Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 451 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

ŤAPŠLAP JDE DO SVĚTA! ... Díl čtvrtý
datum / id21.05.2021 / 520729Vytisknout |
autorKamamura
kategoriePohádkyDalší dílo autora
témaDětské
zobrazeno372x
počet tipů12
v oblíbených1x
zařazeno do klubůKlub Písmáckých Hyzdilů,
Prolog

Ťapšlap JDE DO SVĚTA! Díl třetí

ŤAPŠLAP JDE DO SVĚTA! ... Díl čtvrtý

Jak tak Ťapšlap procházel mezi improvizovanými přístřešky těch pohádkových uprchlíků, viděl scény, na které pak nemohl dlouho zapomenout a které ho pronásledovaly v oněch neklidných nočních hodinách, kdy se převalujete na posteli a nemůžete usnout. Viděl jeskyňky, které se v nouzi zabydlely ve škvíře mezi dvěma kameny, a že jim tam bylo ouzko a nevlídno, to není třeba dvakrát zdůrazňovat. Viděl kamenného trolla tak vyhladovělého a malátného, že vypadal jako jeskynní krápník. 

Na palouku, kde lesní víly prováděly triáž těch, kterým bylo opravdu do ouvej, našel Ťapšlap Jeníčka s Mařenkou. Jeníček, zvyklý od mládí od Ježibab na kalorickou stravu plnou jednoduchých cukrů, nasycených tuků, umělých barviv a konzervantů, nemohl strávit houbovou kulajdu, kterou vařil pro utečence hejkal, hladina cukru v krvi mu klesla až do nebezpečných hodnot; už jen bezvládně ležel na zemi, nehýbal se, na prahu diabetického kómatu, zatímco Mařenka se mu snažila rozpustit na jazyku poslední polomáčený perníček s marcipánem a skořicí, který jim ve skrovných zásobách zbýval (dál už měli jen pytel tvrdých cucavých bonbónů, homoli cukrkandlu, několik skříňek s prostými lékořicovými konfity a soudek tureckého medu, který ale odmítali z nábožensko-vlasteneckých důvodů konzumovat). Dokážete si představit, jak nevyspalý je člověk po noci, kdy měl místo polštáře pytel nakyslých Bonparů?! 

Ťapšlap se při té strašné představě mimoděk otřásl; byl to totiž skřítek citlivé povahy, nadaný nezvyklou mírou empatie, a tak cestou mezi improvizovanými příbytky rozdal poslední nevybuchlé jídlo ze svého batůžku, dokonce i kostku cukru z Kápézetky dal Mařence, která ji hned dala Jeníčkovi pod jazyk, a díky tomu se mu vrátila barva do tváří (Jeníčkovi, ne Ťapšlapovi!). Vílám ošetřovatelkám neušly Ťapšlapovy altruistické činy, jeho schopnost soucítit s trpícími je dojala, a když si všimly, že má zafačovanou celou hlavu, nabídly mu odborné ošetření.

Po opatrném sejmutí obvazu (Ťapšlap sice několikrát hlasitě sykl, ale jinak se držel statečně!) seznaly, že podrážděnému oku spíš prospěje čerstvé lesní povětří než ušmudlaný obvaz, oko mu vykoupaly v lektvaru z borové vody (borovic bylo naštěstí v lese habaděj) a Ginko Biloby, a zakáply mu ho kapkou rulíkového atropinu, aby se oděrka na rohovce rychleji zahojila (mravenčí kůru z jehličí a větviček raději přešly bez komentáře). Ťapšlap jim poděkoval, a byl rád, že když se teď na ostatní usmívá, dokáže to jeho okolí alespoň registrovat. 

„Kypí soucitem, srdce tvé. Však od myšlence k činu, zná tvůj duch nalézt cestu, mladý učedníku?“ 

Ťapšlap se užasle otočil po hlase a uviděl podivného zeleného skřítka s vrásčitou tváří, opírajícího se o sukovitou hůlčičku, s ušima legračně vystrčenýma do stran, takže vypadal jako stavařský detonátor (ten skřítek, ne Ťapšlap!) 

„To je Vševěda Jogurt!“ - špitla Ťapšlapovi od ucha žlutě svítící Bludička, která zrovna letěla kolem.

„Erh… kdo?“ dostal ze sebe Ťapšlap.

„Nikdo vlastně neví, kdo je Vševěda Jogurt,“ pokračovala Bludička. „Jednoho dne se tu objevil a začal všem radit, takže všichni tak nějak předpokládali, že musí všemu i rozumět. Je několik pravidel, které všichni obyvatelé tohoto Města nad Jezerem dodržují:

1) Nepij bahnitou vodu ze stojatých tůní, pokud nejsi vodník.

2) Nejez bobulky rulíku zlomocného, pokud nejsi čarodějnice.

3) Ať už jsi kdokoliv, nikdy se nehádej s Vševědou Jogurtem!“

„Co šeptem je, čertem i bývá!“ snažil se Jogurt natáhnout vřetenovité ucho, aby se dozvěděl, co si to tam ti dva šeptají. 

„Erhhh… tady Bludička mi zrovna říkala, že úcta ke stáří je základem každé civilizované společnosti.“

Za to si vysloužil od Jogurta strašnou ránu hůlčičkou přes záda – ten starý skřet byl překvapivě mrštný a hbitý. 

„Lháři! Starý není, Jogurt Vševěda! Jar tisíc, pouhých. Kaňony a rigoly, moudrost mu vyzdobila tvář! A teď mi řekni, mladý učedníku, už ses konečně rozhodl?“

„Rozhodl?“ nechápal Ťapšlap. Připadal si jako v nějaké podivné noční můře, nic nedávalo smysl. Musím si opláchnout obličej, napadlo ho. To je ono, pořádně si protřu oči, našplouchám si studenou vodu do tváře, večerní povětří mě ofoukne a mozkovna zas naskočí, a já vymyslím, co budu dělat dál. A jak řekl, tak i udělal! Sáhl po nejbližší míse s vodou u jednoho stánku a strčil do ní obličej! Jenže ouha! Nebyla to voda, ale borůvková povidla (v pohádkách je totiž voda často stejně sytě modrá jako borůvky, takže se to plete. Je to kvůli tomu, že si ilustrátoři libují v příliš sytých barvách). 

Když Ťapšlap zvedl hlavu, měl polovinu obličeje modrou od povidel, a na druhé měl podivné modré klikyháky, zpod kterých planuly jeho zmatené oči, takže vypadal v lesním soumraku dost děsivě, a kolemstojící bezděčně o krok ustoupili. 

Ťapšlap si toho všiml, a lekl se, že se ho ostatní lekli. Bezradně zavrávoral, natáhl ruku, aby se opřel, cosi nahmátl, a ozvalo se hlasité kovové řinčení. Byl to stánek antropomorfního Brouka Kovaříka, který pro obyvatele města koval rozličné nástroje, a samozřejmě také zbraně. Teď rozčíleně kmital kusadly a sbíral ze země vystavené zboží. Ťapšlapovi ale něco zůstalo v ruce – byla to dlouhá jehla z šicího stroje lidí, umně překovaná Kovaříkem na štíhlou, lesklou čepel, dostatečně širokou k seku i bodu, se složitým, filigránem zdobeným košem chránícím celou ruku (Ťapšlap nevěděl, že lidé takovým čepelím říkali „schiavonna“, až na Skoty, kteří jim říkali „claymore“ – to proto, že „claymore“ znamená skotsky „meč“, takže každý meč je pro Skota „claymore“, a ne jen ten nemožný absurdně veliký filmový dvouručák, který všichni znají z kinoteátru).

Ťapšlap mečíkem zkusmo zamával, a zvedl ho vysoko nad hlavu, až se na něm odrazilo světlo hvězd. Pocit síly, který taková zbraň dodá svému majiteli (tím Ťapšlap sice de iure nebyl, ale to je maličkost), se dostal do kontrastu s obecnou mizérií, která prostupovala jako červená nit celým táborem, a Ťapšlap pocítil rostoucí vztek nad tou vší nespravedlností, kterou si nejen skřítci, ale i víly, hejkalové, vodníci, obři lidožrouti a další pohádkové postavy musely za staletí své existence vytrpět, a vzkypělo v něm přesvědčení, že by s tím měl… někdo… něco udělat! 

V tu chvíli se Ťapšlap rozhodl – vytrhl z ruky uzdu závodní kočky, kterou kdosi vedl kolem, vyšvihl se jí do sedla, a začal řečnit. Vy to totiž nevíte (a ani Ťapšlap to do té chvíle ještě nevěděl), ale ze všeho, co uměl, uměl Ťapšlap nejlépe právě řečnit. 

„Skřítkové, trpaslíci, víly!“ Oslovení zvedli hlavy, a zadívali se Ťapšlapovým směrem. 

„Hejkalové, bludičky! Trollové, jeskyňky, vodníci, meluzíny!“ 

Teď už měl Ťapšlap všeobecnou pozornost. Na palouk, kde se scéna odehrávala, přicházeli další a další, vznikla řada diváků,Ťapšlap vzepjal kočku na zadní, zamával opět mečíkem efektně proti noční obloze, a pobídl závodní kočku do volného kroku podél řady posluchačů.

„Přátelé, kamarádi! Podívejte se kolem sebe, na ty ubohé přístřešky, do kterých nás z našich lesů, jezer, strání a skal vyhnala lidská hamižnost a nenažranost!“ Pochvalné mručení z hloučku skalních trollů. „Člověk otrávil ryby v našich řekách, takže vodníci kvůli mizerné kvalitě vody ani nepřečtou cedulky na hrníčkách. Vykácel nám lesy, vykutal uhlí a zlato, takže permoníci přišli o práci a musí živořit na státních dávkách.“ Naštvaný cinkot krumpáčků o kamení. “Létá si nad našimi střechami ve vrtulnících a éroplánech, takže čarodějnice se nemohou v noci cestou na sabat na koštětech svobodně rozletět povětřím, aby jim nějaký hejhula z letového centra nezačal spílat, že opustily vyznačený letový koridor.“ Přítomné čarodějnice začaly souhlasně povykovat a vyhazovat klobouky do vzduchu. 

„Zkrátka a dobře, lidský útlak sílí den ode dne, a my už nemáme kam ustupovat. Ale jak se tak dívám do vašich tváří, přátelé, jedno vím jistě. Lidská chramižnost nám může vzít naše lesy a louky, může nám vzít naše pole, stráně, potůčky a jezera, ale nemůže nám vzít … naši SVOBODU!!!“

V tu chvíli se sílící hluk shromáždění proměnil v burácející řev, každý mával tím, co měl zrovna v ruce – troll vyvráceným stromkem, čarodějnice košťaty, permoníci krumpáčky, Brouk Kovařík kovářským perlíkem, Jeníček špičatou homolí cukrkandlu, baba Jaga muří nohou, dřevorubec sekerou, trpaslíci odkudsi z východu také sekyrami, jen Vševěda Jogurt nemával, protože to byl moc nóbl skřítek a nenechá se přece strhnout davovým šílenstvím. 

Ťapšlap znovu vzepjal kočku na zadní, mávl neurčitě schiavonnou směrem k okraji lesa, a vyrazil cvalem vpřed, a celé shromáždění se dalo do pohybu za ním jako lavina, jen se zem třásla.

 

 

-------------------------------------------------------------------------------------

 

 

Tou dobou, nic zlého netuše, kempoval na kraji lesa stárnoucí hipík Eduard, který se na nás přijel podívat lodičkou přes oceán až z daleké Emeriky, se svou věčně mladou obdivovatelkou Marjánkou. Kempování, milé děti, je to samé, jako když jedete v létě na tábor pod stan, jenom dražší a o něco víc nóbl. Eduard zrovna balil nějaké zelené rostlinky do dlouhého, šišatého papírového kornoutu, a přitom zaníceně vyprávěl:

„Říkám ti, Máří, že tenhle matroš je to nejhustší, co se dá vůbec sehnat. Tuhle jsme zahulili s Johnem – znáš Johna z Kalifornie, ne? Občas se zastaví o dovolené… Prostě hulíme a najedou se objeví Quatzecoatl, to je aztécký bůh, co vypadá jako had, až na to, že má peří jako mají ptáci, no a povídá: Vy bílí lidé jste se těžce provinili na mém národu, a já za trest sním slunce, a vy budete muset žít až do smrti potmě!“

Marjánka mu visela jako vždy na rtech (obrazně, samozřejmě), ústa trochu dokořán, a povídá: „No a co, snědl ho?“

„Nojo, otevřel tlamu, a chramst, najednou tma. Nám to teda nevadilo, až když jsme hledali sirky, abysme si znova zapálili.“

„A co uvidíme my?“

„To nevím, každej vidí něco jinýho,“ řekl Ed, zapálil smotaný kornout, zhluboka potáhl kouř z toho nezapáleného konce a podal ho Marjánce, „někdo vidí hromy a blesky, někdo svoje předky, a kamarád, co studuje v Harvardu ekonomii říkal, že viděl padat z nebe dolarové bankovky, na každé zřetelně napsáno In God We Trust!“

„Nějaký peníze by z nebe spadnout mohly,“ rozjímala Marjánka a pak se strašně rozkašlala, protože ten matroš, přiznejme si, to byla na naše poměry fakt hustá jízda. Pak oba vyšli před stan, aby se nadýchali čerstvého vzduchu – a nevěřili svým očím. 

Od lesa se k nim hnala jako lavina podivná směs siluet jasně se rýsujících proti rosou navlhlé trávě v měsíčním světle – obři, jezinky, hejkalové, skřítci, permoníci, vodníci, ve vzduchu jako taktická letecká podpora čarodějnice v letkách po pěti, a v čele toho davu cválal Ťapšlap s tváří modrou od borůvek na závodní kočce, mával schiavonnou jako zběsilý, a řval z plna hrdla, i když vlastně nebylo proč. 

Vyděšený Ed se podíval na jointa ve své ruce, pak ho odhodil na zem jako jedovatého hada a reflexivně zašlápl zapálený konec. Pak na nic nečekal a dal se na útěk směrem od lesa, následován vzlykající Marjánkou, která křičela: „Ne nadarmo mi máma domlouvala, že drogy sou svinstvo, ten tvůj matroš už nikdy hulit nebudu, slyšíš, nikdy!“ A protože strach je nejlepší kondiční trenér, zmizeli naši dva člověci ze scény rychleji, než pára nad hrncem s lektvary.

 

 

-------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

Šturmujícímu davu pohádkových bytostí mezitím došel po krátkém sprintu dech, a tak se zastavili u Edova karavanu, troll se držel za vlastní kolena a namáhavě oddychoval, a permoníci byli námahou červení, jako malé ředkvičky. Jediní, kdo nepopadali dech, byli trpaslíci odněkud z východu, kteří byli evidentně na podobné manévry zvyklí. 

„Koukejte, kamarádi, co tu ta člověčina všechno nechala, brekekeke!“ řekl šedivý vodník, zatímco nakukoval cípem plachty do stanu. 

„To koukám, zbyly tu… tranzistoráky,“ poznamenal jeden permoník.

„… a dívčí dřeváky,“ řekla luční víla s máky ve vlasech.

„… a drahé foťáky!,“ řekl gnóm, který byl zároveň vetešníkem a zlatníkem.

„… Badábadábady“ zanotoval cvičeným basem hudebně nadaný hejkal, aniž by věděl proč.

„Ve městě je můžem vyměnit za zlaťáky,“ pokračoval praktický, finančně vzdělaný gnómský zlatník/vetešník.

„Za ty si koupíme maliny…“ začala víla,

„… med…“ zabrumlal Brtník od Vývratu,

„… a slané buráky!“ uzavřela pirátská opička s chronometrem na stříbrném řetízku kolem krku (kdoví, co pohledávala tak daleko ve vnitrozemí!)

„Počkejte, počkejte, jaké maliny, jaké buráky?!“ krotil nadšení z kořisti Ťapšlap, který sesedl z kočky a také obhlížel kořist. Nepocházel sice z válečnického rodu, ale četl slavný skřítčí traktát o strategii nazvaný „Přes dršťky dávání a nedostávání“ od dávného mudrce Ťunk Pluha, který dávají zadarmo na manažerských seminářích. Z té knihy věděl najisto, že bitvu prohraje ten, kdo uteče z bitevního pole, zatímco vyhraje ten, kdo neuteče. Z toho vyplývalo, že dnešní bitvu s člověčími běsy dnes vyhráli – stojí tu u Edova karavanu jako vítězi, a Ed nikde... Ťunk Pluh důrazně doporučuje rabovat zásoby nepřítele, protože válka vás pak vyjde laciněji, a k tomu se už přirozeně schylovalo. Ale rozházet kořist na buráky a pitomé laskominy? Ani nápad. Železo třeba kout, dokud je žhavé, jak by řekl Brouk Kovařík, vítězstvím vzniká tahleta „strategická hynycijatýva“, to je jako sněhová koule, která je tím větší, čím víc se valí (v Německu se tomu říká „blyckríg“). 

„Kamarádi, my jsme přece dnes vyhráli, a musíme pokračovat, musíme nakoupit zbraně, ocel tady pro Kovaříka, vykovat píky, šavle, sudlice, meče, halberdy, gizarmy, cepy, palcáty, rachomejtle a petardy a naverbovat víc trpaslíků, víc obrů, a námezdnejch honimírů z  plání, co jezdí na koních, Triptychy, co létají na nočních můrách a snášejí se v noci na nepřítele jako balvan, draky, wurmy, hydry, mantichóry, wyverny, krambejzly a kylyháry, a hnát tu lidskou chamraď dál a dál, dokud se v moři neutopí!“

Ťapšlapovi zjevně stouplo vítězství do hlavy a rychle se dostával do ráže.

„Copak nechápete, že dokud bude lidská noha hamtat po našich smaragdově zelených loukách, dokud bude chamtivá lidská pazoura dolovat naše zlato a kácet naše stromy ve stále se zmenšujících lesích, tak nikdy nepoznáme klid a mír? Pro nás a pro lidi zároveň zkrátka místo není, a basta! Lidé jsou zatím příliš silní, mají flinty a samopaly, děla a houfnice, letadla a tanky, rakety, krokety, samolety, družice a umí rozbíjet samotné atomy, takže na to musíme chytře, doslova od lesa. Ťunk Pluh navrhuje gorilovou válku, a já souhlasím. Gorily jsou silnější než skřítci a víly, tak nakoupíme za věci v Edově karavanu banány, ty dáme gorilám, ať se s lidmi perou za nás!“

„Změnil ses, mladý učedníku. Ze soucitu zlost, z obavy o bližní nenávist se stala. Rozčílení vede k nadýmání, nadýmání vede k nevyspání, nevyspání smích a radost z duše vyhání, a k Temné straně blízko, blizoučko, co bys kamenem dohodil. Jogurt zná, Jogurt ví, ale zapomenout nemůže, nene!“

Kde se vzal, tu se vzal, stál tu známý zelený skřítek. 

Po něm promluvil gnóm vetešník: „Ťapšlape, kamaráde, neuraž se, ale my z městečka u jezera nejsme na nějakou gorilovou válku stavění, ani nevíme pořádně, jak se dělá. Já musím být přes den v krámě, víly musí tancovat na paloučcích, tady Jeníček se musí cpát cukrovím, vodník si musí lihovou fixou popsat hrníčky, máme zkrátka všichni moc povinností a práce na to, abychom na měsíce či léta zmizeli s tvými gorilami v lese a vedli válku s lidmi od rána do večera. Někteří z nás už jsme na to taky staří.“ 

Souhlasné mručení.

Po něm vystoupil předák od permoníků: „My jsme ti, Ťapšlape, moc vděční, že jsi nám po letech ústrků dal okusit vítězství, i když třeba jen nedůležitého, a těšíme se, že budeme moci hrdě vyprávět vnoučatům – ano, já jsem tam tenkrát na Koblihovém Vršku s Ťapšlapem byl, viděl jsem zpocené lidské chrbáty, jak peláší pryč z lesa ven, a cítil jsem hrdost a tudletu satisfakci.“

„My na tebe, kamaráde, nikdy nezapomeneme!“ uzavřel skalní troll a v návalu emocí Ťapšlapa objal svými žulovými tlapisky. Ačkoliv byl notně vyhladovělý, přesto v Ťapšlapovi zasténala každá kůstka a páteř se mu srovnala tak dokonale, že nemusel deset let za bábou kořenářkou. 

„No dobrá, když jinak nedáte, myslím, že je čas, abych se rozloučil, a šel zas o dům dál,“ prohlásil Ťapšlap, když po nějaké době zase přišel k sobě. „Vy jste tu doma, ale já jen na návštěvě, a cítím, že moje cesta zdaleka nekončí, nene, ještě to vidím na nějakých osm, deset, možná dvanáct dílů. Ach jo.“

Ťapšlap se sehnul, aby si přehodil batůžek přes rameno, ale pak si uvědomil, že už mu nic nezbylo, že všechno rozdal před bitvou v táboře. Pak si všiml, že v pravé ruce pořád drží schiavonnu. Obrátil se tedy ke Kovaříkovi. 

„Tady máš svou čepel, Mistře Kovaříku, a promiň, že jsem ji tu tak popadl, jakoby mi patřila.“

„Jen si ji nech!“ řekl dobrácky Kovařík, „však mám pocit, že jsem ji ukoval právě pro tebe. A aby ti při tvém trajdání světem nepřeřízla pásek u kalhot, hehe, tady ti ještě dává mistr kožešník od trpaslíků smaragdy zdobenou pochvu, vidíš, jakoby ji dělal na míru.“ Kovařík zasunul meč do nádherné, umělecky zdobené pochvy a Ťapšlap si ji připjal k pasu. 

„Tak se měj, Ťapšlápku, a napiš nám z té ciziny!“ volala víla s vlčími máky. 

Ťapšlap všem také zamával, pak se otočil a odcházel orosenou travou do vycházejícího slunce, které bylo toho rána bůhvíproč větší než meloun, co dím, větší než mlýnské kolo, takže každý, kdo se za Ťapšlapem díval, začal mít v očích modrožluté mžitky, takže musel hned oči zavřít, a když je otevřel a promnul si je, byl Ťapšlap tentam!




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

25.05.2021 20:43:46dát kritice tipannnie

Promiň opožděnej tip - sice jsem to předtím četla, ale nějak jsem asi nestihla koment. Nebo jsem možná nebyla přihlášená, já nevím... Mám teď toho nějak moc a jsem už poněkud zmatená :) Tak teď. Díky, pá a.

24.05.2021 00:00:36dát kritice tipZeanddrich E.

Nedočetl jsem zatím,..., ale již dle pouhých několika úryvků vidím, že je mi to značně příjemné.. :).

Dá-li Bůh, vrátím se sem:)

22.05.2021 15:33:222 tipů dát kritice tipKamamura

Kočkodan - dík, od tebe si cením pochvaly vysoko, čekal jsem spíš nějaký superkritický epigram. Hrudní košíček nadýmat radši nebudu, protože kdybych se ještě trochu víc zakulatil, tak už by nic nebránilo tomu, abych se začal kutálet dolů k řece a skončil pod Náplavkou mezi kachnami a labutěmi. 

Blacksabbath - peněz z nebe se podle mě ještě dožijeme, až proběhne automatizační a robotizační revoluce, a zaměstnavatelé a továrníci nebudou už vůbec potřebovat zaměstnance a dělníky, tak se musí vymyslet nějaký jiný systém redistribuce bohatství, a základní nepodmíněný příjem je podle mě nejlepší a nejlevnější řešení. 

22.05.2021 15:07:342 tipů dát kritice tipKočkodan

 

Chvíli jsem se zastyděl, že jsem součástí lidské chamradě. Ale ty se - hóódně nepřesně řečeno – za svůj příspěvek hanbit nemusíš. Právě naopak – klidně si můžeš nadmout hrudní košíček pocitem z dobře odvedeného díla.

22.05.2021 12:13:491 tipů dát kritice tipblacksabbath

Yoshiro .....No...já už jsem v tom hledala zakukleno kdeco...:-)))))....ještě že tak....čili když to shrnu.....mezinárodní soud nám nehrozí...Máří Magdaléna tady nefiguruje....jen teď mám zase strach...aby mi nerozkopla dveře protidrogová zásahová jednotka....ale u nás kouří ...ponašem "marjánu"....soused....tak je když tak nasměruju tam.....P.S. a  o penězích padajících z oblohy.....si nechám jen zdát:-(

22.05.2021 12:12:48dát kritice tipdievča z lesa

tak tomuto sa hovorí priestor na zážitky ... aj keď je celkom možné, že by si príbeh hlavného hrdinu vedel vložiť do piatich haiku ... a Ťapšlap sa stratil v smere vychádzajúceho slnka ... to znie sľubne

22.05.2021 11:59:272 tipů dát kritice tipKamamura

Gora - no vidíš, to mě ani nenapadlo, vždycky jsem myslel, že haiku je rodu ženského, snad že má něco z náladové ženské vrtošivosti ;-) Tak jak říká dcera - "všechno dobrý a placáka!"

Blacksabbath - "Máří" je prostě zdrobnělina od Marjánky, což je pochopitelně narážka na Eduardovu oblíbenou drogu, biblická Máří byla Máří Magdalena, IMO, nikoliv panna Marie, takže od křesťanů bychom měli mít pokoj (pokud nám tedy prominou pohádkové postavy). Viditelnost nápisu na bankovkách (který tam fakt je, což mě fascinovalo jako dítě, když jsem americké bankovky poprvé viděl) není nic proti náboženského, ale důkaz detailnosti halucinací způsobovaných "Edovým matrošem".  Jinak není bez zajímavosti ani to, že tzv. "helicopter money" je oficiální termín používaný v ekonomii, inspirovaný návrhem rozhazovat peníze mezi lidi bez rozdílu z helikoptér (původně s tím přišel Milton Friedman někdy v padesátých letech, ale vážně se o tom uvažovalo v roce 2008), ve snaze plošnými dávkami překonat typickou cyklickou krizi kapitalistických ekonomik, kdy nejbohatší stáhnou k sobě všechny peníze, a prostí lidé, až mají hlad a neuspokojené potřeby, nemají za co nakupovat, zatímco výrobci a poskytovatelé služeb mají plné výlohy a sklady, ale nemají platící zákazníky. Nakonec se peníze daly bankám, a všichni víme, jak to dopadlo... Studentu ekonomie z Harvadu se tedy klidně může zdát o penězích padajících z oblohy následkem toho, že to velmi pravděpodobně probírali ve škole.

 

 

22.05.2021 08:49:372 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Kamamuro, na "jiskřičky" zapomeň, máš můj respekt tím, co jsi zde předvedl... jen slovo haiku je myslím středního rodu:-)

Díky za přiznanou inspiraci + odkazy, podívala jsem se... člověk se musí pořád dovzdělávat...

22.05.2021 08:11:28dát kritice tipblacksabbath

Kamamuro...ale Gibson v tom filmu byl kráááásnej!!!!!....Velice-převelicetěší mě, že se myšlenka uchytila a že jak píšeš...."přišel jsem si hrát....mě velice těší, že dnes můžeme společně všichni psát Ťapšlapa.".....a to ještě nevíte...co se na vás chystá příště....:-)))))))))))))))))))))))))))))

22.05.2021 07:41:32dát kritice tipOkamžik

Spolupsaní s přítelkyní muselo být krásné! Zůstanou pěkné vzpomínky...Jsem rád, že jsem literární odkazy uhádl. Děkuji moc za inspirativní odkazy na film a knihu, ještě jsem to neviděl a nečetl. Přeji bixley hodně tvůrčí nálady!

22.05.2021 07:37:13dát kritice tipAru

mravenci mu oko neléčili, ale byl pokousán od mravence, protože před tím jim do mraveniště zahučel, tak ho donutili mraveniště opravit jeho samotného pomocí jehličí a větviček, jako stavebního materiálu ;)

22.05.2021 07:21:271 tipů dát kritice tipKamamura

Bála čeho? Že z toho bude nějaká brutální mela? Je to přece jen pohádka, ne? Pratchett má taky spoustu dramatických situací a jen poměrně málo mrtvých - a ani smrt u něj není taková tragedie, vyzvedne tě Smrťák, který MLUVÍ VELKÝMI PÍSMENY, a nějak to pokračuje dál. 

Základní narativní kostru jsem měl vymyšlenou už od začátku, když jsem se o díl hlásil, ale kolik se na to navěsí detailů a drobných vtípků (jako třeba nějaká ta mládkova písnička), to nikdy dopředu nevím. Já se při psaní krotit neumím - jako kozák v širé stepi, když začne kobyla najednou cválat, tak mám zkušenost, že je lepší jí nechat cválat, dokud se same neunaví a nezastaví se. 

Musím říci, že chvála od Gory mě velmi těší, nějaké ty jiskřičky jsme tu vykřesali na čepelích kvůli nějaké haiku, ale jak už jsem kdesi říkal, nepřišel jsem se sem prát, přišel jsem si hrát, a tak mě velice těší, že dnes můžeme společně všichni psát Ťapšlapa. Dost mi to chybělo, kdysi jsem něco podobného psal s jednou svojí (literární) přítelkyní, špionážní román na pokračování - čím to bylo pitomější a přehnanější, tím víc nás to bavilo. Ach jo.

Tak bixley, přeju ti s Ťapšlapem slunné vandrování, ať urazíte dobrou míli!

22.05.2021 07:11:51dát kritice tipJamardi

Je vidět, že sis s tím dal práci, máš to rozepsané do podrobností. Já jsem se nejvíc bála, když začali mávat ti, kteří měli pocit, že nejsou nóbl. 

22.05.2021 06:46:52dát kritice tipKamamura

No, snažil jsem se, seč sem mohl, ale to víte, všem se nikdy vyhovět nedá. Jmenovitě:

1) Snažil jsem se pracovat s detaily z minulých děl (Ťapšlapova povaha, kápézetka, baťůžek se vším možným, jen s obvazem se to trochu nepovedlo)

2) Jelikož nemám rád seriálové "cliffhangery", kdy díl končí tím, že hlavní hrdina visí doslova za jednu ruku na skále, nebo vkládá hlavu do oprátky, a vy pak týden přemýšlíte, jak to asi scénárista zachrání, tak jsem se snažil o to, aby díl měl vlastní postavy se samostatnou expozicí, samostatnou ucelenou zápletku vrcholící katarzí a sentimentálním závěrem, něco jako seriál o Herculovi Poirotovi, kdy se dá každý díl konzumovat víceméně samostatně.

3) Podařilo se vytvořit dramatickou, akční scénu, aniž by byl kdokoli zabit, zraněn nebo zmrzačen, což považuji za úspěch. Rovněž lesním zvířátkám nebylo ubližováno. Závodní kočky jsou na cval zvyklé.

4) Ťapšlap sice přišel o zbytky vybavení, ale do dalších dílů má kvalitně ukovaný meč - a to není málo! Vzpomeňme takového Siegfrieda, Aragorna nebo krále Artuše, co všechno se dá s dobrým mečem dokázat!

Intertextových odkazů jsem tam nacpal jak koření do nádivky. Správně jste poznali Mistra Yodu ze Starwars - respektive jeho satirickou karikaturu Vševědu Jogurta z filmu "Spaceballs" od Mela Brookse:

Spaceballs - Yoghurt (Youtube)

Braveheart byl samozřejmě taky správně, Gibsonovo anachronické modré válečné malování, které Skotové nikdy nepoužívali (používali ho Piktské kmeny někdy v pátém století n. l.), stejně jako kostkované tartany, které se ve Skotsku objevily až někdy ve století sedmnáctém, a nakonec Gibsonův legendární meč, který byl ahistoický mišmaš různých prvků a nic takového v té době neexistovalo (rozumný člověk nešel do bitvy bez štítu, pokud nechtěl skončit prošpikovaný šípy jako jehelníček). Chápu, blacksabath, že se ti ten film líbí, ale obsahuje snad nejvíc anachronických nesmyslů z hollywoodské produkce vůbec, a to je co říci - například té fancouzské princezně (hrála ji tuším Natalie Portman), co s ní má Mel Brooks ten románek, bylo historicky v té době 9 -13 let. William Wallace sám byl šlechtic, nikoliv prostý vesnický bezzemek, atd...

Realita vs. Statečné Srdce

History buffs on Braveheart (Youtube)

"Koblihový vršek" je odkaz na bitvu u Bannockburnu, jednoho z nejslavnějších skotských vítězství (reálných - "Bannockburn" znamená skotsky "Chlebový potok"). 

Otevřeně přiznávám své vzory - Monty Pythons, Terry Pratchett, Will Cuppy - "Úpadek a pád prakticky kdekoho" (kdo nečetl, vřele doporučuji!)

Will Cuppy - Úpadek a pád prakticky kdekoho

22.05.2021 05:09:46dát kritice tipKamamura

Blacksabbath - s tím obvazem máš pravdu, to byl kiks, já jsem si sice přečetl, že mu to mravenci léčili větvičkami a chroštím, nebo co, ale neuvědomil jsem si, že si sám iniciativně ofačoval hlavu. Tak to máš pravdu, to by nefungovalo, tak jsem tam ještě přidal krátký odstavec, kde jsem Ťapšlapa obvazu zbavil. Díky za konstruktivní připomínky!

21.05.2021 22:31:171 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Kamamuro, tys to vzal ve velkém stylu!

Když píšu, tak se krotím, abych se nerozepsala příliš, ale do tebe mám ještě daleko.

Na tvůj závěr se bude bixley napojovat docela dobře, odhaduji. Díky za /velké/ zpestření seriálku:-)

21.05.2021 21:06:20dát kritice tipblacksabbath

jóóóó´....to je můj nejoblíbenější!!!!!!!!!! film.....Williema Wolise žeru.....!!!!!!!!!

a co myslíte ta Máří???? a to offic. motto USA ( In God We Trust)????...aby jsme se neocitnuli u mezinárodního soudu:-)))))))))

 

21.05.2021 20:47:011 tipů dát kritice tipAru

a nebyla kouzelná iví?

jo, s tím jsi to trefil Okamžiku, to byl asi taky skrytý puclík :)

21.05.2021 20:44:37dát kritice tipblacksabbath

Aru....pokud to byla poctivá povidla....tak je přilepenej...tedy ten obvaz...že to bude chtít na odstranění majzlík

21.05.2021 20:43:412 tipů dát kritice tipOkamžik

Víte co mě ještě evokovalo ty povidla na tváři? Film Statečné srdce a Williema Wolise...:)

21.05.2021 20:41:591 tipů dát kritice tipblacksabbath

jj....to jest moje povinnost...píši si poznámky...poznámky si píši...snad si ho do sedmého dílu sundá....a když ne.......v tom okamžiku je to Okamžiku na tobě:-)))))))))))))))))))))))))))

21.05.2021 20:40:231 tipů dát kritice tipAru

možná že si ty obvazy v utajení sundal, nebo se mu rozpustily v povidlech :))

21.05.2021 20:36:57dát kritice tipOkamžik

:)), Jako Žižka? Byl určitě stejně dobrý, ne-li lepší....:) Na to oko jsem už zapomněl, máš to mozek jako Einstein...pohádkové bytosti si uvědomili bezvýchodnost situace...

Jsem zvědavý, jaké bude mít vlastnosti Ťap - šlapův mečík.

21.05.2021 20:35:57dát kritice tipvesuvanka

Moc dobře se mně četlo :-))), TIP

21.05.2021 20:29:521 tipů dát kritice tipblacksabbath

Jjjj Okamžiku....ještěže se Yoda jmenuje Jogurt...a StarWarsgorilování  bylo včas ukončeno...Skřítkové, trpaslíci, víly, hejkalové, bludičky, trollové, jeskyňky, vodníci, meluzíny a ostatní pohádkové bytůstky používají holt selský rozum....i když Ťapšlap s jedním okem...(.protože....v minulém díle si převázal napuchlé oko jak ho kousl mravenec....obvázal obvazem) byl určitě veledobrý vojevůdce...skoro jako Jan Žižka od nás z Trocnova........

21.05.2021 20:05:58dát kritice tipblacksabbath

Lucinko....jjj já se stydím ..... ale .... termín je termín.....:-))):-)))

21.05.2021 20:02:361 tipů dát kritice tipOkamžik

Bravo, bravissimo, četlo se to náramně!

Zelený "starý" skřítek připomínal mistra Yodu. Jak ze soucitného Ťap - Šlapa se stal bojovník. Mnoho vtipných situací ve Tvém příběhu zařazuje toto dílo do literární formy naší společné pohádky. 

Je to tedy úctyhodné, velkolepé a na naše poměry rozsáhlé dílo. Jsem rád, že sis dal načas!

21.05.2021 19:56:151 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Pohádkové postavy bojují s lidmi a velí jim Ťapšlap! To nemá chybu. Oceňuji, kolik postav jsi tam zapojil a jaké dílčí zápletky vymyslel. Vysoká úroveň. No, nevím, co si počnu s pátým dílem... :-(

21.05.2021 19:52:38dát kritice tipJá Lucie píšu...

Mankote, tak to bylo něcoooo! Wooow! Myslela jsem si, že to nemá ani konec, hehe :) Ale smekám, že sis díl tak promyslel a provedl nás dalším dobrodružstvím! Ale tak dlouhé to vůbec být nemuselo..., dobrá práce! Ťapšlap je teď hrdina a čeká ho další dlouhá cesta... 

P.S. Budu to také muset číst ještě jednou, protože už se mi mlží oči :)

P.P.S. Black, styď se, že si ho uháněla, protože je to vážně román :)

21.05.2021 19:45:361 tipů dát kritice tipAru

tys tam dal úplně všechno až mi zrak přechází a hlava motá :)

práci si s tím dal tedy převelikou

21.05.2021 19:25:431 tipů dát kritice tipblacksabbath

Yoshiro Kamamuro....přijmi moji omluvu za to že jsem tě uháněla...kdybych byla bývala věděla, že napíšeš místo příhodky Ťapšlapa hned rozsáhlý romám..nebyla bych tě věru uháněla.......strašně jsi to zašmodrchal ...až jsem se potila za následujícího spolupsavce.....ale....na konci jsi to zase rozšmodrchal  a připravil jsi cestičku pro Ťapšlapa i bixley....budiž ti chvála...jdu si to písmenkové dredy znovu pročíst....myslím, že mi to snad dvakrát bude stačit....pozoruhodně promíchané s lidskými nešvary.....uf-uf-uf

P.S. máš pochvalu před nastoupenou jednotkou....ev. před rozvinutou zástavou....:-)))))



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor