Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 451 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

V jaké době žijeme?
datum / id13.05.2021 / 520464Vytisknout |
autorZoroaster
kategorieÚvahyDalší dílo autora
zobrazeno33x
počet tipů0
v oblíbených0x
V jaké době žijeme?

K tomu, abychom dokázali pochopit sami sebe, je nutné uvědomit si, v jaké době žijeme, v jakých společenských podmínkách jsme zakotveni.

Na podporu tohoto tvrzení si odpovězme na otázku: Jsme opravdu tak závislí na době, je naše podstata opravdu tak časná? Myšlenka historicky podmíněné a negativní podstaty člověka má původ u Hegela a dále ji rozvinuly pozdější filosofické směry (existencionalismus, fenomenalismus a p.). Negativní pojetí lidské podstaty říká: Nic nám není předem pozitivně dáno (shůry) jako cíl, jako vnitřní nutnost a obsah, jako podmínka blaženosti, ale vše v člověku je výrazem nedostatku a prázdnoty, absence uspokojení, nesplněných požadavků a nenaplněnosti (očekávání a potřeb). To je pravý důvod našeho hledání a odhodlání ke změnám. V tom se lišíme od zvířat, která nejsou schopná vnímat sama sebe v čase (historicky) a myslet, či hledat smysl vlastní existence v budoucnosti. Jsou-li potom lidské nitro i život naplněny teprve bytím v čase, jaké jsoucno, jaké vlivy z věcného světa odráží, ne-li svět v jeho okamžitém stavu časové posloupnosti? Jsme tedy nutně odrazem určitého stádia vývoje světa a společnosti, řečeno slovy K. Marxe: Naše podstata je odrazem společenských jevů. 

Jaká je tedy naše doba? Slovy českého filosofa Jana Patočky vyústil vývoj lidských civilizací do dvou typů universálních nadcivilizací. Moderatní a radikální nadcivilizace. Jde o třetí fázi organizace společnosti postupující od primitivních kultur, jež se opíraly o ryzí tradice a organické přírodní vlivy bez pochopení vlastní historičnosti a časnosti, přes nedávno minulé civilizace vyššího typu, které byly sice již založeny na tvůrčím a vynalézavém postoji člověka k přírodě a na obecném smyslu života a existence pro všechny, avšak zastávaly iracionální postoj k otázce moci podmíněné idealistickým (náboženským) imperativem konečného účelu, až ke dvěma zmíněným typům nadcivilizačním.

Samotný pojem „nadcivilizace“ dává vytušit lidskou organizaci překračující starší kultury, diferencované právě oním pojetím „konečného účelu“, který byl u různých civilizací dán různým náboženským cítěním. Všechny měly náboženské jádro. Smyslem vývoje těchto civilizací k dalšímu stupni bylo nalezení univerzálního principu organizace platného pro všechny lidi bez rozdílu kultur, a cestou k němu měla být postupná racionalizace společenských funkcí. Rozvoj vědění, racionálního poznání a myšlenkové svobody byly tím hybným momentem sjednocení pod vlajkou pokroku. Nová „nadcivilizace“ se soustředí stále výrazněji na ty tvůrčí impulsy, které jsou racionální podstaty, tedy směřuje především k ovládnutí věcných sil a prostředků moci, tyto prostředky mají potom charakter především fyzické převahy (silových resortů) a nechávají stranou přímé duchovní ovládání lidí.

Právě v oblasti duchovní vyžaduje každý racionální postoj nutnou podmínku samostatnosti a vnitřní svobody. S uvolněným vývojem vědy a výrobních prostředků tak dochází k spontánnímu a kontinuálnímu přechodu k tzv. moderantní (umírněné) nadcivilizaci, jejímž znakem je kumulace hmotných prostředků k tvorbě reálných hodnot, k uspokojení potřeb člověka, a jisté „odlidštění“ v oblasti účelu a smyslu určení těchto zdrojů. Život a jeho emocionální jádro jsou oproti vyšším civilizacím staršího typu ponechány samy sobě, své vlastní spontaneitě. Moderantní nadcivilizace se nesnaží ovládnout celek života, nýbrž naopak od něho abstrahuje a omezuje se pouze na ryze lidské možnosti v jejich universálním smyslu. Pro život vytváří toliko rámec racionální střízlivosti a průzračnosti, kde se řeší pouze otázky prostředků, a nikoliv účelů. Toto zvěcnění, zautomatizování a zevšednění společnosti a odstranění jejích charismatických prvků vede často k dojmu morálního úpadku společenského vědomí, k pocitu bezprizornosti a neurčenosti všeho života. Jenomže tak je vnímána jakákoliv svoboda bytí, touž úzkostí je poznamenán každý požadavek nutné volby v základních otázkách života jedince a jeho starosti o vlastní budoucnost.

Filosofická moderna vytýčila smělé cíle vlády objektivního rozumu nad lidmi a dovedla část společnosti až k názoru, že vše subjektivní a iracionální je hodno zavržení, že racionální postoj a chování je třeba lidem objektivně vnutit. Uvedený proces racionalizace vyústil až v úchylku tzv. nadcivilizačního radikalismu, jenž nastolil totalitní vlády fašistických a komunistických zemí. Dopady takového „radikalismu rozumu“ známe všichni velice dobře.

Je nutné říci, že není revoluční myšlenky, která by neměla původ ve svobodném duchu nadcivilizačního moderantismu. Umírněný racionální princip světa vychází z velké rozmanitosti zájmů, mezi nimiž může rozum fungovat jako instance vyrovnávající. Rozumová kritika a konstrukce zde není výlučným nástrojem, na němž se zakládá život, a nemusí mít tedy dogmatický ráz. Tak i filosofický postmodernismus ve snaze zrušit totalizující tendence moderny nastoluje alternativní projekty iracionální, subjektivistické či idealistické v rámci požadované plurality, čímž sice neničí princip racionality, ale oslabuje ho a lidstvo částečně navrací zpět k nepochopení.

Pokud jde o nás Čechy, jsme příslušníci nového euroregionu a tím obnovenou součástí moderantní nadcivilizace, jejíž funkcí není podle Jana Patočky „odstraňovat nahromaděné společenské zábrany, odstraňovat překážky, bojovat se skutečnými a mytickými nepřáteli. Její funkcí je tvořit civilizační statky schopné toho, aby byly všeobecně lidské, a to z podstaty věci, a nikoliv z vůle a dekretu určitých lidí. Je možné a jisté, že těchto hodnot a možností se zneužívalo a zneužívá ve prospěch určitých tříd, národů, zemí, ale důležité je, že něco takového jako obecně lidské soustavy pravd, hodnot, cílů, prostředků se vůbec vypracovávají. Tyto hodnoty, vypracované moderantní civilizací po vzoru starých individualistických civilizací Řecka a částečně Izraele, jsou v podstatě dvě: Hodnota vědecké pravdy a hodnota lidské svobody.“

K moderatní nadcivilizaci, která je vlastním rámcem našeho života, však přísluší vnitřní konflikt: Moderantní racionalismus rozrušil instinktivní (přímou emocionální) společenskou regulaci a zároveň zdědil pocit determinismu minulých civilizací, jejich podvědomou oddanost osudu, smíření se s nutnými sociálními dopady a průvodními společenskými zly, jako přírodními danostmi. Ze společnosti žijící pod tlakem učinil společnost, která se od něho osvobozuje. Tím se ze společenských vztahů stal problém osobní odpovědnosti a pocitu subjektivní nemohoucnosti něco změnit na tragických sociálních souvislostech.

Názor psychologa: Je-li rozpor nadcivilizace výsledkem vnitřní krize racionálního principu, pak se možná vyřeší vnitřním vývojem nadcivilizace samé. A zde se dostáváme k otázce potřebné restrukturalizace sociálních vazeb uvnitř globální společnosti. V současné chvíli má ona restrukturalizace ryze destruktivní charakter. Je totiž nesena společenskými minoritními vrstvami, které se vždy cítily diskriminovány majoritní společností. Univerzalizace hodnot a zájmů menšin přináší pouze morální rozklad. A bohužel je zneužívána mocenskými ambicemi globalistické supertřídy. Z hlediska vnitřní krize západní společnosti nic neřeší a pouze tuto krizi prohlubuje.

Není však jejím přirozeným řešením vznik komunit či rodového uspořádání postaveném na přírodním principu a antropologickém pojetí člověka jako sociálního druhu přizpůsobeného k životu v tlupě? Mohlo by jít o spontánní vytvoření nových imanentních vazeb a skupin, které neničí nic z univerzálních hodnot své nadcivilizace, nýbrž nacházejí přirozené řešení vlastních životně existenčních otázek, subjektivních problémů odcizení a potřeby sounáležitosti na pozadí zvěcněného a odlidštěného prostoru globální společnosti.

Nebylo by asi žádným překvapením, kdyby takto vzniklé antropomorfní skupiny, jejichž posláním by bylo pouze naplnění života vlastních příslušníků v podmínkách moderantní nadcivilizace, dostaly v budoucnu svůj právní statut existenční, včetně poměrného zastoupení při uplatnění většinového principu moci v moderantním státě. To je však otázka více než futurologická. Současná situace se ubírá směrem zcela opačným, k naprosté atomizaci a odlidštění individua v podmínkách sanitárně-digitálního teroru. A západní státy přecházejí od všech forem pokročilé nadcivilizace zpět k primitivní formě náboženské totality, v níž roli mytologie předků přebírají mýty vědecké, humanitární a sociologicko-inženýrské.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor