Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 451 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Stařecká troufalost 2/3
datum / id15.05.2021 / 520520Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaNa konci podzimu,
zobrazeno147x
počet tipů11
v oblíbených0x
Stařecká troufalost 2/3

Když jsme stoupali posledním spádným úsekem, byla už celá spokojenost ta tam; zdravá noha trpěla víc než chromá; to jak jsem jednu šetřil a na druhou přenášel všecku tíhu.

„Nevím, holka milá, jak na tom s těma nohama budu, až se pude na Králičák,“ zapochyboval jsem.

„Do té doby…,“ chystala se namítnout.

„Je to za pár dní.“

„Vydrž, hned tam budem a pak cestou z kopce si odpočneš.“

„Jenom aby! Už sotva lezu.“

Na plošině, kam jsem se dobelhal z posledních sil, překvapil mě památník setkání chartistů a Václava Havla s polskými disidenty. To byla příležitost zapomenout chvíli na únavu. Přispěla k tomu i tabule se zeměpisnými a historickými údaji o Borůvkové hoře. Dokonce lavičku tu měli k zaslouženému odpočinku.

Zdržoval jsem, okolkoval, abych nabral sílu k výstupu na rozhlednu. Přece tam nepustím Janu samotnou.

Konečně jsem se odhodlal.

Na krytém schodišti rozhledny jsem byl nucen snad dvacetkrát odpočívat.

Ale pak nahoře – nemohl jsem si přát lepší vyvrcholení svátečního dne.

Pokaždé, když se můžu na známou krajinu podívat odjinud, je to výzva, abych si znovu ověřil svou prostorovou představivost. Můj dávný zvyk. Někdy ani mapu neotevřu.

Na vršku rozhledny se mi z nových, nepoznaných úhlů ukázaly celé Jeseníky, o­­d naší, dálkou promodralé Biskupské kupy vlevo, strmě vyrůstající z nekonečné roviny, přes sytě zelené vlny známých i méně známých hor v popředí, jimž vévodí Smrk, a­ž po dalekou, matně bělavou čepici Pradědu.

Ještě dál vpravo, ale blíž k nám, jen přes jedno údolí, vypínal se Králický Sněžník. Jeho bílá pokrývka nad hranicí lesa kropenatěla již zrnky holých skal; v tomto horkém odpoledni mlela z posledního.

„Za týden tam žádný sníh nebude,“ řekl jsem a mimoděk stiskl hůl, o niž jsem se opíral.

Nějak samozřejmě s tím výstupem počítám, pomyslel jsem si. Budu ho schopen? Můj dnešní výkon mě zatím moc nenadchl.

Celé údolí mezi naším pohořím a Sněžníkem oživovaly polské vesnice, zčásti poschovávané za vlnami nízkých lesnatých kopců.

Vpravo za Sněžníkem, až za širokým územím polského Kladska, táhl se od jihu k severu dlouhý hřbet Orlických hor. Nejdál vpravo se ve velké dálce rýsovaly Krkonoše. Když jsme se dobře podívali směrem, kam ukazovala šipka na stropě rozhledny, s překvapením jsme spatřili bílý vrchol Sněžky, ozářený sluncem.

Nejvíc nás osvěžil blízký pohled přímo dolů na dvoubarevný kožich dosud spících bukových a smrkových lesů, jež se doširoka rozkládaly na zvlněných svazích těchto našich Rychlebských hor odtud až po úpatí, a jež decentně zpestřovala třetí barva, světlounce zelená, co patřila ostrým jehlanům naplno probuzených modřínů. Vyčnívaly pyšně nad temně zelenou hladinu smrkových porostů, jen v rozlehlých plochách světle nafialovělých bučin jsem je hledal marně.

Velmi nerad jsem se posléze od úchvatné přehlídky lesů odpoutával, abych následoval Janu do tunelu krytého schodiště.

 

*

 

Cestu, co teď byla před námi, chtěla Jana zvládnout za půl hodiny.

„Vždyť je to z kopce, proč by to nešlo?“ odpověděla na moje ušklíbnutí, a aby ukázala, že to myslí vážně, ostrým krokem vyrazila. Za minutu jsem slyšel daleko zepředu: „Proč nejdeš? Tak už pojď! Dolů to jde samo!“

Chtěl jsem, vážně jsem chtěl, nohy šlapaly docela pravidelně, jako by je pohánělo natažené péro, ale zrychlit nechtěly, na to má vůle nestačila.

Když za vrcholovou plošinou nastal skutečný spád, přišla další svízel, ta byla ještě horší – š­pičky mých dobře vychozených bot se proměnily v kleště: nemilosrdně mi svíraly prsty a zepředu do nich bolestivě tlačily.

A jéje, ty sis ty nehty nakonec neostříhal, jak ses chystal! Tady to máš, teď trp.

Můj krok se zkrátil ještě povážlivěji, šel jsem jako na jehlách.

Když to Jana zjistila, uznala, že situace je vážná a rezignovaně na mě počkala.

„Vyzuj se a jdi v ponožkách,“ radila.

„Radši to vydržím,“ odmítal jsem rozumný návrh.

„Jak chceš, radím ti dobře.“

Šlo se mi čím dál tíž.

Něco budu muset udělat.

Nakonec jsem boj s pýchou vzdal a ty dva mučicí nástroje zul. Jana mi pro ně nabídla místo v bočních kapsách svého ruksaku.

Ta úleva!

Ano, úleva; jenom než jsem šlápl na první kamínek; pak na druhý, na třetí…

Bylo jisté, že ani toto nebude žádný med.

Zatínal jsem zuby, snažil se nohama v ponožkách zlehka na tu drsnou zem našlapovat. Pravda, prstům se ulevilo, ale ne rozmazleným chodidlům, těm bych se zavděčil jen mechovým pažitem, jaký mají doma pod jabloní kdykoli se jim zachce. Náhradou za něj jsem jim vyhledával všemožné pohodlí, podstrkoval jim každý hladký kámen, každou naplaveninku jemného písku, každý kousek drnu, a když se na krajnici vyskytla tráva, (takových míst moc nebylo, většinou se tam plazily ostružiny), pustil jsem je po ní, jen aby si přestaly vynucovat návrat do toho kriminálu, co čouhal z kapes Janina ruksaku.

Byl na mě jistě zábavný pohled, jak jsem úporně hledal, kam šlápnout, každou chvíli se netrefil a se syknutím „Jaj jaj, auvajs!“ podklesl v kolenou.

Jana už se smířila, že tato cesta krátká nebude a začalo ji to bavit. Nezapomněla ovšem v první řadě pořídit veselý snímek bosého šmajdajícího dědečka, ať se taky děcka pobaví.

Proti nám stoupali svěžím dlouhým krokem chlapec a děvče; v rukách nesli motoristické přilby. Když nás s pěkným pozdravením minuli, zálibně jsme se za nimi ohlédli. Jana se rozplývala chválou, jak je krásné, když si v takový jarní den vyjdou mladí do přírody místo do zakouřené hospody.

Jejich motorku, odstavenou na kraji lesa o pár set metrů dál, chtěl jsem bez zastávky minout, Jana však dostala jeden ze svých skvělých nápadů: „Necháme jim tady vzkaz.“ Nečekala, co já na to, sedla si na zem, z ruksaku vyhrabala tužku a kousek papírku a jala se vymýšlet ta nejhezčí slova, kterými by sympatický párek potěšila.

Proč ne? Využil jsem nečekané pauzy v útrpném plahočení, lehl si na záda a zíral do korun.

„Napiš jim hezky,“ nabádal jsem ji licoměrně, d­oufaje, že to chvíli potrvá, a zaposlouchal jsem se do zvučného zpěvu pěnkavího samečka, co seděl někde hodně blízko. Rád bych ho i spatřil, ale byl jsem tak sladce malátný, že od chvíle, kdy jsem sebou plácl do trávy, už se mi nechtělo ani očima hnout, abych ho v tom bludišti větví vyhledal. Chtělo se mi jenom ležet. Bez pohybu, bez myšlenek, bez žádostí – takový bohumilý klid vládl v tom šumivém lesním tichu… Jen kdyby se ty monotónní vpády stále na chlup stejné písničky v pravidelných desetivteřinových intervalech tak ostře nezarývaly do konejšivého šepotu lesa a nebránily v sladkém usínání.

A přece jsem se při jednom, s­nad jen o vteřinu opožděném v­pádu přistihl při probouzení z dřímoty.

Doopravdy usnout mi přáno nebylo. I­dylka najednou skončila: Jana mi přistrkovala papírek, ať posoudím, co napsala.

„Už?“ zamrmlal jsem.

Vleže na zádech, neboť každá chvilka mi byla drahá, četl jsem její květnatou chválu nezkaženého mládí. Vyznívala tak, jak jsem čekal. Když jsem zabručel souhlas, uspokojená vstala, lístek složila a zastrčila na viditelné místo na řídítkách motorky.

„Musela jsem jim to přece napsat,“ vysvětlovala, aniž bych se jí ptal.

„Hm…“

Navlékala si na záda ruksak, připravená k odchodu.

„Nikam nejdu… Ležím… Tady se mi líbí,“ soukal jsem ze sebe líně.

Ona mě však neposlouchala, stála nade mnou, něco drmolila a tak mě znervózňovala, až jsem znechucen vstal a s velkým přemáháním se znovu dal na pochod.

V tomto úseku své mučivé pouti už jsem se nezakrytě kořil křovákům a příslušníkům všech národů nepostižených civilizací, co dokáží chodit po světě bosí; velmi u mě stoupli v ceně.

„Vydrž,“ uklidňovala mě má drahá žena, „už jenom kousek.“ Lhala mi, jak se lže ufňukaným dětem, zapomínajíc, že já nejlíp vím, kde jsme a kam až musíme dojít.

Nohy zoufale volaly o pomoc.­

Po ruce byla jediná: z ruksaku vytáhnout boty.

Proboha, jenom to ne!

Avšak ubohá, zranitelná, a j­ak se mi zdálo, skrz naskrz rozpíchaná chodidla žalovala k nebi čím dál úpěnlivěji.

Nakonec jsem jim vyhověl.

Když jsem při obouvání seděl na zemi a otřepával ze šlapek ulpělé kamínky a smítka, upřímně jsem se podivil, že ponožky nejsou nadranc. „Kdo by to řekl? Jenom se vyperou a budu je nosit dál,“ kroutil jsem hlavou nad neroztrhatelným materiálem.

Horší to bylo s prsty; jen jsem se postavil a chtěl vykročit, už zas mi je sevřely železné kleště.

Poslední stovky metrů se zdály nekonečné; k autu jsem s bídou došmatlal.

Pod volantem šly hned boty dolů i s ponožkami. Ach, ta úleva!

Probíral jsem nebohé prsty, mnul je a masíroval: „Už nikdy nezapomenu, nebojte se,“ sliboval jsem jim.

Jana mě sledovala.

„Nemám řídit?“

„Kdepak, teď si toho užiju.“

Bosými chodidly jsem zkoumal pedály: všechny tři do nich akorát pasovaly; měl jsem úchvatný pocit svobody.

V horském sedle na hranicích, kam jsem, napjatý zvědavostí, jel ze všeho nejdřív, stálo na prázdném plácku po zbourané celnici několik českých a polských aut. V dálce se trousily nepravidelné hloučky, které mířily po hřebenové cestě mírným stoupáním k Borůvkové hoře. Zkroušeně jsem za nimi hleděl a nepřestával si vyčítat svou předešlou ukvapenost se sledováním turistické značky.

„Takhle ses aspoň pořádně připravil na Králičák,“ mínila Jana.

„Kéž by.“

Otočil jsem auto a spouštěl se klikatinami ve stínu lesa zpátky dolů. Za hospodou jsme opět vyjeli do slunce a ujížděli přehlednou krajinou, již v povzdálí lemovaly rudofialové stráně probouzejících se bučin.

Zbýval týden do výstupu na mou vysněnou horu.

 

*

 

Pavel měl všechno dopodrobna promyšlené. Rozložil na stole mapy a seznámil nás s trasou: pojedeme do Javorníku, „naším“ přechodem nad Travnou do Polska a tam podél hranic do Kletna, což je vesnice na severním úpatí Králického Sněžníku. Odtud je to na vrchol deset kilometrů po cestě, zkratkou o dva kilometry méně.

Této trase dal kvůli mým dočasně pochroumaným nohám přednost před výstupem z moravské strany, mělo by zde být mírnější stoupání. Z jeho starostlivého výrazu jsem přesto vyčetl, že počítat s nevinnou procházkou ani tak nemám.

Byl jsem připraven na všechno a z kletenského parkoviště vyšel dobře naladěn, zlehka si pohrávaje s pokroucenou holí, co jednou zachránila život dědečkovi na dvoudenní hřebenové túře po Hrubém Jeseníku. (Ten „výlet“ dostal k osmdesátinám jako dárek od milující dcery Jany, hrdé na tátu, letitého sportovce, a málem na něm vypustil duši, k čemuž se mi přiznal po letech.) Tato památná hůl mi dnes dodává jistotu, i když nejdeme na žádnou túru po hřebenech, jenom na Králičák a zpátky, a osmdesát mi bude až za rok.

Štěstí, že jsme z takové blízkosti a­­ přes koruny lesa t­­­u horu před sebou neviděli. Kdyby ano, to by možná mou jistotou otřáslo.

Mohli jsme nějakou tisícovku kroků ušetřit, kdybychom se svezli místním pendlujícím vozítkem z parkoviště k Medvědí jeskyni. Ale na to jsme byli moc hrdí a dva kilometry jsme šlapali zbytečně po asfaltu.

Skutečný výstup začínal teprve od jeskyně. Kamenitá cesta v prvním úseku kopírovala potok, potom se od něj odpoutala a v obloucích stoupala do svahu.

Šlo se nám dobře, drželi jsme se ve skupince, bavili se, zastavovali, navzájem se upozorňovali tu na spěchající proud, tu na zvláštní balvan v potoku, tu na kytičku, pokroucený strom nebo pramínek vyrážející ze svahu nad cestou… Šli jsme jako na procházku, jako by nás nic těžšího nečekalo. Budiž nám to odpuštěno, byli jsme nad vše povzneseni, jelikož nám les milosrdně zakrýval opravdové strázně, které byly před námi.

Potom začaly klouby a jiné součástky mého těla skřípavě, bolestivě na sebe upozorňovat – a­ už jsem to vzal vážně a myslel o kousek dál. Přepadla mě obava: Co když nebudu stačit, co když je začnu zdržovat? Ta myšlenka mi zrychlila dech, postrkovala mě dopředu, přestal jsem mluvit a soustředil se na to, abych pravidelně dýchal a zůstával za každou cenu před ostatními. Jestli získám náskok, potom se můžu na chvíli zastavit a vydechnout.

Ne, jen to ne! Žádné zastavování! Využij každé minuty, každičkého metru předstihu, nebo špatně dopadneš.

Zatím se dařilo.

Jak se mezera zvětšovala, rostla má odvaha a spokojenost s vlastním výkonem.

Za nějakou dobu jsem je za sebou už neslyšel, nakonec za zákrutou ani neviděl.

Neměl bych se teď zastavit?

Ani nápad! Mám už svou „provozní teplotu“, pravidelně dýchám, nikdo mě nenutí mluvit, co bych si mohl přát víc? Kdyby mě dohnali, v Janině upovídané společnosti by všechna pravidelnost hned vzala za své.

Hladký krok a dech narušilo zaváhání, když z jedné ostré serpentiny mířila rovně vzhůru příkrá cesta hustou smrčinou, hluboce vymletá vodní erozí. Podle všeho ta zkratka.

Mám? Nemám? Vydržím to stoupání až nahoru?

Znovu rozhodla obava: Jen se nezdržovat! Co kdyby mě došli? Ne. Nohy mám rozhýbané, ať šlapou. Jde se!

Vyrazil jsem. To by tak scházelo, abych nevydržel!

Po pár desítkách kroků se vpředu v uličce pod závěsy smrkových větví zjevila záda dvou žen.

Jdou strašně pomalu, to se mi nelíbí, přece nemůžu zpomalit na jejich tempo.

Z­ávodit se mně ale taky nechce.

Jde se dál. Uvidíme.

Obešel jsem ulomený vršek smrku, co pod sebou ještě chránil hromadu zledovatělého sněhu, a­ nezadržitelně se jim blížil.

Tu se obě zastavily, jedna si dokonce sedla na pařízek u cesty. Zaplaťpánbůh, mám vyhráno.

Když jsem je s pozdravením míjel, polsky mi odpověděly a bavily se pokojně dál.

O jé, ty mají času, závodit se nebude.

Lil ze mě pot, košile byla úplně mokrá, ale to není nic mimořádného. Prudké stoupání mě nutilo do krátkých kroků a pravidelného dechu. Na to jsem se musel soustředit a nezbylo místo pro vnímání nějaké bolesti svalů nebo kloubů. Funěl jsem do kopce, který se zdál bez konce, bylo však jisté, že zdolaných nadmořských metrů pomalu přibývá.

Začal jsem být se svým výkonem spokojen.

Náhle ta sebejistota zakolísala: nalevo mezi stromy se otevřel výhled, v němž se prudce zvedal horský svah až kamsi do nebe a nahoře v prořídlém lese ležel sníh.

Hrůza! Kde to teprve jsem? Kolik stovek metrů do výšky ještě zbývá, než se až tam doškrabu!? Raději ani neodhadovat.

Tvrdou skutečnost jsem vzal na vědomí, neváhal ani vteřinu a nezměněným tempem, obávaje se jeho porušení, stoupal dál. Nic jiného na výběr nebylo.

Po delší době se v temné uličce vpředu vyjasnilo. Odhadl jsem, že zkratka končí.

Jako by ve mně cosi povolilo, padla na mě do té chvíle potlačovaná únava.

Dobelhal jsem se na křižovatku – a­ skutečně: zprava vzhůru doleva vedla široká cesta o polovičním stoupání proti tomuto, u­činěná rovinka.

Na rozšířeném plácku stál stolek s lavičkou… Obsazenou!

Co se dá dělat, musím šlapat dál, i když nohy už podklesají.

Ztěžka jsem zabočil doleva, na tu širokou cestu.

Stoupání bylo mírnější, ale schvácené tělo by se bylo nejraději sesulo rovnou na místě do příkopu a půl hodiny na sobě nechalo dříví štípat.

To ovšem nepřichází v úvahu, kolem chodí plno lidí. Také naši ať mě raději dojdou až támhle, za vrcholem stoupání. Vidím konec lesa, měla by tam být chata, kterou mi na mapě ukazoval Pavel.

Tak jsem z donucení hýbal znavenými údy, posunoval nohu za nohou, o hůl se opíral tu levou, tu pravou rukou a namlouval si, jak báječně se mi po široké cestě jde, jaké je to pohodlí.

Trvalo dlouho, než jsem se dobelhal na vrchol stoupání. Otevřel se přede mnou volný prostor, na jehož protější straně stála dřevěná chata, na štítu nápis velkými písmeny „Schronisko Na Śnieźniku“. Cesta k vrcholu se před chatou stáčela doleva, kde opět mizela v lese.

Má nejbližší potřeba byla skončit ten úděsný, stále se opakující pohyb nohou a paží. Shodil jsem ze zad ruksak hned na kraji lákavého seskupení stolků před chatou, opřel hůl o hranu toho prvního a těžce žuchl na lavičku. Hlavu jsem sklonil ke kolenům.

To blaho, konečně sedím!

V zádech až lupalo, jak se tam všechno natahovalo a krásně uvolňovalo.

Počkám, až přijdou. Trochu si odpočineme a pak hurá na poslední etapu. Bude už radostnější, tam se brzy otevřou výhledy.

Přesto jen z pomyšlení, že bych měl vstát, dělalo se mi mdlo.

Měl bych něco sníst.

Otevřel jsem ruksak, vyňal svačinu, rozbalil, ukousl – ale chuť na jídlo nikde. S odporem jsem sousto dožvýkal.

Odšrouboval jsem láhev a nalil do plastového hrnku minerálku.

Jo, to by šlo.

Vypil jsem ještě půl hrníčku.

Teď si počkám, až dostanu hlad.

Hlad nepřicházel, tak jsem krajíc zabalil a znovu vložil do batohu. Ze sáčku jsem vybral jedno menší rajče, otřel je a zakousl se do něj. Vůbec mi nechutnalo, ale dojedl jsem, pro pořádek.

Znovu jsem se soustředil na uvolnění zad a nohou.

Tak, toto je lepší.

Přijdou brzo, nemůžou být daleko.

Je fajn, takto sedět a čekat.

Je to dobré, přece ještě asi za něco stojím, když mě ty nohy donesly až sem.

To ta hůl, zasmál jsem se, pomáhá mi jako tenkrát dědečkovi, s tou dojdu až nahoru. Určitě, přece to nevzdám. Bude to dobré. Teď už bude všechno dobré. Radost až do konce.

Z poklidu mě vyrušila anglická slova a smích na druhé straně tohoto „tábořiště“. Vysoký černoch – s­lunce mu od hladce vyholené hlavy odráželo prasátka – s­e tam dohadoval se psem, ten zřejmě nebyl jeho, nechtěl těm povelům rozumět. Ostatní společnost, vesměs bílá, se náramně bavila.

Já jsem však napínal pozornost dolů k lesu, kde se ti moji každou chvilku ukážou.

 

- příště dokončení -




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

21.05.2021 08:25:321 tipů dát kritice tiprevírník

Musím maličko opravit zřejmý omyl: můj pozdrav, když už, je Lesu zdar! S naší českou myslivostí žiju už padesát let, a nejsem z lesáků sám, spíš v neporozumění (eufemisticky vyjádřeno).

21.05.2021 08:12:28dát kritice tipKamamura

No tak jestli máš hůlčičku, tak vidím, žes myslel na všechno. 

Já jen, že jsem si jí koupil nedávno, a hrozně jsem se divil, jak je to užitečná věc, když už člověka ta kolena bolí, a říkal jsem si, proč jsem to neudělal už dávno.

Lovu zdar!

21.05.2021 07:36:221 tipů dát kritice tiprevírník

Kdepak, Kamamuro, takovou já nepotřebuju, mám lepší, krásnou, z vyschlého pokrouceného kořene, pružnou a pevnou, k nezlomení. Vlastnoruční výroba našeho dědečka. Já jsem si k ní jen přišrouboval vlastnoručně vyrobenou úchytku z kolena tvrdé větve starého hlohu, aby se mi ještě lépe držela.

Gabi, vidím dopředu, že ses nevykašlala, vydrželas stejně jako já, a to ti má být přičteno k dobru.

20.05.2021 14:26:11dát kritice tipKamamura

Kup si hůlčičku, mysliveckej! Já mám v kolenech artrózu, rozhejbat to bolí jako čert, ale koupil jsem si od firmy Cold Steel hůl nazvanou "Walkabout Stick", je to masivní kyj odlitý z jednoho kusu polypropylenu (ona je to totiž bojová hůl), nemusím se bát, že mi praskne v ruce, a zase chodím, skoro jak zamlada... 

Pozor, pokud je chromá například levá noha, je potřeba mít hůl v pravé, nikoliv v levé, lidé to často pletou! 

Lovu zdar!

Hůlčička na procházky

20.05.2021 14:14:03dát kritice tipgabi tá istá

ja som už taká unavená, že by som si najradšej ľahla pod jabloň a vykašlala sa na tretí diel :) ale idem*

17.05.2021 05:58:53dát kritice tiprevírník

Jo jo, bylo to na doraz, ale přežil jsem to. A pak - ten pocit, konečně na Králičáku!

16.05.2021 22:11:46dát kritice tipzeleda

Jardo, tohle byla odvaha. Možná už trochu přes míru. Já své limity znám, bohužel zdraví se zhoršuje a na výlety už nemám. Ale obdivuji tvou výdrž i odhodlání. 

15.05.2021 22:06:37dát kritice tiprevírník

Evži, však dneska už se tomu taky divím.

Luboši, však takové a podobné nápady mou ženu přímo charakterizují. Kolikrát už jsme se tomu i zasmáli.

15.05.2021 20:17:59dát kritice tipKočkodan

 

Jardo, já si tvoje dramaticky ztvárněné šlapání vyslechl na bobku, opřen zády o teplý radiátor. A neměnil bych to s tebou. Také se mi moc líbil ten nápad s lístkem pro mlaďochy.

15.05.2021 19:55:42dát kritice tipEvženie Brambůrková

Máš můj obdiv. Něco takového bych nemohla. 

15.05.2021 12:18:033 tipů dát kritice tipblacksabbath

Já to chápu....ale......bolí mě tvoje nohy :-))):-))):-)))

15.05.2021 12:15:04dát kritice tiprevírník

Dobře radíš, Blackie, ale ono to jenom kolem baráku zas není tak zajímavé, chápeš přece, že.

15.05.2021 11:43:32dát kritice tipblacksabbath

a nedá si pokoj a nedá si pokoj a nedá si pokoj..........taková dálka.....ještě teď mě bolí nohy.....a to jsem měla na nohách pořádně vyšlapané pohorky....se divím, že jsi tou zkratkou nezabloudil.......nemůžeš....... alespoň jednou....chodit jenom kolem baráku??????....:-))):-))):-)))........*/********

15.05.2021 11:12:12dát kritice tiprevírník

A jé! Velký zásah do těla. Ale určitě se ti vyplatí, a na to ti ty palce rád podržím.

15.05.2021 10:52:34dát kritice tipDiana

To utrpení jsem prožívala spolu s tebou. Drž mi palce, v červnu jdu na operaci s kyčlí. :-(((

15.05.2021 10:22:27dát kritice tiprevírník

Renato, opravdu to nebyla žádná procházka... No ale, kdo chce kam...

15.05.2021 09:35:01dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Jardo,každopádně jsi borec! Ať jdeš v klešťových botách nebo jsi ponožkochodec.  Máš můj obdiv. A s tím stoupáním na Sněžník taky. Jenom mám takové tušení, že vaši jdou jinudy... No, nechám se překvapit.

15.05.2021 09:26:011 tipů dát kritice tiprevírník

To víš, Ireno, asi jo! Taková troufalost!!!

15.05.2021 08:47:11dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, trochu mě lekáš... nesedíš náhodou jinde, než bys měl sedět????

15.05.2021 07:58:19dát kritice tiprevírník

Přemku, mírně překvapila, ale zároveň potěšila mě tvá solidarita s troufalým dědkem. No, co bych taky od podobně postiženého měl čekat, že. A tož děkuju.

15.05.2021 07:06:31dát kritice tiplastgasp

Uf, došel jsem s tebou až na Schronisko na Šniežniku utrmácen a nevím jestli to zvládnu až nahoru. Píšeš to tak dramaticky, že jsem ani neměl chuť na svačiinu. Jen jsem se napil minerálky.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor