Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 452 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Návrat pohanů II
datum / id24.05.2021 / 520797Vytisknout |
autorMates Straba
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
zobrazeno63x
počet tipů4
v oblíbených0x
Návrat pohanů II

   S příchodem jara přijela i ona. Náš vztah byl kyselý i přezrálý zároveň – rána za ranou – nespočet průniků až do jejího nitra a – dost! „Přírodo, přijmi mě, prosím, navždy!“

   Já – ledové svítání.

   Ona – podivný matriarchát na tvrdé matraci – po vší té emancipaci.

   My – vzbouřeni proti sobě navzájem, všechny zbraně na mé straně. Nabít! Palba! Znova nabít! Vdechovat kouř! Palba! Ztráty na obou stranách.

   „Už nebudu feminista.“

   …

   Nikdo se mě nezeptal, jestli lze podobný konflikt natočit pro filmové nadšence, přesto je zde má odpověď:

   „Přijíždí vlak - nejlépe motorový vůz 810 - kamera – jedem!

   Vlak zastavuje, vystupuje ona. Já čekám před nádražím, nervózně potahuji z cigarety - začíná hrát muzika; vzhledem k tomu, co už vím o pokračování onoho příběhu, by se hodila některá klasická keltská.

   Ona vychází z haly, úsměv, objetí, společná procházka městem, nad kterým se rýsují hory – střih.

   Housle, noc, obrovské ohniště obklíčené lidmi, někteří tančí pod pódiem s kapelou, my sedíme na lavici u ohně, ona tleská, což není slyšet, protože pořád hraje muzika, která obraz nepodkresluje, spíš mu diktuje rychlost střídání záběrů, já zamyšleně hledím mezi plameny – střih.

   Melodie pokračuje, kamera projíždí skromně vybaveným bytem, za okny je den, my stojíme naproti sobě, rozčílené tváře, ona něco říká, na to já křičím a házím hrnkem proti zdi. Střepy. Záběr na kalendář s obrázkem koní, na mě sedícího sklesle vedle hromady rozbitého nádobí, znova na kalendář s koňmi, jenom už s jiným obrázkem, ona prochází městem, potom nastupuje do vlaku.

   Vlak se rozjíždí, mizí v dálce, hudba utichá.“

    …

   Zůstal jsem tak sám. S batohem na zádech jsem vešel do známé hospody, na mém oblíbeném místě pod oknem seděl Indián s asi třicetiletou brunetou. Přistoupil jsem k nim. Bylo to před více než osmi lety, ale dodnes si přesně vybavuji její pohled, než vstala se slovy: „to by pro dnešek stačilo.“ Jakoby v sobě krotila splašené stádo.

   „Všechno je moje vina,“ našeptávalo mi moje poškozené sebevědomí, v tu chvíli nepřiměřeně vysoké.

   „Posaď se, vidím smutek!“ usmál se Indián. S brunetou bych v tu chvíli poseděl stokrát raději, z minulosti jsem si však pamatoval, jak i vlídné slovo dokáže zchladit ránu. Přijal jsem proto jeho nabídku; jako výzvu.

   „Rozešli jste se?“ pokračoval.

   Přikývnul jsem.

   „Jak se cítíš, tak tě okolí vidí,“ upozornil mě na mou momentální zranitelnost – rukou pak předvedl gesto vybízející k úsměvu.

   „Myslel jsem si, že se po tom všem konečně uklidním a usadím,“ začal jsem pomalu: „… Zase to nevyšlo. Rodina měla pravdu, asi všechno, co dělám, dělám špatně. Jsem špatný člověk.“

   „Pche!“ vyprskl: „většina problémů, například se sebevědomím, začíná v rodinách, přístupem, který k tobě mají. Nejblbější je, když si starší myslí, že mají pravdu, protože jsou starší, zkušenější, někdy je to svede až k zvrácenosti. Můžou si pak k tobě ze své pozice dovolit skoro všechno a uráží je, když si to pamatuješ. Jestli jsi podle jejich slov špatný člověk, pak by si měli uvědomit, že k tomu hodně přispěli.“

   „Jak jste si nás vychovali, takové nás máte?“

   „Jasně. Tobě očividně poškodili sebevědomí, už jsi jim to odpustil?“

   „No, tak to přeháníš, poškodil jsem se hlavně sám. Jsem divný, nerozumím si se slušnými lidmi. Ale ve tmě se nemusím bát, zlo vychází ze mne,“ zašklebil jsem se.

   „Od kolika let?“

   „Tuším, kam míříš.“

   „A já tuším, kam míříš ty.“

   Mlčel jsem. Mlčel jsem pak i na cestě do lesa, kam jsem si šel, jak to bývalo odedávna mým dobrým zvykem, vyvětrat hlavu. S věrným batohem na zádech. A příroda mi šeptala do ucha:

   „Ostražitost – nepodceňuj nic, nikoho, ani sebe!“

   Jenomže já jsem ji neslyšel.

   …

   Nechával jsem se si ale od ní našeptávat čím dál častěji. Bylo jen otázkou času, kdy začnu chtít jejím nápovědám rozumět.

   …

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

25.05.2021 20:54:14dát kritice tipEvženie Brambůrková

S pasáží o výchově bych souhlasila, ale jen do určitého věku. Nebo než rodiče něco hodně podělají.

25.05.2021 07:28:17dát kritice tipblacksabbath

vrátila jsem se ještě k dílu č. 1........čtu podruhé......pokračuj.....Příroda je mocná čarodějka.....*/**********



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor