. Konečně budeš mít tátu!“

Vrátím se do reality. Každý kandidát na otce má jen padesátiprocentní šanci jím skutečně být.

„Jano, ale jak poznám, jestli je to fakt on?“

Jana na mě mrkne a zapíchne si prst pod klíční kost: „Já myslím, že ti napoví tvoje srdce. Krev není voda, Terko.“

Mezi regály se mihne její nerudný šéf. „Co je to tady za srocení?“

Na to, že má pracovní sílu za čtyřicet korun na hodinu, ji peskuje dost, hamoun.

Jakmile Jana skončí, zastavíme se ještě na hranolky do Mekáče a večer strávíme v jejím pokoji. Aby neměl její táta řeči, umyju všechno nádobí, co od včerejška zůstalo ve dřezu.

Ani tentokrát nepoděkuje, přestože bych o to stála. 

 

Ve středu odpoledne nedočkavě zkontroluji zůstatek na účtu. Sirotčí důchod se mi připisuje desátého hned ráno, a tak u bankomatu navolím výběr hotovosti dva tisíce. Z přístroje však vyjede papírek se zůstatkem nula. Sociálka se s platbou ještě nikdy neopozdila, peníze mi chodí včas a pokud výplatní den padne na víkend či svátek, posílají částku dokonce s předstihem. Určitě mají nějaký technický problém, třeba nedávno v televizních novinách říkali, že spadl celý registr vozidel.

I ve čtvrtek mi bankomat oznámí stejný výsledek a mě zachvátí panika. Co když mi ty prachy poslali a nějaký hacker mi zkopíroval kreditku? Takových případů jsou plné noviny a je pravda, že jsem posledně nezakryla klávesnici na bankomatu dlaní. Jsem pitomá!

V lahůdkářství je před otevřením jen starý Spěváček, Tomáš má odpolední.

„Pane šéf, můžu chvilku na váš počítač?“

Počítá drobné v kase, tak jen kývne.

Přihlásím se do Internetbankingu a navolím pohyby na účtu. Včerejší datum, výběr hotovosti na přepážce.

Zatmí se mi před očima. Žádný technický problém, žádný hacker. Zapomněla jsem, že Jaroslav má podpisové právo. Zřizovali jsme tehdy účet společně, aby mi na něj mohl po mámině smrti chodit sirotčí důchod.

Vzteky bez sebe vytočím jeho číslo.

„Ále, kdopak to volá?“ provokuje místo pozdravu.

Vyjedu na něj: „Jak sis dovolil vybrat mi prachy?“

„Neřvi na mě, náno,“ umlčí mě láskyplně. „Měl jsem nějakej dluh, musel jsem ho splatit.“

Evidentně stále nemaká a přežívá tak, že si půjčuje od kamarádíčků, kteří se pak pohledávek domáhají pěstmi, takže hasí, co nejvíc hoří.

„Teď jsem kvůli tobě měsíc bez koruny, to tě nezajímá?“

„Copak, copak, ty jsi poslala toho Krasoně do háje? Nebo on tebe?“

Zrychleně dýchám a do očí se mi derou slzy. Rychle mrkám, nesmím brečet, zlomil by se mi hlas a on by to poznal.

„Slíbil jsi mámě, že se o mně postaráš! A místo toho jsi...“

Nedokončím, nemá to smysl, pro toho člověka je škoda každé vteřiny. Típnu hovor a s hrůzou mi dochází, že všechny moje plány berou za své. Karas mi včera večer poslal smsku: Čekám tě v pátek U mlsnýho kocoura na Kostelním náměstí.

Na výlet do Ostravy můžu rázem zapomenout, i na hostel, ve kterém jsem se chtěla přes víkend ubytovat, než se v neděli budu moct nastěhovat zpátky k Janě. Složím hlavu do dlaní a zoufale přemítám, jak z toho ven. Jana mi nepůjčí, sama nemá, a poprosit Karase, aby mi jízdenku zaplatil, nepřichází v úvahu. Vždyť jsem v příspěvku zdůraznila, že od svého otce nic nechci, jen přátelství, a při první příležitosti z něj budu tahat peníze?

Starý Spěváček vejde s dobrou náladou do kanceláře a když mě uvidí, zarazí se.

„Copak se děje, Terezko?“

Vzhlédnu k němu. Jen on mě může zachránit.

„Pane šéf... neměl byste pro mě... nějakou práci?“

Spěváček se rozesměje. „Vy máte pocit, že máte málo práce? Dneska přišla po dlouhé době objednávka na pánskou kytici, tak si to užijete, nebojte.“

Bože, pánská kytice. Minule jsem se s ní trápila půl dne, uherák mi v ní vůbec nedržel, pořád se rozpadala.

„Já myslela... placenou práci. Brigádu. Klidně uklidím, umeju podlahu, dám vám do pucu auto...“

„Holka zlatá, zrovna teď pro vás nic nemám. Po novém roce můžete přijít na inventuru, jestli budete chtít.“

„Chápu,“ řeknu mdle.

Celé dopoledne sklesle motám tu pitomou pánskou kytici, drátky mi v ní nedrží, působí splihle a amatérsky, zkrátka všechno jen ne reprezentativně, a to mám za pár měsíců dělat závěrečné zkoušky. Nakonec mi musí přijít na pomoc starý Spěváček.

„Poslyšte, Terezo,“ řekne. „Jak jste se dnes ráno ptala na tu brigádu, něco mě napadlo.“

Se zájmem vzhlédnu od uheráku.

„Kousek odsud mám pronajatý sklep. Plánuju ho využít jako skladiště, ale teď před Vánoci to nepřipadá v úvahu, musí se tam vymalovat a spousta dalších věcí. Pro začátek stačí, když se připraví zdi, to znamená oškrábat starou malbu... troufla byste si?“

Rozzářím se. „Samozřejmě!“

„No... moc se neradujte, bude to makačka. Tomáš to dělat nechce, takže bych si na to musel stejně někoho zavolat.“

„To zvládnu.“

Spěváček koukne na hodinky a pak sáhne do zásuvky psacího stolu a podá mi svazek klíčů.

„Tu kytku máme hotovou, tak to běžte omrknout a můžete hned začít. Já se odpoledne zastavím. Ve sklepě je topení, jestli si ho budete chtít pustit, upozorňuju, že má prasklou trubku a musíte pod ní dát lavor. Nezapomeňte na to, jinak je do hodiny potopa...“

Moje nálada se rázem obrátí o stoosmdesát stupňů a vidina zítřejšího cesty do Ostravy a setkání s Karasem mě pohání dopředu. Cestou se zastavím v bance a založím si nový účet. Až mi k němu dorazí karta, přijdu zrušit ten starý a tím se definitivně odstřihnu od minulosti. 

Činžovní dům v ulici Karla Engliše najdu snadno, cesta mi netrvá ani deset minut. Světelné čidlo uvnitř domu nereaguje, takže scházím schodiště do suterénu potmě, což není ani trochu příjemné. Bydlet tady, bála bych se, vždyť dole se může schovávat kdokoli. Se zpožděním se rozsvítí světlo. V chodbě jsou troje dveře opatřené mříží, Spěváček mi neřekl, které to jsou, ale klíče pasují hned do těch prvních. Vejdu do zatuchlé místnosti velké asi třicet metrů čtverečních, s malými okny u stropu, utemněnými vlnitou lepenkou. Není tu nic, jen starý gauč, židle, několik banánových krabic a malá umývárna.

A topení. Zkřehle se k němu vrhnu, radiátor je ledový, takže otočím kohoutkem a hned v něm zaškrundá, jak se uvnitř začne rozlévat horká voda. Pod trubku položím lavůrek, který najdu v umývárně, jak mi radil Spěváček. Prohlédnu si zdi, zůstala na nich červená malba a snad i zbytky tapet po předchozím nájemci, v rohu je ale čistý pruh - někdo tu asi pracoval přede mnou, což mi napoví i špachtle a rozprašovač s vodou na umyvadle. Jakmile je příjemně teplo, odložím bundu a pustím se do práce. Brzy ztratím pojem o čase, za což může i ten karton v okně – nevím, jestli se teprve šeří nebo už je úplná tma.

První tahy jsou fajn, mám sílu, ale pak to jde čím dál hůř, tapeta nechce jít dolů, musím špachtlí zatlačit, ruce mě bolí a kůži mám brzy vysušenou a popraskanou. Možná jsem si vzala velké sousto, napadne mě v jednu chvíli, ale jakmile si uvědomím, proč tohle všechno dělám, do žil se mi vlévá nová energie a s nebývalou silou v nich koluje. 

Čas od času zkontroluji lavor pod topením a jakmile je plný po okraj, vyleju vodu do záchoda a znovu položím pod kapající trubku. Kdybych sklep vytopila, Spěváček by určitě zuřil a to by mě opravdu mrzelo. Nechci ho zklamat. 

Starý Spěváček se objeví, když mám půlku zdi oškrábanou.

Chvíli po ní přejíždí očima. "Jak dlouho jste tu byla?"

Polknu nasucho, nic víc mi neřekne? Vždyť jsem tu málem nechala ruce. Možná jsem toho udělala míň, než si představoval. Nebo mi nevěří, že jsem celou dobu byla tady?  

"Nevím, přišla jsem kolem jedenácté..." 

Spěváček mrkne na hodinky, pak vytáhne peněženku a podá mi tři dvoustovky. 

„Klíče si nechte u sebe, příští týden sem můžete zaskočit vždycky po škole a dodělat to.“

Je těsně po páté, takže stovka na hodinu. Je to víc, než jsem čekala, vždyť za praxi platí jen čtyřicet korun. To znamená, že je se mnou spokojený?

"Měl jsem trochu obavy, že tohle není práce pro dívku," řekne. "Ale jak koukám, úplně zbytečně."

Jeho slova mě zahřejí jako doušek horkého čaje, nejvíc ze všeho bych si teď přála, aby roztáhl paže a já se mu mohla schoulit na prsou a on mě pohladil po vlasech a zas řekl Terezko. Samozřejmě že je neroztáhne, proč by to dělal, místo toho si přehodí v dlani klíčky od auta a chystá se za rodinou. Za svou rodinou. 

Snad díky jeho štědrosti a vstřícnosti se osmělím a požádám o volno na zítra.

A on se konečně usměje. "Myslím, že si ho víc než zasloužíte."

Stáhnu topení, vyleju lavor, uklidím ho na své místo a vyjdu před dům. Venku už se stmívá. 

Banka na pěší zóně má ještě otevřeno, tak skočím vložit hotovost na starý účet. V Mekáči si s jedním cheesburgerem sednu ke stolku, připojím se k wi-fi a než by peníze mohly z účtu zase zmizet, rychle si zarezervuji jízdenku online. Internet je dnes kupodivu rychlý, asi to bude tím, že tu sedí jen pár lidí a nezatěžují síť. Volím spoj v deset třicet a vyberu si poslední vagon. Volných míst ve vlaku už zbývá jen čtyřicet pět, udělala jsem dobře, že jsem provedla rezervaci s předstihem.

U Jany si zabalím batoh se všemi věcmi, do neděle se sem beztak nevrátím.

„Neměla bych mu něco přivézt?“ napadne mě.

Jana chvilku uvažuje. „Možná nějakej suvenýr z Prahy?“

Nejspíš má na mysli předraženou matrjošku z Karlova mostu.

„Prosímtě,“ odbydu ji. „Určitě v Praze několikrát byl."

„Tak propisku se jménem?“

„Ani nevím, jak se jmenuje křestním.“

„Hrnek? Tričko?“

„Ne, to ne. Chtělo by to něco osobního...“

Najednou mi svitne. Žádné suverýny, žádná keramika. Vyřazovací metodou mi v hlavě zůstane jediná možnost: mé dětské výkresy. Všichni ti hlavonožci u vánočního stromečku, kteří v mé nespoutané dětské mysli ožívali a hráli divadlo dokonalého Štědrého večera.

Jana přizvukuje. „Jen ať vidí, o co přišel.“

„Jenže ty malůvky zůstaly u Vládi,“ špitnu.

Vím přesně, kde jsou, ve skříňce pod televizí, v bublinkové obálce spolu s vysvědčením ze základky a společnými školními fotkami. V tom spěchu jsem si je pochopitelně nestačila přihodit do batohu.

Po krátkém zaváhání napíšu Vláďovi smsku: Potřebuju tu obálku, co je pod televizí. Můžeš mi ji zítra ráno přivézt ke koni?

Mohl by je vzít cestou do práce - když má odpolední, chodí na jedenáctou.

Reaguje obratem: Jestli ji chceš, přijeď si pro ni.

Musím to risknout. Chci, aby Karas viděl, jak moc jsem trpěla, když u štědrovečerní večeře jeden talíř chyběl.

Naťukám: OK, přijedu, ale předáš mi tu obálku ve dveřích, jasný?

Odpověď přijde za vteřinku: To víš, že jo.

 

Večer trémou nemůžu usnout. Už zítra. Zítra! Za několik málo hodin ho uvidím. 

Jana dávno oddychuje v horním patře palandy a já si zkouším představit, jak asi Karas vypadá, ale vůbec mi to nejde, jako by na sebe černý stín pod kapucí náhle nedokázal vzít žádnou podobu, alespoň ne teď, ne tady.

Svaly mám namožené, bolí mě ruce i záda, z dnešního melouchu jsem úplně vyřízená a potřebovala bych spát a nabrat sílu. Nástěnné hodiny ukrajují minutu za minutou a já ne a ne zabrat.

Z nervozity mi vyschlo v krku, chci se napít, ale bojím se jít do kuchyně, až když se mi jazyk začne lepit na patro, vstanu a tiše se proplížím bytem. V ložnici je zhasnuto, Janina máma už spí. Pootevřenými dveřmi obývacího pokoje promlouvají hlasy herců z televize, ten protiva se asi na něco dívá. V kuchyni raději nerozsvítím, abych ho zbytečně nepřivolala a on mě nepeskoval, že mám šetřit elektřinou. Ve tmě rozeznám obrysy vodovodní baterie, napustím si vodu do hrnku, napiju se a cestou zpět mapuji hrany kuchyňské linky, abych to nenabrala do stehen. Náhle o něco zavadím loktem a vzápětí se ozve rachot, podle zvuku snad porcelánový hrnek nebo talíř. Rychle si kleknu a nahmatám střepy, samozřejmě se ta věc rozbila. Mám na sebe vztek: nejdřív ubrus, teď nádobí.

Rozsvítí se světlo a ve dveřích stojí Janin táta.

„Co to bylo za ránu?“ ptá se přísně. Teď už vidím, že to, co jsem shodila, byl malovaný květináč s kaktusem, který stál na příborníku. Na linoleu se povalují kusy porcelánu a drny hlíny, všude je špína, snažím se střepy co nejrychleji posbírat a ostrá hrana jednoho z nich mě řízne do prstu a já syknu bolestí.

„To snad není pravda,“ vyšiluje on. Je tak vytočený, že mám obavy, aby mi jednu nevrazil. Jana sice říkala, že ženu nikdy neuhodil... ale jsem pro něj žena nebo ještě dítě?

„Na co sáhneš, to...“ Nedořekne, protože si všimne pramínku krve, který mi stéká z palce.

Nepraští mě, jen mě hrubě odstrčí od spoušti na podlaze. „Prosímtě, jdi od toho.“

Zamotám prst do papírové utěrky a je mi trapně, když sleduji, jak vztekle namete kusy květináče na lopatku, do plastové mísy ledabyle nahází hlínu a kaktus do ní přesadí. Něco u toho brblá, nerozumím mu ani slovo, pak vhodí obsah lopatky do odpadkového koše a jde pryč. Po několika krocích se vrátí.

„Dám ti na to Septonex, ať se ti tam z tý hlíny nedostane nějaká infekce,“ řekne, jako by mu na mně bůhvíjak záleželo. Přinese sprej a stříkne mi na ranku. Chci ucuknout, nejsem zvyklá na to, aby mi dospělý chlap foukal bolístky, trochu to pálí, ale nic hrozného, oranžový roztok teče po kůži a Janin otec ho rychle stírá, aby nekapal na zem.

"Dobrý?" ujišťuje se a najednou to není ta nepřátelská osoba, ale úplně obyčejný, starostlivý táta, jako by zapomněl, že já jsem já a že mě odjakživa nesnáší. Nejspíš si to uvědomí také, protože mě pustí a do tváře se mu vrátí odměřenost.

Otočí se ke mně zády a nepříčetně bouchne pěstí do kuchyňské desky. „Přesně tohle jsem nechtěl! Přesně tohleto!“

Nechápu, o čem mluví, ani proč uklízí smetáček do skříňky a tříská u toho dvířky, div je nevytrhne z pantů. A pak beze slova opustí kuchyň.

Když se vracím do dětského pokoje, zaslechnu za zdmi ložnice Janiných rodičů hádku. Její mámu ta rána nejspíš probudila.

Vím, že se to nemá, ale nemůžu si pomoct a zaposlouchám se.

„Příští týden už ji tu nechci vidět, rozumíš?“

„Prosímtě, můžeš mi konečně vysvětlit, co ti na ní tak vadí?“

„Mám pro to svoje důvody...“

Zajedu jako lasička do postele a dusím v sobě obrovské zklamání. Myslela jsem... doufala jsem...

Postel, na které ležím, patří někomu jinému a vždycky patřit bude. Tohle není moje rodina, i když mi to tak na pár dní připadalo. Ale v Ostravě na mě možná čeká rodina opravdová.

 

Hodinky ukazují devět třicet a já se prodírám ranní mlhou směrem k třípatrové bytovce na žižkovském Jarově, kde jsem strávila asi nejdivočejších šest měsíců svého života. Pod balkony se zastavím a zakloním hlavu. Na jaře jsem plánovala zavěsit na zábradlí truhlíky a zasadit do nich petúnie. Kdyby to Vláďa nezkazil, mohli jsme se pyšnit nejkrásnější lodžií široko daleko.

Ale už nebudeme. Na žádné petúnie nedojde, přestože se mě Janina máma dnes u snídaně snažila přesvědčit o opaku.

"Měla byses s tím klukem přecejen usmířit," řekla mi sklesle a já věděla, že u nich dnes snídám naposledy. "V každém vztahu jsou občas černé mráčky, uvidíš, že zas bude dobře..."

Bzučák mě probere z letargie ještě dřív, než se stačím opřít o zvonek, Vláďa mě musel šmírovat z okna. Se staženým hrdlem stoupám po schodišti a v hlavě se mi přehrává horor starý přesně sedm dní. S otlačeným krkem jsem sbíhala do mezipatra, když na mě v předklonu a s dvěma promilemi v krvi syčel: „Stejně si tě najdu, holčičko!“

Ani mě hledat nemusel, dobrovolně se mu servíruji na talíři až pod nos a odevzdaně čekám, až mě začne krájet.

Vláďa stojí ve dveřích, ustrojený do bílé košile s logem hotelu Chandelier. Je naprosto střízlivý, před odchodem do práce by si nedovolil spolknout ani pralinku. To jediné mě trochu uklidňuje, jeho excesy totiž rostly úměrně alkoholu v krvi.

Ruce má však prázdné. Co má znamenat zas tohle? Domluva snad zněla jasně!

„Kde máš tu obálku?“ vyjedu na něj.

„Nenašel jsem ji,“ oznámí lhostejně.

Udržuji si odstup, nejsem včerejší.

„Ve skříňce pod televizí,“ připomenu. „Hoď sebou, musím stihnout vlak.“

Jeho oči zahalí mlha žárlivosti. "Ty někam jedeš?" 

"Do toho ti nic není."

S bohorovým klidem se opře o futro a uvolní mi tak průchod do bytu. „Budeš si muset ty svoje čmáranice najít sama.“

Na vteřinu zaváhám, snaží se mě mermomocí dostal přes práh! Nehodlám se nalákat do pasti, ale... mám se smířit s tím, že jsem se k němu táhla přes půl Prahy zbytečně?

„Tak...dobře, “ svolím. „Ale nech otevřeno.“

Bez řečí mi vyhoví a tiše mě následuje do nitra garsonky.

Nekleká si přede mnou, neprosí, nefňuká. Tentokrát působí nezvykle vyrovnaně. Co když se nad sebou vážně zamyslel?

Za ten týden to tu zpustlo, jak kdyby tu hospodařil starý mládenec. Nelhal, když tvrdil, že to beze mě nedává, ani tu košili do práce si vyžehlit neumí.

Cítím ho v zádech a preventivně na jazyku hromadím sliny. Kdyby narušil můj osobní prostor, atakovala bych ho flusancem mezi oči a okamžitě vzala nohy na ramena. Vláďa je ale jak vyměněný, dokonce zasedne ke stolu a s ledovým klidem dojídá svou snídani.

„Dáš si kafe?“ prohodí s plnou pusou a ukazuje na kouřící termosku.

Jsem jeho vlídným chováním natolik konsternovaná, že kývnu, na svou ranní dávku kofeinu mám neovladatelnou chuť.

„S trochou mlíka,“ připomenu.

Uculí se. „Vždyť já vím.“

Tenhle úsměv mě tehdy dostal. Na chvilku je to zas ten starý Vláďa, který mi na Matějské vystřelil papírovou růži a zapíchl mi ji do vlasů jako v trampské písničce.

S kouřícím hrnkem ke mně zamíří a rysy mu ztvrdnou.

Instinktivně couvnu, ale není kam, zády narazím do balkonového okna. Hlavou mi probleskne, že jsem neskutečně hloupá. To bude titulek!

Čin, ze kterého mrazí. Zrhzený milenec způsobil oběti popáleniny třetího stupně.

Ještě stihnu zakrýt obličej dlaní...

Bezmocné gesto Vláďu rozesměje.

„Přísahal jsem, že se tě nedotknu, tak mi věř.“

Podá mi šálek a vrátí se zpět ke stolu. Nepoznávám ho! Polevím ve střehu a skloním se k malé skříňce pod televizorem. Obálka leží hned na vrchní poličce, přesně tam, kde jsem pro ni při stěhování našla místo. Vláďa se ani neobtěžoval skříňku otevřít, nebo lhal, jako když tiskne. 

Vytáhnu na světlo všechny ty hlavonožce, domky s kouřícím komínem a stromy jako symbol člověka. Kdysi jsem četla, že z dětské kresby se dá vyčíst úplně všechno. Jaký posudek by na mě asi vypracovala psycholožka, kdybych mé výkresy podrobila expertýze?

Z rozjímání mě vytrhne startování motoru před barákem. Povyhrnu rukáv, páni, úplně jsem zapomněla na čas! Vlak mi jede za čtyřicet minut a káva vychladla dřív, než jsem v ní stačila smočit rty. V obýváku je ticho a na stole stojí talíř s drobky od snídaně, Vláďa si nejspíš v koupelně kulmuje ofinu. Zatlačím na posuvné dveře a v zrcadle spatřím jen svůj odraz. To odešel do práce, aniž by se rozloučil? Možná na mě houkl „čau“, a já ho nevnímala, ponořená do svého světa. Sroluji obrázky do batohu a naposledy přejedu očima po interiéru garsonky, kde jsem strávila tolik hezkých chvil. Jen těch hezkých? Proč má člověk tendenci špatné vzpomínky vytěsňovat z mysli?

Obuji se, hodím si ruksak na záda a vezmu za kliku.

Setrvačností zavrávorám. Je zamčeno! Na věšáku chybí náhradní klíče.

Ten parchant mě tu zamknul!

 

xxx

 

6. kapitola

 

Klid, hlavně nepropadnout panice. Bleskově vyhodnotím situaci: jsem zamčená v bytě ve druhém patře, náhradní klíče si odnesl ten šmejd a vlak do Ostravy mi jede přesně za pětatřicet minut. Můžu zavolat policii, ale jak dlouho bude trvat, než se tu muži zákona objeví? A pomůžou mi vůbec? Sice to hrdě hlásají ve sloganu, ale co když se mé historce vysmějí? Ještě mě budou považovat za placenou společnici.

Fajn, tak si zavolám zámečníka. No, a kdo zaplatí výjezd, když mám v kapse čtyři stovky? Vyběhnu na balkon a z hlavy se mi kouří. Pode mnou je zahrádka s keři, dělí mě od ní odhadem pět metrů. Skočit šipku z takové výšky by si netroufl ani kaskadér.

Tak... mám křičet? A kdo mě uslyší? Naproti šumí les a široko daleko není ani živáčka. Bušit na sousední okno násadou od koštěte je také holý nesmysl, dítka školou povinná i jejich pracující rodiče jsou dávno pryč. Bezva, takže jsem v pasti a za půl hodiny mi to jede. Mohla bych jízdenku stornovat a rezervovat si pozdější spoj, ale jak záhy zjistím, heslo na wi-fi Terezaavlada, které jsem tu vždy používala, je neplatné, Vláďa ho musel změnit. Všechny ostatní sítě v dosahu jsou zakódované a mobilní data mám dávno vyčerpaná. Jestli spoj prošvihnu, peníze mi nikdo nevrátí, musela bych na Hlaváku leda tak žebrat na další lístek. Srdce mi buší jako zvon, a to jsem nechtěla panikařit.

Mami, kde jsi teď? Jak jsi tohle mohla dopustit? Teď mlčíš, co? Mám si snad zapálit, abys mě z tý bryndy vytáhla?

Tak znovu: zachovej chladnou hlavu. Stačí mi dostat se trochu níž, pád ze dvou metrů do keřů už přežiju. Samovolně se mi vybaví únikové scénky z akčních filmů.

O překot vyházím obsah Vláďova prádelníku a roztřesenými prsty k sobě svážu dvě prostěradla, čas mě tlačí. Naštěstí jsou to hotelová prostěradla z pevného plátna, Vláďa si je přinesl z práce, být to froté, houpala bych se jak na žvýkačce. Dvakrát dva metry, minus uzle, to je asi třímetrové lano. Víc ložního prádla ten zrádce nemá a nad jeho tričky Lacoste se smiluji. Trochu adrenalinu neuškodí, koneckonců, mám ze základky atletickou průpravu. Obtočím provazem zábradlí a přesvědčím se, jestli drží. Je to jednodušší, než jsem si myslela. Přehoupnu se a pomalu se spouštím jako horolezec.

Celá se třesu, mám strach, aby se látka netrhla, aby uzel udržel mou váhu, tisknu víčka k sobě, nechci se dívat na zem, ačkoli to žádná závratná výška není, křečovitě držím lano a pomalu se sunu dolů.

Jakmile mám pod nohama odhadem dva metry vzduchoprázdna, povolím stisk a...

Dopadnu do pichlavého keře, jen větve zašustí. Žiju, probleskne mi hlavou, když se hrabu na nohy. Kupodivu mě nic nebolí, jen trny mi trochu poškrábaly ruce. Škoda, že mě nesledoval někdo z castingové agentury, počínala jsem si vskutku profesionálně. 

Fouknu na hřbet ruky, abych vysušila drobné kapky krve, a dám se do běhu. Naposledy se otočím přes rameno, otevřený balkon s vlajícím cárem prostěradla zve zloděje na návštěvu. Necítím vinu, kdo jinému jámu kopá...

Nasednu do tramvaje a vydýchávám se. Třiadvacet minut. Cesta na Hlavní nádraží trvá čtvrt hodiny, pak vyběhnout kopec k budově, najít správné nástupiště, to nemůžu stihnout. Na každém semaforu mě polije horko, přece jsem neriskovala zdraví úplně zbytečně!

S jazykem na vestě doběhnu do hlavní haly, myslím, že takhle rychle jsem nezaběhla ani osmistovku na základce. Na tabuli vyhledám odjezdy vlaků a do očí mě uhodí blikající spoj do Ostravy. Dvě minuty, vlak jede za dvě minuty! Prodírám se masou bund a zakopávám o rachtající kufry, kde je, proboha, ten správný eskalátor?

Vyběhnu k jižnímu nástupišti a rozhlédnu se. Vlak je nachystán k odjezdu. Stihla jsem to! Zhroutím se na sedačku v prvním kupé a teprve teď mi dochází, co všechno jsem skokem z druhého patra byla ochotna obětovat. Šrámy se zaschlou krví jsou to nejmenší.

Téměr celou cestu vlakem poklimbávám, naproti mně sedí dvě starší ženy, takže se cítím bezpečně a nebojím se usnout. Jakmile se ráz krajiny změní a já zahlédnu kouřící se tovární komíny, poznám, že jsem v cíli. Ostrava - Hlavní nádraží, vítá mě nápis na drážní budově. Podle itineráře, který jsem si zapamatovala, nastoupím do tramvaje a nechám se zavézt do centra. Restauraci U mlsnýho kocoura najdu bez potíží, sama jsem překvapená, jak hravě jsem se v neznámém městě zorientovala.  

Zahrádka podniku hučí jak včelí úl, asi je to mezi místními dost oblíbený podnik. Na chodníku stojí postarší Harley Davidson, který znám z fotek.

Takže Karas už je uvnitř...

Srdce bije jako zvon a ruce se mi nesnesitelně potí. Nerozhodně přešlapuji před hospodou a nervy mi tečou do kanálu. Tak už to zkraťme, když nic jinýho, mám hlad jak herec.

Odhodlaně vstoupím do stylové pivnice a přejedu očima po hostech. Podvědomě hledám nějakého solitéra, ale hemží se to tu jen štamgasty ve skupinkách. Možná si zrovna odskočil...

Ne počkat, pohledem zakotvím na dvoumetrové siluetě u okna. Neupravené rockerské háro, motořkářský oblek, helma na stole. Ano, musí to být on. Zklamaně pohasnu, svého otce jsem si představovala jinak. Sama nevím jak, prostě jinak. Otočí se mým směrem a nadšeně na mě mávne. Proboha, proč má na očích kapkové sluneční brýle? To je součást trapné image Aleše Brichty nebo má ten chlap jak hora zánět spojivek? Nejistě zamířím k jeho stolu a v dlaních hnětu teplou břečku. Mám se omluvit, že si s ním na uvítanou nepotřesu? Karas však o žádné podání ruky nestojí, rovnou mě mohutně obejme, div mi nevyrazí dech.

„Ty seš kočka, Terezo!“ vysekne mi poklonu. „Vypadáš ještě líp než na profilovce...“

Táhne z něj zatuchlý cigaretový odér, přesně takový, jaký si pamatuji z domova.

„Já jsem Milan Karas,“ odhalí nikotinové tesáky. „Pro přátele Milda.“

Jana tvrdila, že krev není voda. Tak proč jsem nehnula brvou, když mě tak srdečně popadl do náruče?

„Pro přátele a všechny krásné slečny,“ opraví se rychle.

Ani lichotky nezaberou, vytoužený záblesk v mém nitru se nekoná. Přede mnou stojí cizí člověk, nic víc, nic míň.

Karas ukáže na židli naproti. „Čekám s jídlem na tebe, dáme si knedlo vepřo.“

Ani se nezeptá, jestli mi česká klasika chutná a automaticky objedná pro dva.

Nejistě se posadím a zblízka si ho prohlížím. Rockerskou hřívu má protkanou šedinami, obličej poznamenaný dávným akné a levé ucho mu zdobí náušnice. Proč jsem si jenom vysnila, že můj otec je krásný princ na bílém koni?

„Jaká byla cesta?“ prohodí konverzačně, bez okolků si zapálí, sedíme v kuřácké části, a posune načatou krabičku směrem ke mně. Pochopím to jako výzvu a nabídnu si. Vím, že jsem mámě slíbila, že s tím skoncuju, ale dnes ještě ne. Kouř z cigarety mě rázem obalí tvrdou slupkou, pod níž schovám trému, obavy, zranitelnost. 

„Ani nevím, prospala jsem ji,“ vyfouknu obláček. 

Karas se ke mně důvěrně nakloní. „Tak mi o sobě něco povídej, Terezo.“

Pozoruji se v jeho zrcadlovkách a dost mě to znervózňuje. Proč si ty brýle nesundá?

„Já spíš myslela, že budete mluvit vy,“ odpovím vyhýbavě.

Karas se křečovitě pousměje. „Na mně toho moc zajímavýho není.“

„Neřekla bych. Třeba váš bouřlivej románek s mámou, to by určitě vydalo na knihu.“

Karas váhavě odklepe popel. „Nevím, jestli by tvoje máma chtěla, abych o tom vyprávěl. Ty.... ses jí zmínila, že jsem tě kontaktoval a že za mnou jedeš?“

„Máma vloni umřela,“ odpovím. Tu větu jsem za poslední rok vyslovila tolikrát, že mi přestala vhánět slzy do očí. 

Nepřipadá mi, že ho nečekaná zpráva zarmoutila, naopak, jako by se mu ulevilo.

„No vidíš,“ zvolá triumfálně. „Ona by si určitě nepřála, abych to tady rozebíral... v nějaký putyce. Prostě jsme spolu chodili a víc ti vysvětlovat nemusím, jak se dělají děti, to už snad víš, ne?“

Marně se pokouším odhadnout, čím mohl tenhle zastydlý puberťák matku okouzlit. Vzhledově nesahá všem těm strýčkům, kteří se u nás vystřídali, ani po palce u nohou. 

„Máte s mou mámou alespoň nějaký společný fotky?“

Karas nevzrušeně potáhne z cigarety. „Když jsme se rozešli, všechny jsem zlikvidoval. Kdybych si měl schovávat fotky každý bejvalky, tak se nevejdu do bytu.“

V duchu se ušklíbnu, o jeho minulosti donchuana dost pochybuji, ledaže by měl v matraci zašitý poklad. Nebo v kalhotách.

„A tykej mi,“ napomene mě bodře. „Vždyť jsem tvůj otec.“

„Jak to můžete vědět?“

„Jsem si jistej na sto procent. Jestli mi nevěříš, podstoupíme hned v pondělí testy DNA,“ navrhne Karas.

Jeho nabídka mě překvapí a zároveň rozptýlí mé obavy, že tohle dostaveníčko je jeden velký omyl. Musí si inkriminovaný styk zatraceně dobře pamatovat, testy otcotvství nejsou zadarmo.

„Ale já vám nemůžu přispět,“ namítnu. „Ještě studuju, jsem v posledním ročníku na učňáku.“

Karas mávne rukou. „Prosímtě, těch pár tisíc mě nepoloží. To je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat. Víš, Terezo, já jsem neměl ani páru, že je tvoje máma v tom. Nelžu ti. Kdybych to věděl, postaral bych se o tebe, nejsem hajzl.“

Jeho slova hojí mé dávné šrámy jako balzám, přesně tohle jsem potřebovala slyšet. Proč nás osud svedl dohromady až po tolika letech? Iniciativně sáhnu do batohu.

„Něco jsem vám přivezla,“ rozložím po stole kostrbaté malůvky. „Nakreslila jsem je, když jsem byla malá... pro vás.“

Karas si mou tvorbu zběžně prohlédne.

„Hezký,“ zhodnotí bez emocí, zatímco doluje z krabičky další cigaretu.

Čekala jsem trochu víc pochopení pro mou bolavou dětskou duši a zklamaně zasunu výkresy zpět do batohu.

„A tykej mi už konečně!“ rozzlobí se naoko.

„Mně to nejde, nezlobte se,“ ošiju se. „Vůbec vás neznám... teda vůbec tě neznám...“

Karas vycení zažloutlý chrup. „To se dá snadno napravit. Pojeď s náma na chatu a poznáme se blíž.“

Zatají se mi dech, když říká s náma, asi bude mít rodinu!

„Vy... teda ty... máš děti?“ osmělím se, počáteční nervozita ze mě pozvolna opadává. Pokud je tohle skutečně můj otec, získala bych vysněné sourozence. Kolik jim může být? Logicky míň než mně, možná to budou dokonce caparti. Klidně je i ráda pohlídám.

Karas se pobaveně zasměje. „Ne, nemám. Měl jsem na mysli sebe a Lindu.“

Lindu? Tak to je asi jeho žena nebo přítelkyně. Budiž, když nebude protivná jako Spěváčková...

„To je můj pes,“ upřesní.

Na chvilku se odmlčím. Linda, ten škaredý buldok z profilovky. Pojmenoval ho vskutku trefně.

To znamená, že mám strávit víkend s úplně cizím chlapem? Proč cizím, snažím se umlčet své druhé já, před tebou nejspíš sedí tvůj táta! Když nic jiného, vyřešil by se tím můj problém s ubytováním přes víkend.

Chvilku po něm nenápadně švidrám, jsem mu alespoň trochu podobná? Těžko posoudit, když jsem víc po mámě. Možná tvar nosu má stejný jako já, dlouhý a úzký. Oči neposoudím, stále je zakrývají sluneční brýle.

Na stole přistanou báječně vonící talíře a já se s chutí pustím do jídla. Karas mi mezitím začne líčit, jak v létě obrážejí s kapelou festivaly a přidá i pár pikantních historek z posledního prázdninového turné. Je vtipný, brzy se naladíme na stejnou notu. Náhle mi představa, že se matka mohla zamilovat do takového bohéma, nepřipadá až tak absurdní. Je s ním sranda, má spoustu zážitků, díky své profesi se dostane na místa, kam se normální člověk nemá šanci podívat, třeba do zákulisí velkého festivalu...

Vlastně by nebylo tak špatné mít otce rockera. V létě by mě bral na koncerty a já bych po něm z kotle házela plyšáky a dmula se pýchou, že ten kytarový mág na pódiu patří ke mně. Nevadí mi, že svou vizáží zamrzl někde v devadesátých letech, budu ho mít ráda takového, jaký je.

Náhle pocítím zvláštní chvění, které trvá jen pár vteřin a prostoupí celým mým tělem. Není to náhodou štěstí?

„Seš prima holka, Terezo,“ shrne své dojmy Karas a zapálí si po jídle další cigaretu. „A k tomu moc pěkná.“

Rozpačitě uhnu pohledem, už se opakuje.

Karas se nečekaně natáhne přes stůl a pevně mě uchopí za ruku. Dotek mozolnaté dlaně mi není příjemný a sevření, ze kterého se nemohu vyprostit, ještě méně.

„Bezvadně si to užijeme,“ zašeptá ochraptěle. „Mám krásnou roubenku uprostřed lesa, nikde ani živáčka, je tam úžasnej klid, žádný auta, žádný protivný sousedi, prostě ráj. Sama uvidíš...“

Hlazení nabírá na intenzitě, Karas mi málem rozdrtí ruku. Našponuji se jak po zásahu proudem. Zčistajasna mi dojde, že tohle nadržené vlasaté individuum je všechno, jen ne kandidát na otce.

Zvednu batoh ze země a pokusím se o co nejpřirozenější úsměv.

„Moc ráda s tebou pojedu, Mildo. Vzala jsem si s sebou nějaký věci, takže můžeme vyrazit hned. Akorát si nejdřív odskočím, jo?“

Karas povolí stisk a uchechtne se. „To ta kofola, co? Vyčurej se do zásoby, na chatě je jen suchej záchod. Elektřina tam zavedena není a vodu pumpuju ze studny. Ale zas je tam romantika, v noci můžeme pozorovat Měsíc, od včerejška je úplněk. Bude se ti tam líbit, uvidíš.“

 

Bedlivým okem mě vyprovodí do zázemí restaurace, kde se nacházejí i toalety. Počkám, než si zapálí další marlborku, což netrvá dlouho, Karas je na nikotinu závislý víc, než Michael Jackson na plastických operacích. Jakmile mě pustí ze zřetele, obloukem minu dámské záchodky a podle cedulí Únikový východ vyběhnu zadním traktem na dvůr s kontejnery. Uháním zapadlou uličkou zpět na náměstí a v žaludku se mi natřásá nejdražší knedlo-vepřo-zelo mého života.

 

xxx

 

7. kapitola

 

JAN

 

Je pět ráno a já konečně vypínám komp. Zvykl jsem si programovat hlavně v noci, protože od tý nehody mám problémy se spánkem.

Vypadá to asi tak, že si jdu v deset lehnout, a najednou ticho. Šílený ticho, ze kterýho mě málem exploduje hlava. Jako když se ponoříte až po uši do vody a okolní zvuky rázem zmizí, jen ve spáncích vám šumí krev. Kromě oveček zkouším počítat i všechny savce, který si pamatuju ze zoo, pak uvažuju, co bych si s sebou vzal na pustý ostrov a nakonec do zblbnutí opakuju vyjmenovaný slova. Vůbec to nepomáhá, tak poslední dobou radši po nocích pracuju.

Zašátrám po berlích, které jsem odložil vedle psacího stolu. Noha mě dneska strašně bolí, snad proto, že je měsíc v úplňku, už jsem vypozoroval, že když je úplněk, bolest je z nějakého důvodu intenzivnější. A nejhorší na tom je, že to tak bude navždycky.

S námahou se vyzdvihnu do stoje a s pomocí opěry se belhám z pracovny do kuchyně. Po cestě zavadím o kytaru, ledabyle opřenou o stěnu. Dřevo zaduní o zem a struny škrtnou o parkety. Do prostoru se zařízne falešný, dutý tón. Vztekle do kytary bouchnu holí. Přísahám, že ten krám vyhodím, měl jsem to udělat už dávno. Zařekl jsem se, že se tý španělky víckrát nedotknu, ať si ji klidně vezme nějakej bezdomovec a zatopí s ní v kamnech.

S železnou pravidelností zakopnu o práh, který tvoří předěl mezi obývacím pokojem a kuchyňským koutem, a instinktivně se chytím nejbližší věci – ubrusu na jídelním stole. Naštěstí vyrovnám balanc, ale ubrus se sveze dolů a s ním i talíř, který na něm byl. Střepy se rozlétnou po podlaze, jeden odletí až k chladničce. Hergot práce! Bydlím tu už přes rok, vím, že je mezi obývákem a kuchyní ten podělanej práh, a stejně o něj vždycky zakopnu. Myslím na Marii. Myslím na to, jak si užívá s tím svým frajerem v našem bytě, kde žádnej práh do kuchyně není.

A vlastně se jí nemůžu divit, že se na mě vykašlala, co by si s mrzákem jako já počala? Ten borec s ní může dělat všechno, co jsem dřív dělal já. Chodit běhat, hrát tenis, v zimě lyžovat, v létě trsat na fesťáku. Trekovat v horách, tahat nákupy, lézt na štafle a vrtat blbý police.

Pokouším se vybavit, kdy jsem naposledy jedl. K obědu jsem si ohřál párky a odpoledne jsem si objednal pizzu. Nebo to bylo včera? U odpadkového koše neleží papírová krabice, muselo to být včera. Nebo dokonce předevčírem. Otevřu ledničku a chvíli koukám do prázdných polic. Zapomněl jsem udělat objednávku na Rohlíku. V chlebníku se válí zbytek tvrdého pečiva a ve špajsce je to cítit akorát zatuchlinou. Ba ne, dole vykukuje piksla instantního Nescafé. Kafe, to bych si dal, pěkně silný, stejně už spát nepůjdu.

Napustím vodu do kastrolu, postavím ho na sporák a odšroubuji víčko nádobky. Uvnitř najdu místo kafe hromadu šroubů a hřebíků. Zaskočeně na obsah zírám, co mě to napadlo nasypat šrouby a hřebíky zrovna do piksly od Nescafé? Asi z recese: až bude nejhůř, můžu si na vlastní kůži ověřit přísloví Mám hlad, že bych chroustal hřebíky.

Dobelhám se do předsíně a strhnu z věšáku bundu. Na přední straně má nějakej mastnej flek, asi jsem se venku o něco otřel. Přesto si ji na sebe vezmu, je mi to jedno. Všechno tohle je mi jedno.

Zamknu byt a výtahem sjedu do přízemí. Občas chodím nakupovat v tuhle hodinu, v supermarketu se potuluje akorát pár bláznů a u pokladny se mi nikdo nelepí na záda, což fakt nesnáším. Nesnáším lidi. Nesnáším celej svět. Zapichuji berle do dlažebních kostek a šourám se k nedalekému Tesku, které má kvůli magorům jako já otevřeno 24 hodin denně. Míjím zhasnuté výlohy obchodů, staré činžáky okolo Edenu, sem tam nějakého pejskaře. V některých oknech se svítí. Představuji si, jak třeba támhle za těmi červenými závěsy, zpoza nichž prosvítá zářivka, někdo sedí u stolu, pije ranní kafe, maže si rohlík máslem a přemýšlí, čím ho dnes vytočí šéf v práci.

Kafe... kafe... nezapomněl jsem sundat kastrol ze sporáku? Ne, vždyť jsem tu vodu ani nedal vařit, ještě předtím jsem zjistil, že nádobka Nescafé je plná šroubů a hřebíků. Ale co když dal, a ty šrouby jsem objevil až pak, a zapomněl sporák vypnout? Úplně zřetelně vidím, jak modré plameny olizují dno rendlíku. Určitě jsem ho tam nechal. Sakra práce!

Jestli se nevrátím, vyletí celý barák do povětří. Hasiči budou z trosek vynášet bezvládná těla a zítra vyjde ve všech novinách titulek: Mladý invalida zavinil smrt několika rodin. No... zas tak mladej nejsem, je mi už devětatřicet, ale naštěstí banky v tom mají jasno, protože nabízejí půjčky s výhodným úrokem pro mladé do čtyřiceti let. Sousedi podají svědectví. Byl to podivín, nezdravil, s nikým se nebavil.

Na půli cesty se otočím a kulhám domů. Vyjedu výtahem do třetího patra, odemknu a samozřejmě vidím to, co jsem věděl, že uvidím. Vypnutý sporák, kastrol spořádaně stojící na kuchyňské lince, otevřenou pikslu šroubů. Je už šest ráno a já zuřím: tohle zdržení, který zdravýmu člověku zabere pět minut, mě stálo skoro půl hodiny. Až se do Teska vrátím, mezi regály bude zevlovat hromada dělňasů, co si jdou pro svačiny. Budou se na mě lepit ve frontě u kasy a to já nesnáším. Ale než přijedou z Rohlíku, něco jíst musím.

Šourám se zpátky do supermarketu, noha mě příšerně bolí, takže se každých deset kroků musím zastavit a rozdýchat to. Na obchoďáku svítí obrovský sněhový vločky. No jo, zas budou Vánoce. Podělaný Vánoce. Už vloni jsem je neslavil a letos se na ně vykašlu taky.

Nákupní vozík použiju jako chodítko a obě berle zaklesnu do něj. Sáhnu po jedné čerstvě upečené bagetě a pomalu se šinu k pultu s uzeninami, kde prodavačka zrovna otírá sklo chladícího boxu. Debrecínka je v akci, poručím si dvacet deka. Mladá holka naháže na pogumovaný papír hromádku koleček, zváží a zabalí, a položí přede mně úhledný balíček. Koukám na něj a ona znejistí.

„To jako myslíte vážně?“ vyjedu na ni. „Že mi tu šunku naberete stejnejma rukavicema, jakejma jste leštila sklo, drbala se na nose a já nevím, kde ještě?“

Holce rázem vyskáčou na obličeji rudé skvrny a vsadil bych se, že se jí chce brečet. Nána.

„Já... moc se omlouvám, navážím vám to znova...“ A vyděšeně si natahuje nové rukavice. Bojí se o místo, co kdybych si stěžoval. Ne, nehodlám si stěžovat, vlastně jsem na tu debrecínku vůbec neměl chuť, jen jsem strašně moc potřeboval někoho zprudit, na někom si zchladit žáhu.

„Nemusíte se obtěžovat,“ řeknu co nejarogantněji to jde.

Pověsím se na madlo nákupního vozíku a pomalu se na něm táhnu k pokladnám. Dřív bych se po pár krocích alespoň cítil trapně. Měl bych výčitky svědomí a bojoval s pokušením vrátit se a omluvit se. Hezky se na tu prodavačku usmát. Ale teď už ne. Okoral jsem jako chleba, když ho necháte pár dní na stole.

U kasy mi na záda funí tři dělňasové, přesně tak, jak to nesnáším. Když ukládám bagetu a máslo do ruksaku, protože igelitku s berlemi nosit nemůžu, znenadání mi kdosi zaklepe na rameno. Otočím se a okamžitě poznám Jardu, mého dávného spoluhráče z tenisu.

„Honzo, jsi to ty?“ Dělá, že mě nepoznal, ale možná mu to i věřím, mastné vlasy mi sahají po ramena a holit jsem se přestal před pár měsíci. Stejně jako když jsme v mládí jezdili na čundr a žiletka a mejdlo byly sprostý slova. Ty bláho! Z tý vzpomínky mě nepříjemně zatlačí na hrudi. Jo, zpustl jsem, a je mi to úplně fuk.

„Co ty tady?“ zeptám se bez většího zájmu. Nemám radost, že Jardu vidím, spíš naopak, bolestně mi to připomene starý dobrý časy.

„Ale... jedu na jednu zakázku kousek odsud, tak jsem si skočil pro něco k jídlu. Jak válčíš, chlape? Koukám, že máš něco s nohou? Co jsi zas vyváděl?“

„Taková nehoda,“ zavrčím, zrovna jemu se nehodlám chlubit tím, jak jsem blbě machroval a jakou závratnou cenu jsem za to zaplatil. Jednu berli si mezitím opřu o pultík, ale nějak nešikovně, takže se sveze k zemi. Jarda se pro ni hbitě sehne. Tak hbitě, jako bych se pro ni ještě před dvěma lety sehnul já a podal ji třeba nějaké babče.

„Nedávno jsem viděl Marii,“ řekne. „Jela na eskalátoru, tak si mě asi nevšimla. Ta už to má taky za pár, viď?“

Ztuhnu a Jarda začne koktat: „Teda... promiň... já myslel, že ty a Marie... že čekáte...“

Ani jsem nevěděl, že je Marie těhotná. To si s tím frajerem pospíšili, nabrnkla si ho teprve před rokem a půl, v době, kdy jsem intenzivně rehabilitoval a ještě věřil tomu, že všechno bude jako dřív, ačkoli rentgenové snímky tomu nenasvědčovaly. Hlavně, že když jsem někdy v pětatřiceti zatoužil po dětech, řekla mi, že chce ještě pár let bezstarostnýho života. Mrcha je to. Má všechno, zatímco mně zůstaly jen ty berle a doživotní invalidita.

Poznám, že se Jarda cítí trapně a neví, jak by rozhovor ukončil.

Hodím mu záchranné lano. „Tak se měj, Jardo, třeba na sebe zas někdy narazíme.“

Neohrabaně si navléknu ruksak na záda, chopím se berlí a s námahou vyrazím na cestu.

„Počkej, Honzo,“ doběhne mě. „Můžu ti nějak pomoct?“

„Dík, ale já nic nepotřebuju."

„Tak můžem někdy zajít na jedno, společnost ti udělá dobře. Nebo se přijď kouknout na kurty...“

To určitě, na nějakou znouzectnost nejsem zvědavej.

„Už jsem ti řekl, že nic nepotřebuju. Nic a nikoho.“

Opřu se o berle a belhám se k východu.

 

xxx

 

8. kapitola

 

TEREZA

 

Myslím, že jsem v životě nebyla tolik zklamaná. Ani tenkrát, když máma pod stromečkem rozbalila šperkovnici a lhostejně ji odložila stranou, ani tehdy ne. Sama nevím, zda lituji dlouhé cesty, která se ukázala jako zbytečná a na kterou jsem horko těžko sháněla peníze, nebo riskantního skoku z druhého patra, který zpětně vnímám jako naprostou šílenost a z nějž mi na památku zůstaly dva opuchlé krvavé šrámy na levé ruce, nebo jestli je mi spíš líto, že po světě chodí lidé jako Milda Karas, kteří se neštítí ničeho a bezostyšně si pohrávají s city druhých. To vše a zároveň nic z toho. Protože úplně nejvíc mě mrzí ta propast mezi tím, co jsem si vysnila cestou do Mlsného Kocoura, a tím, co prožívám teď, když jedu stejnou tramvají, jen opačným směrem zpět na vlakové nádraží. Propast, která se s každou vteřinou rozlézá do obrovského kráteru. 

Všechno kolem mě je náhle jiné. To úžasné město plné nadějí, do nějž jsem před necelými dvěma hodinami přijížděla a které se mělo stát mým druhým domovem, to samé město se najednou změnilo v šedivou krajinu, která mě bez slitování vyhání. Těšila jsem se, že tu kromě táty najdu i sourozence. Babičku s dědou. Že tu naleznu poslední dílek puzzle, který mi chybí k tomu, abych sestavila obraz sebe samotné. 

Nic z toho se nestalo.

Nenápadně zkontroluji obsah peněženky. Z šesti stovek, které jsem si u Spěváčka vydělala, mi zbývá ještě třistapadesát korun, to by mělo na zpáteční jízdenku stačit. Dorazím na nádraží něco před pátou, už se stmívá a šero halí okolní domy jako do kabátu. Všechno mi připadá ponuré a nehostinné. Ani si nechci představit, že bych se nedostala do Prahy a musela tu zůstat - v cizím městě, kde nikoho neznám, kde nemám, na koho se obrátit.

Pro jistotu projdu malé parkoviště vedle nádražní haly, jestli na něm neuvidím Karasovu motorku. Určitě už si stačil všimnout, že jsem zdrhla, muselo mu být divné, že se dlouho nevracím a jistě mě šel hledat. Moc dobře ví, že jsem přijela vlakem, co když se vydal za mnou? Na parkovišti stojí jen pár aut a taxík, ze kterého vystupují dvě ženy s příručními zavazadly, žádný Harley Davidson nezahlédnu.

Vejdu do haly. Na tabuli odjezdů bliká Pendolino, kdybych si pospíšila, ještě bych ho stihla, ale je moc drahé a já nemám tolik peněz. Další vlak jede ve třičtvrtě na sedm, to je poslední dnešní spoj, a pak až ve čtyři ráno. Mám dvě možnosti: buď pojedu večer, do Prahy dorazím kolem desáté a do rána počkám na Hlavním nádraží, nebo budu podřimovat tady a vyrazím až ráno, abych se v Praze probudila do nového dne. A pak se rozesměju nahlas. V cíli na mě nikdo a nic nečeká, takže je úplně jedno, kde strávím noc.

Stoupnu si do fronty u okénka Českých drah a znenadání mi kdosi poklepe na rameno. Ztuhnu. Karas!

Toporně se otočím a hledím do tváře usměvavého, staršího muže.

„Slečno, byla byste tak hodná a pustila mě? Za chvilku mi to jede...“

Krev se mi úlevou znovu rozproudí v žilách. „Jistě. Běžte...“

Tentokrát je to milý, neškodný pán, ale příště by to klidně mohl být on. Když na mě přijde řada, koupím si jízdenku už na dnešní večer, nehodlám riskovat, že se tu Karas objeví někde za rohem a bude mě lákat na svou chatu. Pro jistotu si také zablokuji jeho číslo, s tím člověkem nechci mít nic společného.

Dvě hodiny čekání docela utečou, v hale je wi-fi, takže můžu napsat přes Whatsapp Janě. Není na příjmu, ale i tak jí píšu. Píšu jí, že jsem byla na malou chvíli šťastná. Že to byl krásnej pocit, i když se rozplynul jako dým z cigarety a nic hezkýho za sebou nezanechal, jen pachuť na jazyku, přesně jako to cigáro.

Vlak jede na čas, nastoupím do prvního vagonu a hledám vhodné místo. V tuhle pozdní hodinu cestuje málo lidí, kupé, v nichž sedí muži, rovnou míjím, až na konci objevím jedno úplně prázdné a zaberu ho pro sebe. Modlím se, aby si někdo nepřisedl, nestojím o společnost, a tím méně mužskou. V následující stanici Ostrava-Svinov do našeho vagonu naštěstí nikdo nenastoupí, takže počkám, až mi průvodčí přijde zkontrolovat jízdenku, zamknu zevnitř a zatáhnu závěsy. Natřesu batoh, položím jej pod hlavu jako polštář a na třech sedadlech se schoulím do klubíčka.

Po pár minutách někdo vezme za kliku. Leknutím sebou trhnu a napjatě vyčkávám. V kupé se cítím jako kořist zahnaná do kouta, průvodčí už odešel a pokud by se vetřelci podařilo vylomit zámek, neměla bych kam utéct a sotva by mi někdo přispěchal na pomoc. Lidi se starají hlavně o sebe.

Klika ještě jednou cvakne a pak už je klid.

Jakmile vyjedeme z města, světla prořídnou a po pár vesničkách nastoupí jen husté černé lesy a měsíc v úplňku, který jasným okem shlíží na všechno živé i neživé. Nikdy jsem nezažila opravdovou tmu, ve městě to ani nejde, pouliční lampy, záře reflektorů, rozsvícená okna, to všechno je jen iluze tmy. To, co vidím z vlaku, je skutečná černota, která přesně odráží rozpoložení mé duše. Drncám na sedadle a cítím se prázdně. Z prázdna jsem odjela a do prázdna mířím, celé mé bytí je najednou uvězněno v jakémsi vakuu, v němž se dusím.

Co tě nezabije, to tě posílí, tvrdí staré přísloví. A já pořád žiju. Pořád ještě! Budu to zkoušet dál, budu dál hledat svého otce, nepolevím a nevzdám to, a s tímhle vědomím se nechávám kolébat v rytmu jízdy, jako když mě máma kdysi houpala na kolenou a šeptala Hají, belí, až do té doby, než se začala ztrácet mezi nikotinem a pivem a ta líbezná píseň na dobrou noc navždy utichla. A pak usnu a probudím se, až když projíždíme Libní.

Na Hlavní nádraží dorazíme ve čtvrt na jedenáct. V hale je poloprázdno, jen pár lidí s kufry, asi čekající na noční spoj, několik divných existencí, ty už patří ke zdejšímu koloritu, a dva korzující sekuriťáci, kteří mi dodají pocit bezpečí. Mám-li tu strávit noc, alespoň budu pod dozorem. Jak se záhy dočtu na tabuli, od třičtvrtě na jednu do čtvrt na čtyři je hala zavřená, s tím jsem vůbec nepočítala, copak Hlavní nádraží není v provozu nonstop? Ne, není, dozvídám se od sekuriťáka. Kam mám na tu dobu jít, mi ten chytrák neporadí. Tohle je rána pod pás. Na loď Hermes už je pozdě, noční autobus tudy nejspíš nejezdí a přilehlý park je obsypaný bezdomovci a feťáky, jejichž povykování doléhá až sem. Chladnou noc prořízne modrý majáček policejního auta, venku před nádražím se asi něco stalo, možná rvačka, možná přepadení.

Vyschne mi v krku. Prošacuji se, jestli nenajdu nějaké drobné, abych si v automatu koupila vodu a zchladila si hlavu, ze které se mi právě teď kouří jak z továrního komína. Z kapsy džín vydoluji jednu korunu, ale ve všitém pouzdru uvnitř bundy nahmatám nějakou větší minci, snad dvacka... ne, počkat, to není mince, to je... klíč! Ihned mi probleskne hlavou, že mi Spěváček nechal klíč od sklepa, abych mohla příští týden dokončit rozdělanou práci. Jak to, že jsem si nevzpomněla dřív? Venku ještě pořád stojí dva policisté a něco řeší s partou vlasatých individuí, dokud tu jsou, nemůže se mi nic stát, zavřu oči před vlastním strachem a rozeběhnu se k tramvaji takovým tempem, že by mi nestačila ani gazela.

Za půl hodiny už stojím před domem v ulici Karla Engliše a opatrně vcházím dovnitř. Snažím se chovat nenápadně, nechci, aby mě zahlédl někdo ze sousedů a pak žaloval, starý Spěváček by určitě nebyl nadšený, kdyby se dozvěděl, že jsem tu nocovala. Nemám ale na vybranou. Světelné čidlo zareaguje se zpožděním, chvilku klopýtám potmě. Odemknu mříž i dveře od sklepa a ihned mě ovane zatuchlý vzduch utemněných, nevětraných prostor. Ještě včera se mi z něj zvedal žaludek, ale teď mi najednou voní, protože představuje jakousi jistotu, něco důvěrně známého.

Rozsvítím a vyčerpaně se svalím na gauč. Jsem v bezpečí. Skoro bych chtěla říct Jsem doma. Mám tu všechno, co potřebuju k životu – místo na spaní, záchod, umyvadlo, elektřinu. Chybí jen wi-fi, ale to přežiju. Starý Spěváček sem v noci určitě nechodí, co by tu dělal, takže když budu potichu, nikdo z baráku si nevšimne, že ve sklepních prostorech někdo přespává, a on se to ani nemusí dozvědět. Jsem celá prokřehlá, venku je na nule, tak si hned pustím topení. Jakmile začne sálat, přitisknu na něj dlaně. Bože, to je nádhera! Teplo mi prostupuje celým tělem a já taju jako hrouda sněhu, po níž stéká horká voda. Přisunu gauč blíž, abych si mohla teplo naplno vychutnat, hodím batoh na zem, natáhnu se a usnu jako zabitá.

Zdá se mi o Karasovi. Veze mě na motorce na svou chatu, už tuším, že to není můj otec a chci seskočit, ale jede příliš rychle. Mami, proč jsi mi nedala znamení, proč jsi mě nechala trmácet se až do Ostravy pro tohle kruté poznání? Náhle stojím na louce a chci matku obejmout, ale ona couvá a vzdaluje se mi víc a víc, nedoženu ji, její krok vydá za tři mé...

Co ještě pohledáváš v lidským světě? Pojď za mnou, je to tu strašně krásný...

Probudí mě nějaká rána, snad bouchnutí dveří. Zamžourám do tmy a pár vteřin mi trvá, než si uvědomím, že přespávám ve sklepě svého šéfa, samozřejmě na tajňačku, a podle všeho sem někdo jde. Nejsem schopna se pohnout a rychlostí, jakou mi právě procitnutá mysl dovolí, spřádám věrohodnou výmluvu. Můžu tvrdit, že jsem večer přišla škrábat starou malbu a únavou usnula. Ale jak vysvětlím, že jsem nepokročila ani o centimetr čtvereční? Dveře znovu bouchnou, venku za zdí se ozvou tlumené kroky a následně hučení výtahu. Oddychnu si, byl to někdo odvedle.

Je mi strašné vedro, usnula jsem v bundě a sklep se mezitím vyhřál, záda mám celá zpocená, ale dost možná za to může ten děsivý sen. Promnu si oči a zašátrám po mobilu nad hlavou. Je pět ráno. Spustím nohy a ozve se plesknutí, jako když cákne do kaluže. Na zemi je snad voda? Poslepu šátrám po vypínači a podrážky tenisek cachtají jak v brouzdališti. Rozsvítím a najednou to vidím – na podlaze se rozlévá menší rybník, prasklá trubka radiátoru kape a uprostřed všeho plave můj batoh. Ihned mi dojde, co se stalo - zapomněla jsem dát pod trubku lavor. Jsem tak pitomá! Snažím se zachránit, co se dá, v umývárně není nic, čím bych mohla louži vysušit, tak použiji jedno ze svých náhradních triček a jako hadr jej ždímu do umyvadla, stokrát za sebou, dokud není podlaha vlhká, zbytek už vyschne sám. Voda se nejspíš dostala i pod linoleum, ale v suterénu snad není koho vytopit, takže se tím víc netrápím.

Horší je to s mým batohem. Vyskládám jeho obsah na gauč, všechno je promočené – trička, sešity a učebnice, výkresy, o které Karas z pochopitelných důvodů nejevil zájem, matčino fotoalbum. S hrůzou sleduji, jak se moje jediná památka na matku koupe ve vodě. Vytahuji vzpomínky z přihrádek jednu po druhé a pokládám je pod radiátor, některé naštěstí ochránila plastová folie. Z jedné obálky na mě vypadne cosi bílého. Papírový kapesník. Byl složený mezi dvěma fotkami, asi ho tam máma zapomněla, když album zakládala. Okraje má mokré, chci ho vyhodit, ale pak si všimnu, že je na něm něco napsáno, tak ho opatrně rozložím na koleni. Vzkaz působí dojmem, že jej autor načmáral ve spěchu, modrá propiska je po nehodě trochu rozpitá, ale nakonec písmo rozluštím. Bryksova 569. Ta adresa byla pro mámu asi důležitá, když si ji schovala.

Nemám ani tušení, ve které části Prahy se ulice Bryksova nachází, ale v centru určitě ne, spíš na nějakém sídlišti.

Možná tam sídlí kadeřnictví. Nebo hodinářství. Nebo opravna obuvi.  Anebo... 

Zatajím dech, abych myšlenku, která se mi právě zrodila v hlavě, nevyplašila. Abych nepolekala tu srnku, která se schovává v remízku a sebemenší pohyb ji vyděsí tak, že zmizí v nenávratnu. V té ulici možná bydlí můj otec!

Rázem mám na dnešek program.

V umývárně si vyčistím zuby. Potřebovala bych se opláchnout celá, což by v umyvadle šlo, ale nemám čím se utřít a do čeho se převléknout, trika jsem sice rozvěsila na radiátor, ale jsou ještě vlhká. Od Jany mám na mobilu zprávu. Terko, mrzí mě, jak to dopadlo. V deset se sejdeme u Koně, všechno mi řekneš.

Počkám do osmi, fotky mezitím uschly pod radiátorem, tak je pomalu vracím zpět do přihrádek a snažím se přitom zachovat jejich pořadí, tak to máma chtěla a tak to taky zůstane, trochu se zkroutily, tak mi jdou špatně zasunout dovnitř, ale nakonec se mi podaří dát album do původního stavu. Batoh už je skoro suchý, naházím do něj všechny věci, však oblečení doschne, a před odchodem zkontroluji, zda jsem na něco nezapomněla - hlavně stáhnout radiátor a vylít lavor. V tichosti zamknu sklep. Cestou po schodech dávám pozor, aby mě nikdo neviděl, v jeden moment začne hučet výtah, tak se raději schovám za sloup a čekám, až kabina dosedne do přízemí a soused vyjde ven, a teprve pak opustím dům.

Chvíli čekám na Janu pod ocasem, je přesná, objeví se dokonce pár minut před desátou. Stravenky došly, tak si místo do Mekáče sedneme na lavičku na pěší zóně.

„Něco pro tebe mám,“ vytáhne z tašky velkou bagetu. „Dala jsem do ní karbanátky od večeře...“

Nadšeně bagetu vysvobodím z igelitového sáčku a nedočkavě se do ní zakousnu. Moje poslední jídlo bylo včerejší knedlo-vepřo-zelo, mám ukrutný hlad a den staré masové placky chutnají jako pohádka.

„Jsi zlatá, Jano...“ Co bych si bez své přítelkyně počala.

"A taky jsem ti přinesla tohle," vyloví z igelitky ručník, pyžamo a hřeben. "Říkala jsem si, že se ti to bude hodit..."

Radostně ji obejmu. Čím to je, že Jana vždycky ví, co přesně potřebuju, aniž bych jí to musela říkat, jako by mi snad četla myšlenky, jako by nás spojovalo silnější pouto než jen přátelství. 

"Dík, Jano, tyhle věci jsem nejvíc postrádala." 

Všechno uložím do batohu a zatímco se cpu, až se mi dělají boule za ušima, vyprávím Janě o nevydařeném výletu za Mildou Karasem i o mém kaskadérském skoku z druhého patra Vláďova bytu. Navzdory vážné situaci se Jana začne řehtat jak blázen a já se k ní přidám, už je to za mnou a už se tomu můžu jenom smát, a čím víc se směje ona, tím více se směju já.

„Kde jsi dneska spala?“ zvážní náhle.

„U šéfa,“ řeknu a když zachytím Janin překvapený výraz, upřesním: „Teda, u šéfa, ale bez šéfa, samozřejmě. Spěváček mi dal brigádu, dávám mu do pořádku sklad a nechal mi od něj klíče, tak jsem přespala tam. Ale nesmí se to dozvědět...“

„Terko, naši si myslí, že jsi se vrátila k Vláďovi. Musíme jim říct pravdu.“

„Opovaž se, Jano. Jsi moje nejlepší kámoška, doufám, že mě neshodíš.“

Dojím bagetu a vyndám z kapsy bundy papírový kapesník. Opatrně ho rozložím na kolenou, už se trhá a rozpadá, tak jsem se po cestě adresu pro jistotu naučila nazpaměť.

„Co to je?“ nechápe Jana.

„Našla jsem to v mámině fotoalbu. Asi je to důležitý, když to tam skoro dvacet let schovávala.“

Jana zatají dech. „Myslíš, že tam bydlí tvůj táta?“

„To nevím, ale je jen jedinej způsob, jak to zjistit.“

Na velké mapě Prahy, umístěné na peroně stanice metra Muzeum, zjistíme, že ulice Bryksova se nachází na sídlišti Černý Most. Trochu daleko, ale to nevadí, výlet do neznáma, ještě k tomu s vidinou odhalení letitého tajemství, bude skvělé dobrodružství. 

A dobrodružství to tedy je, protože víc než hodinu bloudíme v ulicích a hledáme tu s názvem Bryksova, na Čerňáku je mnohem víc paneláků než u nás, a k tomu jeden jako druhý. V Krči alespoň většina baráků prošla rekonstrukcí a barevné fasády trochu rozbily šeď a ponurost, ale tady mají paneláky původní nátěr, díky nemuž působí sídliště trochu tísnivě. Zvednu hlavu a ze všech stran mě obklopí jedenáctipatrové krychle. Náhle mám pocit, jako bych tu už někdy byla. Celá za chvěju a určitě vím, že to není zimou. Ulice Bryksova je dlouhá a k tomu nepochopitelně tvoří další obdélník, kde všechny domy nesou stejný název. Projdeme celou ulici dvakrát, ale číslo 569 nenajdeme. Mrknu na hodinky, je půl druhé, touláme se tu skoro dvě hodiny.

„Terko, myslím, že ta adresa neexistuje,“ řekne Jana opatrně.

„Ale... proč by si ji máma schovávala?“ namítnu.

Po chodníku se kolébá starší žena, působí dojmem, že to tu dobře zná, že na tomhle sídlišti bydlí odjakživa. Vrhnu se k ní se stejnou vervou, s jakou se tonoucí chytá čehokoli, co vyčnívá nad hladinou.

„Dobrý den... můžete mi poradit? Kde najdeme Bryksovu s číslem 569?“

Žena se na chvíli zamyslí. „To bude omyl, tady všechna čísla začínají buď šestkou nebo devítkou... nebo pak až tisíc něco.“

A dál si mě nevšímá a pokračuje v cestě.

Doběhnu ji a zoufale jí strkám pod nos matčino fotoalbum, rozevřené na stránce s maturitním plesem. „Prosím, podívejte se na tuhle fotku... neviděla jste tady někdy tu paní v červených šatech?“

Žena se zastaví a zadívá se na mou krásnou matku v rudé večerní róbě, s šerpou přes rameno a bílou růží jako symbol čistoty, začátku nového života. A pak zavrtí hlavou.

Před očima jí zalistuji celým albem. „Možná je vám povědomý někdo jiný?"

Žena se omluví, prý spěchá, tak to zkusím u dalšího kolemjdoucího - pána, který zrovna venčí psa. Bude mu taky okolo sedmdesáti, určitě to tu dobře zná.

Jana mě jemně tahá za rukáv. „Terko...“

Násilím mě odtáhne stranou. „Terko, v týhle ulici žijou tisíce lidí. A jestli tu žili i před dvaceti lety, nemůžou si pamatovat jednoho člověka, tak přestaň blbnout!“

Má pravdu. Další stopa, do které jsem vkládala naději, nikam nevede.

 

xxx

 

9. kapitola

 

Celé odpoledne mi náš výlet na Černý Most vrtá hlavou. Nenacházím jediné vysvětlení, proč by si máma schovávala papírový kapesník s neexistující adresou.

Facebook jsem naposledy kontrolovala předevčírem, možná se mi za tu dobu ozval další kandidát na otce a všechno začne konečně dávat smysl.

Vystoupím ve stanici metra Anděl a ještě než se uchýlím do Spěváčkova sklepa jako jediného útočiště, zamířím do obchodního centra. V supermarketu si koupím minerálku, nějaké pečivo ve slevě a tekuté mýdlo, mám jen stovku, kterou mi půjčila Jana, ale na skromný nákup to stačí. Ve druhém patře je k dispozici volně přístupná wi-fi, tak si udělám pohodlí na koženkovém taburetu v odpočinkové zóně a přihlásím se na Facebook. Internet je tu docela rychlý, stránka se hned načte. Na horní liště svítí dvě nové soukromé zprávy. Po zádech mi přeběhne mráz. Dvě zprávy - dvě šance, že ten, kdo mi píše, je můj otec. Snažím se držet nohama na zemi a nevznášet se k oblakům, už jsem se od minule poučila.

Roztřeseným palcem kliknu na první zprávu. Ahoj, jmenuju se Pepa a rád bych ti dělal náhradního tatínka. Z profilovky se na mě usmívá obtloustlý, plešatý šedesátník, dle informací absolvent Vysoké školy života. Netuším, jestli má stejné úmysly jako Milda Karas, nebo je to hodný, osamělý pán, který koná dobré skutky, ale nehodlám to zjišťovat a rovnou zprávu vymažu.

Druhý vzkaz přišel od týpka s piercingem v obočí a fialovými vlasy. Čau Téro, líbíš se mi, nechceš zapařit?

Zklamaně si povzdechnu, to je všechno. Dnes je to přesně osm dní, co jsem uveřejnila příspěvek, v němž hledám tátu. Osm dní, co mámina fotka z maturitního plesu koluje po internetu, a stále bez odezvy. Vrátím se k původnímu příspěvku a zjistím, že k dnešnímu dni jej sdílelo už tisíc dvě stě padesát tři lidí, což je velký úspěch, protože lidé jsou opatrní a nesdílejí kdeco. Když vezmeme v úvahu, že každý člověk má dvě stovky přátel, tak odhaduji, že text četlo na čtvrt milionu lidí. To je pořád málo, takové jedno větší město. Potřebovala bych alespoň milion zobrazení, aby hledání přineslo kýžený efekt. Ještě je čas, ještě se může stát zázrak.

Zvětším máminu fotku a divám se na ni, dívám se jí do očí a najednou mám pocit, že se usmívá na mě, jako by už tehdy, před dvaceti lety, věděla, že tahle situace nastane, jako by do těch plných rtů s pozvednutými koutky byla vepsaná celá její budoucnost. Ba ne, usmívala se, protože byla šťastná. Tehdy ještě jo.

Všimnu si, že se pod fotkou objevily čtyři komentáře. Předevčírem, kdy jsem příspěvek naposledy kontrolovala, tam ještě nebyly. Vlastně, proč by mi měl otec psát jen soukromé zprávy? Možná se ke mně chce hrdě přihlásit veřejně! Nedočkavě komentáře zobrazím. Jakási Boženka se ptá, jestli už se ten táta našel. Uživatel jménem Štefan jí odpovídá, že asi ne a že chudák holka neví, kdo je její otec, a podle všeho to neví ani ta povedená matinka. Nějaký Evžen přizvukuje, matinka nejspíš střídala chlapy jako ponožky. Šlapka jedna, rozčiluje se další. 

Tolik zloby mě udeří do obličeje jako pěst. Zastrčím mobil do kapsy, jako by to byl horký brambor a s tlukoucím srdcem vyběhnu z obchodního centra. Proč mají někteří lidé potřebu reagovat tímhle způsobem? Ani jednoho mého rodiče neznají, s hledáním nepomohli, obsah nenasdíleli, a přesto se museli vyjádřit, jako by každá záminka byla dobrá k tomu, aby člověk upustil ventil zášti. Za mnou jako stín chvátá myšlenka, že nenávistné, zvrhlé nebo oplzlé komentáře budou možná jediným výsledkem mého pátrání. Zrychlím, abych před ní utekla, ale je neodbytná.

Do domu v ulici Karla Engliše vcházím o poznání vyrovnaněji, během cesty se mi tu děsivou myšlenku podařilo setřást.

Už to tu znám, už vím, že světelné čidlo reaguje se zpožděním, takže scházím schody do suterénu potmě a zkušeně se přitom přidržuji zdi. Odemknu mříž i dveře a ovane mě zatuchlý vzduch, ve kterém je tentokrát cítit ještě něco jiného, snad vlhkost. Rozsvítím a do očí mě uhodí zvlněná podlaha přesně v místě, kde včera stála louže z prasklého potrubí. Boule sice nejsou velké, ale jsou vidět hned od dveří. Ale jak to? Vždyť jsem včera vytřela do vlhka. Voda se musela dostat i pod lino, jak jsem se obávala. Spěváček si toho určitě všimne. Představím si jeho výraz: Vždyť jsem vám říkal, že musíte pod topení dát lavor, jak jste na to mohla zapomenout? Nejspíš si budu muset škodu odpracovat a možná to ani nebude stačit a Spěváček mi zadrží odměnu za praxi. Anebo mi řekne: Zklamala jste mě, Terezko. Polknu nasucho, to by byla nejhorší varianta.

Odtlačím gauč na vyboulené linoleum, snad ho tíha nábytku narovná. Vylezu na židli, odstraním vlnitou lepenku a pustím do místnosti vzduch. Okna u stropu jsou polodlouhá a úzká, takže o nějakém větrání nemůže být řeč, ale i tak se ve sklepě hned lépe dýchá. Opřu se lokty o vnitřní parapet a půlmetrovým otvorem pozoruji svět venku. Kmitající lýtka, kozačky a polobotky, kola dětských kočárků, sem tam pes.

Každý někam spěchá. Každý za někým spěchá. A někdo možná přijde pozdě a dostane vynadáno, protože se o něj nejbližší báli. Podepřu si bradu, klidně bych dostala vynadáno, jen kdybych měla kam přijít pozdě. Za pozdní příchod mi dá sodu leda tak Spěváčková a určitě ne proto, že by se o mě strachovala. Zavřu, vklíním do oken kartonové desky a pustím radiátor, pod který nezapomenu strčit lavor.

Napustím vodu do umyvadla a smývám ze sebe dvoudenní pot a prach, snažím se necákat kolem, ale stejně za chvíli stojím v louži. Panují tu polní podmínky, ale pořád lepší nějaká očista než žádná. Kápnu si na dlaň tekuté mýdlo, dělá bohatou pěnu a krásně voní po meruňkách. Mám z dobré koupě takovou radost, že se usmívám sama pro sebe. Namydlím si celé tělo a opatrně se opláchnu, vysuším se ručníkem a převléknu do Janina pyžama. Trochu mi plandá na stehnech, ale naštěstí se dá v pase utáhnout šňůrkou. Vytřu podlahu tričkem, vyperu v meruňkovém mýdle všechno použité prádlo a rozvěsím je na radiátor.

Sklep je příjemně vyhřátý, tak se natáhnu na gauč, zakousnu se do makového koláče a po dlouhé době je mi strašně fajn. Pak mě něco napadne, vytáhnu z batohu své dětské malůvky a rozmístím je po zemi, přesně jako když jsem kdysi zdobila svůj pokojíček výkresy a plakáty Sevilly. Najednou mám pocit, že mi nechybí vůbec nic. Tady, ve Spěváčkově sklepě, bych klidně vydržela až do prvního ledna, než se budu moct nastěhovat ke kolegyni Janiny mámy, a s touto představou bezstarostně usínám.

Probudí mě čechrání ve vlasech - někdo mě jemně a láskyplně hladí po hlavě. Kolébám se mezi spánkem a bděním, takže nerozeznám, jestli jsou doteky skutečné nebo jen sním. Vískání ustane a já se ho snažím přivolat zpět. Pošimrej mě ještě trochu, maminko!

Pojď za mnou, je to tu strašně krásný, slyším místo toho.

Ale já nechci, zakřičím. Nechci umřít a nevědět, kdo je můj táta!

Zbytečně se snažíš, dítě moje...

Naplno procitnu a srdce mi buší tak, že nemůžu ani polknout. Popadnu mobil a rozsvíceným displejem zatěkám po místnosti. Nikdo tu není. Trochu se uklidním a schoulím se do klubíčka. Tlukot s každým úderem rozvlní celé moje tělo jako oblázek vodní hladinu. Radiátor šumí a v bytě nahoře vrzne židle. Nic víc. Přesto cítím, že tu nejsem sama. Rozsvítím, do rána už stejně neusnu.

Počkám do osmi, obléknu se a jdu si zaběhat. Je typické podzimní ráno, mlhavé a sychravé, ale mně to nevadí, potřebuju se provětrat. Vezmu to přes kopec Sacre Coeur a zpět se vracím přes Štěfánikovu třídu, na níž se nachází Spěváčkovo lahůdkářství. Ve výloze se stále vyjímá vánoční stromek, ozdobený klobáskami a provázky parenice. Dva obchody ve stejné ulici se rozhodly nápad okopírovat. Cukrárna na stromek rozvěsila bonbony s lízátky a elektro na rohu použilo místo vánočních ozdob žárovky. Jsem zvědavá, co na to řekne Spěváček, až to zjistí.

Ve sklepě si dám k snídani tvarohový piroh, chopím se špatchtle a rozhodnu se vyčistit další pruh zdi. Když budu každý den škrábat dvě, tři hodiny, za týden mám hotovo. Ale pak si uvědomím, že čím dříve práci dokončím, tím dříve budu muset Spěváčkovi odevzdat klíče a znovu skončím na ulici. Nechám toho a zbytek neděle strávím v obchodním centru, kde se můžu připojit na internet a přes Whatsapp si psát s Janou.

Jak záhy zjistím, Jana není jediná, kdo zaregistroval, že jsem online.

Terezo, musím s tebou mluvit. Je to důležitý.

Vláďa. Že by ho v pátek vykradli? Cár prostěradla visící z balkonu byl doslova pozvánkou pro zloděje. Ovšem představa, že tentýž lupič ručkuje dolů s televizí na zádech, mě rozesměje, takže kde je založená pojistná smlouva asi vědět nechce. Napadne mě, že umřela teta, už před časem se Vláďa zmínil, že má zdravotní problémy.

Povzdychnu si: Dobře, tak zavolej.

Reaguje obratem: Potřebuju to probrat osobně. Stačí, když mě vyslechneš, nic jinýho po tobě nechci.

Zamračím se. Žádní zloději, žádná teta. Zas chce žadonit o další šanci, zas se bude omlouvat, padat na kolena a ronit slzy.

Už mi nikdy nepiš, odpovím a abych svému sdělení dodala váhu, zdůrazním: Už nikdy, je to jasný?

 

xxx

 

10. kapitola

 

JAN

 

V kalendáři mám červeně zakroužkované datum 12. listopadu a u něj zkratku KON 14:30.

Je skoro poledne, zas jsem dlouho do noci programoval a teprve nad ránem si šel lehnout. Občas mě napadne, že jsem měl alespoň to štěstí, že jsem mohl zůstat u své profese, kdybych se před nehodou živil jako fitness trenér, už bych si to dávno hodil. Chci si jít udělat něco k obědu, ale pak se mi to rozleží, seberu poslední zbytky slušnosti a vytočím číslo na ortopedii. Zacpu si nos, aby můj hlas zněl nachlazeně.

„Tady Majer,“ zahuhňám, jakmile naběhne spojení. „Dneska jsem objednaný na kontrolu a bohužel to musím zrušit. Není mi dobře...“

„Pane inženýre, ale já vás nemůžu přeobjednávat donekonečna,“ řekne sestra, a dost nepříjemně. „Naposledy jste tu byl v únoru a pan doktor vás opravdu potřebuje vidět.“

Už se mnou ztrácí trpělivost. Nedivím se jí, protože tuhle hru hrajeme už potřetí.

„Za to já nemůžu, že jsem někde nastydl.“

„Na rehabilitace chodíte pořád?“

„Jo, chodím.“ Ani si nepřipadám trapně, že lžu, jako když tiskne. Poslední rehabilitaci jsem absolvoval loni na podzim, to mě na ni ještě vezla Marie. Vždycky mě vysadila před poliklinikou, mezitím si zašla někam do obchoďáku, za hodinu mě vyzvedla a napjatě sledovala, jestli konečně nastal nějaký zásadní zlom, jestli se třeba k tomu auto nedokulhám bez berlí. Jeden čas jsem opravdu cítil malé zlepšení, dokázal jsem stát bez opory asi pět vteřin, ale před Marií jsem to tajil, ještě to nebyl žádný úspěch. Chtěl jsem na sobě zapracovat a pak jí vyrazit dech.

Až mi jednoho krásnýho dne řekla, že tohle není život.

Hlas sestry mě sestřelí zpátky na zem. „Tak hodí se vám to, nebo ne, pane inženýre?“

Začínám být podrážděný a nevrlý. „Já... neposlouchal jsem vás.“

„Ptala jsem se, jestli vám vyhovuje termín čtvrtého ledna. Dřív to nejde, pan doktor má plno.“

„Jo, vyhovuje,“ řeknu, aniž bych se podíval do diáře, stejně dopředu vím, že to skončí stejně jako dneska.

Rozloučím se a zjišťuji, že mě úplně přešel hlad. Dojdu si na záchod a něco mě přinutí podívat se do zrcadla nad umyvadlem. Vypadám strašně. Zarostlej, zanedbanej, smrdím jak zmoklej pes. Ani nevím, kdy jsem se naposledy koupal. Před týdnem? Dvěma? Hnusím se sám sobě, každým dnem víc a víc.

Není zbytí: vlezu do sprchy a přidržuji se přitom speciálního madla. Když jsem hledal pronájem, sprchový kout byl podmínka, protože už předtím, v našem společném bytě, jsem si ověřil, že do vany se bez cizí pomoci nedostanu. Tehdy jsem si naplno uvědomil, že věci, které jsem dřív považoval za samozřejmost, se najednou začaly drolit jak suchý písek. Že tak banální záležitost jako koupel ve vaně už na tomhle světě není pro mě.

Volnou rukou se namydlím, zvednu páku baterie a kapky horké vody mi začnou bušit do hlavy, jako by chtěly, aby se mi v ní konečně rozsvítilo a já se sebou začal něco dělat.

I ve sprše myslím na Marii. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi nechybí sex. Chybí, ale moje neochota se s kýmkoli sblížit, kohokoli si pustit k tělu, je silnější. O anynonymní uspokojení potřeb nestojím, vždycky jsem měl jen seriózní známosti. Teda... až na tu holku z Musicparadise na Národní, ta mi tu pověst trochu kazí. To mi bylo dvacet, byl jsem v prváku na ČVUT a kámoš v tom klubu hostoval s amatérskou kapelou a o přestávce mi dovolil zahrát sólo na kytaru. Stála v první řadě a dodnes si vybavuju její vlasy až do pasu a velký oči, který na mě vyzývavě hleděly. Můj jedinej úlet na jednu noc. Ačkoli... noc je dost nadsazenej výraz pro divokou rychlovku v suterénu klubu.

Už si ani nevzpomínám, jak se ta holka jmenovala, ale pamatuju si, že jí z šatny někdo ukradl bundu, byla strašná zima, leden nebo únor, sněžilo, tak jsem jí půjčil tu svou. Šel jsem jí doprovodit na metro a ona, ať jí napíšu, kde bydlím, že mi bundu hned druhý den přiveze. Prohledal jsem kapsy a nenašel nic, na co bych jí mohl napsat adresu, začal jsem panikařit, protože jsem tu holku nechtěl ztratit, a ona mi podala papírový kapesník. Naškrabal jsem na něj ulici a číslo, blbě se na něj psalo, protože jsem ho neměl čím podložit, chtěl jsem připojit i svůj telefon, ale blížila se první ranní souprava, tak jsem jen křiknul, že na zvonku je Majer, ale nevím, jestli mě slyšela. Jel jsem zpátky domů jen v mikině a pak to odnesl šílenou rýmou.

Nikdy nepřijela.

Několik týdnů mi hlavou vířily myšlenky. Že jí ten kapesník třeba vypadl z kapsy. Nebo že se do něj omylem vysmrkala. Že mi tu bundu chtěla vyprat a kapesník zapomněla vyndat. Ještě několikrát jsem klub navštívil, ale tu krásnou černovlásku jsem víckrát nepotkal. Je to už skoro devatenáct let, a stejně si na ni občas vzpomenu. Jsou lidi, kteří vaším životem proplujou beze jména, a přesto se vám zaryjou do paměti navždycky, a pak...

Pak jsou ti, kteří si říkají přátelé, a kteří na vás zapomenou během jediného dne.

Umlčím sykot vody a s osuškou kolem beder se dobelhám do ložnice. Umím se obléknout jen na posteli, za ten rok, co bydlím sám, už na to mám grif: posadím se, napnu postiženou nohu, protože bolest v koleni mi nedovolí ji dostatečně pokrčit, nasadím nohavici na nárt a kšandami ji vytáhnu do pasu. Alespoň v tomhle jsem soběstačný, dřív mi trvalo půl hodiny, než jsem se do kalhot nasoukal, a nakonec mi stejně musel pomoct ten, kdo byl zrovna po ruce.

V kuchyni po milionté zakopnu o ten zatracenej práh. Zachytím se stolu, tentokrát na něm není ubrus, protože minule jsem ho bez milosti nacpal do odpakového koše. Stejně to byl jen zoufalý pokus, jak úplně nerezignovat na kulturu stolování, už dávno jsem zjistil, že ať jím u prostřeného stolu nebo nad holou deskou z dřevotřísky, všechno chutná stejně.

Stejně odporně.

Udělám si instantní nudlovou polévku a zatímco si tělo zamořuji glutamanem sodným, pozoruji drobné mrholení za oknem. I když... asi se mi jen zdá, že mží, protože špinavá okenní tabule, na níž se uvelebil prach a zaschlé cákance, vytváří iluzi permanentní podzimní plískanice. Zahledím se pozorněji: střecha domu naproti se leskne, takže jsem se nemýlil, skutečně prší.

Přemůže mě zvědavost, která ve mně už pár dní klíčí, vezmu mobil a přihlásím se k facebookovému účtu. Heslo trefím až napotřetí, nebyl jsem na Facebooku minimálně půl roku, skoro ho nepoužívám, nic nesdílím, nelajkuju, nekomentuju, vlastně ani nemám nahranou profilovku, jen šedivou genderově neutrální ikonku. 

Naťukám Mariino jméno a ihned mě do očí uhodí černobílá profilová fotka, na níž dva páry dospělých rukou obtékají miniaturní chodidlo. Takže už se to narodilo. Nedozvím se, jestli mají syna nebo dceru, to z dětských nohou fakt nepoznám a další fotky se mi nezobrazí, protože mě Marie nemá v přátelích. Rozladěně se odhlásím. Jako lávu ze sopky začne má mysl chrlit ponuré scénáře blízké i daleké budoucnosti. Možná mě tohle nikdy nečeká. Možná mi žádnej živej tvor nikdy neřekne „táto“. Dva roky. Dva roky nazpátek jsem měl pocit, že mě čeká úplně všechno. Všechno, co jen budu chtít.

Vzpomenu si na nedávné setkání s Jardou. Asi měl pravdu. Asi bych se měl zastavit v klubu a všem ukázat, že ještě žiju, že nejsem úplně odepsanej. Bude to neformální návštěva: pozdravím staré známé, poznám nové posily týmu, kouknu se na jeden zápas, abych zhodnotil, jak se kluci za ty dva roky zlepšili. A konečně, budu moct osobně poblahopřát tomu kreténovi. Vím přesně, kterej to je, před nehodou jsem ho párkrát viděl. Poplácám ho po zádech. Tak gratuluju, chlape. Jaký to je, stavět štěstí na cizím neštěstí? 

Je pondělí, chlapi se obvykle scházejí před pátou. Teď v listopadu už se hraje ve vyhřívané kryté hale a za normálních okolností bych byl v sedmém nebi, vždycky jsem měl radši halový tenis, měl jsem pocit, že venku skóre až příliš ovlivňuje počasí – vítr a tak.

Jdu ještě na chvíli programovat a na půl pátou si objednám taxi. Když mi přijde sms, že vůz je přistaven, vezmu na sebe bundu, kterou pořád zdobí mastný flek, a sjedu výtahem do přízemí. Zamířím k černému Nissanu, stojícímu přímo před vchodem. Pořád drobně mrholí, musím našlapovat opatrně, aby mi to na mokrém chodníku nepodklouzlo. Vezmu za kliku, ale auto je zamčené. Okénko spolujezdce sjede o deset centimetrů a mladý šofér, s bídou pětadvacet, se nedůvěřivě vykloní od volantu.

„Pan Majer?“ ujišťuje se, jako bych se ho snad chystal přepadnout.

Když kývnu, cvakne centrální odemykání a já otevřu. Strašně dlouho už jsem nejel autem, přemýšlím, jak se dovnitř poskládám, nohu budu muset natáhnout a berle si dát na klín... Řidič sedí za volantem a něco cvaká do mobilu.

„Tak snad to sedadlo posunete, ne?“ vyjedu na něj zle. „Jak vidíte, nemůžu pokrčit nohu.“

Řidič zaraženě kouká a dozajista přemýšlí, jestli mě tu nechat stát a přijít o kšeft, nebo přetrpět pár minut ve společnosti jednoho nesnesitelnýho pasažéra. Kšeft je kšeft, tak odloží mobil a odjede sedadlem spolujezdce co nejvíc dozadu. „Sorry, šéfe, nevšiml jsem si.“

Pracně se nasoukám dovnitř a berle vložím mezi stehna. Jakmile se libeňské činžáky dají do pohybu a líně plují jeden za druhým, zmocní se mě pochyby. Možná to nebyl dobrý nápad, jet tam. Snažím se obavy rozehnat: když tam nepojedu teď, tak už se k tomu nedokopu nikdy, vždyť o nic nejde, snad do klubu pořád trochu patřím, ne?

V autě je hrozně přetopeno a s rádia se line jakási odrhovačka od skupiny Chinaski. Hlas frontmana se mě snaží přesvědčit, že pořád jsem to já, pořád jsme to my...

No, tak tohle je ta pravá písnička pro moje rozpoložení. O kom vlastně zpívá? O mně ne. Protože tohle už dávno nejsem já. A nemám už ani těch pár přátel od jara do zimy.

„Dvěstě dvacet,“ řekne šofér odměřeně, jakmile zastaví před tenisovým klubem Jinonice.

Zašátrám v peněžence a podám mu tři stovky.

„To je dobrý,“ utrousím a vlastně ani nevím, proč to dělám. Možná chci tuzérem vykoupit svoje sprosté chování.

Pomalu vystoupím, zaklesnu se do berlí a po mokrém asfaltu se opatrně šourám ke vchodu, z nějž právě vychází skupina mladých holek se sportovními bágly přes rameno. Jedna hezčí než druhá, instinktivně se za nimi otočím. Za normálních okolností bych dostal kteroukoli z nich. Za normálních okolností. Ani se o mně neotřou pohledem.

Dveře se za nimi zavřou a sklo mi vrátí odraz zarostlého chlapa v umolousané černé bundě. Najednou mi dojde, proč se na mě řidič taxislužby díval tak nedůvěřivě. Vždyť já opravdu vypadám jako pobuda, co má v úmyslu někoho okrást.

I přes nafukovací střechu rezonují údery míčku o raketu, kluci dnes nejspíš začali dřív. Vzpomenu si, jak jsem pravidelně porážel slabšího Jardu a jako bolestné ho zval na drink do místního baru. A pak jsme se loučili: Tak zas příští pondělí, chlapi. Za týden jsme se skutečně sešli zas, byla to rutina, jistota tak samozřejmá, jako že každý den ráno vyjde slunce. Všechno, co jsem dělal, jsem dělal naplno. Tenis, kolo, lyže, diskotéky. Každou minutu jsem si uměl prodloužit o pár vteřin, každé hodině jsem uměl přidat několik dalších minut. Měl jsem nádhernej život, a nevěděl jsem to. Najednou mi přijde, že ten život patřil někomu jinému a já jsem jen divák.

Hrdlo se mi sevře, jako by mi na krk sáhly dvě neviditelné ruce a začaly jej ždímat jako mokrý hadr, poctivě do poslední kapky. Nemůžu se přinutit k pohybu, chtěl bych vystoupit ze svého těla a postrčit sám sebe do zad: Tak co je, co tu stojíš jak solnej sloup? Musíš tam jít, jinak se z toho nevyhrabeš!

Ohlédnu se, černý Nissan ještě nestačil odjet. Dobelhám se k němu a rovnou vezmu za kliku. Není zamčeno, šofér zas cvaká do mobilu.

„Můžete mě hodit zpátky?“ hlesnu, když překvapeně vzhlédne.

Kluk se snaží být žoviální. „To jste tam moc dlouho nepobyl, šéfe.“

„To není vaše věc. Prostě mě odvezte domů.“

„Ale to já bez objednávky nemůžu. Musíte si znova zavolat na dispečink a já si to stáhnu pro sebe, jsem nejblíž.“

Všechno ve mně vře, když musím vytáhnout telefon a objednat si odvoz zpět do Libně.

Za jízdy bojuji s pocitem absolutního selhání a marnosti všeho počínání. Mladík bezstarostně otáčí volantem a pohvizduje si do rytmu písničky z rádia. Radost ze života z něj doslova kape. Už to dál nesnesu.

„Zastavte mi tady,“ poručím, když se před námi vynoří vánočně vyzdobené nákupní centrum Eden.

„Tady?“ podiví se řidič. „Určitě nechcete hodit na adresu?“

Zvýším hlas: „Řekl jsem, zastavte mi tady. Dojdu to.“

A když se vyprostím z vozu, zuřivě se kymácím přes mokrý plácek před obchodním centrem a je mi úplně jedno, že sebemenší pád může mít pro moje koleno fatální následky. V cestě mi překáží mladý pár, držící se za ruce. Jsou rozesmátí a nechutně šťastní. A zdraví. Mohl bych je obejít, samozřejmě, že bych je mohl obejít, ale neudělám to. Neurvale do nich vrazím, až se jejich ruce rozpojí. Kluk se otočí a instinktivně zaujme bojovný postoj, chce mi dát přes hubu, ale jakmile zaregistruje moje berle, okamžitě se stáhne a s omluvným výrazem ve tváři mi uhne z cesty. Oba dva mě doprovodí lístostivým pohledem.

Kdo by lítostivě necivěl, na mrzáka.

 

 

 

---