Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Stvoření

02. 06. 2021
2
6
298

Přepracovaná verze mého textu „Stvoření světa“ publikovaného na Velký pátek 2. dubna 2021 po Kr.

 

Napsáno na jaře roku 2021 po Kr.

„Budiž světlo,“ slyšel jsem neznámý zvučný hlas ze tmy na konci tunelu.

Tou dobou ke mně přišla smrt, bylo to za soumraku, jenž předcházel neděli 23. října 4004 př. Kr. Ve stejný čas odešel ze světa jeden kantor.

Můj život se pro mě stal jen vzdálenou vzpomínkou, jako by to byl film, který viděl malý chlapec. Jak roky plynuly, kluk vyrostl a děj pozapomněl, zbyl mu jen nejistý pocit již jednou prožitého.

 

Má trudná dospělost ke mně přikvačila znenadání, asi bych ji připodobnil k zákeřnému vrahu, jenž se ke své oběti přitulí ze zálohy.

Stál jsem osaměle přibližně dvanáct let tam, kde se cesty scházejí a rozcházejí jako milenci, a neviděl ani na krok. Přede mnou se ze tmy vynořovalo možná až deset vysokohorských štítů. Korunu každé hory tvořila věž, jejíž horní část přecházela pozvolna ve vysílač podobný ještědskému, z jehož nejvyššího bodu zářilo světýlko jako svatojánská muška. Nikdo mi neřekl, ke kterému z vrcholů jít. Má duše netušila, kudy se dát na cestu, a neměla ani ponětí o tom, jak učinit první krok. Veškerý prostor přede mnou i za mnou se zdál být prázdný a vratký.

Dvanáct let jsem stál u zdi pomalované výjevy, které pro hustou tmu nebylo lze vidět, ale nějakým šestým smyslem je šlo vytušit. Neznámý sprejer tam načmáral celý můj život minulý i budoucí, ale to mi nebylo dáno vědět.

Dokud trval čas mládí, nikdy by mě nenapadlo, že se v dospělém životě budu plácat jako neplavec na hlubině.

 

Matematické klikyháky na tabuli přede mnou odhalovaly mou nahotu.

Pak někdo škrtl zápalkou, v krátkém okamžiku se mi pod horami ukázalo obilné pole s havrany. Vypadalo to téměř jako ten slavný obraz. Sirka však zhasla podobná lidskému životu.

 

Zkoušející se mě tiše zeptal ze tmy, proč si Vincent van Gogh uřízl nehynoucí ostudu uříznutím ucha, ale já nebyl schopen uříznout si pomíjivou hanbu vydáním hlásku, pročež jsem mlčel. Examinátor přešel k důvěrnějšímu tónu: „Vy nevíte, co máte udělat se svým životem, že?“

Nechtělo se mi do složitého vysvětlování, jak jsem promarnil dvanáct let Božího daru, můj úmysl nebyl ani sdílet s ním své plány a ctižádosti do budoucna.

Profesor tedy přikročil k další části zkoušky a zeptal se mě, jaká jsou základní lidská práva. Když ani jediné slovo nepřešlo přes mé rty, vyjmenoval velice mnoho položek sám.

Otázal se mě také, jaká práva má člověk. Moje mlčení však prozrazovalo jedině mou nevědomost a němotu. Řekl: „Člověk nemá žádná práva, jedině umřít ve stanovený čas.“ Zdálo se mi to málo, ale má revolta neslyšně odezněla do tmy.

Učitel dodal ke svému vývodu ještě pár slov útěchy: „Člověk může mít i další práva, jako je právo dojít si na záchod, ale pouze tehdy, dá-li mu tyto nadstandardní výsady Bůh. Všechno ostatní je už jen živobytí právníků,“ dořekl.

 

Najednou se uvnitř mé bytosti něco pohnulo a já promluvil hlasem, který mi nepatřil: „Ale co když se mi umřít nechce?“

Mudrc prohlásil moudře: „Smrt k životu patří a možná přijde čas, kdy se jí sám budeš doprošovat.“

Sotva poslední z těch slov opustilo jeho rty, roztřásl jsem se až ke kořínkům vlasů mé holé lebky. Zachvěly se i moje vzdálené vrcholy, ke kterým jsem chtěl dojít a nevěděl jak.

Tak jsem alespoň chabě zaprotestoval: „Jakou to má cenu od věčnosti nebýt, pak na chvilku pobývat v bolestech a strastech a pak už navždy neexistovat?“

Učenec se rozhorlil jako věrozvěst, kterého chtějí pohané napíchnout na rožeň: „Nestydíš se ani trochu? Bůh ti dal všechno, dokonce i moč ještě udržíš, ale stěžuješ si... Ty vlastně soudíš našeho Pána. Ano, postavils Hospodina před svůj soud. Ty sám jsi však tím velikým hříšníkem a viníkem.“

 

Mistr mi začal nadávat a lát do neznabohů a ateistů.

Zahájil jsem neobratnou obhajobu jako blázen před soudem. Mé chování připomínalo magora, kterého každý vyslechne a nikdo nebere vážně. Můj mistr, zkoušející a inkvizitor v jedné osobě však prohlásil: „Měls jít k horám! To jejich podhůří, bylo cílem tvého životaběhu, stačilo si vybrat vrchol a dosáhl bys všeho... Ty kopce pod horami tam stály jen kvůli tobě. Je mi líto, zkouškou jsi neprošel a nový pokus už nedostaneš...“

 

Zároveň s tím někdo jiný řekl: „Držte huby, chystám se stvořit svět v sedmi dnech.“ Potom onen Neznámý nově příchozí vyřkl slavnostně, jako by to mělo vejít do čítanek: „Budiž světlo!“


6 názorů

Děkuji za návštěvu, Blacksabbath, komentář potěšil.


JJJ....já tohle taky můžu....do rozborky a sborky se nepouštím.....neb mi to nepřísluší a ani to neumím......ale je to zajímavé počtení......*/***************


Děkuji za čtení i za obsáhlý komentář, je pro mě poctou dostat tip od někoho, kdo studoval na matematicko-fyzikální fakultě... 


Kamamura
02. 06. 2021
Dát tip

Tak tohle já můžu, v neomezeném množství, podobně jako lékořici a takové ty malé šlehačkové dortíky! Věta začínající "Examinátor přešel k důvěrnému tónu..." mě docela rozštípala, má to celé silně kafkovský nádech. Vybavily se mi dvě asociace - citát z obskurní počítačové hry Dragon Wars:

"Člověk se rodí ženě v křiku a pláči. A když se dost nakřičí a napláče, tak zase umírá!" (Originál - "The man is born from a woman crying. And when he has cried enough, he dies!" - stučnost angličtiny je někdy geniální).

A za druhé mojí nívštěvu školního psychologa, když jsem studoval matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Bylo mi tenkrát devatenáct, možná dvacet let, s poprvé jsem si z omračující jistotou naplno uvědomil, že jsem naprosto v prdeli. Věděl jsem jistě, že tu školu vlatními silami nemám šanci dostudovat, tyčila se přede mnou jako nestvůrná multidimenzionální saň, ježící se tvrzeními, lemmaty, axiomy a fousatými, brýlatými tvářemi, které unisono pořvávaly: "Proč špiníš posvátnost Chrámu Vědění a Abstraktna svou nemytou negramotností, ty hnído!", k tomu jsem byl beznadějne zamilován do holky, pro kterou jsem byl něco mezi onucí a mluvícím hadrem na podlahu, a kterou jsem nedokázal opustit, byl jsem nevyspalý a unavený z věčných hádek s matkou, která na mě řvala, kdykoliv mě potkala, že už jsem dospělý, a že bych se měl dát dohromady a něco se sebou dělat, a smutný z nepřítomnosti otce, který ač umřel před dvěma lety, mi příšerně pořád chyběl. 

Školní psycholog, nemladý muž s tváří tepající třemi různými asynchronními tiky, kterou zbadatelné vnitřní utrpení a zápas pokrylo hlubokými kaňony a rigoly, mlčky vyslechl můj zpovědní monolog, kývaje občas moudře hlavou. Ten jistě ví, kolik uhodilo, říkal jsem si, ten mi jistě dá nějakou dobrou radu. 

Když jsem dovyprávěl, psycholog ještě ze setrvačnosti několikrát moudře pokýval hlavou, pak se na mě podíval, a zeptal se: "No a co teď hodláte s tím svým životem dělat? Máte nějaký plán, nějaké řešení?"

Zaražen, dlouho jsem mlčel, a pak jsem špitl: "Plán prosím nemám, ale hodně jsem si sliboval od návštěvy psychologa..."


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru