Medituj na téma

Medituj na téma: Jediná jistota je nejistota...

Každý den chodím do moře sama, brzy, když všichni ještě spí. Opatrně vstávám a plížím se ven. V tuhle ranní hodinu mám vodu nejraději. Na pláži ani noha, moře je klidné, hladina rovná a lesklá. Slaná voda je teplá a krásně nadnáší. Plavu co nejdál od břehu, v černé hloubce mi prosvítají nazelenalé nohy a dno už dávno zmizelo. Přístav se vzdaluje a lodičky odjíždějí, z polorozpadlých rybářských domků jsou vidět jen špičky střech. Moře mě nese ještě dál. O tomhle se mi mockrát zdálo, přesně takový konec bych si přála. Rozplynout se v moři, aby mě už nikdy nikdo nenašel. Ztratit se a nechat ryby, aby mi okusovaly vnitřnosti, ještě, než ony samy skončí v rybářské síti, na grilu a na talíři, v trávícím traktu strávníků a tak dále. Mokré vlasy se mi lepí na záda a omotávají mi hlavu a krk. Jsem prázdná bárka bez plachty a bez vesel, ležím na vlnách a nechám se poponášet přílivem a odlivem, houpu se tam a zpět v rytmu vlnící se chaluhy. Ježaté rostliny se mi obtáčejí kolem kotníků. Zhluboka se nadechnu a ponořím. Už necítím ruce, ale přesto ještě plavu, plavu ze všech sil.