Mňaukí - díl sedmý

Po úmorné a dlouhé cestě skřítek Ťapšlap a myšák Kššc konečně stanuli před branami Madety v Českém Krumlově. Kššc už byl velice unavený a svíravý pocit v břiše se snažil ignorovat. Z posledních sil zamířil na vrátnici, kde pospával obtloustlý hlídač.

„Pane,“ začal opatrně Kššc a čekal, až hlídač otevře oči. „My jsme viděli, že hledáte myši do reklamy na sýry. Poradíte nám, kam máme jít?“

Hlídač si Kššce a Ťapšlapa přeměřil od hlavy až k patě, pak povytáhl obočí a jal se někam telefonovat.

Po chvíli dorazil vysoký, hubený muž. „Dobrý den, pánové. Jsem mistr Sýrař. Bohužel na konkurz do reklamy jste dorazili pozdě, dnes byl vybrán poslední adept. Ale jestli chcete pracovat, ve výrobně stále někoho potřebujeme. Práce máme až nad hlavu.“

Kššc se smutně podíval na Ťapšlapa a očima u něj hledal radu. Ten sice taky dvakrát nejásal radostí, ale prohlásil: „Pane mistře, my to bereme, něco dělat musíme.“ A usmál se na Kššce, aby ho povzbudil.

Mistr Sýrař je zavedl do velké výrobní haly. Stroje, hluk, frmol, spousta lidí, každý něco někam strkal, balil, míchal. Kššcovi se z toho až zatočila hlava. Mistr Sýrař přátelsky poplácal Kššce po zádech, dal oběma ochutnat zdejší výrobky na posilněnou a pak je oblékl do bílých plášťů, rukavic a čepic.

„Na začátek vám dám tu nejjednodušší práci, budete dávat sýry do krabiček,“ prohlásil mistr a zavedl je na konec velké výrobní linky. Z té každou vteřinu vypadl kus hermelínu, až se Kššcovi začaly sbíhat sliny.

A tak se s Ťapšlapem pustili do práce. Vzít krabičku, strčit sýr, zavřít krabičku a hned další. Vzít krabičku….Kššcovi se z toho už začaly plést tlapky, vždyť vlastně nikdy nepracoval a na takové tempo nebyl připravený. Ťapšlap na tom nebyl o moc lépe. Kššc na chvíli zavřel oči, aby si odpočinul. Hned mu naskočil obrázek jeho krásné Nikonocelíny, a tak se zasnil. Opřel se a …

„Pozor, to ne!!!!“ Zařval mistr Sýrař, který se tam najednou zjevil. Kššc se totiž opřel o řídící desku celé výrobní linky a páčky, které byly nahoře, byly najednou dole a obráceně. Ve stroji to začalo tajemně hučet, divně škytat, vrčet, ozývaly se všelijaké tajemné zvuky a z výrobního pásu začaly dvojnásobnou rychlostí skákat zvláštně vypadající sýry!

„Panebože!“ křičeli všichni zaměstnanci a chytali sýry do krabic. Mistr neustále hýbal páčkami, lidi pobíhali kolem a jen Kššc a Ťapšlap stáli a dívali se na to prapodivné divadlo. V tom všechen ryk ustal, zavládlo ticho a všichni koukali střídavě na tu spoušť a ty dva.

„Hele,“ povídá někdo. „Vždyť ty hermelíny jsou ve tvaru srdce!“

„To je mi fuk!“ Řičel mistr. „Jak já tohle vysvětlím, navíc obchody čekají na naše sýry!!! To bude průšvih, to bude průšvih. A vy dva se my radši kliďte z očí,“ hřímal a utíkal někam pryč.

Kššc a Ťapšlap začali couvat a z továrny byli pryč rychlostí vesmírného raketoplánu. Zastavili se až několik desítek metrů od brány. Kššc si sedl a začal plakat.

„Co jsem to vyvedl? Jak teď získám bohatství, jak získám svou Nikonocelínu.“ Po tváři se mu koulely slzy větší než hermelíny a Ťapšlap snad poprvé v životě nevěděl, co má dělat a co říct. Sedl si vedle kamaráda, objal ho kolem ramen a snažil se ho chlácholit. „Něco vymyslíme, tak pojď.“ Pomalu se zvedli a odcházeli.

V tom za sebou slyší hrozné funění a dupání. „Poč-kej-te.“ Mistr Sýrař nemohl popadnout dech. „Mu-sí-te zpá-tky.“ Popadl Kššce za ruku a táhl ho zpět.

V druhém patře továrny se usadili v krásné, honosně zařízené kanceláři. Kššcovi i Ťapšlapovi šla hlava kolem. Vůbec nic nechápali, ale když před ně postavila asistentka Avelína vybrané druhy sýrů, hned si začali nacpávat břicha.

„Přátelé,“ vstoupil do kanceláře noblesně oblečený muž. „Já jsem ředitel této továrny, mé jméno je Heromalín von Houda. Věc se má takto. Protože jsme měli zpoždění v dodávce sýrů, tak jsme byli nuceni odeslat do obchodů i ty, které se jaksi vaším nedopatřením nepovedly.“ Podíval se na ně a udělal dramatickou odmlku. „No a teď mi ze všech obchodů volají, že všichni chtějí hermelíny ve tvaru srdce, že se hned vyprodaly a že chtějí zdvojnásobit svoje objednávky!“ Ředitel se rozesmál. „Dnes mám šťastný den, a proto chci být k vám velkorysý a nabízím vám dvě procenta ze zisku všech prodaných srdcových sýrů.“

V tom se ale probudily Ťapšlapovy letité zkušenosti. „Víte, pane řediteli, já myslím, že by bylo více než fér, kdyby to bylo pět procent.“ Ředitel se přestal usmívat, ale protože si hned spočítal, že i tak na tom vydělá, tak si plácli. „Jste tvrdí obchodníci!“ Na cestu jim nechal zabalit tolik srdcových hermelínů, kolik jen unesli.

„Jsme bohatí!“ Jásal Kššc a už si sám sebe představoval jako chrabrého myšáka Sýrouše, který žádá svou drahou Nikonocelínu o ruku. To byl ale den!

„Jen jestli to bude stačit.“ přemýšlel Ťapšlap. „Kdo ví, jací sýrobaroni se na ten konkurz sjedou.“ Ale i tak se taky usmíval. Ač světa znalý, takové dobrodružství ještě nezažil.

Ustlali si pod hvězdami, ukusovali sýrové srdce a těšili se na setkání s Mňaukí a na to, jak všem ukážou, že Kššc si Nikonocelínu opravdu zaslouží.