Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 451 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Mazurek 06:16
datum / id15.05.2021 / 520476Vytisknout |
autorKvětoň Zahájský
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaHumorné
zobrazeno194x
počet tipů10
v oblíbených0x
do výběru zařadilGora, bixley,
Prolog

V této, pro mě poněkud netypické – detektivní povídce, která co do rozložitosti téměř šlape na paty románu, držel jsem se klasické zásady všech autorů detektivek, již jsem nadto nepatrně rozšířil; totiž, že totožnost pachatele je nutno před čtenářem utajit až do poslední stránky, a to včetně.


Laskavý čtenář záhy sezná, že se zde rovněž rafinovaně uplatňuje periodické střídání elementu dychtivého očekávání s prvkem naprostého zklamání. Anžto se v povídce, mimo fiktivních, zhusta vyskytují rovněž reálné postavy, žel bohu hendikepované předčasným skonem, pročež se nemohou mým zhůvěřilostem účinně bránit, tímto se jim pokorně omlouvám.


Pevně však věřím, že nemám za co, neboť většina jejich výroků, dopisů a činů, jež jsem svévolně a bez jejich souhlasu v textu upotřebil, je historicky doložená, díky moderním technologiím snadno dohledatelná, a znalci v oboru muzikologie, kriminalistiky a lékařství mi kuposledku potvrdí, že to, co laikovi zprvu přijde jako naprostá blbost, není nakonec ničím jiným, než smyslně obnaženou pravdou.


Autor by také rád upozornil laskavého čtenáře, že názory jeho postav se nemusí nutně slučovat s jeho vlastními. To jen pro případ, že by po přečtení pocítil nutkavou potřebu autorovi vnutit prádelní šnůru a klíč od půdy.


Mazurek 06:16

 

„Obávám se, že budu muset odjet, Watsone,“ řekl Holmes, když jsme v úterý ráno zasedli společně ke snídani.

„Odjet? A kam?“

„Do Bohemie. Tedy do Čech.“

„To je ten exotický kraj kdesi u moře, jak o něm psal Shakespeare, což? Až mě ovanula milá vzpomínka na službu u armády v Indii. Velice rád bych jel s vámi, nebudu-li vám ovšem překážet,“ řekl jsem.

„Naopak! Povaha tohoto případu přímo vyžaduje přítomnost lékaře.“

„A nebude vadit, že jsem gynekolog?“

„Jakže? Vy žertujete, Watsone!“

„Vás prostě nelze ošálit, Holmesi. Nepřestanu se obdivovat vašemu důvtipu. Mohu tedy s vámi? Sychravé londýnské klima příliš nesvědčí mým starým kostem.“

„Prokážete mi velkou laskavost, jestliže pojedete, starý brachu. A myslím, že to pro vás nebude zbytečná ztráta času, neboť poznáte, že vše, co napsal klasik, nemusí být nutně pravdou.“

„Jistě? Neřekl bych, že by se Shakespeare namnoze mýlil,“ zapochyboval jsem. „Všichni přistěhovalci z Čech, se kterými jsem měl dosud tu čest, si co do sytosti opálení s Indy nezadali, a okázalým pracovním ostychem je v mnoha ohledech dokonce předčili. Rovněž jejich jazyk není zcela nepodobný pandžábskému dialektu; pročež soudím, že vám mohu prospět i v roli tlumočníka.“

„Nuže, domluveno. Nemýlím-li se, máme právě čas, abychom stihli na Paddingtonském nádraží potřebný vlak, a podrobněji vás do případu zasvětím cestou. A Watsone, budu vám zavázán, vezmete-li s sebou několik nezbytností, jež by nám cestu učinily poněkud snesitelnější.“

Tak se stalo, že jsem asi za hodinu seděl v rohu kupé, ve vagóně první třídy, uhánějícím do přístavu Newhaven, zatímco Sherlock Holmes, jehož ostře řezanou, dychtivou tvář vroubila cestovní čapka s klapkami na uši, zahloubal se do hromady čerstvých novin, které na nástupišti obratně zcizil kolportérovi. Byli jsme už daleko za Readingem, když hodil poslední noviny pod lavici a nabídl mi doutník.

„Četl jste už dnes ráno noviny, Watsone?“

„Neměl jsem to štěstí. Nedosahuji totiž zdaleka vaší obratnosti…“

„Nu, mohl jste si tiskoviny i zakoupit, nemyslíte?“

„Vidíte, to mě nenapadlo.“

„Takže o zmizení toho slavného skladatele nevíte nic?“

„Přiznávám, že ne.“

„Nevadí, pokusím se to napravit. Cesta bude dlouhá a věřím, že na jejím konci této záhadě přijdeme na kloub.  Přibalil jste svůj starý armádní revolver Adams 450, jenž nám v minulosti prokázal tolik dobrých služeb, příteli?“

„Ovšem! Od té doby, co začal řádit ten londýnský řezník, jej nedám z ruky!“

„Řezník? Ach tak, máte na mysli Jacka Rozparovače. Snadný případ. Ten s klidným svědomím přenechám Scotland Yardu. Ostatně soudím, že i takový omezený bambula, jakým inspektor Federick Abberline bezesporu je, s ním bude do týdne hotov.“

***

Plavbu přes kanál La Manche provázelo nad očekávání příjemné počasí. S potěšením jsme využili příležitosti nadýchat se čerstvého, solí prosyceného vzduchu. Toho osvěžení nám bylo věru třeba, neboť cíl naší dobrodružné cesty byl ještě daleko před námi. Ve Francouzském městě Dieppe jsme opět nasedli na vlak.

„Vidím, že vezete i své pověstné Stradivariho housle,“ snažil jsem se nenápadně přimět Holmese k větší sdílnosti.

„Už jsem vám vyprávěl, jak jsem tento nástroj, který má cenu aspoň pěti set guinejí, zakoupil na dražbě v Tottenham Court Road za pětapadesát šilinků?“ rozjařil se Holmes.

 „Ano, pokud počítám dobře, tak šestkrát. Poprvé jsem o tom psal v případu nazvaném Rudý kruh. Souvisí nějak housle i s tímto případem?“

„Víc, než si myslíte, milý Watsone. Vlastně mám pro to hned dva důvody. Jednak mě velmi uklidňuje hra na tento nástroj, a pak také…“ Holmes otevřel pouzdro a vyňal z něj malou dřevěnou krabičku, „… pak také tohle!“

„Kalafuna?“ podivil jsem se.

„Ano, převážná většina policejních úředníků by uvažovala podobně jako vy. Ale vám to mohu prozradit, Watsone, je to čisté opium,“ usmál se Holmes, nacpávaje si dýmku pryskyřičnou hmotou. „Tento důmyslný úkryt by mohl být odhalen snad jen s pomocí zvláště k tomuto účelu vycvičeného psa. Jsem si ale jistý, že něco takového by policistu nikdy nenapadlo,“ spiklenecky se zašklebil, a znovu pohodlně usazen, začal vypouštět obláčky modravého dýmu. Optické vlastnosti vzduchu se poznenáhlu měnily k horšímu.

„Zaslechl jsem, že jste po nějaký čas hrál s proslulou Londýnskou filharmonickou společností,“ přerušil jsem po chvíli mlčení, dychtě po slíbených podrobnostech našeho případu.

„Ano. Ale… Nevzpomínám na tu dobu s nadšením. Ti vrzalové hráli tak rozvláčně, že jsem jim v delších opusech musel nechávat dva až tři takty náskok.“

„To bylo od vás šlechetné.“

„I tak měli co dohánět,“ zazubil se přítel. „Na radu skladatele Dvořáka, jenž byl pozván v březnu loňského roku do Brightonu, kde dirigoval svoji fenomenální Symfonii D-dur, jsem se raději hudbě začal věnovat sólově.“

„Nebyl to snad ten unesený komponista, po kterém pátráme?“

„Správně Watsone! Mistr Antonín Dvořák, kterého jsem měl tu čest provázet vloni po Brightonu, neboť, jak známo, trpí lehkou formou agorafobie, je vskutku pozoruhodný muž. Poměrně vysoký, dle mého odhadu asi pět stop a deset palců; snědý, divoce vlnitých černých vlasů a výrazných hnědých očí. Pod výrazným slovanským nosem neposlušné kníry a bohatýrský vous. Poněkud výbušný, občas nerudný, výstřední, až trochu podivínský. Když Dvořáka posedne invence, přestane vnímat okolí. Také jsem u něj postřehl jakousi ostýchavost až plachost ve vztahu k něžnému pohlaví.“

„Tyto povahové vlastnosti se často snoubí s genialitou, viďte?“ učinil jsem tak jemnou narážku, že ji ani všímavý detektiv nepostřehl.

„Dokázal svými vrtochy přivést do rozpaků i krejčího, který mu zabíral frak, když se dožadoval ušití vestičky s dlouhými rukávy a nezvykle pestrým vzorem. Samozřejmě s manžetami. K běžným zvykům mistra totiž patří zapisovat si nápady na manžety od košile, nebo na jídelní lístky z restaurací. A často se nejedná jen o hudební nápady. Jako znalec a obdivovatel parních strojů, zdokonalených skotem Jamesem Wattem, najmě lokomotiv a parolodí, mnoho času trávil v brightonském přístavu. Zapisoval si rozličné technické a konstrukční detaily parníků, jež vášnivě a zaujatě pozoroval. Ostatně mám u sebe útržek nápojového lístku z restaurace The Brighton Beach Hotel s jeho zápisky. Hleďte,“ vytáhnul obřadně z náprsní kapsy několik pečlivě složených listů a jeden mi podal.

Na nepotištěné straně bylo energickou rukou napsáno několik řádků:

Krásné Angličanky se koupou v moři jen lehounkým plátnem přikryté. Tu je vidět hezkou ručku, tu zas buclatou prdelku a ty vyčnívající kozičky a tu zas stará bába ošklivá.  A tisíce lidu chodí okolo, a jako by nic!

„Ještěže jsem si tento doklad ponechal, neboť mi dobře posloužil stran ověření mistrova rukopisu. Za měsíc po jeho návratu do vlasti, obdržel jsem totiž od Dvořáka znepokojivý dopis.“

Ve Vysoké 26. 5. 1885

Drahý příteli Sherlocku, smím-li Vás i nadále takto oslovovat.

Nemohu jinak, než jak jest obyčejem Vám nějakou tu zprávu o sobě dát.

Vandrováním jsem zanedbal mnoho času. Británii mám rád, ale bydlet bych tu nemohl. Kdyby se okolo mne mluvilo pořád anglicky, já bych tu nic nesložil. To víte, mám rád i les, rád a často tam pobývám, ale trvale bych v něm taky žít nechtěl.
Nejradši sedím na zadku mezi svými, všude dobře – doma nejlíp. Zde na Vysoké, u švagra hraběte Kounice, kde zůstanu s rodinou celé léto, zaměstnávám se méně hudbou, avšak tím více svým malým hospodářstvím. Toulám se po lesích, zahrádkařím a pěstuju houby. Jsme tu celá rodina pohromadě a máme se výtečně. Těším se pevnému zdraví a s určitostí v brzké době nemíním navštívit žádné lázně, přesto že mě k tomu Simrock neodbytně ponouká.

Nevím co dál. Buďte zdráv.

Váš Dvořák.

„Co vás vede k domněnce, že je na dopise něco zvláštního?“ nechápal jsem.

„K jaképak domněnce, Watsone? Nikdy bych neučinil takovou pošetilost, abych se zabýval domněnkami! Já sbírám fakta, analyzuji a dedukuji!

Pohleďte! Navzdory faktu, že list je psán v klidu domova, písmo je znatelně roztřesené. Tahy přesahují pod linku, což svědčí o náhlém snížení úrovně energetického napětí potřebné k bdělosti, a pisatel se nemůže ubránit cizím vlivům, které jako by vedly jeho ruku. Jsem si jistý, že skladatel psal dopis pod dohledem, nebo se obával cenzury. Tomu nasvědčuje i patrná snaha utajit pravý obsah sdělení, nemluvě o šifrách, které může odhalit jen bystré oko přítele a znalce lidských povah.“

„Nemám nejmenší tušení, o jakých šifrách to hovoříte,“ přiznal jsem bezradně.

„Ale, to je přece zjevné! Předně, Dvořák píše, že mi dává zprávu – jak jest obyčejem, ale nikdy předtím jsem od něj žádný dopis nedostal. Konečně, poznali jsme se teprve nedávno. Pak jeho předstíraná obava, že by v Anglii nic nesložil a žít by tam nechtěl. To je čirý nesmysl, neboť si pobyt u nás nemohl vynachválit, a liboval si, jak jej cizí prostředí a neznámé kulturní vlivy nesmírně inspirují. Přiznal se mi dokonce, že je doma nucen do jakési strojené pózy slovanskosti a vlastenectví. O tom také svědčí dopis, který psal v mé přítomnosti 14. března pražskému nakladateli Velebínu Urbánkovi, a který začínal touto větou: Ze všeho jsem již nabyl přesvědčení, že nyní nastává pro mne zde v Anglii nová a bohdá šťastnější doba, která, jak doufám, vůbec českému umění dobré ovoce ponese.

A pak ta zmínka o Václavu Kounicovi. Jak jsem vyzvěděl, při výuce hře na klavír se mladý Dvořák nešťastně zamiloval do své půvabné žačky Josefiny. A miloval ji, i když jeho city odmítla a dala přednost bohatému hraběti Kounicovi. Ani sňatek s její sestrou Annou nepotlačil mistrovu hlubokou náklonnost k Josefině, která byla, a dosud prý je, jeho silnou motivací v umělecké práci. Jestli o tom paní Dvořáková ví a co na to říká, se mi vypátrat nepovedlo. A teď se dozvídám, že se s manželkou ke Kounicovým také přestěhoval! Velmi neutěšené tvůrčí prostředí, což? A to píše, že se má výtečně!

Starosti mi však dělá ta záhadná poznámka o pěstování hub.

Slyšel jste snad o někom, kdo by se v dnešní době zabýval pěstováním hub? Toto umění zatím ovládá mimo mne jen nepatrná skupina lidí.“

„Jakže! Vy umíte pěstovat houby?“

„Tak trochu,“ usmál se Holmes.

„Řeknete-li vy trochu, znamená to, že pouze jeden, nanejvýš dva lidé mohou být lepší!“

„Vlastně to umím jenom já a...“

„A?“

„A Číňani. Ale nechte na hlavě, Watsone, jsem jen obyčejný člověk. Svým způsobem. Dosud se mi podařilo vlastně jen málo – vypěstovat žampiony na žitné slámě, které jste si minulou neděli tak pochvaloval, a pak, na kukuřici, jakýsi druh mycelia z rodu Penicillium. Zatím jsem však pro něj nenašel žádné rozumné využití. Snad by se tato kultura mohla uplatnit ve výrobě sýrů, anebo v lékařství.“

„Ve zdravotnictví? O tom pochybuji. Víte dobře, že my lékaři se plísní obáváme jako čert kříže. Ostatně i většina vyšších hub je jedovatá, nebo alespoň toxická. Znáte to přísloví – chybami se člověk učí, dokud se nestane houbařem?“

„Ale, no tak příteli, nebuďte pověrčivý.“

„Nejsem pověrčivý. To přináší smůlu. Raději mi povězte, tedy, pokud moji zvědavost nebudete pokládat za neomalenou, jaké jste z těch informací vyvodil závěry?“

„Milý brachu, situace vypadá zoufale, nikoli však beznadějně. Mám opodstatněné důvody k víře, že pisatel nejednal nijak horkokrevně a ukvapeně, a že je tedy stále naživu. Ještě je však brzy na nějaké závěry. Vytvořil jsem si prozatím dvě teorie, které je třeba na místě prověřit. Musíme se ale chovat velmi obezřetně, neboť budeme hosty hlavního podezřelého.“

„Chcete snad naznačit že…“

„Ano, octneme se ve vyšší společnosti. Hrabě Kounic nás vlastně sám pozval. Tento telegram přišel včera: Prijedte ihned. Svagr Antonin nahle zmizel za podezrelych okolnosti pred dvema dny. Diskretnost nutna. Kounic.

Co říkáte, Watsone, není na té depeši něco zvláštního?“

„To věru nevím. Jen se podivuji, kde vzal ten člověk vaši adresu?“

„Velmi správně, příteli, velmi správně! Víte, že mi to také nejde na rozum? Jak je možné, že v převážné většině mých případů, které s takovou ochotou a vytrvalostí zaznamenáváte, obdržím telegram či dopis od osoby, která v nejmenším nemůže tušit, že bydlím na Baker Street 221 B? Musím se na to příležitostně pozeptat Sira A. C. Doyla.“

„A ty vaše teorie?“

 „Ach ano, ano. Nepochybně za tím vším stojí žena.“

„Cherchez La Femme?“ zvolal jsem.

„Ne, děkuji. Francouzská jídla mi nedělají dobře. Tak tedy, podle první teorie se hrabě dovtípil, že ráčí být paroháčem; donutil svého švagra napsat zdánlivě bezstarostný dopis, a aby jej odradil od úmyslu v tomto vztahu pokračovat a možná i poněkud vystrašil, uvěznil skladatele v tmavém a vlhkém sklepení, kde rostou pouze...?“

„Krápníky?“

„Nu, krápníky také, ale ty rostou hrozně pomalu. Měl jsem na mysli houby, o kterých se Dvořák v listu tak rafinovaně zmiňuje. Mistr však, oproti očekávání, svému vězniteli v labyrintu zámeckých katakomb skutečně zmizel. Proto ten vyděšený telegram od podezřelého, s přemrštěným důrazem na diskrétnost, ačkoliv mu muselo být jasné, že bulvárnímu tisku mizení celebrit zřídkakdy ujde.“

„To je obdivuhodná dedukce,“ žasnul jsem. „Druhá varianta je podobně smělá?“

„Tak, tak. Víte, příteli, ženy jsou jen zdánlivě křehká a citlivá stvoření. Vzpomeňte jen na neuvěřitelnou proměnu naší bytné, dobrotivé paní Hudsonové, když zjistila, že jsem trávník před domem nepohnojil síranem amonným, ale hydroxidem sodným.
Stejně nepatrný impuls mohl způsobit přeměnu laskavé a pokorné manželky v lítou saň, neboť je mi známo že paní Dvořáková je mimořádně žárlivá, podezřívavá, často až hysterická, a ovládá fackování jak forehandem, tak backhandem. Otevírají se tu vděčné možnosti pro inteligentní úvahy.“

„Svatá pravda. Nebýt ženské žárlivosti,“ přitakal jsem, „kolik pozoruhodných případů by mi chybělo v análu. Promiňte, chtěl jsem říci – v análech. Někdy nechtěně zaměním lékařskou terminologii s žargonem publicisty. To víte – dvě profese.“

„Vidím, že bystrý tok mých myšlenek vás už trochu unavuje, starý brachu. A ani se nedivím. Sám někdy musím erupce svého mozku přitlumit narkotickými analgetiky. A nazdávám se, že ten okamžik právě nadešel. Jako můj neúnavný životopisec byste měl z času na čas odhlédnout od mých dedukcí, a upozornit také na fakt, že jsme dosud stále ještě na cestě, jakými zeměmi to projíždíme, čeho dobrého si dopřáváme k snědku, a tak podobně. Beztoho těm bystřejším z vašich čtenářů, máte-li i takové, už dlouho vrtá hlavou, jak je možné, že už třetí den sedíme ve vlaku, a ještě nám nepřišel průvodčí ani štípnout lístek.“

„Já to tedy v následujícím odstavci vezmu všechno souhrnem. Z jedné vody na čisto.“

***
Naše bytná, paní Hudsonová, nás na cestu vybavila vydatnou porcí znamenitého studeného roastbeefu, pročež stačilo opatřit si pouze nějaké pečivo k zakousnutí. V tomto ohledu se ukázali obyvatelé Francie, Belgie, Německa i Rakouska velmi liberálními, neboť za libru bylo možno nakoupit pečiva habaděj. Jak cesta ubíhala, postupně jsme k pečeni přikusovali sliced bread, la Baguette, les Gaufres, der Kipfel, die Brezel a nakonec čerstvou křupavou housku.
Poté, co jsme vystoupili na Nádraží císaře Františka Josefa v Praze, naše kroky vedly do útulného zájezdního hostince. Lokál byl prosycený přátelskou, téměř rodinnou atmosférou. Ihned jsem poznal, že největší zálibou všech hostů je kouření.

Praha ovšem nebyla naší cílovou stanicí. Pouze aklimatizační zastávkou.
Všecek rozechvělý nedal jsem jinak, než že se optám se na další cestu hostinského:

„Lačho ďives, kedvešno dilinoro!  Avlęam Londonatar. Rodas o raja hrabě Kounic. Tumen na džanen kaj bešel? Bešen varekhaj paš e Vysoká kije o foros Příbram.“

„Mámo! Odvaž psa a zavři slepice, přijeli komedianti!“ odvětil hostinský silným hlasem. „To zas budu nosit pívo v kýblech a čárky psát hráběma,“ dodal o poznání radostněji.

„Nerad to přiznávám,“ obrátil jsem se na Holmese, „ale zdá se, že jsem opět poněkud selhal. Řekl bych, že indické kořeny tohoto jazyka vězí mnohem hlouběji, než jsem očekával.“

Tu promluvil Holmes krystalicky čistou, téměř primátorskou bémštinou:

„Dobr dan, dobr man. Hilfenzí mir troškenzí, od kudmima i u koliko časa dorazila fiakr nach Vysoká u Příbram?  U nas rande mit Václav Robert hrabě Kounic.“

„A mord sec hadry, prach dudy necky – tůristi! Mámo změna! Ať Kristýna ustele v

podkroví a poklidí! Páni budou na noc!“ hlaholil hostinský do kuchyně za výčepem. Poté se naklonil k Holmesovi:

„Odkud že jede fiakr do Příbrami? Z Florence. Jako ostatně všechny. Ale do Příbrami

můžete jet zítra jedenáctým vlakem, a tam si najmete drožku, která jede na Rožmitál

pod Třemšínem. Je to mnohem pohodlnější, a přespat můžete u nás!“

„Ale to se nám báječně hodí…“ zauvažoval nahlas Holmes. „Přineste nám tedy studené hovězí s nějakým sósem a pro mě pintu piva. Ujistěte se ale, že je pivo řádně teplé a bez pěny!“

„Mámo, dvakrát tu svíčkovou od včerejška! Ale nech ji studenou! Pánové jsou gurmáni!“ zahlásil hostinský do kuchyně a stavě před Holmese orosený půllitr, dodal: „A vy si tu kozu vypijte u kamen, já vám to znovu vařit nebudu. Hergot, ještě pár zájezdů z Anglie, a budu muset vymyslet nějakej tentononc na ohřívání piva.“
 
***

Když jsme přivlekli svá zavazadla do podkroví, ještě jsme zastihli pokojskou, která zručně zametla prach pod postel, a hlučným zadupáním zahnala šváby do vedlejšího pokoje.

„A co štěnice, slečno. Nemáte tu štěnice?“ otázal se Holmes.

Na to si ženština položila ukazovák na našpulené rty, vyslovila něco jako „pssssst“, a ukázala významně na zeď a na ucho.

„Ta žena je němá?“ otázal jsem se.

„Nikoliv,“ odtušil Holmes, „jen velmi obezřetná.  Zdá se, že opatrnost je zde jakýmsi národním folklórem. Snad tím posunkem chtěla naznačit, že stěny mají uši, nebo to nějak souvisí se štěnicemi, kdo ví? Nyní mě omluvte, musím si ještě něco důležitého zjistit.“ Poté neslyšně vyklouzl vikýřem, a ladnými skoky leoparda zmizel po střechách.

***

Holmes se vrátil do pokoje krátce po půlnoci. Tak tak že vyšplhal po břízolitové omítce do okna, byť to byla pouhá dvě patra, a k smrti vyčerpán padnul na postel. Bleskurychle jsem se probudil, neboť to byla moje postel.

„Vy, Holmesi?“ ukrýval jsem revolver zpátky pod polštář, „kde vás u všech všudy čerti nosili?“

„Nejdříve jsem zběžně prozkoumal Dvořákův pražský byt v Žitné ulici č. 14, a poté jsem si odskočil ověřit několik detailů o skladateli Bedřichu Smetanovi. Pro jistotu. To víte, každý máme svého Salieriho. Doneslo se mi, že Smetana z jara náhle ochořel na duchu, a jeho pokleslá mysl byla pak nakloněna lecjakým pošetilostem.“

„A co jste zjistil?“

„Tak předně – nejlepší pivo čepují U Pinkasů, U Ježíška na Národní třídě, U Zlatého litru v Balbínově ulici také ujde, ale úplným balzámem je černé flekovské. Je však s podivem, že o dobrou whisky, ani o mistra Smetanu, jsem tam nezavadil.“

„Ale jistě jste jej nakonec nalezl, není-liž pravda?“

„Ovšem že ano! Na Vyšehradě.“

„To je také pamětihodný hostinec?“

„Ne, to je pamětihodný hřbitov,“ odvětil Holmes přemáhaje spánek. „Jsem nad očekávání znaven, Watsone. Pokuste se mě vzbudit před desátou,“ zachroptěl, načež padnul do náruče Morfeovy, ať už to znamená cokoli.

***

Ráno jsem doprovodil Holmese, který ještě zdaleka nebyl ve své kůži (a dokonce ani ve svém saku) na nástupiště, ze kterého měl o jedenácté odjíždět náš vlak. Přesto, že už bylo krátce po poledni, vlak tam ještě stál. Mého přítele to však v nejmenším neudivilo. Jeho druhdy bystrou pozornost neupoutala ani podezřelá činnost mimořádně špinavého muže s dlouhým kladivem, jímž se co chvíli pokoušel rozbít některá kola našeho vagónu.
Holmesův stav se mírně stabilizoval až poté, co se pohodlně usadil do sedačky poněkud umolousaného kupé a pozřel několik utonulců (což je místní uzenina v nálevu z kyseliny, hojně proložená cibulí), jimiž nás prozíravě vybavila šlechetná paní hostinská.

Po celou cestu se tvářil velmi zadumaně a nepronesl ani slova. Až na příbramském nádraží přidušeně pravil:

„Watsone, buďte tak laskav, a opatřete drožku, já zatím zběžně prozkoumám ta křoviska vůkol.“

Učinil jsem žádané. Postarší vozka byl mentálně poněkud svébytný. Na každou otázku odpovídal slovy – já nevím, a výraz jeho obličeje dával tušit, že to myslí upřímně.
Pomohl jsem mu se zavazadly, a usednuv po boku svého zahloubaného druha, sledoval jsem malebnou krajinu ubíhající za oknem. Holmes seděl nehnutě na lavici, s rukama zabořenýma hluboko do kapes kalhot, hlavu svěšenou, a oči upřené na podlahu povozu.

„Zdá se, že ten kočí trpí pocitem méněcennosti,“ snažil jsem se prolomit mlčení.

„Nikoli Watsone. Jsem si jistý, že se nejedná o pocit,“ opáčil Holmes aniž pozvedl oči od podlahy a opět se oddal tichému přemítání.

„Buďto jedeme čerstvě zoraným polem, nebo jsou zdejší cesty velmi zanedbané,“ učinil jsem po chvíli druhý pokus o nenucenou konverzaci.

„Inu, patrně sem ještě nedorazil vynález toho bystrého Skota – Johna MacAdama.“

„Povšimnul jste si, Holmesi, že zdejší vozkové třímají v ruce mimo biče vždy i růženec?“

„Ovšem. Mám za to, že firmy, podnikající v koněspřežné dopravě, upřednostňují při náboru silně věřící kočí, neboť zdejší cesty jsou v takovém stavu, že není možné po nich jezdit a nemodlit se při tom. Domnívám se, že pouze v těchto krajích je možné trpět mořskou nemocí i ve vnitrozemí. Ještěže se ti utonulci prozíravě rozhodli vystoupit už v Příbrami. Nu což, lid je zde bohabojný, a dle mínění těch opilých zedníků v krčmě, i neobyčejně pracovitý. Jistě jim časem budeme silnice závidět. Ostatně soudím, že našim útrapám je konec, neboť jsme již na místě.“

„Opravdu? Jak jste to poznal?“

„To je prosté, milý Watsone. Jednak už hodnou chvíli stojíme, a pak, vozkova natažená ruka, jíž se s obdivuhodnou trpělivostí dožaduje platby, je za tu dobu už nebezpečně cyanotická.“

„Dáme mu bakšiš, nebo jej odbudeme nějakou cetkou?“

„Myslíte nějaký dar?“

„Ano. Mám za to, že při jeho inteligenci by nepohrdl ani danajským.“

„No tak, příteli. Jsme v civilizované zemi. Tady platí děti a vojsko polovic, cizinci dvojnásobek. Zaplaťte tomu muži, co žádá, nešetřete na spropitném, popadněte svůj klobouk a naše zavazadla, a chutě do přijímacího salónu Kounicova zámku, neboť tuším, že jsme již netrpělivě očekáváni. Tak šup šup! Nejsme tady na rekreaci. Naše pátrání nesnese odkladu!“

„To je zvláštní,“ podivil jsem se, „jak rychle se to, co bych u kohokoli jiného nazval nezřízenou leností, u vás střídá se záchvaty udivující aktivity a energie. Nuže dobrá, ať je tedy po vašem; beztoho už je čas na čaj.“

***
Široké schodiště ne příliš rozlehlé třípodlažní budovy novorenesančního zámečku přivedlo nás do vkusně zařízeného přijímacího salónu. Holmes, jak už je jeho dobrým zvykem, z drobných indicií okamžitě poznal, že se tu s návštěvami dveře netrhnou, a nejčastějšími hosty bývají spisovatelé, hudebníci a politici. Ježto hostitel právě vstupoval do přijímacího pokoje, můj obvyklý a nezastíraný údiv pouze v rychlosti odbyl poznámkou, ve smyslu, že si zámožný šlechtic jistě nenechal postavit tuto chatičku jen proto, aby měl kde bydlet.

JUDr. Václav Robert hrabě Kounic byl urostlý čtyřicátník, elegantního zevnějšku a vybraných způsobů. Pohlednou tvář s vysokým čelem vroubil pěstěný, krátce zastřižený plnovous. O jeho vysoké inteligenci svědčily pronikavé oči za drátěnými obroučkami brýlí a akademický titul před jménem.

Jakmile mu Holmes podal navštívenku, byli jsme okamžitě uvedeni dál. Hrabě nás přijal s onou starosvětskou zdvořilostí, která je pro něho typická, a usadil nás do přepychových lenošek stojících po obou stranách krbu. Když pak stál na koberci mezi námi, zdálo se, že ztělesňuje nepříliš častý typ šlechtice, který je opravdu ušlechtilý.

„Buďte vítáni na Vysoké, a vězte, že vám vstříc nepřináším ani trochu pýchy aristokratické. Upusťte též od své hrdosti měšťanské a chovejte se tu jako doma. Komorník Jeřábek se postará o zavazadla, pokojská Josefína připraví ložnice, a vy, jsouce znaveni cestou, jistě nepohrdnete sklenkou brandy a malým občerstvením zde v salónu. Mohu vám nabídnout výtečná kachní prsíčka, podomácku uzená na třešňovém dříví, pikantní vepřovou panenku pečenou v parmské šunce, či snad, jako britští patrioti, upřednostníte cheese cake s malinovou omáčkou a mátovým želé se zmrzlinou, doplněný sušeným ovocem ve vinné omáčce s medem?“

„A nenašel by se u vás nějaký utonulec?“ rozpomněl se Holmes na pikantní pochoutku z vlaku.

„Utonulec? Hmm,“ zachmuřil se hrabě. „Mám v parku pravda dvě jezírka, ale dosud žádný plavec nebyl natolik neopatrný… Ach tak! Vy máte na mysli utopence! Cervuláty v octě! Promiňte moji nedovtipnost, pane Holmesi. Zdálo se mi, že už vyšetřujete, a vy zatím prahnete po uzeninách. Musím o tom neprodleně uvědomit kuchařku. To víte, utopenci nejsou žádná minutka – potřebují pět až sedm dnů, aby se patřičně rozleželi.“

„Tak dlouho? V tom případě neračte obtěžovat sebe, ani kuchyňský personál. Mé vyšetřovací metody bývají obvykle rychlé, přesto překvapivě účinné. Očekávám, že nebudeme mít tu čest, těšit se z vaší pohostinnosti ani zlomek uvedené doby. Bude-li tedy pan hrabě tak laskav, nepohrdnul bych trochou brandy a doutníkem.“

„A já šálkem čaje, smím-li prosit,“ pronesl jsem předstíraně rezervovaným tónem, pracně odolávaje vábnému pokušení nabízených delikates.

„Josefina se o vás postará. Nyní mě prosím omluvte, musím ještě vyprovodit přítele Jiráska, kterého zmizení mého švagra nebývale zkroušilo, neboť jest ducha citlivého. U večeře vám budu plně k dispozici,“ pravil, a chvatně zmizel za dveřmi, jako by si vzpomněl, že se mu v troubě pálí soufflé.

Za několik okamžiků, jinými dveřmi vstoupila dáma, jíž by si ani největší ignorant nemohl splést se služebnou. Statná, krásně vzrostlá, na první pohled vybraných a vytříbených společenských způsobů. Postavila před nás zdobenou porcelánovou konvici s čajem, a z broušené karafy nalila notnou dávku cognacu do sklenic.
Při pohledu na její půvabnou tvář s velkýma hnědýma očima, jejichž dlouhé řasy vrhaly měkké obloučky stínů na mírně vystupující lícní kosti, musel zjihnout i nejzatvrzelejší odpůrce žen. Dokonce i Holmes pozdvihl levé obočí. Příznivý dojem se ještě umocnil, když vlnité kadeře dlouhých hnědých vlasů neposlušně spadly z narychlo učesaného vrkoče. Dojem se však opět poněkud odmocnil, jakmile hraběnka promluvila. Některé ženy by se měly zdaleka vyhýbat situacím, ve kterých hrozí, že by mohlo dojít ke konverzaci.

„Proboha, detektive!“ zajíkla se a uchopila mě pevně za rameno. „Jsem trýzněna úzkostí i studem. Mé srdce pohřbeno jest bez modlitby i truhly! Pro smilování boží, Holmesi, zoufale potřebuji vaši pomoc,“ vzrušeně štkala a mocně cloumala mou paží, dodávajíc tak vzniklé atmosféře punc osudové naléhavosti.
Ve chvíli, kdy jsem její respirační arytmii užuž začal považovat za příznak citové náklonnosti, pronesl Holmes pobaveně:

„Dovolte, abych se představil. Holmes – soukromý detektiv. Dedukce, indukce, silozpyt a lučba – k vašim službám, paní hraběnko.“

„Vy?“ v napjaté tváři a planoucím zraku se soustředilo překvapení. „Ach, odpusťte omyl, jehož jsem se dopustila, jsouc zasažena slepotou povstalou z bezbřehého žalu!“

„Není třeba se omlouvat,“ chlácholil ji Holmes, „ostatně, bylo to jen těsně vedle.“

„A tenhle pán,“ pronesla hlasem náhle chladným jako vítr vanoucí od ledovce a ukázala štítivě na mne, „je diskrétní? Mohu před ním mluvit?“ „Je to můj dobrý přítel a lékař. Navíc je vázán Technokratovou přísahou.“

„Hippokratovou! Holmesi, Hippokratovou!!“ vyskočil jsem. „Přísahám při Apollonovi, bohu lékařství, při Aeskulapovi, Hygiei a Panacei, že nesejdete z tohoto světa přirozenou smrtí, nepřestanete-li si dobírat antických autorit, na něž jsem háklivý!!!“ buše pěstí do stolu, pronesl jsem ta slova překvapivě silným, pevným, a co bych to nepřiznal, značně exaltovaným hlasem; tak mě to vyvedlo z rovnováhy.

Paní hraběnku můj hysterický výstup natolik zaujal, že zapomněla na vlastní emoce a znatelně se zklidnila. Opět jsem si uvědomil, jakým je můj přítel brilantním psychologem a taktikem.

„Ať tak či onak, sděluji vám jednou provždy, že ho miluji a on miluje mne, a co si o tom myslí okolní svět, to mne nezajímá o nic víc než cukrování těch otravných, leč překvapivě chutných ptáků za oknem,“ pronesla afektovaným, avšak o poznání tišším hlasem, přeskakujícím chvílemi do falzetu. „Vy nemáte tušení co je to za řeholi, skrývat po celá léta milostný vztah před vlastním manželem, před vlastní sestrou, před vlastním služebnictvem… Ptejte se na cokoli! Dokud jsme v soukromí, ráda zodpovím každou vaši otázku. Jen proboha Antonína najděte!“

„Nemám žádných otázek,“ pronesl přítel blahosklonně.

„Vskutku? Ale jak je to…“

„Vše potřebné již bylo řečeno. Snad jenom jednu maličkost.“

„Nuže?“

„Byla byste tak laskavá, a ukázala nám cestu do našich pokojů?“

„Ale s radostí, následujte mě. Vaše ložnice jsou až v patře. Támhle se nachází knihovna, za těmito dveřmi je manželova pracovna, vlevo máme hudební salonek… Ach bože! Hudební…“

 „Odpusťte moji všetečnost, paní hraběnko, tyto bytelné dveře jsou dubové?“ Nezastíral Holmes svůj zájem o vchod do zámeckých sklepů.

„Ano.“

„A zámek?“

„Zámek ne. Domnívám se, že ten je z cihel, kamene, písku, vápna a podobných věcí. Odpusťte, jsem vystudovaná dramatická umělkyně. Nevyznám se příliš ve stavebnictví.“

„Měl jsem na mysli dveřní mechanismus; je-li běžný, či bezpečnostní. Ale to už s Watsonem brzy zjistíme. Můžeme pokračovat? Zdá se, že venku už se povážlivě šeří.“

***

Neuběhlo ani pět minut, když jsem zaslechl tiché zaklepání na dveře svého pokoje a přidušený Holmesův hlas:

„Pojďte, Watsone, máme před sebou obtížnou a nebezpečnou práci.“

„Psssst! Proboha Holmesi, vám to nebezpečí snad působí potěšení,“ vtáhnul jsem přítele do světnice.

„Víte, brachu, přiznávám se vám bez okolků, že jsem odjaktěživa věřil, že by ze mne byl velice úspěšný zločinec. Pohleďte!“ Vytáhl ze zásuvky úhledné kožené pouzdro, otevřel je a ukázal mi několik lesklých nástrojů. „Tohle je prvotřídní a nejnovější lupičská výbava s poniklovaným páčidlem, diamantem na řezání skla, sadou paklíčů a všemi těmi moderními vymoženostmi, jakých vyžaduje pokrok civilizace. A zde mám pravou zlodějskou petrolejovou lucernu. Všechno jak nové. Máte nehlučné střevíce?“

„Ty mohu snadno opatřit. Objevil jsem u vchodu do salónu truhlici s překvapivým množstvím pantoflí s tlustou filcovou podrážkou.“

„Výborně. A škrabošku?“

„Nestačilo by, kdybych se po celou dobu příšerně šklebil?“

„Vidím, že máte pro tyto věci značné vlohy od přírody. Nu, je čas jít. Když nám bude štěstí jen trochu přát, měli bychom být za pár chvil zas o něco moudřejší.“

S obdivem jsem pozoroval, jak Holmes vybaluje pouzdro a vybírá nástroje s klidnou, vědeckou přesností chirurga chystajícího se k choulostivé operaci. Věděl jsem, že otevírání zámků je jeho oblíbeným koníčkem.

Měl také podivuhodné schopnosti vidět ve tmě a pečlivě je cvičíval. Držel mě za ruku, když otevřel dveře, a já nejasně poznal, že jsme vešli do rozlehlého sklepa. Schody byly nebezpečně strmé a kupředu jsme se ubírali jen se značnými obtížemi.

„Nebylo by lépe rozsvítit, když už se vleču s tou zpropadenou lampou?“ šeptnul jsem.

„Pokud máte u sebe i láhev petroleje… Přiznávám, že jsem jej v tom spěchu opomněl doplnit.“

„Petroleje zrovna ne, ale čirou náhodou mám kapesní čutorku whisky.“

„Vy, Watsone? Měl jsem za to, že jste abstinent!?“

„Ovšemže jsem! Nosím ji v kapse už od roku 1862.“

„Je to skotská?“

„Ne. Je to pravá irská šedesátiprocentní dvanáctiletá Bushmills Distillery Reserve.“

„Nyní máme rok 1885, tak to je dnes už třiadvacetiletá! Jak jste lstivě spořivý! Inu, pravý Skot. Ještě však nemáme pražádný důvod k oslavám!“

„K jakým oslavám? A jakýpak Skot, u všech všudy? Já jsem hrdý a roduvěrný Ir!“

„Ále, Skot nebo Ir, co je po jméně. Co růží zvou, i zváno jinak… To mě držíte vy, Watsone?“

„Nikoliv.“

„Tak jsem asi zachytil havelokem o výčnělek na zdi. Nějaká páčka nebo co… Hrome! Elektrické světlo zde? Věru působivé! Odložte tu směšnou petrolejku, příteli, a dejme se do pátrání. Nevidíte tu někde snopy režné slámy prorostlé myceliem?“

„Slámy? To zrovna ne, ale v životě jsem neviděl tolik lahví,“ žasnul jsem. „Jsou tu vína francouzská, italská, moravská… A hele! Slámové víno! Rulandské šedé...“

„Vidím, pánové, že jste se chopili příležitosti vybrat vhodné víno k dnešní večeři,“ zazněl náhle sklepením sytý baryton hraběte Kounice. „Pro tuto slavnostní chvíli bych rozhodně doporučoval burgundské – Côtes du Couchois Les Rompeys, neboť se báječně hodí k nadívaným holoubatům, jež kuchařka na vaši počest připravuje.“

„Jedná se o tytéž ptáky, jimiž se to v zámeckém parku jen hemží?“ otázal jsem se neobratně, abych zakryl rozpaky z našeho odhalení.

„Ovšemže. V těchto opeřencích nalezl můj, doufám, že dočasně, zmizelý švagr jakési zalíbení, a s velikou vášní se oddává jejich chovu a pěstění. A jako gurmán nemohu říci, že bych mu to měl za zlé.“

„Dá se tedy říci, že mistr Dvořák pěstuje holuby?“ podivil se Holmes. „To by ovšem znamenalo, že se nejedná o šifru, ale o politováníhodnou chybu v textu!“

„V jakém textu?“ zajímal se hostitel.

„I to nic, pouze jsem se dopustil jakési interpretační zvůle. Jste si jistý, drahý hrabě, že se v tomto sklepení nevyskytují nějaké houby?“

„Krom dřevomorky o žádných nevím. Ale v okolních lesích je hřibů habaděj! Nyní se ale odeberme k večeři. Pozor, pane Watsone, ne tak rychle! Někdo tu neopatrně postavil petrolejovou lampu! Ostatně, není třeba chvátat. Řekne-li česká hospodyně, že některé jídlo je na přípravu jednoduché a rychlé, tak si můžete být jisti, že běhá nejméně čtyři hodiny kolem sporáku a zužitkuje zkušenosti okrouhle tří generací do malé rodinné večeře. My Češi jsme zkrátka dobře zakořenění labužníci.“

„Tím jsem si jist,“ odtušil Holmes. „Když jsme se prodírali davem cestujících na nádraží, nebylo snadné si této skutečnosti nepovšimnout.

***

 „A zde máme jídelnu. Tady může, nedej Pánbůh, obědvat najednou až dvanáct lidí.
Jak vidíte, žiji obklopen atmosférou skromného přepychu. Snad bych o sobě mohl i tvrdit, že jsem příznivcem umění. Je to má slabost. Koneckonců – oženil jsem se s umělkyní. Možná je vám známo, že Josefina patřila k nejlepším českým herečkám. Hrála ve velkovévodském dvorním divadle ve Výmaru i v českém Prozatímním. V současné době se ale stará už jen o moji skromnou domácnost; Neříkám, že dobře,“ zakončil hrabě Kounic naši rychlou prohlídku zámku.

Vstoupili jsme do dobře osvětlené jídelny a usadili se ke stolu, kde nás již čekala opulentní večeře a pestrá kolekce nápojů, nezřídka lihových.

„Zdá se, že narychlo odešedší profesor Jirásek chtěl stihnout v Praze nějaké divadelní představení, není-liž pravda,“ pronesl Holmes mimoděk k našemu hostiteli.

„Inu, to víte, je pátek; a jenom o víkendech má kantor trochu toho volna k povyražení. Ale jak jste to… U sta hromů! Kat aby to spral – pánové prominou, dámy jsou zvyklé – jak jste to poznal? Vy snad znáte mého přítele Aloise?“ Podivil se hrabě.

„Ale kdež, pouze jsem zahlédl na věšáku jeho buřinku, kterou si zde v zamyšlení zapomněl. Takto roztržitý může být jedině profesor. Jestliže dovolíte,“ sňal klobouk z řečeného věšáku a zadíval se na něj zvláštním přemýšlivým pohledem, který pro něj byl tolik příznačný. „Nenapovídá možná tolik, kolik by mohl,“ poznamenal, „a přece se z něho dají některé závěry vyvodit zcela jasně a jiné alespoň se silnou dávkou pravděpodobnosti. Na první pohled je ovšem znát, že jeho majitel je vysoce inteligentní a také že se mu před několika lety dobře dařilo, i když ho v poslední době potkaly horší časy.“

„Ale drahý Holmesi!“

„Nepochybně nosí brýle nebo skřipec a má poněkud ledabylou manželku,“ pokračoval Holmes, aniž si povšiml hostitelovy námitky. „Je to člověk, který vede bohatý společenský život, často navštěvuje divadla, zabývá se literaturou, píše pravačkou, je mu něco přes třicet a má natolik vysoké čelo, že je lze spatřit i při pohledu zezadu. To jsou alespoň zjevnější fakta, která se dají vyvodit z jeho klobouku.“

„Určitě žertujete, Holmesi!“

„Ani v nejmenším. Je vůbec možné, že ani teď, kdy vám předkládám všechny své závěry, ještě nechápete, jak jsem k nim dospěl?“

„Mám sice doktorát, ale musím se přiznat, že vám naprosto nerozumím. Jak jste přišel na to, že je ten člověk inteligentní?“

Místo odpovědi si Holmes posadil klobouk na hlavu. Zapadl mu až přes uši a usadil se na hřbetě nosu. „Je to přece otázka prostoru a jeho kapacity,“ řekl Holmes. „Člověk s tak velkým mozkem něco v hlavě mít musí.“

„Nu dobrá, dobrá. To by pak ovšem znamenalo, že vy… Ale nechme toho. A jeho finanční sestup?“

„Klobouk je tři roky starý. Tehdy přišly přece do módy takovéto střechy s ohrnutými okraji. A přitom je vynikající kvality. Jen se podívejte na tu stuhu z hedvábného ripsu a na skvělou podšívku. Mohl-li si někdo před třemi lety koupit takový klobouk a od té doby si neopatřil nový, je vidět, že to s ním jde bezpochyby z kopce.“

„Dobrá, uznávám, to je dost jasné. Ale co ta literatura, divadlo, brýle a liknavá manželka?“

Sherlock Holmes se zasmál. „Tady máte tu literaturu,“ řekl a ukázal prstem na krempu klobouku, která byla na pravé straně dohladka osahaná častým smekáním, „tyto četné skvrnky od inkoustu, který mu zůstal na prstech, svědčí o tom, že se chápe pera často a pravidelně. Že si jich dosud nepovšiml, zase o jeho silné krátkozrakosti. Tyhle malé dírky na stranách jsou stopami od špendlíků, jimiž mají ve zvyku připichovat úschovní lísky zaměstnankyně divadelních šaten; a že těch dírek je, což?

„Vaše úvahy jsou rozhodně dost přesvědčivé.“

„Ostatní podrobnosti, jako že je mu něco přes třicet a má téměř holou hlavu, vyplývají všechny z prohlídky dolní poloviny podšívky. Stopy na vnitřní straně dokládají, že jeho majitel se silně potil a vlasatá hlava takovéto mastné skvrny nezpůsobuje. Přesto těch několik vlasů zachycených pod lemem napovídá, že jejich majitel ještě nezačíná šedivět.“

„Ale co jeho žena – jak jste přišel na to, že je nedbalá?“

„Tento klobouk očividně už řadu týdnů nikdo neokartáčoval.“

Jako všechny Holmesovy úvahy zdála se i tato naprosto jednoduchá, jakmile věc jednou vysvětlil. Vyčetl mi tu myšlenku z výrazu tváře a v jeho úsměvu byl jakýsi stín trpkosti.

„Obávám se, že jsem sám proti sobě, když něco takového vysvětluji,“ řekl. „Výsledky bez příčin bývají mnohem působivější.“

„Jaká ironie osudu,“ zvolal hrabě. „Spisovatel chvátá za osvětou do divadla, když by se mu pravého poučení mohlo dostat právě zde. Svěřil se mi, že má právě rozepsaný detektivní román s názvem V cizích službách. S úžasem pozoruji, pane Sherlocku, že pro vás není žádným problémem rekonstruovat celý obraz na základě pouhých útržků informací. Škoda, že tu nemám také klobouk přítele Julia Zeyera. Už dlouho se s manželkou dohadujeme, zda tento, celkem zámožný, pohledný, přesto dosud svobodný muž, není poněkud nekonvenčně sexuálně orientován. Nu co. Jsem nyní přesvědčen, že osud mého švagra je v dobrých rukou. Ale proč nejíte?“

„Protože hlad zbystřuje smysly. Krev, kterou si vyžádá trávení, jde na úkor
překrvení mozku. Já jsem mozek, drahý hrabě. Zbytek mé tělesné podstaty je pouhý
přívažek.“

„Ale vám jistě chutná, pane Watsone,“ položil šlechtic očividně zbytečnou otázku, patrně proto, abych se necítil společensky upozaděn.

„Výsostně, výsosti. Jenom jsem se chtěl zeptat, jak se jmenuje ono zelené lupení v té znamenité nádivce? Zdá se, že pokrmu dodává takové zvláštní pikantnosti.“

„To jsou mladé kopřivy,“ podotkla hraběnka a pokusila se o ruměnec.

„Opravdu? Pozoruhodně ekonomický způsob, jak se vypořádat s obtížným zahradním plevelem – dát ho do jídla. Tohle až se dozvědí Skotové, kteří kopřivy s trestuhodnou marnotratností stále dávají do kompostu...“

„Jsem toho názoru,“ snažil se Holmes opět upoutat Kounicovu pozornost, „že v krizových situacích ten, kdo má pouze znalosti, většinou selže. Informace není moudrost. Pravda, vytuším jisté věci, ale můj instinkt mne přece jen někdy zklame. Nevýhodou bystrého rozumu je, že si vždycky dokáže představit i více pravděpodobných řešení. Přiznám se, že veškeré teorie, které jsem si vytvořil na základě dostupných informací, byly naprosto pochybené. Přesto v nich byla jistá vodítka, bohužel však byla zavalena nánosem dalších podrobností, které zakrývaly jejich pravý význam. Mohu tedy vám a ostatním členům domácnosti položit několik otázek?“

„Domnívám se, že bude nejvhodnější, pohovořit si o té nešťastné události až po večeři, kdy se k nám připojí také švagrová Anna,“ odvětil hrabě. „Tedy, pokud se jí podařilo včas ukolébat děti. Paní Dvořáková bývá občas nepřiměřeně nervózní a dává najevo přehnané znepokojení, kdykoli se nepřítomný manžel opozdí se svým návratem. Přihlédnu-li ke skutečnosti, že je z domu už pátý den, skoro se až obávám…“

„Paní Dvořáková přišla,“ ohlásil sluha.

„Děkuji Jeřábku, uveďte ji do salónu,“ posmutněl hrabě. „Přátelé, zdá se, že švagrová je již neodvratně zde. Nu, přesuňme se tedy do salónu. Při kávě, sklenici piva či brandy a dobrém doutníku, se nám bude mnohem lépe hovořit.

***

V salónu nás už očekávala urostlá žena s kožešinovým boa přes ramena, v klobouku s dlouhým červeným perem a s širokou krempou, nasazeným lehce přes ucho, jako když se přísná puritánka rozhodne vypadat trochu koketně.
Anna Dvořáková byla svojí starší sestře navenek velmi podobná, její vystupování však postrádalo onu teatrální afektovanost. Hovořila krátkými větami, pregnantně a srozumitelně, jako člověk, který je zvyklý vychovávat mnoho nezvedených dětí, nebo velet vojsku.

„Který z vás je pan Holmes?“ Otázala se sytým, na ženu nezvykle hlubokým hlasem, který by odborník označil jako kontraalt.

„To jsem já,“ přitočil se k ní přítel, zatím ještě s úsměvem. „Abych vám mohl pomoci, bude třeba, abyste mi odpověděla na několik...“

„S tím se neračte obtěžovat. Vím přesně, kde je. Zase nastoupil na nějakou lokomotivu, zakecal se s mašinfírou a jel kamsi do horoucích pekel. Jenom aby si mohl před každým nádražím zahoukat na píšťalu.“

„Jste si tím jistá?“

„No bodejť! Vloni se mi takhle vrátil po dvou dnech až z Mariánských Lázní. Umazanej od mouru jako topič. Pravda, hned nato složil tu hezkou kantátu Svatební košile, ale považte, má on zapotřebí poflakovat se v jednom kuse někde po peróně? Jednou je otec od rodiny, tak má sedět doma u klavíru a dělat co ho živí. Proto jsem ho taky chtěla dostat z Prahy. Myslela jsem, že tady na venkově, uprostřed přírody, na čerstvém vzduchu, přijde na jiné myšlenky.“

„Takže, to byl váš nápad, přestěhovat se k sestře?“ podivil se Holmes.

„No jo. Jak se Toník vrátil z Anglie, koupili jsme tady od švagra starý špýchar na kraji vesnice. Zatím ale bydlíme ve Dvorku. V jednom z těch domků u lesa. Hned vedle Jeřábkových. Jeli jste kolem. Nedávno vám o tom přece Toník psal. Sama jsem mu to diktovala.“

„Připadl jsem v tom listě na jméno osoby, kterou nemám v kartotéce. Zajímalo by mě...“

„Mě by zase zajímalo, co mu v té Anglii přelítlo přes nos. Sotva se vrátí, místo aby Simrockovi zkomponoval druhou řadu Slovanských tanců, které šly tak dobře na odbyt, tak trucuje, a píše zas nějakou, tuším už sedmou symfonii. Prý Londýnskou! No řekněte, kdo dnes koupí nějakou symfonii? Však jsem mu to taky pěkně od plic pověděla. On se pak urazil, zapálil si viržínko, a že si jde zahrát na varhany do třebského kostela.“

„Ale nešel,“ zaprorokoval Holmes a nechal si nalít další sklenici piva.

„Ovšem že ne! Šel do zámečku, mazat karty se švagrem, s Vrchlickým, se Sládkem a se Zeyerem. Jako každé pondělí.“

„Vám nechutná naše pivo, doktore Watsone?“ starala se hraběnka o nenucenou společenskou konverzaci, zatímco Holmes naslouchal monologu její sestry.

„Nepochybuji o tom, že je výtečné, ale já již léta abstinuji. Vrtá mi však hlavou, z čeho jsou upečeny ty hezoučké keksy, které k pivu podáváte? Ne, že by nebyly chutné, ale připomínají mi tak trochu lodní suchary.“

„To jsou pivní tácky. Novinka z Německa, která nemá jiného účelu, než zamezit padání hmyzu do nápoje. Já jimi však raději poháry podkládám. To víte, pivo je prevít, a kdo má ty lepkavé fleky na nábytku pořád utírat. Dejte si raději štrúdl, doktore, smím-li vám poradit,“ usmála se čtverácky hostitelka.

„Vy jste lékař?“ Upoutal jsem náhle pozornost paní Dvořákové. „Nejste náhodou gynekolog?“

„Uhodila jste hřebíček přímo na hlavičku,“ přispěchal s jízlivou odpovědí Holmes, mstě se tak za můj oblíbený šprým, „doktor Watson je v tomto oboru kapacitou. Svým způsobem.“

„Tak to mi můžete pomoci. Víte, doktore, už delší dobu mám takový neurčitý pocit tlaku tadyhle v podbřišku. Jsem unavená, náladová, a často trpím nevolnostmi. Podíváte se na mě?“

„Nu, co s vámi,“ pravil jsem rezignovaně, „bude ale lépe, když vás vyšetřím v soukromí vašeho domova. Pokud nás společnost omluví, a jestliže pan Holmes nemá dalších otázek…“

„Jde-li o zdraví, pak musí vše ostatní stranou,“ pronesl s úlevou hrabě Kounic a sám nám podržel dveře.

***

„Zdá se, že paní Dvořáková je již několik týdnů v očekávání radostné události,“ oznámil jsem společnosti, vstoupiv po čase znovu do salónu.

„Už zase? Jestli jsem si to nemyslela,“ posteskla si závistivě Josefina.

„Jest nabíledni, že tisk nelže, označuje-li Antonína za plodného skladatele,“ poznamenal lakonicky hrabě. „Nu, pane Holmesi, kde jsme to skončili? Ach ano, můj denní program. Ten jest neobyčejně fádní. Nezasedám-li v zemském sněmu či v říšské radě, vstávám časně kolem deváté hodiny, dám si horkou lázeň, posnídám kávu a vykouřím svůj oblíbený doutník, sedě ve svém oblíbeném křesle v přijímacím salóně. V jednu hodinu se podává lehký oběd, po němž s přišedšími přáteli v kuřáckém saloně odpočívám a debatujeme o politice. Odpoledne se obvykle projíždím na koni po cestičkách v parku. Večer se podává sytý anglický dinner. Po jídle se společnost odebere do salónu, kde při neformálním rozhovoru zůstává až do desáté hodiny, kdy obvykle odcházím spát. Má to pro vaše vyšetřování nějaký význam?“

„Ani ne,“ odtušil Holmes. „Jen jsem chtěl vědět, o co přicházím, nejsem-li šlechticem. A co dělá váš komorník?“

„Jeřábek? Vlastně také nic zvláštního. Ráno vstane za rozbřesku, zatopí v jídelně, nachystá mi koupel, vykartáčuje oblek, donese ranní tisk a naservíruje mi snídani. Pak vyvenčí psy, připraví mi jezdeckou uniformu a začne prostírat k obědu. Pak pomůže Josefíně poklidit v pokojích, obstará nákupy, přichystá svačinu, nalije mi sklenku brandy, zatopí v krbu a připraví čaj a doutníky. Přinese večeři, pak přiloží do krbu, přichystá občerstvení hostům, odebere jejich pláště a postará se o jejich pohodlí. Nakonec znovu vyvenčí psy, vyvětrá, odestele mi lože a připraví krb na ráno. Potom si může jít lehnout. Chcete se ještě na něco zeptat?“

„Jistě, nachází se někde v okolí kvalitní sprašová hlína s vyšším obsahem oxidů železa?“

„Proč?“

„No, že by Jeřábek ještě ve volném čase mohl, jen tak pro radost, pálit cihly.“

„Dobrá, Holmesi, dosáhl jste svého – jsem zahanben. Uštědřil jste mi lekci. Nevzpomínám si na den, kdy bych se cítil trapněji. Opravdu se budu muset nad svým vztahem k pracujícím hluboce zamyslet, to vám slibuji.“

„Vlastně to ani nebylo mým záměrem,“ pokoušel se Holmes zamluvit svoji škodolibost, „stačilo říct, co se přihodilo toho odpoledne, kdy přišel váš švagr na partičku karet. Patrně jste poslední, kdo jej viděl.“

„Ach, vytanula mi na mysli ještě taková maličkost,“ pronesla dramaticky hraběnka,
„vzpomínám si, že toho odpoledne byl poněkud otrávený.“

„Houbami?“ Zbystřil Holmes.

„Ale ne, manželkou. Vždyť už ji znáte,“ pravil hrabě Kounic. „Co máte stále s těmi houbami, detektive?“

„Toho si nevšímejte. Jen jsem si potvrzoval neukvapenost jednoho svého závěru. A dál? Co bylo dál?“

„Dvořák se nemohl soustředit na hru a stále prohrával,“ pokračoval hrabě. „Sládek se Zeyerem mu pošilhávali do karet a v jednom kuse si jej dobírali, že neprojevuje dostatek vlastenectví, přestože jeden žil léta v Americe, a druhý procestoval bezmála celý svět. Jenom polyglot Vrchlický, náruživý překladatel Shakespeara, byl lačný po jeho zážitcích z Anglie. Pak ovšem vynesl kulovou desítku, Dvořák ji přebil trumfovou osmičkou a Zeyer přidal krále. Vrchlický vynesl žaludské eso, Zeyer přebil trumfovým klukem, Vrchlický přihodil desítku. Dvořák se na něj jenom vyčítavě podíval, ale to už Zeyer sázel karty na stůl – trumf eso, trumfových deset, zelený král, červený král a všecko za mnou!
Překotný vývoj událostí švagra zřejmě zaskočil. Nato se Zeyer po právu dožadoval svých šesti krejcarů, tím přilil oleje do ohně, a plameny se záhy dostavily. Víte sám, jaký je Antonín divous a prchlivec. A když mu ještě ke všemu Sládek poťouchle radil, pokud neumí hrát karty, ať jde raději hrát na klavír, na ten že prohrát nelze, se slovy - české vlastence a německého Simrocka mi byl čert dlužen - práskl Antonín dveřmi a odebral se dubovou alejí směrem ku Třebsku.“

Holmes tiše seděl se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima, v pozici, která mohla komukoli nezasvěcenému symbolizovat vrchol lhostejnosti; já však jsem věděl, že je jen vnějším výrazem hlubokého zamyšlení.

„Jsou nějaké vyhlídky, že tu záhadu vyřešíte, pane Holmesi?“ otázala se hraběnka Kounicová s úzkostí v hlase.

„Och ano - ta záhada!“ trhl sebou a začal se pomalu vracet ke skutečnostem života. „Nu, bylo by absurdní, kdybych popíral, že jde o velice zamotaný případ, ale může mi už někdo konečně říci, kdo je k čertu Simrock? Už několikrát jsem na to jméno narazil.“

„Jakže, vy neznáte berlínského nakladatele Fritze Simrocka, který vydal Antonínovy Moravské dvojzpěvy a Slovanské tance?“ žasnul hrabě Kounic. „Od roku 1878 je švagrovým výhradním nakladatelem a de facto manažerem jeho úspěchu.“

„Čili, Dvořák je na něm finančně závislý,“ zamyslel se Holmes.

„Byl,“ opáčil Kounic. „Ani ne před měsícem, co začal švagr skládat tu novou symfonii, odmítl Simrock přistoupit na jeho honorářové požadavky a stěžoval si na špatný odbyt velkých skladeb. Přál si od něho raději nové Slovanské tance, u kterých si byl úspěchem jistý. Dvořák však stál na svém požadavku a napsal mu, že skladbu tedy raději vydá v londýnském nakladatelství Novello, Ewer & Co, na které mu nabídlo své služby za jeho pobytu v Anglii.“

„Nowella znám,“ ožil Holmes, „bratr tam často nakupuje notový materiál.“

„To pochopitelně Simrocka zaskočilo, a začal navrhovat osobní schůzku na neutrální půdě.“

„Ha!“ zbystřil detektiv. „Takže, zde je pes zakopán! Dávno zastávám zásadu, že maličkosti bývají zdaleka nejdůležitější. Nemohl byste se, drahý hrabě, rozpomenout ještě na nějaké maličkosti o panu Simrockovi?“

„Ale ovšem, ovšem, viďte má drahá,“ mrknul šibalsky na Josefinu, „beztoho nám ten šizuňk dávno leží v žaludku. České myšlení, potácí se stále mezi úsilím o uznání ve světě a hájením národního charakteru. Dvořák by se jistě mohl stát světově proslulým skladatelem, nikoli však diplomatem. Proto jsem mu pomohl napsat pro Simrocka dopis, ve kterém mimo jiné stálo:
Nepsati symfonií, velkých děl vokálních, vydati jen tu a tam snad několik písní, klavírních skladeb nebo tanců a nevím, všechno to jako umělec, který chce něco znamenati, nedovedu! Nebaví mě vymýšlet skladbičky pro slečinky k nerušenému trávení! Můžu a budu dělat jenom to, co mi nadělí Bůh! Vy si představujete komponování příliš lehké, lze přece teprve tehdy začít, když cítíte nadšení. I ta božská příroda potřebuje své diminuendo a morendo, aby se opět oživila a vzepnula ku velkému crescendu a dosáhla opět své síly a výše v mohutném ff!
Ano, vizte, milý příteli, tak na to pohlížím ze svého uměleckého stanoviska. Prosím, pomněte, že jsem chudý umělec a otec rodiny.
Jste-li teď rozhorlen, tak vězte, mám od firmy Novello větší nabídku. Myslím, že i když tak velká díla nepřinesou očekávaný materiální úspěch, může přijíti čas, který opět vše nahradí.
Škoda jen, že jsem nemohl vidět Simrockův výraz v obličeji, když ten dopis četl,“ mnul si hrabě ruce a v očích mu šelmovsky zablesklo, „ale pochybuji, že by si jej v tu chvíli kdokoli troufl označit za příčetný.“


„Dobrý bože, hrabě!“ vyskočil Holmes,“ při vší úctě k vaší vrozené bystrosti, nemohl jste se na ten dopis rozpomenout dříve?“

„No, víte, zrovna hrdý na tu potměšilost nejsem.“

„To nás ovšem staví do zcela jiné situace. Obávám se, že mistr Dvořák byl pod jakousi záminkou vylákán, a unesen hamižným nakladatelem MacSimrockem.“

„Jenom Simrockem, detektive,“ opravil jej hrabě.

„Jste si jistý, že není Skot?“

„Je to Němec jako das Holzscheit.“

„Dobrá. Tak tedy vypadá to, že ten vizigót Simrock jej v nějaké tmavé, zatuchlé komůrce s rozladěným piánem nutí, aby mu složil pokračování Moravských dvojzpěvů a Slovanských tanců, které se pro řečeného škudlila staly zlatým dolem. Je totiž nabíledni, že skladbičky pro slečinky k nerušenému trávení, jak mistrovo pero, vedené vaší ctěnou rukou, vtipně poznamenává, se prodávají daleko lépe než symfonie a opery. Takže – neutrální půda, říkáte? Do kterých proslulých českých lázní je to z Německa nejblíže?“

„Do Karlových Varů!“ vykřikli téměř unisono oba manželé Kounicovi.

„To je cíl naší zítřejší cesty! Dnes večer si půjdeme brzy lehnout, Watsone, neboť předvídám, že nás zítra očekává perný den. A pane hrabě, mohl bych ráno počítat s vámi?“

„Raději počítejte beze mě, pane Holmesi. Takhle časně z rána mne na matematiku moc neužije. Já jsem spíš na to kafíčko a doutníček.“

„Měl jsem na mysli zapůjčení vašeho kočáru k cestě na nádraží. Slyšel jsem, že je velice rychlý.“

„Jako vítr.“

„Ale tažený je, doufám, koňmi! Žádný – char-volant!?“

„Co to? Začínáte vést divné řeči, detektive. Zdá se, že vám jde naše pivo k duhu!“

„Jakže, vy jste neslyšel o kočáru Skota George Pococka, poháněném větrem? Povoz byl tažen drakem a poháněn větrem, a řítil se krajinou rychlostí až třicet kilometrů za hodinu! Drobným nedostatkem ovšem bylo, že směr a tedy i cíl cesty stanovil vítr a nikoliv kočí, takže se cestující jen málokdy dostali do cíle.“

„Vy Angličané jste pozoruhodný národ,“ pokýval Kounic uznale hlavou, „máme se od vás mnoho co učit. Jak jsem tedy slíbil, za kuropění štolba zapřáhne do kočáru pár rychlých koní a hodí vás na nádraží.“

„Hodí?“

„Ach ano, to je takový drožkářský žargon. Měl bych si jej maličko osvojit, aby proletariát viděl, že to s ním myslím upřímně. To jsem vám přece také slíbil, ne? A hned zítra nabídnu Jeřábkovi tykání. A při nejbližším zasedání říšské rady navrhnu zavedení osmihodinové pracovní doby!“

„Jako bych slyšel mého souseda, nějakého Friedricha Engelse. Víte, který to je, Watsone? Takový zarostlý, vousatý, chodí si ke mně půjčovat inkoust; jak mu předloni zemřel ten spolubydlící – pan Marx. Ajaj, toho vy vlastně znát nemůžete. Až se mi zastesklo po Londýně. No nic, je čas jít na kutě.“

Holmes se uchýlil do své ložnice, kde se, ještě před spaním, hodnou chvíli věnoval Józe.
Józa byla sice čiperná a zvídavá služebná, ale pochyboval jsem, že by mohla Holmesovi poskytnout informace, které ještě neznal.

Já jsem ulehnul se svým věrným druhem, revolverem Adams 450, neboť jsem cestou z bytu paní Dvořákové mezi služebnictvem zaslechl, že se v kraji objevuje jakýsi nelahozeveský řezník. Že by místní varianta Jacka Rozparovače? Usínal jsem s myšlenkou, že na to zítra musím upozornit Holmese.

***
Když jsme stanuli na dolním konci proslulého lázeňského města, ohromila nás překvapivá harmonie barev, svěžích a veselých. Na dně půvabné karlovarské kotliny spočívaly úhledné sady s cestami pohodlnými pro chodce, méně však pro kočáry, uprostřed s bujně se ženoucí bystřinou. Kolem toku stál kruh elegantních budov, jako stříbrné obručí. A nad ním, v rozmanité vlnové čáře, rozkošná silueta horská.

Cestou k našemu hotelu jsem z výrazu Holmesovy tváře usoudil, že nad něčím uvažuje. Občas se ze zamyšlení s námahou vytrhl a kroutě hlavou polohlasem mumlal:

„Lázně, proč zrovna lázně?“

Po chvíli položil své cestovní tašky na zem, chytil mě za rukáv a pravil:

„Až se mi z té kýčovité malebnosti udělalo nevolno, příteli. Nikde ani stopy po smogu a mlze, která tolik vyhovuje pachatelům zločinu, neboť propůjčuje diskrétnost a anonymitu vyvrhelům, jejichž ohavné skutky mi poskytují rozptýlení i obživu. V tomto Kašpárkově budeme brzy hotovi. Také se potíte jako vůl?“

„Každý se potí, jak umí,“ mínil jsem, aniž bych sdílel jeho znechucení. „Snad by pomohlo, kdybyste si svlékl havelok, sundal šálu a vlněnou cestovní čapku, nebo aspoň ohrnul nahoru ty klapky z uší. Pohleďte, i ta voda v řece je snad horká. Támhle se červenají raci! Musí být nejméně třicet stupňů ve stínu.“

„To tedy do stínu v žádném případě nepůjdu. Věřte, byl bych šťasten, kdybych se mohl cítit pohodlně v něčem takovém, co oblékáte vy, přesto že ten oděv nápadně připomíná cvičební úbor. Bez svých poznávacích atributů bych však nebyl Sherlockem Holmesem. Do hotelu!“ zavelel, a chopil se svých zavazadel. „Všiml jste si, Watsone, že támhle ta lesní promenáda, co na ní skotačí ty děti, nese jméno skotského lorda J. O. Findlatera?“

„Jsem rád, že se vám vrací dobrá nálada, příteli, ale přijde mi, že to s tím popichováním už trochu přeháníte,“ začal jsem se naoko ošívat. „Co jsme zde v Čechách, neslyším od vás o nikom jiném, než o Skotech. Ještěže nám hrabě Kounic zajistil ubytování v hotelu Madrid. Tam se snad s žádným Skotem nepotkáme.“

Převaha lázeňských hostů, které jsme cestou míjeli, náruživě popíjela minerální vodu z komicky zploštělých hrnečků a s gustem k nápoji přikusovala pivní tácky olbřímích rozměrů. Hraběnka Kounicová by se této pošetilosti jistě od srdce a z plných plic podivila.

Karlovarský lázeňský dům Madrid byl tím pravým prostředím určeným pro bujarý společenský život a všestrannou regeneraci těla i duše. Při čtení návštěvní knihy jsem získal dojem, že neduhy a nemocemi jsou sužováni výhradně význační básníci, spisovatelé, politici, a hlavy korunované i pomazané. Z letmého pohledu na ceník služeb mi hned bylo jasné proč. Tři zlaté za nocleh a osmdesát krejcarů za oběd by si snad nepočítali ani ve Svatém Mořici ve Švýcarsku. A to bylo nutno zaplatit mimo pobytové také jakousi hudební taxu.
Ještěže byl náš pokoj nadmíru útulný a přepychově zařízený.

„A co budeme dělat teď?“ optal jsem se svého přítele, který už byl pohodlně usazen v křesle a zapaloval si lulku.

„Někdy to nejlepší, co můžeme udělat, je nedělat nic.“

„To by snad byl dobrý slogan pro výrobce whisky,“ pravil jsem překvapeně, „jak ale najdeme toho Simrocka?“

„To nebude třeba. Pevně věřím, že on si najde brzy nás. Zapsal jsem se totiž jako londýnský nakladatel Alfred Henry Littleton, z firmy Novello, Ewer & Co, a nešetřil jsem penězi, jen aby se rozneslo, že hledám německého nakladatele. Jsem si jist, že hledaný na sebe nenechá dlouho čekat.“

„Snad bych se tedy mohl maličko rozhlédnout po kolonádě a vypít pár doušků té léčivé vody, nemáte-li nic proti?“

„V tom vám, příteli, nemohu bránit. Dejte si třeba skotské střiky, jste-li toho milovník, ale musím trvat na tom, abyste byl do večeře v pokoji.“

„Dobrá, do večeře budu v pokoji, ale pak hned vyrazím.“

„Ale no tak, Watsone! Jenom vás nechci připravit o překvapení. Já si ukrátím zbytek odpoledne lulkou a možná douškem… Psssst! Slyšíte?“

Vše utichlo, skoro jako by ustrnul čas a ozvalo se zaklepání. Téměř neslyšitelné. Přesně takové, jako když poklepete nehtem na desku stolu.

„Buďte obezřetný, příteli, a neotvírejte, dokud nebudu ozbrojen,“ stiskl mi Holmes pevně rameno, „ten člověk může být nebezpečný. Nikdy se nepouštím do ukvapených činů a také teď bych tenhle rázný a věru nebezpečný postup nezvolil, kdyby existovala jiná možnost. Pokuste se návštěvníka zdržet nějakou záludnou otázkou.“

„Kdo tam?“ otázal jsem se tedy srdnatě.

„Tady Antonín Dvořák. Jste to vy, pane Watsone, viďte?“ odvětil halasně rozverný hlas za dveřmi.

S výrazem největšího překvapení jsem pohlédl na Holmese.

„Něco není v pořádku, starý brachu,“ zašeptal. „Když je ve hře tolik, musíte vynášet karty, jak nejlépe dovedete. Zeptejte se tedy na něco, co může s určitostí vědět jen skladatel Dvořák.“

„Kolik křížků má tónina Fis dur?“ zaimprovizoval jsem.

„Ale Watsone,“ okřikl mě přítel už docela nahlas, „tohle přece musí vědět nejen Simrock, ale každé dítě!“ Odtlačil mě rázně ode dveří a neochvějně pevným hlasem se otázal:

„Nachází se na hřbetě skotu falešná svíčková hned nad pravou svíčkovou?“

„Zase skot?“ sykl jsem podrážděně.

„Cože?“ ozvalo se z chodby. „Nad svíčkovou je nízký roštěnec! Falešná svíčková je kulatá plec a je to část vykostěného horního šálu, vy ignorante! A už nám konečně otevřete, ať tady nevystojíme důlek!“

Do pokoje vešli dva muži.

Jeden vzezření zvláště divokého, trochu neotesaný, rozevlátý, pod nízkým čelem plály černé oči – nepochybně Antonín Dvořák.
Druhý, od pohledu padouch, pohublých tváří, s klenutým nosem a bledou pletí, poněkud nevrle staženými ústy a pevným otevřeným pohledem člověka zvyklého udělovat rozkazy a očekávat poslušnost. Pohyboval se energicky, avšak svým celkovým zjevem působil předčasně zestárle, neboť se nachyloval kupředu a při chůzi maličko podklesával v kolenou a kulhal. Také jeho vlasy a dlouhé vousy byly prošedivělé. Zevnějšek této persóny se pozoruhodně shodoval s mojí představou zištného a záludného německého vykořisťovatele.

„To jste překvapený, jak rychle jsme tu vaši lest prokoukli, což? Kdepak bychom se tu nadáli někoho od Novella. A kdepak by tady Novello hledal ausgerechnet Simrocka. Musíte nám to všecko dopodrobna vypovědět, co doma, je-li vše již zklidněno a bez obav; to víte, u nás na taková šaškovstí moc nedržíme!“ mluvil opřekot komponista a plácal furiantsky Holmese po rameni.

Přítel usadil oba pány ke stolu, nabídl jim doutníky a usilovně potlačoval pocit překvapení, a snad i zklamání. Jednu chvíli tak mocně škubal rameny, až to zezadu vypadalo, že usedavě pláče. Náhle se otočil ke mně a vyprskl v hurónský smích.

„Je to všechno vážně k popukání! Já už to nevydržím!!“ zvolal, div se nezalkl, a smál se dál, až se musel opřít v křesle a chvíli tam bezvládně a bezmocně ležel.

„Kutnták Herr Fatson,“ obrátil se na mě šedovlasý ničema, „frcjanzí pite, nepodala by vy mi trocha té kut fasser?“

Nalil jsem z karafy trochu vody do sklenice a jen tak zběžně jsem se prošacoval, nenajdu-li po kapsách nějakou výbušninu, nebo alespoň kapku vitriolu, abych zlotřilce seznámil s tradiční irskou pohostinností. Když jsem se opět obrátil, stál přede mnou urostlý a milý člověk, s krásnou tváří, z níž sálala inteligence, pevná vůle a oddanost práci, nebřídilsky zdatné. Druhý Sherlock Holmes!!!

Několik vteřin jsem na něho užasle zíral a pak jsem patrně poprvé a naposled v životě omdlel. Přinejmenším se mi před očima vznášela šedá mlha, a když se rozplynula, měl jsem límeček u krku rozepnutý a cítil jsem palčivou chuť brandy na rtech. Nade mnou se skláněli oba Holmesové, z nichž jeden držel v ruce čutoru s mojí památeční whisky.

„Milý Watsone,“ pravil hlas, který jsem tak dobře znal, „tisíckrát se vám omlouvám. Netušil jsem, že to na vás udělá takový dojem.“

Uchopil jsem ho za paži.

„Sherlocku!“ zvolal jsem. „Jste to skutečně vy? Je to vůbec možné? A kdo je zpropadeně ten muž, s nímž jsem přicestoval, a který je vám ve všech ohledech tak nápadně podobný?“

„Počkejte chvilku!“ řekl. „Jste opravdu natolik v pořádku, že si o těch věcech můžeme promluvit? Zbytečně jsem vám svým teatrálním odhalením připravil vážný nervový otřes.“

„Jsem docela v pořádku, příteli, ale nevěřím vlastním očím. Namouvěru, kdo by si pomyslel, že vás, že zrovna vás, uvidím dvakrát! Dal byste mi ještě loknout té lihoviny?“

Měl na sobě sice pořád ten šosatý kabát jako ze šatníku židovského antikváře, ale ostatní propriety jeho přestrojení – bílé vlasy, licousy a umělý nos – ležely na stole vedle kupy notových partitur, jimiž se probíral skladatel Dvořák, soustředěně broukaje nějakou melodii.

„Nuže, dovolte pánové, abych vám představil svého bratra Mycrofta,“ pronesl Sherlock obřadně, soukaje svoji šlachovitou postavu z omšelého kaftanu. „Divím se, Watsone, že jste za celou dobu nepojal žádné podezření. Vždyť jsme se s Mycroftem vyměnili už v Praze! Přeci v té zájezdní hospodě. Vážně ne? Navzdory naší fyzické podobě, jsme s bratrem dočista rozdílných povah. Namátkou – přestože s nepochybně příkladnou starostlivostí pečoval o mé housle, kolikrát jste jej viděl na ně hrát? Nebo – nebylo vám podezřelé, že jeho náklonnost k alkoholickým nápojům maličko překračuje dobré mravy? A co jeho záliba v nejapných šprýmech, hanobících, mně osobně sympatické, příslušníky irského národa, srovnávaje tyto ustavičně se Skoty?“

„Namoutě,“ hlesl jsem, „tak tohle je váš bratr? Domníval jsem se, že je starší.“

„Také že je. Ovšem, pouze o šest minut. Jsme vpravdě jednovaječnými dvojčaty. Ale abych vyzvedl rovněž jeho kladné vlastnosti – můj bratr je mistrem ve vymýšlení zábavných teorií. Nakonec, tahle lstivá záměna byla jeho nápadem. Jeho mozek pracuje mimořádně přesně a systematicky a dokáže uchovat větší počet faktických informací než kdokoli na světě. Stejné vynikající schopnosti, které já věnuji odhalování zločinu, věnuje však on pouze své práci.“

„Pak musím, s uznáním a obdivem, vašemu ctěnému jednovaječnému bratrovi potřást rukou. Jaké je tedy vaše povolání, nezabýváte-li se zločinem?“ otočil jsem se k Mycroftovi.

„Řekněme, že odvádím cenné služby Jejímu Veličenstvu,“ usmál se Mycroft. „Uhádnete, čím se ve skutečnosti, už za dob alžbětinských, zabýval dramatik Christopher Marlowe, přítel Shakespearův?“ dodal tajemně.

„Nehodlám se o to ani pokoušet. Nechápu však, proč ta šaráda?“ vyzvídal jsem.

„Věřte, drahý příteli, bylo to nutné,“ chlácholil mě Sherlock. „Potřeboval jsem, aby na dvou místech současně byly osoby, jimž je vlastní bezprostřední pohotovost, geniální postřeh, vědecká schopnost analyzovat problém, přísně logická úvaha a brilantní dedukce vedoucí k odhalení pachatele. Proto přišel Mycroft s myšlenkou, soustředit nežádoucí pozornost případného pachatele nesprávným směrem, abych měl dostatek času zasáhnout v pravý čas na správném místě. Za vodítko k vyluštění záhady jsme oba považovali mistrův dopis. Zatímco Mycroft sázel na houby, já jsem byl přesvědčen o pletichách nakladatele Simrocka. Nezaujalo mě ani tak znění dopisu, jako fakt, že byl psán na rubní straně účtu hotelu, ve kterém se právě nacházíme. Že zde už od třináctého května byl ubytován Simrock, to jsem si zjistil telegraficky. A že na sebe temperamentní skladatel Dvořák, který si raději vyřizuje své účty osobně, nežli písemně, nenechá dlouho čekat, bylo nabíledni. Odhalování zločinů je vědou, nebo aspoň by jí mělo být, a věda bezpodmínečně vyžaduje rozumový přístup, zbavený veškerých emocí. A v tomto ohledu, co bych to nepřiznal, nechal jsem se emocemi poněkud unést. To víte, jde-li o přítele, člověk se vždy obává nejhoršího.“

„Nu, nemůžeme čekat, že nám vždycky vyjde všechno tak, jak si přejeme, nebo představujeme, Watsone,“ řekl posléze Mycroft, „připouštím, že se mi teorie s houbami velmi zamlouvala. Skoro je mi až líto, že nešlo o zločin ale o omyl.“

„Dopadl jste tedy únosce přímo při činu?“ optal jsem se netrpělivě Sherlocka.

„Ale kdepak, o žádný únos nešlo,“ řekl přítel se smíchem. „Jde jenom o rozmarnou souhru náhod, jak se tak někdy přiházejí, které jsou sice třeba i pozoruhodné a bizarní, ale ještě nemusí mít nic společného se zločinem. Takovou zkušenost jsme přece již mnohokrát učinili, pokud se nemýlím, drahý Watsone. Pan Simrock je, mimochodem, docela sympatický a milý pán, dbalý své cti a pověsti dobrého, snad trochu bezohledného obchodníka. Nakonec, po kratším přesvědčování, vzal zavděk Sedmou symfonií d moll, a příslibem, že druhou řadu Slovanských tanců dokončí Dvořák v létě příštího roku. A když mu ke všemu mistr navrch přidal klavírní skladbičku pro čtyři ruce, nazvanou Skotské tance…“

„Už i vy, Sherlocku?“ ošil jsem se.

„Ale ne. Skutečně se tak ten opus jmenuje. Viďte mistře?“ oslovil Holmes zamyšleného skladatele.

„Co to? Ale ano, ovšem. Ještě chvilku mi posečkejte, než to dopíšu. Víte, jak tady kol kolem slyším to zpěvné švitoření anglického jazyka, tu jsem obdržel myšlenku opravit nepatrně jednu svoji starší skladbičku. To je něco docela jiného, než ta nelibozvučná němčina; tady mi to komponování jde úplně samo. Víte, ono se špatně přemýšlí, když máte stále za patami švagra aristokrata s těmi jeho národními buditeli, hysterickou švagrovou, žárlivou manželku a šest dětí!“

„Zatím jenom čtyři, mistře,“ opravil jsem Dvořáka.


„Opravdu?“

„A páté je, zdá se, na cestě,“ doplnil jsem. „Ale řeknu vám, mistře, ta malá Otylka, z té bude za pár let počertech hezké děvče!“

„Kdepak, ta nebude hezká po čertech, ale po mamince. Hlavně, aby si ji neodvedl nějaký muzikant,“ děl komponista. „Právník! To je pěkná živnost. Lidé se budou soudit do skonání věků, ale muzikantům, těm pšenka dlouho nepokvete. Mám za to, že kdejaký flašinetář bude za čas placen lépe, než talentovaný a přičinlivý hudebník. Lidstvo degeneruje. Moment, jak to jenom… Pá-pápa-dá, da-da-da-tá-ta… No jo, tohle se vám bude líbit, Sherlocku!“

„Co byste tedy řekl, pane Dvořáku, na pár lekcí angličtiny, při placeném pobytu u nás v Londýně?“ odložil Mycroft dopitou láhev od mojí whisky a šťouchnul loktem do Sherlocka. „Bratr má jistě dosud dobré kontakty v Londýnské filharmonii. Beztoho dávají pořád dokola ty staré kusy, a něco svěžího by jim přišlo k duhu.“

„To je znamenitá myšlenka, Mycrofte,“ zvednul Sherlock hozenou rukavici. „Navíc bych mohl využít nabídky Jeanette Thurberové, kterou znám ještě z Paříže.“

„Té Američanky?“

„Psala mi před časem, že zakládá v New Yorku americkou Národní konzervatoř hudby, aby se její leniví krajané nemuseli štrachat za vzděláním až do Evropy. Ale protože škola za mnoho nestojí, hledá dobrého ředitele, a nabízí roční plat patnáct tisíc dolarů. To by bylo místo jako stvořené pro vás, co říkáte Antoníne? Já mám stejně peněz dost, a na stáří jsem chtěl raději na venkově pěstovat včely.“

„Co to? Ale ano, ovšem. Ať už je to cokoli, dám na vás Sherlocku, i na vašeho bratra ééé Microsofta. Ale tohle bude paráda – pá-pápa-dá, da-da-da-tá-ta… Máte s sebou housle?“

„Nu, pokud mi je bratr cestou nezpronevěřil,“ usmál se Sherlock.

„Jsou v bezvadném stavu! Jen kalafuna vzala jaksi za své,“ odtušil Mycroft.

„Tak se pojďte podívat. Je to taková mazurka pro housle a klavír. Jenom jednoduchá forma, vystavěna ze dvou kontrastních témat, jednoho rytmického a druhého lyrického. Ale s úspěchem se jí zhostí jen velmi dobrý houslista. Nedávno jsme ji s Františkem Ondříčkem přehrávali Simrockovi, a on jí říkal – das Mazurek. To víte – Němec. Proboha!! Co je dnes za den?“

„Dnes je sobota, pátého června,“ vmísil jsem se do debaty.

„Tak to musím zítra do Prahy! Ondříček se žení, a já jsem pozvaný na veselku!“

„Vypadá to jako brilantní a působivá skladba, ten Mazurek,“ pronesl zadumaně Sherlock. „Říkáte, že už ji hrál komorní virtuos Ondříček? Jak dlouho mu to trvalo?“

„Než se ji naučil? No, je to zručný houslista. Asi tři dny,“ děl skladatel.

„Měl jsem na mysli čas provedení. Za jak dlouho ji zahrál,“ nechal se slyšet Sherlock a nervózně dolaďoval housle.

„Nu, je to krátká skladbička. Bezpochyby něco málo přes šest minut.“

„Šest minut, šest minut… Watsone, vyňal byste laskavě z náprsní kapsy své neomylně přesné hodinky Girard-Perregaux?“ otázal se po chvíli tlumeně Sherlock Holmes, stále skloněn nad partiturou. Vzápětí však, vkládaje smělým, elegantním obloukem housle pod svoji ostře řezanou bradu, zavelel pevným, odhodlaným hlasem:

„Jste připraven, Watsone? Měřte čas!“

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

13.06.2021 17:36:481 tipů dát kritice tipKvětoň Zahájský

 

Mám rád čtenáře zvídavé a inteligentní. Není pro autora většího požehnání, než přítomnost zvídavého čtenáře. Úplně se tetelím při představě, jak čtenář při ověřování reálií zjišťuje, že to sice pravda je, ale zase ne tak docela. Jednak jsem měl dojem, že je to srandovní, a jednak – nepíšu přece učebnici, ale povídku pro zasmání, že. Pravdou je, že humor je ošemetná věc. Těžko se najde vtip, kterému se stejně srdečně zasměje Žid i Palestinec.

Přiznávám, že někdy mi trvá sesumírovat jednu větu i několik dnů. Kupodivu, většinou se jedná o tu, kterou čtenář přejde bez povšimnutí. Z dějepisu si pamatuju jenom to, co většina průměrných žáků. Tady jenom dávám známé skutečnosti do neobvyklých souvislostí. Pravda je, že pokud byl někdo ve škole ještě větším ignorantem než já, tak mu to asi moc srandovní nepřijde. A co by na to řekl opravdový dějepisec, až se bojím domyslet.

Taky už chápu, proč autoři Písmáka píšou dlouhé povídky s podobnou chutí, jako politici daňová přiznání.

Všem s láskou a pokorou díky za návštěvu.

13.06.2021 15:02:07dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Přečetla jsem s potěšením, mám ráda Dvořáka i Holmese. Někdy sice trochu zbytečně rozvláčné popisy, ale hezká charakteristika postav i prostředí, jako nych to viděla v reálu. Navíc spousta hudebních a historických detailů. Smekám pomyslný před třemi toky zakoupenýklobouk!

12.06.2021 22:33:56dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Květoni, velmi vydařené veledílko... opravdu, Sherlock Holmes byl odjakživa můj oblíbenec, a ty jsi tímto dílem nejen připomenul knihy Doyla o geniálním detektivovi, ale, jak napsal Oskar, mnohdy je specificky českým humorem i předčil.

Parádní...

07.06.2021 19:58:23dát kritice tipJanina6

Je to opravdu vtipné... třeba "pracovní ostych" a "Technokratovu přísahu" asi převezmu do svých oblíbených slovních spojení. Taky je to ale opravdu hóódně dlouhé. Čtení mi šlo jak psovi pastva. Ale nic si z toho nedělej, on mě nikdy obzvlášť nebavil ani Doyle :-) A možná ani nejde o rozsah, ale o "koncentraci". Jak píše Oskar, je to "výživné", jenže na můj vkus možná až příliš. Příště si dám raději menší porci.

07.06.2021 12:46:15dát kritice tipOskar Koblížek

Nenech se mýlit. Jsem velkým fanouškem Holmese. Ovšem zde by se sir Doyle mohl i učit. :o))) Připomněl jsi mi dřívější rozhlasové hry se Sherlockem (mluvil ho S. Beneš), kde byl velmi zručně zakomponován český humorný nádech. Fakt, palec nahoru.

07.06.2021 12:40:04dát kritice tipKamamura

Je to strašně dlouhé a vyčerpávající, ale slibuji, že až dopíšu Ťapšlapa, tak si to přečtu, a poskytnu a zároveň neposkytnu hlubší kritiku (viděl bych to tak na A3 aršík).

BTW víte, že sir Arthur Conan Doyle, autor původních detektivek s Holmesem a Watsonem, Sherlocka Holmese upřímně nenáviděl - proto ho také nechal shodit z vodopádu někde ve Švejcarech.

07.06.2021 12:24:36dát kritice tipKvětoň Zahájský

Vážený pane kolego, moc si toho cením a považuju. Přiznávám, že jsem se původně těšil, jak tímto namíchnu fanoušky S. Holmese, nebo roduvěrné dvořákology, ale ti zřejmě navštěvují jiné servery, než Písmák. Nu, jejich škoda. Mohli jsme se krásně akademicky pohašteřit.

07.06.2021 11:02:21dát kritice tipOskar Koblížek

Tak, Květoni, přiznávám se k jedné věci. Královsky jsem se bavil. Dialogy mezi H a W mě úplně dostaly. Cestoval bych s takovou společností klidně až na konec světa a tam s úsměvem idiota v poklidu přepadl přes jeho okraj. :o)) A vůbec..celé je to dobré, prudce výživné a nesmírně čtivé. Paráda a díky, za bezva prožitek. 

31.05.2021 19:26:39dát kritice tipKvětoň Zahájský

Samozřejmě s nominací rád souhlasím, ale jestli někdo přečte dobrovolně něco tak dlouhého, sám si zaslouží cenu.

31.05.2021 16:51:21dát kritice tipPróza_měsíce

Mohli bychom dílo nominovat do soutěže PM za květen?

15.05.2021 00:49:56dát kritice tipAlegna

Ráda bych autorovi vnutila tip

14.05.2021 23:07:52dát kritice tipEvženie Brambůrková

Krásně jsem si početla. Sice s přestávkami, ale o to s větším požitkem.

14.05.2021 11:30:58dát kritice tipblacksabbath

Ač nejsem až tak velkým příznivcem Sherkocka a Watsona.....tohle je....paráda – pá-pápa-dá, da-da-da-tá-ta...*/***********

13.05.2021 22:51:53dát kritice tipKočkodan

 

Pro mě je to jasná miniaturka, ale moje počítačová Zuzka ji pod šest minut nezvládla. A rozhodně nemíním vytáhnout z houslového futrálu předmět ve stylu Galapetra a jím ti za oněch pár řádků čtenářsky „poděkovat...“

13.05.2021 21:39:41dát kritice tipaleš-novák

Smekám...tolik drobných špílců ...například facka forehandem a backhandem...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor