Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 451 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Můj Boss (je ledovec) 4.díl
datum / id21.05.2021 / 520723Vytisknout |
autorkatt-chan
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno16x
počet tipů0
v oblíbených0x
Můj Boss (je ledovec) 4.díl

Můj Boss (Je ledovec) 4.díl

„Vezměte kousek hrnku do zubů a po čtyřech odneste támhle do koše. Jako věrný pes. Postupně odneste všechny, aby jste napravila svou chybu.“ Spokojeně si sedl do křesla a díval se na každý můj pohyb. Sebrala  jsem kousek z hrnku. Pevně držela zuby, aby nespadl a pomalu se sunula ke koši. Cítila jsem horkou kávu vsáknutou v koberci, která se mi dostala na lem sukně. Zatnula jsem zuby a pokračovala, i když se jeden malý střípek dostal pod mé koleno a udělal škrábanec. Na sukni přibyl další flek od kafe, ale podařilo se mi nakonec odnést i ten poslední. Ranka pálila, ale snažila jsem se to vydržet. Sedřená kolena od koberce byla mírně popálená od kávy, kterou jsem několikrát musela prolézt směrem ke koši. Ani jednou se nepodívám na muže pohupujícího se v křesle. Dokonce se neodvážím zvednout hlavu. „Pane. Je to tak správně?“ Musím být opatrná a nesnažit se ho vyprovokovat.

Podíval se na mě a vzal si sušenku z tácku. Kousek ukousl a snědl, než promluvil. „Ano. Udělejte mi znovu kávu a tentokrát si dejte záležet.“ Vstanu a opět přistoupím k malému stolku. Odměřím lžičku kávy. Místností se rozvoněla vůně čerstvě uvařené kávy. Přidala jsem jednu kapku mléka přesně podle jeho přání a kostku cukru. Rozklepala se mi ruka, když jsem dávala šálek na nový tácek a rovnala sušenky na předem připravený talířek. Uklidni se. Zvládneš to. Povzbuzuji sama sebe, abych neudělala žádnou další chybu. Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila a uchopím pevně podnos. „Vaše káva pane.“ Naservíruji a poodstoupím. Přivoněl k šálku. „Jste si jistá, že se to dá pít?“ Ironie v jeho hlase mě docela naštvala, ale musím to vydržet. „Ano pane.“ Ještě chvíli váhal, než pozvedl šálek ke rtům. Usrkl a labužnicky si mlasknul. „Skvělá. Přesně jak to mám rád.“ Myslela jsem, že tohle bude konec, ale to se šeredně pletu. „Vezměte si blok a tužku. Chci vám nadiktovat pár řádků.“

Začal diktovat rychle a rázně. Psala jsem si vše ve zkratkách a několikrát se zeptala na krkolomný název firmy uvedené v dopisu. Popíšu první stránku a otáčím na další, jakmile to postřehl diktoval ještě rychleji a tentokrát v angličtině. „S pozdravem a tak dále, však to znáte. Chci, aby jste to přepsala na stroji během 15 minut.“ Někdo stihl odvézt servírovací stolek a přivézt stoleček se starým strojem. „Začínám odpočítávat.“ Zvedl ruku, na které měl připnuté  drahé hodinky z limitované edice. Podíval se na ně a pak znovu na mě. „ 14 minut a ještě jste ani nezačala.“ Oklepu se z toho šoku a okamžitě zasednu ke stroji. Vezmu papír. Přidám kopírák a na něj další papír. Při prvním klepnutí a odřádkování se rozezněl klapot jednotlivých písmen. Cítím, že se na mě dívá a kontroluje každé slovo, které vyťukám. Nikdy jsem neuměla psát deseti prsty, ale o to rychleji jsem schopná psát. Možná ho to zarazilo, ale nic neřekl. Slov přibývalo a já otočila stránku v poznámkovém bloku, kde byla angličtina a zeptala se. „Toto chcete do zvláštního odstavce jako připomínku nebo to mohu přidat jako normální část smlouvy o kontraktu v plném rozsahu?“ Nemohla jsem vyčíst co si myslí. Tvářil se vážně a neústupně. Mezitím vyměním papír ve stroji. „Nechte to klasicky. Je to součást smlouvy.“ Přikývnu a plynule pokračuji s dalšími údaji. Při přepisování poslední strany v bloku se mi rozběhnou prsty ještě rychleji. Je to risk, abych neudělala překlep, ale jinak tuším, že to nestihnu. Bubnoval prsty o stolek, kde nadskakovala lžička a cinkala o podšálek. Někoho by ten zvuk znervózněl, ale já byla naučená pracovat i v absolutním chaosu. Pokud na něčem pracuji dokáže mě vyrušit jedině telefon nebo příkaz šéfa, jinak jsem plně zaměřena na práci.

Bubnování ustalo a vrzla židle jak se napřímil, přitom já stále psala a nenechala se nijak rozhodit. Stál přímo za mnou a řekl. „Máte minutu.“ Bylo vidět, že mě neznal, protože já se v tu chvíli otočila. „Hotovo pane.“ Vytrhl papír ze stroje a očima jezdil po řádcích. Stále se mračil a vypadal jak bůh pomsty. Papír odložil a zvedl telefonní sluchátko. Vyťukal číslo. „Diano. Máme ji.“ V tu chvíli se na mě usmál. Z tváře zmizel ten jeho tvrdý výraz. Ukončil hovor. „Vítejte v Global Westu.“ Měla jsem takovou radost, než dodal. „Doufám, že vydržíte déle jak tři dny.“ To mě vrátilo zpátky na zem.

Muž odešel a vrátila se elegantní žena. „Gratuluji. Půjdete se mnou. Tady.“ Tiše jí následuji zabalená v dece, kterou mi podala, když se zastavila před recepcí. „Konkurz skončil. Odejděte.“ Řekla to s ledovým klidem celému houfu naparáděných dam ve značkovém oblečení. Přešla dlouhou chodbu. „Slečno Dongova tudy.“ Nechala jsem se odvézt výtahem, kde přiložila černou kartu, aby jel do nejvyššího patra. V krásně zařízené kanceláři jsem dostala smlouvu. „Tohle je speciální karta. Výtah sem nahoru pustí jen oprávněné zaměstnance nebo obchodníky s předem domluvenou schůzkou.“ Začínala jsem tušit, že sekretářka v této společnosti je něco jako super hrdinka. Tolik podmínek zahrnujících pracovní smlouvu. Prakticky budu vydána na milost svému šéfovy. „Mohu si to promyslet?“ Srovnala desky na stole, než mi odpověděla. „Pokud odejdete těmito dveřmi smlouva bude neplatná. Odstavec 3.“ Ukázala prstem na další bod ve smlouvě.

Co je tohle za firmu a co je to za lidi?




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor