Zatýkají. Všichni jsme se, sedíce namačkáni vedle sebe na poničené počmárané lavičce v parku, v duchu utěšovali, že nás se to netýká, my se přeci bát nemusíme; povídá se, že zavírají jen ošklivé; zároveň jsme se báli, z toho samého důvodu, o své druhy, i když jsme, jeden jako druhý, pokrytecky nešetřili slovy útěchy. Jen jediný z nás – takový podivín, říkáme mu Klaun – se považuje za šeredného; na tom se však zcela jistě do jednoho shodneme, že on do takové kategorie rozhodně nespadá. Náhle jsem se vyděsil: snad nezatýkají neskromné.