Cesta

Budím se za noci, mé sny se drolí, krájí, dvojí. Je nadmíru důležité, aby naše sny neparazitovaly na snech těch druhých. Jak přivolat sny? Sny se nenechají nutit, a je snazší obelhat, obelstít kohokoliv, cokoliv na světě než právě lidské sny.

Snění svými vlnami objímá, obchází, zvýrazňuje realitu. Vytahuje její skutečné, zdánlivě neviditelné tvary. Reality, která má ráda, tuze ráda iluze. Kdejaký trik na nás zkouší!

Má milá přivřela víčka, ovšem zlehka – tudy do světa unikl sen.

Když sním, jsem pohlcen snem, naprosto jeho součástí a nevím, že je sen. Proč to tak nemohu mít i s životem?

A sny, které bych se pokoušel obelhat, nepřišly. Místo nich přišlo vidění, vidění o cestě.

           Cesta k poutnímu místu byla lemována četnými, mohutnými balvany s vytesanou Pravdou: cestou ke klášteru, zázračné studánce, pravdou Satanovou, cestou nazpět četli pravdu Boží – dva pohledy na téže věc.