Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 451 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Stařecká troufalost 1/3
datum / id13.05.2021 / 520453Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaNa konci podzimu,
zobrazeno98x
počet tipů9
v oblíbených0x
Stařecká troufalost 1/3

 

Stařecká troufalost

 

Mládí dychtí po růstu, zdokonalování, po budoucnosti; vidí ji před sebou v mlhách, vysnívá si, že jednou bude hodna jeho života, tohoto jedinečného, nenahraditelného.

Střední věk již něčeho dosáhl, má se proto za čím ohlížet, i když se život odvíjel jinak, někdy proti snům a představám. Chtěl by ještě mnohé dohnat či napravit. Často se to daří.

Člověk na konci podzimu už nemá, co by napravoval, stále méně do mysli vpouští svou krátkou budoucnost. Co by v ní hledal? Přitažlivější jsou vzpomínky na minulost. A řeknu vám, není nad pocit, že náš život nebyl úplně zbytečný.

 

*

 

Brzy po devětasedmdesátých narozeninách, v letících týdnech mezi časem kvetoucích třešní a časem jabloní, kdy světlo je prudce na vzestupu, připravil jsem svému chátrajícímu tělu drsnou zátěž.

Dlouho, celý život jsem toužil vystoupit na vrchol osamocené masy Hrubého Jeseníku za Hanušovickou brázdou, té západní podkovy, rozkročené na hranici dvou zemí, co se zvedá bezmála do výšky Pradědu a v jejímž klínu se rodí řeka Morava – na Králický Sněžník. Celý život se mi splnění toho snu z různých příčin vzdalovalo, zdálo se, že k němu nedojde nikdy. Až letos padlo rozhodnutí: vydáme se tam společně s Pavlem a Janinkou na začátku května, v době svátků, volna v práci.

Bral jsem námahu výstupu trochu na lehkou váhu – j­ako doposud každou horskou túru –, p­řece však se v mém čím dál nespolehlivějším těle ozývaly signály, které napovídaly, že bych mu měl předem domluvit, a to rázněji než jen rozcvičkou doma na koberci.

Ráno hned po sprše jsem vyběhl bosý pod Lví jabloň, na posečeném trávníku se dal do klusu na místě, vysoko zvedal kolena. Tedy, chtěl zvedat, skutečnost měla do představy daleko. Snaživě jsem pětkrát šestkrát poskočil – a­ zastavila mě prudká bolest v třísle. Ajajaj, to jsem tomu dal! Něco se stalo, ve stehně to pálí jak čert.

Zkroutil jsem se do bezmocné hromádky.

Byl to jistě zábavný pohled, ale Jana, která by jej nejlíp ocenila, ta tu veselou chvilku zaspala.

Jak se teď dobelhám domů?

Dobelhal jsem se, ale s nohou v plamenech; jak při chůzi, dalo-li se tak to legrační posunování nazvat, tak v momentech, kdy to dál nešlo a bylo nutné nějakou chvíli přetrpět na místě.

Nepomáhala žádná změna polohy, žádné skrčení, natažení, otočení, nešlo stát, sedět ani ležet, na pohovce, na židli, v křesle, na zemi… Prožíval jsem strašlivou bezmoc, v pravé noze hořelo.

Když po hodině Jana vstala, byla zvědavá, proč po té kuchyni poskakuju na jedné noze, proč se tak kroutím. Pomalu jsem ze sebe vysoukal, do jaké šlamastiky mě má snaha po tělesné dokonalosti dostala. Nepolitovala mě. Naopak. Co jsem si musel vyslechnout, nehodí se opakovat. Teprve až mi dost vynadala, zavolala rodinnému šamanu Pepovi do dalekých Čech. Barvitě mu líčila svou vlastní verzi mého pokusu o zvýšení kondice, jako kdyby u toho bývala byla. Já jsem neměl sílu domáhat se spravedlnosti, jen jsem do toho telefonu jí přes rameno vykřikoval jednoslabičné opravy nestydatě zkresleného hlášení; ty však nikdo neposlouchal.

Pepa naznal, že jsem si uskřípl nerv v kostrči. Mám zůstat v klidu, za čas to samo přejde.

Hurá! Za čas. Samo.

Ještě mi vzkázal, že do budoucna mám mít rozum a s něčím tak nebezpečným jako je poklus, si ve svém věku nezačínat. To mi Jana tlumočila se zvláštním gustem a sama za sebe přidala ten svůj otřepaný výrok: „Já ti to pořád říkám, ale ty máš ty své kapricky a myslíš, že jsi Kostěj nesmrtelný,“ jímž mi už dlouho leze na nervy.

Nadával jsem jí i sobě, dělal křivé grimasy, sykal, skřípal zuby, zatracoval nápad, jejž mi čert nakukal, že si mám zo­pakovat cvik, co jsem třicet let nedělal, a­le nezbylo, než poslechnout. Posedával jsem, polehával a poslušně čekal, až příroda uzná, že už jsem trpěl dost.

Přetrpěl jsem den i večer – a­­­ v noci k­upodivu u­snul.

Zatímco jsem spal, starostlivá příroda se překonávala: největší palčivost z nohy do rána vyhnala.

Teď teprve přišla doopravdy ke slovu dědečkova parádní hůl; už ne pro jistotu, nýbrž z nezbytné potřeby. Teď jsem tu vyleštěnou věkovitou sukovici se vší vážností a úctou ocenil: jak při chůzi, tak i při stání.

Po týdnu mi skoro otrnulo, ale to jen proto, že bez hole jsem neudělal ani krok.

 

*

 

Když jsme se na můj svátek nechali modrým dnem bez mráčku vylákat na první velký výlet, ta pokroucená sukovice byla první, na co jsem myslel. Pojedeme do Rychlebských hor, s cílem vystoupit na Borůvkový vrch. Jestli to zvládnu, můžu se za týden bez obav odvážit na Králičák.

Třešně kvetly podél cesty Slezskou nížinou marnotratně – v našlehané pěně bílých květů jen taktak prosvítaly jejich rozpřažené černé kostry.

Před námi se klenul jedinečný den. Koncem dubna začíná být dlouho světlo, do večera je daleko, můžeme si zaplýtvat časem.

„Doma nás nikdo nečeká, nikdo nám tam nebrečí, není proč spěchat,“ usnesla se Jana.

Protože ani mně to proti mysli nebylo, tak jsme ve Vidnavě sjeli z přímé trasy a zamířili doleva, do lesů. Tam někde ve skalách se pokusíme najít místně věhlasný přírodní útvar Venušiny misky.

Žádné „misky“ jsme nenašli, ale nechali jsme se zlákat opuštěným lomem, kde nás pod vysokými skalními stěnami očarovalo romantické jezírko. Tam Jana vedle jiných neklamných známek jara potkala první zmiji a já si zas vyzkoušel spolehlivost dědečkovy hole v kamenitém terénu.

Jaro se probouzelo i v lese. Stromům praskaly pupeny, břízy a jívy byly už zelené. Na přímém slunci u cesty ožívalo v opadlém jehličí pod borovicemi mraveniště. Ze všech stran se ozývali ptáci od svých hnízd, celý les tím koncertem halekal.

„Dobře že jsme sem odbočili, i když ty V­enušiny misky jsou kdoví kde a už je hledat nemůžeme,“ řekl jsem, když se naplnil čas.

„Mělas dobrý nápad, je tady krásně,“ dodal jsem pro útěchu.

„Musíme sem co nejdřív vzít Pavla s Janinkou a Milušku s klukama,“ vyslovila Jana, na co už dlouho myslí.

Nebyl důvod s tím nesouhlasit.

K tomuto nápadu, že sem „ty děcka“ co nejdřív musíme vzít, se potom nesčíslněkrát vracela. Neměl jsem nic proti tomu, ale protože už o ničem jiném nemluvila, napomenul jsem ji: „Vezmeme je sem, to víš, že jo, ale už prosím tě přestaň myslet na to, co bude až kdoví kdy a užívej si toho, co je tady a teď.“

„Však si užívám, ale vzít je sem musíme. Hned, jak přijedou! Uvidíš, jak se jim tady bude líbit.“

„Dobře. Tak už chvilku mlč, dívej se, poslouchej, zhluboka dýchej a vstřebávej.“

Mlčela, dýchala, vstřebávala, ale zas to nevydržela: „Uvidíš, jak budou nadšení.“

„Však jo, já vím.“

Tak jsme se bavili až k autu; tam konečně změnila téma.

„Poledne je daleko, Borůvková hora nám neuteče, co si tak zajet až do Bílé Vody a pak se ten kousek vrátit?“ sváděla mě.

To by šlo, přiznal jsem si, plný dnešní pohody, je to už dlouho, kdy jsme poprvé a zatím naposledy navštívili poslední bod našeho světa, tento nejsevernější cíp Slezska.

„Rozhodnuto, jedeme!“ zavelel jsem a startoval.

Vyjeli jsme z lesů do předčasně letního vedra, kde nás při otevřených oknech auta mohl osvěžit už jen pohled na dosud bílou kopuli Králického Sněžníku, jež se vlevo ve veliké dálce co chvíli zjevovala nad sedly dlouhého pásma Rychlebských hor.

Uprostřed zeleného osení důstojně stál na vysokých nohách jeřáb ve svátečně jarním úboru; staral se jen o hady a obojživelníky, nás si nevšímal. Nic jsme neznamenali ani pro potulné káně, jež, opozdilé, tu a tam seděly na stromech u silnice nebo se vznášely nízko nad prostřeným stolem úrodných polí a zpátky do zamrzlé severské tundry se jim ještě nechtělo.

 

*

 

V Bílé Vodě jsme byli jen jednou, hned po našem přistěhování do Petrovic, na jaře roku dva tisíce; chtěl jsem tenkrát v­idět po letech svou sestřenici Pavlínku, řádovým jménem Jaroslavu, která tam s jinými jeptiškami tráví poslední roky vyhnanství. Jana mě v tom vehementně podporovala, ne-li do toho nutila. Využili jsme příležitosti a doprovodili mého bratra Vláďu, který přijel z Českých Budějovic a měl k nim namířeno.

Usměvavé sestry Vláďu zdravily jako starého známého, oslovovaly ho Otče Juliáne a prosily o požehnání. Nás také pěkně přivítaly a pak se vrátily k práci; měly pilno, právě dopékaly dnešní várku hostií pro Vláďova známého faráře v Červené Vodě, kam je potom povezeme. Ochotně nám předvedly a vysvětlily celý postup výroby, jsou v tom zběhlé, pečou už dlouho hostie pro farnosti z blízka i z daleka. Jedna běžela kamsi nahoru pro sestru Jaroslavu, jiná šla uvařit čaj.

Po chvíli se na schodišti ozvalo pomalé, nepravidelné klepání, někdo tudy s obtížemi sestupoval.

„Nemůže chudera na nohy,“ ozvala se sestřička u pečicí trouby.

Zpod schodiště, které bylo za rohem, přišourala se maličká stařenka – má sestřenice Pavlínka. Opírala se o berle. Vyšel jsem jí naproti. Ona se na mě podívala a zvolala:

„Jarku, seš to ty? To je let, co jsem tě neviděla!“

„Tys mě poznala, Pavlínko!“

Domyslel jsem si, že je to skrz tu podobu s Vláďou, s ním se občas vídá.

„Vítám tě u nás. Tak tys taky jednou přišel za starou pajdavou bábou Jaroslavou? Pochválen Pán Ježíš Kristus.“ Natáhla se, já se trochu sklonil a ona mi udělala palcem a ukazováčkem křížek na čelo. Nato si sama od Vládi vyprosila požehnání.

Zvědavě pohlédla na Janu: „Pozdrav vás Pánbůh.“

„Má žena Jana,“ řekl jsem. Podaly si ruku. Jana spustila, jaké to tady mají pěkné, takové malé, útulné, a že si klášter představovala trochu jinak.

„Jsme spokojené, to je pravda,“ pokývala Pavlínka, „ale on je všude chleba o dvou kůrkách.“

Vyzvala nás, ať si sedneme. Opřená o berle, sama se ztěžka sesula na židli, berle si položila napříč přes klín a mně poručila: „Tady se posaď.“

Sedl jsem si naproti ní, ona mě chytila za obě ruce: „To je ale doba, co, Jarku? Podívej, jaká já už su nemožná, nohy mě neposlouchají, bolí…, ale… Abyste si nemysleli,“ sklouzla omluvným pohledem po Vláďovi a Janě, „to já si nestěžuju, chraň pámbu, to by bylo rouhání, náš Pán má s každým, ať je to ten, nebo ten, svůj plán, každýmu nadělí akorát tolik, kolik unese, než si ho povolá k šťastnýmu životu věčnýmu… Do kostela chodíš? Modlíš se?“ obrátila se zas na mě.

Ví přece, jak to se mnou je, z ústního podání musí znát historii mé víry i nevíry, tak proč se ptá?

Ale ona mě nechtěla trápit, ani zpovídat, na žádnou odpověď nečekala, sama hned spustila:

„Tady jsme už všechny na penzi, vidíte, nejsme žádný mladice, ale ony ty naše sestry bez práce ani chvilku nevydrží, daly se na pečení hostií. Taky bych pracovala, jenomže na těch svejch nohách nevydržím dlouho stát, víte? Někdy teda pomůžu, když můžu… Že je to pravda?“ dovolávala se sestřiček, kmitajících kolem. S úsměvem přizvukovaly, že ano, že když má Jaroslávka menší bolesti, tak pomáhá. Podle počasí. Dneska ji raději hnaly nahoru odpočívat.

K Vláďovi se chovaly nenuceně, což se při jeho družné povaze dalo očekávat; zároveň však neutajily zvláštní úctu k jeho kněžskému stavu. Opět nám tím o stupínek přiblížily, co je napevno zažité v jejich společenství! Pro nás je Vláďa prostě Vláďa, pro ně je to „otec Julián“, kněz, nadaný mocí proměňovat při mši chléb a víno v Kristovo tělo a krev.

Přes netajenou úctu k otci Juliánovi převládalo tu takřka rodinné ovzduší. Nejvíc bylo slyšet Jaroslavu-Pavlínku, ta pusu nezastavila. Vracel jsem se do naší rodné uličky, poznával ten hlas, který tam zníval, než nám zmizela z očí, než utekla z nesnesitelných rodinných poměrů: o­­­­tec despota, matka týraná, bratr hulvát, sestra ve válce zapletená s německým vojákem a svobodná matka, všichni stísnění v domečku o dvou komůrkách… Nikdo se nedivil, že šla hledat jinou rodinu. Ten veselý hlas mi i teď zněl, jako by neuběhlo rozpětí celého života. Byl to hlas naší Pavlínky, ten plynulý proud řeči, který na rozdíl od chabého těla žádné berle nepotřeboval, ano, její hlas to byl, třebaže starý, drsný a chraptivý. Pátral jsem též v podobě a jakési náznaky dávných rysů nacházel, ale věděl jsem, že za jiných okolností – n­ebýt toho hlasu a také že ona poznala mě – b­ych se k ní při potkání sotva byl přihlásil.

Náhle si vzpomněla: „Ještě jsem vám neřekla, že jste přijeli akorát, z­­a týden už tady nebudu, vracím se domů.“

Vláďa o tom zřejmě něco věděl, příliš ho to nepřekvapilo:

„Konečně se to hnulo? Už vám to tam připravili?“

„Už. Příští týden se stěhujeme: my dvě, tuhle se sestrou Cecílií.“

„Kam půjdete, j­estli se můžu ptát?“ zeptala se Jana.

„Vracíme se na Velehrad, už je to tam hotový, můžeme se nastěhovat. Těšíme se, viď?“ optala se Cecilky, která se zabývala pečením hostií.

„Nemůžu se dočkat,“ potvrdila oslovená. „Ale,“ povzdechla, „bude se mně stýskat.“

„To mně taky.“

Když pilné sestřičky do krabice zabalily hotové hostie pro červenovodskou faru a přisedly si k nám, aby si taky nalily čaj, teprve se nám vyjasnilo, jak to s nimi vlastně je, že jsou tu jen „dočasně“ a že tento dočasný domov postupně, po skupinkách i jednotlivě opouštějí. Už jich moc nezbývá. Vracejí se do svých klášterů, kde byly doma, než odtud byly násilně vystěhovány. Vlastně se pro ně tenkrát moc nezměnilo, jen to, že si musely zvykat mimo domov. Jinak dál pracovaly v povoláních ošetřovatelek v nemocnicích, psychiatrických léčebnách, v ústavech pro těžce postižené, ve všech těch službách, na něž se připravovaly, jež byly jejich posláním. Jenom je trápilo, že nesměly zůstat tam, kde skládaly řeholní slib, kde byl jejich pravý domov. Po něm se jim stýskalo. Ani do zaslouženého důchodu se nemohly vrátit domů, jejich kláštery byly již používány k jiným účelům: sklady vojenského materiálu, kanceláře závodů, archivů, pozemkových úřadů a kdovíjakých institucí. A tak světská moc každou jeptišku po odpracování příslušných let prostě odložila sem, na konec civilizovaného světa. A ony ve víře, že se nic neděje bez boží vůle, ten úděl bez reptání přijímaly.

„Teď už jenom dozráváme pro věčnost, ať tady, nebo tam,“ smála se Pavlínka. Potom zvážněla: „Já vím, mně se to směje… Ale… Dočkáte se každá, teď už jo,“ poplácala dobrácky nejblíž sedící sestřičku po ruce. „Stejně se nám po vás bude stýskat,“ dodala, „a vám po nás taky, ono to ani jináč nejde.“

Sestřičky přizvukovaly.

„Všeho do času, P­­án Bůh na věky,“ promluvila sestra představená, „jednou se všechny sejdeme u našeho Pána.“

„Kdybyste věděly, jak já se těším!“ zářily Pavlínce oči a nebylo jisté, jestli na přijetí u Pána, nebo na blízký návrat domů.

Obdivovali jsme víru těch božích služebnic, tu jistotu, odevzdanost do cizí vůle, ten pokoj, co z nich vycházel. Kdo z nás si může říct, že je tak bohatý?

Při odchodu jim Vláďa znovu požehnal a krátce se s nimi pomodlil, zatímco my s Janou jsme tiše stáli opodál.

Pavlínka nás doprovodila k venkovním dveřím. Rozloučila se s Janou a Vláďou, j­enž nesl krabici s hostiemi, a­ mě si za ruku přidržela. Počkala, až ti dva sejdou po schůdkách do ulice, vrhla pohled dozadu do chodby, aby se přesvědčila, zda jsme tady sami, špitla: „Nesmí se to, ale já ti tu pusu musím dát,“ a kvapně mi ji vlepila. Potom mi palcem načrtla křížek na čelo.

„Choď do kostela, modli se. Pánbůh ti víru vrátí.“

Neodvažoval jsem se výmluvou ani planými sliby rušit tu vzácnou chvilku, jen jsem jí tiskl ruku.

„Někdy za mnou zas přijeďte, teď už na Velehrad, ráda vás uvidím.“ A já jsem cítil, jak moc už se těší „domů“.

Odcházel jsem, ona stála ve dveřích.

Když jsem ty dva doběhl a ohlédl se, pořád tam stála, opřená o berle. Zvedl jsem ruku, ona taky.

Jak jsem tušil, viděli jsme se naposled; na Velehradě za několik let umřela. Měla štěstí, je pochována doma. Desítky jejích sester navěky leží tady, ve vyhnanství na konci světa.

 

*

 

Dnes jsme v Bílé Vodě ten hřbitov na konci světa navštívili podruhé. U brány přibyla pamětní deska, oznamující, že byl v roce 2000 k padesátému výročí násilné internace řádových sester prohlášen kulturní památkou.

„Právě to jaro jsme tady byli,“ řekl jsem.

„Ano? To bylo tenkrát?“

Všech sedm keřů růží, okázale vysazených za drahými ozdobnými mřížemi u vchodu podél zdi, bylo úplně suchých, spálily je letošní silné mrazy.

„Vůbec je nezazimovali,“ řekla Jana s lítostí i výčitkou. To jí by se nestalo. Ani sestřičkám, kdyby tu ještě žily.

Místo rašících růží aspoň vzadu za zdí kvetla v tom teplém jarním dni ohromná třešeň. Též několik starých hrušní tam stálo a zdobila je záplava bílých květů jako sněhových bochánků, napadaných na již vyrašené zelené ratolesti. Jen ty stromy hlídaly pokojný spánek vyhnankyň, které se nedočkaly návratu domů. Jistě však usínaly šťastné, až do posledního vydechnutí ve víře, že se už za chvíli sejdou se svými blízkými.

 

*

 

Nic jsme nezmeškali. Vrátili jsme se do Javorníku, pod malebným zámkem Jánský vrch odbočili proti toku bystřiny do hor a kolem poledne už jsme parkovali; ne v plánovaném cíli, v sedle na českopolské hranici, nýbrž o k­us níž, hned u­ restaurace Celnice nad vsí Travná. Proč? Nejen proto, že mě zmátl ten název, zlákala mě i modrá značka na smrku v zákrutě silnice za hospodou, jež hlásila: Borůvková hora 4 km.

„Tady je to,“ řekl jsem, otočil auto, vrátil se, zaparkoval na malém rozšíření vozovky blízko hospody, vzal hůl, Jana svůj nepostradatelný ruksak, a vyšli jsme po turistické značce nahoru.

Brzy bylo zřejmé, že jsem se ukvapil.

„Byla chyba, že jsme zůstali tak nízko. Kdybych vyjel až do sedla, čekalo by nás teď menší stoupání.“

„Chceš se vrátit?“

„Ne, už jsme moc daleko. A noha se zatím zdá dobrá.“

„Pomáhá ti ta hůl?“

„To jo. Bez ní bych jít vůbec nemohl.“

Šli jsme lesem dál, spokojení, že nám cesta pomalu a jistě ubývá.

Avšak se zvyšující se příkrostí dešti vymletého chodníku, v nějž se široká cesta po prvním kilometru změnila, začala má nálada klesat.

 

- pokračování -

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

14.05.2021 06:38:54dát kritice tiprevírník

Uvidíme, Luboši. Ale za to líbnutí jsem taky rád, byla to čest - pro mě náboženského odpadlíka, kterého zbožná rodina nezavrhla.

13.05.2021 20:10:28dát kritice tipKočkodan

 

„Avšak se zvyšující se příkrostí dešti vymletého chodníku, v nějž se široká cesta po prvním kilometru změnila, začala má nálada klesat.“

 

Já tedy, Jardo, doufám, že ti ve druhém dílu brzy nějaká veselá příhoda (setkání s medvědem, družba s rojem divokých včel apod.) náladu zase výrazně vylepšila.

 

A jsem rád, že tě Pavlínka protipředpisově líbla.

13.05.2021 16:51:26dát kritice tiprevírník

Honzo, ono to všechno stojí za prd, jak říkáš, když už člověk nic nemůže. Tak já aspoň sleduju cvrkot - ve světě, v politice, jak prospívají pravnoučátka a tak... To zaplaťpámbu pořád můžu. Někdy i do lesa zajdu, no a pak půl dne odpočívám. Ale však na to mám dost času. I já tobě, Honzo, přeju hodně sil a hlavně zdraví.

13.05.2021 15:58:44dát kritice tipzeleda

Jardo, už jsem psal, že jsi vynikající stylista. Jen bych se opakoval. V tvém příběhu je vše, emoce, pohoda i trochu nostalgie. Přeji ti ještě hodně sil k životu i psaní. Je obdivuhodné, jak jsi spojený s přírodou. Já už toho moc nenachodím. Do osmdesátky mi sice ještě tři roky zbývají, ale páteř se opět rozlézá a stojí to za prd. 

13.05.2021 14:54:43dát kritice tiprevírník

Přemku, to už tak v našem věku bývá, sám to víš, nic už se neprožívá tak žhavě jako za mlada. Ale za ty vzpomínky zaplaťpánbůh, že je máme.

Ano, měl, Gabi, ale i to je už po devíti letech jinak. Strašně teď ty roky letí, jsou čím dál kratší.

13.05.2021 11:43:39dát kritice tipgabi tá istá

trúfalý paličatý Jarko, pokračujem ďalej s tvojou palicou a s tebou...79 rokov! v tom veku sa mnohí s palicou domotkajú na lavičku pred dom, ale ty si mal inú kondičku a vôľu*

13.05.2021 11:07:39dát kritice tiplastgasp

Jaroslave, jsem rád, že si zase zde a ukazuješ život bez zbytečných příkras, se svými vzpomínkami, které plynou zdánlivě klidně a velebně, aniž by však zapomínali na křivdy minulosti. Těším se na pokračování se sukovicí.

13.05.2021 11:02:562 tipů dát kritice tiprevírník

Jsem rád, milé dámy, že vám mé povídání poskytlo důvod k dočtení a dokonce i písemnému vyjádření. To mě moc těší a dovoluju si vám děkovat hromadně. Nevadí?

13.05.2021 10:00:531 tipů dát kritice tipblacksabbath

Jardo...ty Kostěji nesmrtelný.....koukej se o tu špacír-sukovici. pořádně opírat....a ne abys mě s ní přetáh....já tvé dílo chválím...krásně se mi četlo....*/**************

13.05.2021 09:27:41dát kritice tipDiana

Početla jsem si :-)))

13.05.2021 09:13:16dát kritice tipbixley
redaktor prózy

No, ono se nesmí nic přehánět, ani cvičení... :-) Ale nakonec vše dobré a užili jste si to u sestřiček. Konec slibuje napětí v dalším díle...

13.05.2021 08:49:021 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, první část dnešního příběhu vyvolává nechtěně veselí - nicméně pak, v Bílé Vodě, jako bych viděla sestřičky a slyšela jejich štěbetání... mám ty zážitky sice odjinud, ale takové opravdu jsou/byly... věčně usměvavé a šťastné. Zase se ti podařilo mě dojmout... i s tou sukovicí. Jsem zvědavá, jak se ti půjde dál!

13.05.2021 08:36:53dát kritice tipEvženie Brambůrková

Krásné příběhy.

 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor