Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 451 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Jinej stesk - upravená povídka Ježek
datum / id25.05.2021 / 520845Vytisknout |
autorstan19
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno190x
počet tipů6
v oblíbených0x
Jinej stesk - upravená povídka Ježek

Nečekal jsem, že na mě ten člověk promluví. Kdyby to neudělal, byla by teď moje kapsa prázdná. Je to zvláštní: co všechno uvede do pohybu jediné slovo… Nevím ani, jak se ten člověk jmenoval.

Vešel do kupé chvíli po mně, zrovna když vlak přejížděl přes most. Pořád to vidím jasně před sebou: jeho oči, krev pod nosem a černou tašku, kterou položil vedle sebe. Vešel a beze slova se sesunul na sedačku naproti, zády ke směru, kterým jsme se řítili, hlavu opřel o rozvibrované sklo okna a díval se z něj ven.

Krajina se měnila a byla stále stejná. Protínali jsme pole a louky, ve kterých nebyl život. Tu a tam slepenec domů, kostelní věž. Na obzoru se překračovaly modré kopce a nad nimi se držela dokonalá šeď nebe. Prořídlé ráno ubíhalo za oknem.

V kupé nebylo teplo. Ruce jsem měl zavrtané do velké, mikinové kapsy a přemýšlel o svém koncertu, z kterého jsem právě jel. Jinej stesk – tak se jmenuje naše kapela. Hráli jsme před publikem vůbec poprvé a skoro nic se nepodařilo. Pak, ve dvě hodiny ráno smývání bílé barvy z obličeje u umyvadla bez zrcadla, krátký spánek a v šest hodin čtyřicet šest minut skřípání rozjíždějícího se vlaku, který jsem málem nestihl.

„Připomínáte mi někoho,“ řekl zničehonic můj spolucestující.

„Myslím, že ne,“ odpověděl jsem, aniž bych na něj pohlédl. Hlas jsem měl vykřičený a nechtěl jsem mluvit.

„Já si na vás pomatuju, určitě jsme se někdy viděli...“

„Ne.“

Odtáhl hlavu od skla a zadíval se na mě. Jeho obličejem něco probleskovalo. Jako by za jeho tváří žila ještě jiná tvář.

„Znáte to tu?“ zeptal se mě.

„Jo.“

„Já taky. Jedu za bratrem,“ vysvětloval.

Nevěděl jsem, proč mi to říká.

„Vy za někým jedete?“

„Jo.“

Pokýval hlavou. Pak rozepnul černou tašku, která ležela vedle něj a zašátral v ní. Vytáhl spláclou Snickersku. Strhl z ní obal a hodil ho do koše, do toho vlakového, vyklápěcího a zase ho zavřel. Ozvalo se ostré, prázdné klapnutí. Rozlomil tyčinku na dva díly, do jednoho se zakousl a druhý mi podával. Zavrtěl jsem hlavou. Ale ruka s tyčinkou se nestáhla; až když svůj kousek dojedl, konečně to vzdal a snědl i ten, který mi nabízel. Pak znovu opřel čelo o chvějící se sklo a zíral někam do polí. Doufal jsem, že brzo vystoupí. Proč si vlastně sedl zrovna ke mně? Vždyť celý vlak byl nejspíš prázdný.

            Netrvalo dlouho a znovu se zeptal: „Kam jedete?“

„Do Přerova.“

„Já do Otrokovic. To jsou tři zastávky. Jedu za bratrem…Jedete dlouho?“

„Z Rohatce.“

„Já taky…Byl jsem tam včera na koncertě.“

„Opravdu?! To byl totiž můj koncert.“

Zasmál se (vyfoukl vzduch a něco v něm zarachotilo). „Takže vás znám…počkat…Stesk nebo tak, že? Byl jste ten zpěvák s bílým ksichtem?“

„Jinej stesk. Jo, to jsem byl já.“

„Takže si na mě pamatujete! Napil jste se z mojí flašky, plácal jsem vás po zádech, bylo tam víc lidí…“

„Nevzpomínám si na vás. Ale, jak se vám to líbilo?“

„Já, no, ani jsem to moc neposlouchal, ale…“

„Proč jste tam teda byl?“

„To je složitý.“ Ohmatal si zaschlou krev pod nosem a vyhlédl z okna; jako by v geometrii polí hledal nějakou trhlinu. Vypadalo to, že tím rozhovor skončil. Pak ale promluvil: „Začalo to hrozně dávno…Vždycky bylo něco, co už se nedalo vydržet. Věci, co se nedaj řešit. Tak jsem šel, nevim, někam do hospody, na koncert, mezi lidi jako já, zlil jsem se a prostě no…začal jsem je mlátit,“ usmál se, jako by plakal.

„Proč?“

„Nevim. Přestávám s tím už tři roky…“

Ticho zesílilo rachocení vlaku. Oba jsme hleděli z okna, každý jinak, a přece nás něco spojovalo. Modř neznámých kopců se přelévala na obzoru.

„Takže na tom koncertě jste se mlátil?“

„Jo.“

„A co pak?“

„Co pak…Šel jsem na nádraží. Chtěl jsem odjet pryč, ale nic nejelo. Tak jsem si sed na tudle tašku a čekal. Bylo ráno, tak čtyři, nikdo tam nebyl…Měl jsem na sebe hroznej vztek. Říkal jsem si dyť já s tím nikdy nepřestanu…Asi jsem na chvilku usnul, probudil jsem se a viděl přijíždět vlak. Tři světla ve tmě, co se blížily. Došel jsem až úplně na okraj nástupiště a díval jsem se, jak se to blíží. Pak mě ale někdo popadnul a strhl zpátky. Úplně cizí člověk. Neviděl jsem ho přicházet; nevim, co tam dělal. Ptal se mě, co se stalo, a já mu pověděl to, co vám. Říkal mi, že musím mít někoho, koho budu mít rád...“

Zmlkl. Zabořil ruku do černé tašky a rozepnul jakousi kapsu. Rozepínal ji pomalu a její zip vydával dvojhlasý, brblavý zvuk. Zalovil v kapse a konečně tu věc vytáhl – ježka v kleci.

Můj spolucestující pokračoval: „Todle jsem mu ukázal – říkal jsem mu, že je to vzpomínka. Na někoho, koho mám rád. Ale někdy mi připomíná i mě samotnýho. On kývnul. Pak se mě ptal, jestli mám rodinu. Řekl jsem, že bratr kdysi žil v Otrokovicích. Dal mi trochu peněz na cestu, abych ho navštívil.“

Nedíval jsem se na něj. Oči jsem pořád opíral o kopce v dálce, které se překračovaly jako my sami.

„A bydlí tam pořád?“ zeptal jsem se ho.

„Kdo?“

„Váš bratr?“

„Nevim.“

„Nechcete mu zavolat?“

„To nejde, změnil si číslo.“

A zase jako zpod hladiny vyvstalo rachtání, hrdelní ticho vlaku. Vzpomněl jsem si na včerejší koncert a pocítil únavu. Tříštění nástrojů a zpola zvířecí řev, který mi podrásal hlasivky, to vše se najednou zdálo daleké, neskutečné a nesmyslné. Jako ozvěna, která se ani nemá zaslechnout.

Můj spolucestující si mě teď nevšímal, držel v ruce hlavolam a upíral na něj oči. Byl to zvláštní pohled. Jako by si odcizeně a se steskem prohlížel sám sebe.

„Umíte to…dostat ven?“

„Ne.“

Vlak zastavil. Pár lidí nastoupilo. Přes zdi jsem zaslechl neznámé hlasy. Svět kolem se probouzel ze spánku a mně se zdálo, že usínám.

„Příští vystupuju,“ řekl můj spolucestující.

Kývnul jsem.

„Dojdu si ještě na záchod. Pohlídáte mi to tady?“

Znovu jsem kývl.

Ježka v kleci položil do tašky, zvedl se a vyšel z kupé ven. Chvíli jsem civěl z okna a přemýšlel. Nedalo mi to. Naklonil jsem se k tašce a hlavolam z ní vytáhl. Byl kovový, těžký. Klec měla celkem sedm děr a uvnitř cinkal lapený ježek: nevelká koule s různě dlouhými, tupými ostny. Bezděky, skoro automaticky jsem začal ježka prsty otáčet, nachylovat, posunovat. Ruce se mi chvěly. A tu slyším kroky.

Stejně samovolně jako jsem si s ježkem začal hrát, jsem ho teď strčil do kapsy mikiny. Otevřely se dveře a můj spolucestující vešel dovnitř. Dělal jsem, že se dívám z okna. Svalil se na sedačku naproti, přitáhl si tašku a nakoukl do ní. Úkosem jsem zahlédl zděšení v jeho očích. Koukal jsem dál z okna a srdce mi bušilo.

„Kde je můj hlavolam?“

„Nevím.“ To slovo ze mě vyšlo slabě, jako nějaký skřek.

„Měl jsem ho přece tady…za minutu vystupuju…Kde je?!“

Zmocnil se mě děs. Nevěděl jsem, co by mi ten člověk udělal, kdyby zjistil, že jsem mu ježka vzal, že ho mám u sebe.

„Odcházel jste s ním. Odešel jste na záchod a držel ho v ruce...“

Popadl svou tašku a jako zvíře vyletěl z kupé. Jeho dusání se prohnalo úzkou chodbou vlaku. Bouchnutí dveří. Pak náhlé, neúčastné ticho. Seděl jsem bez hnutí na sedačce, zpocený a bez dechu.

Zpomalovali jsme. Modrá skvrna v dálce se měnila v ceduli Otrokovice. Vlak zaskřípal a zarazil se. Lidé vystupovali, scházeli po schůdcích a já je sledoval. Stará paní. Nějaký kluk. Další stará paní. Vypadalo to, že můj spolucestující už nevystoupí. Pak ale, na poslední chvíli, vyběhl z vlaku. Svíral svou černou tašku, zoufale, zběsile se rozhlížel, trhal sebou. Cestující odcházeli a nikdo z nich si ho nevšímal. On vyskočil zpátky na schůdky, jako by chtěl vběhnout zpět do vlaku, ale hned zase seskočil, začal hrabat ve své tašce a mezitím provrtalo vzduch zapískání a dveře se zavřely.

Vlak se zvolna rozjížděl, když se muž s černou taškou otočil a pohlédl přímo na mě. Rychle jsem se skrčil a zůstal skrčený ještě dlouho po tom, co se Otrokovice ztratily z dohledu.

Nevím ani, jak se jmenoval. Ruce mám schované v kapse mikiny. Jednou svírám klec a druhou pomalu točím s ježkem. Nevyndávám ho na světlo, mám strach. Otáčím a nachyluji ježka, a ten najednou zacinká a nepochopitelně se oddělí od klece. Držím ho v ruce. Je těžký. Studený.

 

 

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

13.06.2021 08:18:01dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Nezaujal mě to tolik děj jako to, že kluk, co hraje v kapele, vnímá všecko přes zvuky, zvuk vydává koš na odpadky, zip, vlak. To mi přijde dobré. Krádež je podle mě nelogická - proč zrovna ježek v kleci? Kdyby to byla foukací harmonika, bylo by to jasnější. Když ten spolucestující byl takový rváč, proč se na toho muzikanta nevrhl? Prostě víc otázek než odpovědí. Za zpracování dávám tip.

12.06.2021 11:37:48dát kritice tipJá Lucie píšu...

Wow! Super napsané! Se zvědavostí jsem četla až do konce. Sdílím názor jako Jamardi a lastgasp, takže k tomu nic už nemohu dodat... Možná jen tajemnost, která proplouvala celým příběhem.

09.06.2021 10:55:53dát kritice tiplastgasp

Povídka o neporozumnění činům při náhodém setkání dvojice cestujících postavená na chimérách. Oba se ocitli v situaci, kdy nevěděli co je potkalo, odkud se to vzalo, proč se to dělo, z jakých důvodů. Oba neví jak se jmenují, neznají se, ale sdělují si soukromé záležitosti, které nedávají smysl, význam. Vytváření záhad, nejasností, postav, dodává příběhu punc Arbesovských romanet. Končí nevysvětlitelným počínámím hlavní postavy, krádeží. Námětem mě příběh zaujal, proto dávám tip.

08.06.2021 07:10:20dát kritice tipJamardi

Na povídce nejvíc oceňuji to, jak neustále nabuzuje otázku "Proč to udělal?" Je možné si ji klást od začátku u všeho, o čem je řeč. Na konci upozorní na zoufalství rváče, který přišel o ježka v kleci a kdo si v této chvíli nepoloží otázku proč, má ještě možnost když si muzikant vytáhne těžkého a studeného ježka a zjišťuje, co získal.

Oproti Ježkovi tady nevidím podstatný rozdíl. Ježkovi jsem tip dala.

stane19, pokud se ti Ježek nelíbí, měl by jsi ho smazat. Pokud to uděláš, pošli avízo.

07.06.2021 09:25:33dát kritice tipOskar Koblížek

Zajímavé vlakové setkání. Celou dobu jsem čekal, co se (pro mě) z tajemného cestujícího vyklube. Ono nic, jen další žvanil, který nenechá unaveného člověka odpočívat. Bože, jak já to znám… Asi bych mu toho ježka taky sebral. Ze vzteku a za trest! :o))

31.05.2021 23:43:42dát kritice tipK3

Ani já bych s tím nic nedělal. Je to na nás.

30.05.2021 14:39:45dát kritice tipJanina6

Přečetla jsem si ji celou, i když se zdálo, že tam moc změn není. Ale četlo se mi dobře, byl to zážitek. Všimla jsem si, že jsi opravil jsi to, co se mi nelíbilo v původní verzi a přibyly některé věty, třeba tahle: "Oči jsem pořád opíral o kopce v dálce, které se překračovaly jako my sami." Zajímavá metafora. Možná je dobře, že necháváš ten příběh tak, jak je. Nemusíme vědět všechno :-) Jako v životě. Často se některé věci dějí zdánlivě bezdůvodně...

28.05.2021 15:53:12dát kritice tipstan19

Ahoj Majaksi a Goro,

upravil jsem jen několik vět a vyškrtl pár slov. Děj zůstal stejný. Mám pořád takový pocit, že bych ten příběh měl nějak předělat, ale nevím jak. Asi už to nechám být.

Díky, že jste si to přečetli.

27.05.2021 19:00:17dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Pročetla jsem původní povídku i opravenou... moc změn v ní neshledávám. Možná dialogy.

To, co mne jako čtenáře zajímalo nejvíc, proč muzikant nevrátil ježka majiteli, případně co s ním bylo, že mydlil ostatní a také proč dal ježka z ruky, když na něm tak lpěl se nijak nevyjasnilo. 

Snad písmo a celková úprava textu vypadají lépe, jinak nevím...když už znám děj, nijak zvlášť tahle přepsaná povídka nezafungovala - přehlédla jsem něco podstatného?

26.05.2021 12:28:58dát kritice tipMajaks

Muzu se zeptat, co jsi prepracoval a co te k tomu vedlo?

25.05.2021 20:30:36dát kritice tipK3

To je zajímavé...

25.05.2021 20:26:35dát kritice tipPróza_měsíce

Karle, nepřišlo, až teď - a už tak tři měsíce to nechodí... ale i tak díky, nějak to najdeme:-)

25.05.2021 20:24:47dát kritice tipK3

Ano, vlevo dole, nebo nepřišlo? Tak znovu, možná jsem nedal odeslat.

25.05.2021 20:21:37dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Díky Karle, posíláš avíza na Prózu_měsíce? 

25.05.2021 20:18:42dát kritice tipK3

Rád bych nominoval do květnové soutěže Próza měsíce. Autor souhlasí.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor