Domácí záležitosti I

Michal má chůzi starého člověka. Nosí tašku přes rameno a volnou rukou mává, klátí se ze strany na stranu a maskuje tak nedostatečnou pohyblivost kyčelních kloubů. Má ještě pořád krásné, dlouhé nohy s opálenou, lesklou kůží a ruce s růžovými dlaněmi. Každý den byl zvyklý čekat před školou a vyzvedávat mě až do doby, kdy jsem se vzbouřila. Hlídá mě, sám chce mít svobodu, ale jiným ji nedopřeje. Po městě mě doprovází po ulicích, čeká se mnou na tramvaj a sleduje, jestli nastoupím a odjíždím. Pak utíká do hospody.

„Připadám si jako vězeň, jako bych chodila s eskortou!“

„Jášínek vyprovází manželku každý den,“ vyčítá mi nevděčnost.

Nadto pravidelně přichází domů opilý. Pokud se neopije už někde při cestě domů, má srovnané řádky plechovek piva ve spíži. Na každý den osm piv. Osm krát sedm je padesát šest za týden. Osm krát tři sta šedesát pět je dva tisíce devět set dvacet za rok. A to znamená dvacet devět tisíc dvě stě na každých deset let. Křivka obočí a pichlavý pohled černých očí dnes naznačuje, že je naštvaný na mě a na celý svět.

„Kdybych měl dítě, tak nepiju,“ obhajuje se.

„Alkoholik si vždycky najde důvod,“ opáčím.

Má brunátný obličej a strká nohu do dveří.

„Pusť mě!“

Rozrazí dveře a strčí do mě. Na zemi mám rozložené papíry pro studenty a Michal do nich neurvale kopne. Koleno mi zasekne mezi stehna a dobývá se ke mně. Střih! Ležíme přilepení na hromadě papírů a držíme se za ruce.

„Tak to vidíš,“ říká.

Na Gregora neuvěřitelně žárlí.

„Miluješ ho?“

„Neboj se, nic se neděje.“

Jenomže se dělo.