Otec Theofil dokončil své modlitby. Usmál se: má od Boha úkol, důležitý úkol. Opustil svoji světnici a vyrazil k budově vězení.
"Tak jak to bylo, Markéto?" zeptal se ostře, "jak to bylo s tvým čarodějnictvím?"
"Žádné čarodějnictví, otče, jen bylinky," odpověděla Markéta, drobná žena s pískově žlutými vlasy, která trpěla ve vězeňské cele, "já jen zjišťuji, které bylinky jsou dobré proti které nemoci. Vždyť ty bylinky taky stvořil Bůh..."
"Rouhání!" vykřikl otec Theofil, "já už toho mám dost, na hranici s ní!"
Na upalování se jako obvykle sešlo hodně lidí. Otec Theofil měl svoji přenosnou kazatelnu vepředu a dal si dobře záležet na svojí řeči. Očišťuje duše čarodějnic od hříchu: na onom světě mu ještě poděkují. A zároveň očišťuje svět od čarodějnic, že. Sebeuspokojení z něj jen sálalo. Na závěr pozoroval, jak tělo dívky, kterou odsoudil na smrt, stravují plameny.
Když se vrátil do své světnice, čekal tam jeho sluha: "Otče Theofile, nebudete tomu věřit, ale chytli jsme další čarodějnici. Ale je taková... taková nějaká jiná. Abych řekl pravdu, trochu se jí bojím."
"Nesmysl," nesouhlasil Theofil, "půjdu se na ni hned podívat."

V cele, kde byla dříve Markéta, nyní seděla jiná žena: vysoká, s dlouhými černými vlasy a pobaveným pohledem v hezké tváři: dívala se na své okolí až s ironickým výrazem.
"Á, velebníček," usmála se, "jmenuji se Dafné, ale víc ze mě nedostanete."
"Tvá kouzla a čáry..." začal otec Theofil, ale Dafné jej přerušila:
"Ale no tak, přece bych neprozrazovala svá obchodní ani duchovní tajemství - a od vás se také nic nedovím: Bible je pravdivá, protože je tak psáno v Bibli, která je pravdivá... Ušetřete mě toho..."
"Na mučidla!" křikl otec Theofil.

"Samozřejmě jsem si znecitlivěla tělo, ten kat se úplně zbytečně namáhal," prohodila lehkým konverzačním tónem Dafné za dvě hodiny. Stále měla ve tváři onen pobavený výraz.
"Zapírá. Samozřejmě je tvrdošíjná. Očistíme její duši. Hranice čeká!"
"No konečně," vzdychla Dafné, "však uvidíš, velebníčku, tyjátr na který nezapomeneš."

Srocení lidí bylo opět veliké. Otec Theofil pronesl další ohnivou řeč, skoro tak ohnivou, jako ty plameny, které měly následovat. Kat dovedl Dafné na hranici. Zapálil oheň.
Vtom se tělo čarodějnice rozsvítilo a začalo se měnit. Zničeho nic se žena proměnila v orla, čímž se osvobodila od provazů, které ji držely, i od roubíku. Orel zakroužil nad hranicí a vzkřikl lidským hlasem:
"Velebníčku, to je, co? Mohla jsem se osvobodit už ve vězení, ale chtělo se mi uspořádat nějaký ten tyjátr pro všechny tvoje ovečky. Tak jaké to bylo, pokusit se upálit pro změnu skutečnou čarodějnici?"
Poté pták odletěl pryč.
"Chci být chvíli sám," vydechl Theofil a vrátil se do své světnice.

Otec Theofil převracel růženec sem a tam. Věděl, že poslední slova čarodějnice ho budou pronásledovat mnoho let, vlastně celý život. Nikdo předtím se takhle neuměl bránit. Nikdo. "pro změnu skutečnou čarodějinici..." marná byla jeho služba, marná: s hrůzou si uvědomil dosah těchto slov: z toho totiž vyplývalo, že žádná z předchozích žen a dívek, které upálil, skutečnou čarodějnicí nebyla.