Zvonění – Doba rozbitá

 

Zvonění – Doba rozbitá

 

„Dobrý den, tady kurýr, nesu vám nákup, zkoušel jsem zvonit.“

 

„To je divný, nějak jsem to neslyšel. Tak počkejte, já vás pustim.“

 

To jsem ještě nevěděl, že nejen, že zvonek nezvoní, ale ani bzučák nebude bzučet.

„Nic to nedělá.“

 

„Tak počkejte pár minut, já se pokusím přijít.“

 

Zatímco jsem se bolestivě belhal ze schodů, přemýšlel jsem, jak je možné, že zvonek nezvoní a bzučák nebzučí. Nedávno to ještě šlo. Tak by člověk čekal, že to půjde i dál.

 

Ale ne, mě přece provází smůla na zvonky a bzučáky. Skoro nikde, kde jsem bydlel, to pořádně nefungovalo. V jednom modernějším domě, kde jsem byl asi rok, to dokonce mělo kameru. Netřeba říkat, že to fungovalo špatně, někdy to moc nezvonilo, pak zase kamera šuměla. Nebo bylo vidět, ale nebylo slyšet.

 

Po vybelhání se zpět do bytu jsem se posadil a ihned začal volat správci domu. Potlačil jsem naštvání, měl bych znít alespoň neutrálně.

„Jo, ty zvonky už nějakou dobu nefungují, budeme je vyměňovat,“ dozvídám se.

 

„Mně to ještě nedávno fungovalo.“

„Teď to bohužel nefunguje. Opraví to nějak v lednu, přes svátky to musíte vydržet.“

 

---

 

Vrátil jsem se k práci. Na počítači už na mě čekal hovor s programátorem z Moravy.

 

„Čau pane…. Hele já tě vidim, ale neslyšim,“ začal jsem.

 

Programátorova neoholená tvář na obrazovce a jeho pohyby jasně vyjadřovaly snahu zprovoznit hlasovou komunikaci.

 

„Podivám se, jestli to nemám někde ztlumený já,“ vypínám a zapínám zvuk klávesou, dívám se na nastavení hlasitosti, otevírám směšovač (nebo vysmívač?) hlasitosti, nakonec zkouším pustit video na YouTube… tam zvuk funguje.

 

„Tak u mě to není. Nemáš to zase vybitý? Fakt se vyser na ty bezdráty. Ty mě slyšíš?“

Programátorova hlava se sluchátky zakývala, než zmizela. Odpojil se.

 

A už je zpátky.

 

„Mně to zase nechtělo detekovat headset, nevim proč mě ta aplikace tak nesnáší,“ vysvětluje.

„Nejseš sám. Já mám zase dneska příhodu. Bezdůvodně mi přestal fungovat domovní zvonek, před pár dny to fungovalo a najednou ne. Jako chápu, že za těch 30 let internetu ještě nemůžeme mít plně funkční hlasovou komunikaci, ale domovní zvonky používal už snad Hitler, tak to by fungovat mohlo.“

 

„Co ty víš. Třeba to Hitlerovi taky nefungovalo.“

 

---

Jednoho lednového dne zvedám telefon.

„Přišli jsme vám vyměnit zvonek. Jste doma? Zkoušeli jsme zvonit, jsme na chodbě.“

„To nezvoní ani u bytu? To snad neni možný. No sem tady. Tak počkejte.“

Pánové čekali za dveřmi dva. Jednomu mohlo být 25, druhému tak 50.

 

Říkal jsem si, výborně, obvykle, když jsou na to dva, tak je pravděpodobnost, že se to nepovede mnohem menší. Dva kominíci, dva vodnáři (vodníci?), dva policajti, dva zloději, dva klempíři, dva zvonkaři (zvoníci?). Spíš elektrikáři.

 

„Jak dlouho to bude trvat?“

„Tak dvacet minut, my to celé vyměníme.“

Nechal jsem je pracovat. Po půl hodině jsem se šel podívat zpátky.

Nevypadali optimisticky. Hrabali se v drátech z odmontovaného starého zvonku s telefonem. Smutně jsem sjel očima na podlahu, kde se pod jejich botama rozšiřoval bordel opadané omítky a prachu.

 

Už vím, že není dobré se ptát, jak jim to jde. Jdu zase pracovat.

Nakonec si mě zavolali. Že to přijdou dodělat pozítří, je to tam někde v baráku prý špatně zapojené. Tak jsme si domluvili termín.

 

---

Termín přišel, ale pánové ne. Po půl hodině volám správci domu, kde jako jsou. Dává mi číslo na majitele jejich firmy. Volám majiteli, kde teda jsou. Dává mi na ně číslo.

„Už jedu, za chvíli tam budu,“ povídá mi ten mladší.

 

Po hodině volám znovu, telefon už nezvedá.

 

Volám jeho šéfovi. Dává mi číslo na toho druhého, staršího.

„No já sem tady v baráku, já sem váš soused.“

„My jsme se přece domlouvali, že to dnes přijdete dodělat.“

„To jste se asi domlouval s kolegou. A ten už dnes nepříde.“

„Tak domlouvali jsme se spolu, společně.“

„Já sem si nic s váma nedomluvil.“

 

What the fuck.

Nemohl jsem věřit svým uším.

„Prosim vás, já tady kvuli tomu čekám, potřeboval bych to už vyřešit.“

„Já přijdu zítra odpoledne, zavolám vám.“

 

---

 

„Čau, jak je?“ zdravím programátora.

 

„Ahoj, já tě neslyšim,“ dozvídám se.

Dívám se, aha, mám tam zase zapojená sluchátka, na kterých mám ulomený mikrofon. Odpojuji sluchátka.

„Tak už?“

„Už.“

„Paráda. Hele to mi připomíná, to bys nevěřil, já furt nemám opravenej ten zvonek…“

 

Vyprávím mu další část příběhu.

 

---

 

Onen starší elektrikář skutečně přišel. Vousy, knírek, montérky, z kapsy na prsou mu kouká tužka, nese si nějaké věci. To nemůže nezvládnout!

Ovšem učinil jsem chybu. Umírněně se mu snažím připomenout, že jsme byli domluveni už na včerejšek.

„To jste si domlouval s kolegou,“ odpovídá chladně.

„Tak stáli jsme tady všichni tři, jasně jsme si řekli, jak to bude.“

„Ne, to vám slíbil kolega a to je jeho problém.“

„Ale slyšel jste to přece.“

„Co je mě do toho, kolega něco nasliboval a já to teď musim řešit.“

„Já už nevím, kdo přesně mi řekl co, ale jasně jsme se dohodli a já tu pak na vás čekal.“

„Mě to vážně nezajímá, já mám práce dost, chcete to zapojit nebo ne?“

„To by bylo výborný.“

Ještě, že jsem zatím neuklízel ten bordel z minula. Nebudu muset podruhé.

 

Po půl hodině se jdu podívat, jak mu to jde. Z elektrikáře vyzařuje nespokojenost.

„Ten zvonek je úplně v píči.“

„Jak to myslíte?“

„No že tie dráty sú úplne dojebané.“

Pán byl totiž Slovák, až teď jsem si uvědomil, že vám to musím povědět.

„To znamená co?“

„Jsou úplně mrtvé. Ten zvonek nemůže fungovat.“

 

„No ještě před měsícem to normálně fungovalo.“

„To nie je možné.“

„Zvonilo to a ještě jsem přes to normálně otevíral.“

 

„Proč mi lžete?!“ rozkřikl se v otevřených dveřích, krásně se to rozléhalo po chodbě.

„Proč bych vám lhal?!“ také musím zesílit hlas.

„No proč mi lžete?!“

 

Nestíhám odhadovat, zda to myslí vážně, nebo se jen chce hádat.

„Já vám nelžu – říkám, že to fungovalo.“

 

„Nemohlo to fungovat, ty dráty vůbec nejsou napojené na ten zvonek. Tak si nevymýšlejte!“

 

„Nemám důvod si něco vymýšlet. Já to jen potřebuji vyřešit, už to trvá dost dlouho a je to skutečně problém.“

„To je teda vážně velký problém, že vám nefunguje zvonek,“ směje se.

 

„Ano, je to problém“ říkám vážně. Pán si asi myslí, jak jsem rozmazlený. Pane, já jsem žil v baráku bez funkčního zvonku většinu života.

 

„Vy nevíte, co je to skutečný problém. Já to dělám už…“ a povídá mi, kolik desítek let to dělá a co všechno dělal. Očividně nemá nejlepší dny svého života.

„Já vám věřím, že tomu rozumíte,“ zkouším, jak ho uklidnit. „My taky v práci pořád řešíme nějaké problémy, vždycky se něco posere, a někdo to musí vyřešit.“

 

Elektrikář se ptá, co dělám, a když slyší, že to je alespoň trochu technické, začíná mě brát vážněji.

„Já bych to už měl dávno vyměněné, kdyby ty dráty fungovaly,“ ukazuje na dráty.

„Tak to asi někdo někde v domě překopnul.“

„Není to nikde překopnuté, my ty zvonky vyměňujeme v celém domě, ale tady u vás to vůbec nefunguje.“

„Někde se to přerušit muselo…“

„Už dvakrát sem byl u všech sousedů, protože ten mladý co tu byl, tak ten to minule všude zapojil naopak. Takže to teď já po práci musím všude opravovat.“

To se dá zapojit naopak?

 

„Takže to všude nefunguje?“ ptám se.

 

„Taky proto už ho vyhodili a teď to musím dělat já.“

To vysvětluje, proč ten druhý „za chvíli tam budu“, tu už nikdy nebyl.

Koukám na asi pět drátů trčících z díry. Pán je znovu zkouší nějakým tím přístrojem. Nakonec nachází nějakou kombinaci, která něco dělá.

 

Po chvíli se dozvídám: „Půjde přes to zvonit a otevírat i mluvit, ale ten zvonek u vašich dveří nepůjde, ten drát je někde přerušený.“

„A nemůžeme tam natáhnout nový?“ navrhuju.

 

Pán chvílí zkoumá díru ve zdi.

„Kolem těch drátů co tu jsou to nejde, je to tam někde ucpané, museli bychom znovu provrtat stěnu.“

„A nešlo by to kolem dveří?“

„Vy mi nebudete říkat, jak to mám dělat!“ znovu se rozčiluje.

Kašlu na to. Dám si tam bezdrátový zvonek. Nebo ho tam mít nemusim. Kdo na mě nemá telefon, nemá na mě co zvonit. Pokud mi někdo něco chce, ať mi dá vědět předem.

 

Pán za chvíli odchází a zkouší na mě zvonit. Funguje to. Tak tuhle sračku si můžu odškrtnout.

 

---

 

„Tak jsme ten zvonek opravili, ale nefunguje mi u bytu.“

„Jakto?“ podivuje se programátor na monitoru.

„Nevim, záhadně se dráty ve zdi pokazily. Buďme rádi, že nejsme elektrikáři, je to mnohem složitější, než by člověk čekal.“

 

„To už jsem taky zjistil,“ přikyvuje

---

 

„Dobrý den, tady kurýr, jsem u vás, zkoušel jsem zvonit.“

Na můj nerv mi v hlavě dopadá kladivo. Už to zase nefunguje? Nebo jsem to jen neslyšel?

„Zkuste to ještě jednou, prosim vás.“

Pořád nic.

To není možné! Zvonek nezvoní, bzučák nebzučí, jenom já, musim zase jít otevřít. To je vážně jak...

---

 

„Prosím vás, tak u mě ten zvonek už zase nefunguje,“ volám správci.

„Víme o tom, oni když to zapojili v jednom bytě, tak se to prý celé nějak pokazilo a musí se to zase předělat.“

 

Cože? Takovéhle potíže bych čekal s potrubní poštou! Že se někde ucpe. Ale tohle?

Kdo se ještě diví, že Columbie shořela v atmosféře?

---

 

Sedím na schodech před domem a sleduju na displeji, jak se ke mně po mapě blíží přivolaný Bolt. Zasekl se někde na Hradčanské. Minuty plynou. To tam jako zastavil? Proč nejede?

To jako čeká, abych tu objednávku zrušil a platil pokutu? Ani omylem! Čekám další minuty, ale jeho auto se nehýbe.

Nasrat. Otevírám Uber a přivolávám si ten. Bude to o dvacku dražší, ale bez pokuty. Se zaujetím sleduju, jak řidič Boltu furt stojí na místě, zatímco nově přivolaná modrá Oktávie tu bude do pěti minut.

Najednou mi Bolt volá. Řidič mi povídá, že se mu rozbilo auto.

To mě mrzí, ale ať si objednávku zruší on, já pokutu za zrušení jízdy platit nebudu. Tough luck. Tyhlety fígly už na mě neplatí.

Zajímavosti dne však pokračují. Za minutu se na schodech za mnou ozývají kroky, někdo schází od domu. Aha, můj soused, elektrikář. Z kapsy na prsou mu kouká tužka.

„Dobrý den,“ zdravím výrazně.

ZVONEK ZASE NEFUNGUJE!!! Křičí mi přitom v hlavě legie inkvizitorů s plamenomety.

Ovšem k mému překvapení, soused je v dobré náladě.

„To jste vy, dobrý den,“ usmívá se pod knírkem.

 

Zastavuje se u mě a povídáme si. Dozvídám se, že to prý není jeho chyba, ta firma je neschopná, on už toho má dost a odjíždí na dovolenou do Bratislavy, kde je všechno lepší.

 

Kdo ví, jak to je. Ale z ničeho nic k němu cítím sympatii. Jakobychom se naší hádkou tehdy na chodbě sblížili. Zvláštní.

 

„Bratislava je fajn, tam jsem žil dva roky,“ chlubím se. „A zvonek nám fungoval,“ dodávám v duchu.

 

Místo toho řeknu nahlas: „Ale tak Praha taky není nejhorší, byl jsem pár let v Paříži a to bylo teda horší,“ a nemám na mysli situaci se zvonky.

 

Muž vyjadřuje svými slovy souhlas.

 

A dozvídám se, že si prý jde koupit cigarety.

 

„A na co čekáte vy?“ zajímá se.

Váhám s odpovědí.

 

„Já čekám na taxík a jedu do nemocnice,“ nakonec řeknu a dívám se do ulice, kterou se blíží modrá Oktávie.

 

Podívá se na mě zamračeně. „Vy jste chorý?“

 

Místo odpovědi se namáhavě zvedám ze schodů, beru si batoh a kulhavě vykračuju k zastavujícímu autu. Muž je u mě a nabízí mi ruku, abych se o něj opřel.

 

---

 

„Ahoj, slyšíš mě?“

„Slyšim, ale nevidim,“ odpovídá učesaný programátor.

 

„To je úmyslně. Dneska bez kamery,“ rozhlížím se po nemocniční chodbě. Přes ten mizerný mikrofon by nemělo být slyšet nic z ruchu kolem.

„Hele tak jdem na to. Jo a zajímavost na úvod. Ten zvonek, tak už zase nefunguje.“

 

„Však to říkám, tohle je doba rozbitá.“

 

---