Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 451 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Dalmatská pohoda končícího léta roku 2002-4
datum / id12.05.2021 / 520439Vytisknout |
autorzeleda
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaLiteratura faktu
zobrazeno94x
počet tipů11
v oblíbených0x
Prolog

Čtvrté pokračování našeho dalmatského putování je zde.


Dalmatská pohoda končícího léta roku 2002-4

Kaňonem řeky Cetiny

Eva konečně vylézá k vodě chytat bronz, okouší první sladoled a já u moře doháním mezery ve znalostech chorvatštiny. Je příjemně, po nebi občas proběhnou bílí beránci a vrcholky Biokova zakrývají bílé mraky. Absolutní pohoda.

Večerní promenáda končí jako vždy u kávy, která je všude skvělá, a to je nutné neustále opakovat. Večerní západ slunce jsme zmeškali, tak alespoň sedíme na zídce a posloucháme zpěváka, který se opět snaží přilákat do poloprázdné kavárny zákazníky. K přístavnímu molu přiráží po složitém manévru obrovská plachetnice s výletníky, zevnitř je slyšet hudba a kulatým okénkem v boku lodi vidíme tančící postavy. Tady už češtinu moc slyšet není. Nabídka výletů po moři je skutečně pestrá, ale při pohledu na ceník většině lidí přechází chuť a dostávají mořskou nemoc. A nám při této večerní siestě končí sedmý den.

*

Tohle staré městečko je opěvované ve všech turistických prospektech. Šestitisícové letovisko s kilometrovou, rozlehlou pláží a benátskou pevností nad městem je stále oblíbeným cílem. Dlouhá hlavní ulice rozděluje město na starou a novou část. Nová část města je docela fádní a nic ji neliší od ostatních jadranských středisek. Avšak staré město s pirátským hradem na kopci má krásné, staré uličky s úzkými průchody a nádherný renesanční portál kostelíka z počátku 17. století. Jsme v Omiši.

Řeka Cetina zde ústí do moře širokým korytem, lemovaným po obou stranách vysokými skalami a spoustou lodí a lodiček. Podíváme-li se zpět proti proudu, vidíme meandry řeky, ztrácející se mezi vysokými štíty pohoří Mosor. Tady někde začíná onen proslulý kaňon a nad ním se někde tyčí na skále socha jedné statečné dívčiny, kterou bychom chtěli vidět.

Mila Gojsalič. Tak se jmenovala odvážná dívka, která při tureckém obléhání města údajně vyhodila do povětří jejich vojenský tábor. A protože nechtěla padnout Turkům do rukou, raději se vrhla z vysoké skály nad řekou Cetinou do hlubiny, ze které nebylo návratu. Chorvatský sochař Ivan Meštrovič vytvořil někdy v polovině dvacátého století na její památku sochu, která byla umístěna na autentickém místě, odkud dívka skočila dolů. Město sice válkou s Turky docela utrpělo, ale zůstalo svobodné. Turci ho nikdy nedobyli.

Trochu jsme se prošli městem. Má docela pestrou historii, jako většina podobných starých městeček na Jadranu. Od nepaměti město ovládali piráti, kteří odsud přepadávali byzantské a později i benátské obchodní lodě. Jak ponižující muselo asi být pro mocné Benátky, platit pravidelné poplatky malému neretvanskému knížectví. Při jejich tažení proti malému Omiši utrpěli totiž ostudnou porážku, a dokonce zde zahynul i vládnoucí benátský dóže. Ale to už je dávná historie. Po pirátech tu zbyla jen jejich pověst a zřícenina pevnosti s věží. Po Benátčanech zase obvyklá pevnost na vysoké skále.

Po nekonečně dlouhých schodech jsme vystoupali až ke zřícenině pirátského hradu. Žádný div, že je zavřeno. I podle skoro prázdné pláže je možné usuzovat, že už je dávno po sezóně. Málo platné, blíží se konec září. Prošli jsme se, pokochali pohledem na jiskřící Jadran a sestoupili zase dolů.

Cesta k pirátskému hradu je jedna velká, kvetoucí skalka.

Na břehu řeky za mostem proti proudu je seřazena řada lodí, čekajících na výletníky k Radvanovu mlýnu. Majitelé lodiček doslova přepadají v tomto pozdním termínu kolemjdoucí turisty a nabízejí se na čtyřicetiminutovou plavbu. V dlouhých zimních měsících toho moc nevydělají. 60 kun je ale částka, která v tomto ročním času příliš mnoho lidí neláká. Uprostřed řeky vidíme jen jednu lodičku se dvěma turisty, která se líně vleče k přístavišti. Jinak je řeka prázdná. Na rafting na horním toku zase nemáme potřebná léta a praxi, a tak startujeme raději auto.

„Molim vas, tražimo kip, na stijeni,“ vyptávám se neúspěšně kdekoho na sochu dívky. Každý nás ale posílá někam jinam. A tak vyjíždíme nazdařbůh. Někam. Do neznáma.

Jedeme krásným údolím Cetiny, která je z obou stran lemována až sto metrů vysokými a skoro kolmými skalními stěnami. Bizarní scenérie. Řeka tu rozděluje dva horské masivy. Na severu Mosor a na jihovýchodu Biokovo se Svatým Jurem. Silnice se však z roviny náhle zdvihá strmě vzhůru a opouští koryto řeky. Auto sténá a vrže v ostrých a nekonečných horských serpentinách. Opět visíme nad stametrovými skalami a děsíme se nad každým vrznutím poškozené nápravy. Nahoře na náhorní rovině nás láká malá cedule ke konobě Kunjak.

Reklama na tuto hospodu nás ostatně provází už od Jadranské magistrály přes celý Omiš. Je vůbec zajímavé, kde všude zde lidé žijí. Daleko od města, vysoko v horách, kam se dostanou jen po špatných, úzkých silnicích, plných serpentin. O tom jsme se ostatně mohli přesvědčit již před lety v horách Paklenice, kde jsme objevili primitivní, obydlené příbytky až vysoko ve skalách. Dokonce i s krávami. Řada vesničanů se tam uchýlila do bezpečí před válečnou vřavou, která zničila jejich domovy.

Vyjeli jsme nahoru na rozlehlou planinu. Kaňon i se skalami zůstal někde daleko pod námi. Po obou stranách silnice se objevily bílé domky s červenými střechami. Před malým obchůdkem stojí pár místních mladíků a cosi popíjejí. A když pohlédneme nahoru nad červené střechy stavení, vidíme šedomodrý hlavní hřeben pohoří Mosor. Jsme v malé horské vísce Kučice. Vzduch je prosycen pachem koní, za polozbořenou, dlouhou zídkou dozrává víno, fíky a olivy a na stráni voní mateřídouška. Božská pohoda a mír. Jako v pohádce.

Konobu Kunjak netřeba dlouho hledat. Rozlehlé bílé stavení a hned vedle zastřešená veranda s červenou střechou jsou na kraji vísky. Paní hospodská je z naší návštěvy trochu vedle. Zdá se, že jsme po dlouhé době jediní blázni, co si vyjeli do tohoto krpálu na kafe
a palačinku s vynikající zavařeninou. Možná bych tomu za pár let ani nevěřil sám. A tak jsem raději, na důkaz naší přítomnosti v tomto krásném koutu Dalmácie, sebral z terasy prospekt, zapomenutý zde zřejmě nějakým posledním letním turistou. Prospekt je honosně vyvedený v barvách a ve třech řečech, s rozzářenými tvářemi hostů i pana hostinského. Nabízí se tu vše, co tento kraj poskytuje. Výborné víno ze skalnatých strání, domácí rakiji i bohatou místní kuchyni. Dokonce i apartmány. A bůhví, co ještě.

Vzduch je prosycen pachem koní, kolem dozrává víno, fíky a olivy, na stráni voní mateřídouška

a v konobě Kunjak voní káva a palačinka s domácí zavařeninou. Tak nás vítá horská víska Kučice.

 

 

„Ne želite kupiti nešto iz naše usjeva?“
Paní domácí se snaží při našem odjezdu vyrazit z nás ještě nějakou tu kunu a nabízí nám své domácí produkty.  Hlavně rakiji a víno. Je mi docela líto, že musím její snahu odmítnout. S pocitem upřímné lítosti opouštíme toto místo neuvěřitelné pohody a míru. Skoro by se mi chtělo říci paní domácí – děvče, tady je tak krásně, že bych tu chtěl mít chatu a jezdit sem na víkendy. Jen kdyby to nebylo z naší matičky Prahy tak daleko.

Pohled od konoby na hlavní hřeben pohoří Mosor

Míjíme opět malý obchůdek ve vesnici a vydáváme se dál za hledáním oné nedosažitelné sochy. Zastavujeme o pár kilometrů dál u jakéhosi horského rozcestí. Dál už jdeme raději pěšky. Lesní serpentiny stoupají stále výš a výš a já mám stále větší podezření, že až vylezeme pracně nahoru, objeví se silnice a parkoviště, jak v onom večerníčku se Spejblem a Hurvínkem. Tušení mne vskutku nezklamalo. Splnilo se to doslova. Řev motorů, vytáčených do vysokých obrátek, nás přivedl na hlavní silnici, která zde překonává jeden hřeben Mosoru a míří do Splitu. Podnikáme poslední pokus a kolem kapličky se noříme do řídkého porostu na vrcholu hřebenu. Odměnou je nám fantastický pohled na město Omiš, tok řeky i moře v dáli, ležící pod námi v tisícimetrové hloubce. Mezi záchvatem závratě si ovšem uvědomuji, že onu vysněnou sochu tady těžko najdeme. Ta leží určitě někde úplně jinde a daleko doleji.

„Já se ti na tu sochu vykašlu,“ protestuje žena. „Jedeme domů.“

Asi nám nic jiného nezbude.

Zpátky k autu jdeme raději po objevené silnici. Mezi hromadami odpadků po obou stranách silnice omamně voní mateřídouška a vrcholky Mosoru, tyčící se nad námi, se začínají zahalovat do šedavých mraků. A auto opět skřípe a vrže po serpentinách dolů. Na místech bez zábradlí mám chuť zavřít oči, abych neviděl tu hlubinu pod sebou. Když vidím vraky aut, držící se nad hlubokým údolím jen díky nevysokým stromům, o které se opírají, pořád si musím připomínat, že jsme v Chorvatsku. Rozsáhlá smetiště po obou stranách silnic jsou tady bohužel častým jevem. Omišem projíždíme už bez zastávky.

Pohled z prvního hřebenu Mosoru na kaňon Cetiny a město Omiš

„No vidíš,“ říká mi ještě v autě žena. „Příště radši nic neplánuj. A bude to fajn jako dnes.“

Byť je teprve odpoledne a život ve městě se pomalu rozbíhá, padám doma do postele a rychle usínám. I ve spánku ale slyším vrzání poškozené nápravy našeho auta nad kaňonem Cetiny.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

13.05.2021 11:38:24dát kritice tiplastgasp

Honzo, úžasné. Jsem rád, že díky tobě jsem poznal Omiš a kaňon Cetiny, kam jsme se nedostali a už nedostaneme. Podobné zážitky a pocity, včetně fotek a filmů máme z cesty kaňonem Neretvy ze Sarajeva přes Jablanicu, Mostar, Opuzen. Díky, píšeš to báječně.

13.05.2021 06:55:02dát kritice tiprevírník

Nejvíc na mě dýchá ze všech těchto dalmatských cestopisů z tvého pera, Honzo, ta všechno překonávající pohoda, ta vaše radost z hledání a poznávání.

12.05.2021 22:38:311 tipů dát kritice tipzeleda

Díky všem za komentáře a názory. Ale nemohu sem dávat jen cestopisy. Rád bych dal zase pro změnu jiný žánr. Nejdřív ale dokončím Dalmácii. Jsou ještě tři díly. 

12.05.2021 21:01:42dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Tak to jsem ráda, že jste zase ty horské cesty zvládli! A v téhorské hospůdce bych si ráda dala palačinku a kafe. hezky vylíčeno slovně i obrazově.

12.05.2021 20:43:27dát kritice tipJá Lucie píšu...

Tak to bylo zase dobrodružství, panečku! Ale musím říct, že krásné... Já prostě nemůžu z Tvého skvělého popisu a stylu psaní, mám ho moc ráda a to mi nikdo nevezme :) Zase jsem tam byla s vámi na chvilku. Tak přístě na shledanou!

12.05.2021 20:43:20dát kritice tipblacksabbath

ráda s vámi cestuju.....díky...*/********

12.05.2021 19:45:461 tipů dát kritice tipvesuvanka

Honzo, moc hezky napsané, vtáhne do atmosféry. TIP a těším se na pokračování :-)))

12.05.2021 19:42:36dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Honzo, taky to tam u Omiše trochu znám, popsal jsi vše trefně! Z těch srázů musel jít strach... tam jsme naštěstí nebyli.

12.05.2021 19:26:29dát kritice tipKvětoň Zahájský

Barvitě sepsáno, připomělo mi to dovolenou v Omiši v roce 2009. Na vrchol věže jsme sice vylezli ale sochu jsme taky neviděli.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor