Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

BENJAMIN

03. 06. 2021
10
21
683
Autor
back up

Gregorův syn Benjamin mě nemá rád a zatím mě testuje. Jsem pro něj cizí teta. Paličatě bojkotuje moje úsilí o sbližovaní. Nedělá navenek nic, co by bylo nepřátelské nebo neslušné, ale vyhýbá se mi.

Pasívně agresívní,“ řekl by psycholog.

Chlapec se vyhýbá očnímu kontaktu a pokusům o rozhovor. Časem si vypracoval dokonalou techniku v tom, jak zabránit konverzaci.

Máš hlad?“ ptám se ho.

Nevím,“ odpovídá. Pak se pouští do jídla.

Chutná ti to?“

Já nemám hlad.“

Jeho odpovědi jsou na pomezí provokace, ale tvářím se, že je všechno v pořádku. Ani ne proto, že by mě tak trápil, ale je ještě malý a není to nakonec moje krev, nikdy jsem po dětech netoužila, ani po vlastních a ani po cizích. Beníček je můj velký Kompromis. Je to daň za to, že vlastním jeho otce. Gregor mi prozradil, že děti také nikdy nechtěl, to jeho žena ho přemluvila, tak udělali „negotiation“ a Beníček byl na světě. Pokaždé, když to s kamarádstvím mezi mnou a Benem jaksi nevychází, Gregor mě chce uklidnit a tvrdí, že Ben jenom obyčejně žárlí a že ho to brzy přejde. Jednou se stalo, že se Beník ztratil na celé odpoledne. Viděli ho, jak místo hraní si na hřišti před domem nasedl do neznámého autobusu a odjel. Když jsme ho s Gregorem hledali a zburcovali celou ulici, objevil se náhle ve dveřích. Tvářil se, jako by se nic nestalo a byl překvapený, že ho zahrnujeme otázkami.

Kdes byl?“

Já nevím.“

Jak to, žes odjel autobusem a nikomu nic neřekl?“

Já jsem chtěl.“

Když přicházím domů za tmy, slyším Gregora a Bena buď v kuchyni nebo v koupelně. Dnes bylo ticho a tma, chodila jsem po bytě a opatrně nahlížela. Pak jsem je objevila spící na koberci za hromadou lega. Oba byli otočení směrem k oknu a bylo zřetelné, jak podobný mají profil a skoro úplně stejné, špičaté nosy.


21 názorů

back up
08. 08. 2021
Dát tip

Nemýlíš se :)


Kamamura
08. 08. 2021
Dát tip Aru

Aha, tak to jo, já jsem myslel, že myslíš mě konkrétně. Já jsem si pravda taky zpočátku myslel, že jsou to skutečné postavy, které mi připomněly vlastní životní situace v dětství, a cítěl jsem se taky jako pitomec, když jsi napsala, že to je vymyšlené, ale pak jsem se nad tím zamyslel, a došel k závěru, že jsem sice drobátko naletěl, ale že to není tak důležité. Efekt, který na mě tvoje psaní mělo, dokazuje, že je to dobře napsané. Jestli je to skutečné, nebo ne, je podružné. Moje vzpomínky také nemusí být skutečné, třeba si to pamatuju špatně, nebo lžu sám sobě z nějakého důvodu. 

Tohle je citát z nějakého filmu: "Pokaždé, když si na něco vzpomeneme, tak vzpomínáním tu vzpomínku trochu pozměníme, takže jak stárneme, stanou se nakonec z našich nejhorších a nejlepších vzpomínek ty největší lži, kterým ale bezmezně věříme" - to je docela slušný postřeh, ne?

Když si totiž nemůžeme být jisti ani vlastními vzpomínkami, které nás vpodstatě definují (samotný koncept našeho "já", naší identity, je možný jen díky vpomínkám, které si pravidelně přehráváme), tak je koncept skutčnosti možná mnohem vratčí, než na první pohled vypadá.

Jsem chtěl tedy říc. Možná se ale mýlím. Pravděpodobně se (jako obvykle mýlím). Nevím. 


back up
08. 08. 2021
Dát tip

Ne, nedokážu odpovědět :)

Jen jsem vysvětlovala, že nejde o deník, protože mnozí tak reagovali.


Kamamura
08. 08. 2021
Dát tip

back up - sorry, měl jsem takovou menší pauzu/dovolenou, a tak jsem utekl od nedokončené diskuze. Říkáš "smyšlená" miniatura - je to vůbec tak podstatné, jestli je "smyšlená" nebo "skutečná"? Gregor, Benjamín, Michal, a další postavy, četl jsem toho od tebe už víc (a neumím citovat tak přesně, jak bych chtěl), ale v Tvých prózách je patrná určitá, zdá se pečlivě dodržovaná konzistence - stejné postavy mají stále stejné rysy, zažívají podobné situace, a Tvůj vnitřní svět vykreslený těmito prozaickými útvary má podobně konzistentní atmosféru, charakteristické rysy a dynamiku situací, které jsou čtenáři demonstrovány. Není to snad právě ona konzistence, která nás ujišťuje o tom, že "skutečná" skutečnost je skutečná právě proto, že je tak konzistentní - každé ráno po probuzení máme to samé tělo, ty samé vzpomínky, jsme stejně mladí/staří, hubení/tlustí, bohatí/chudí, nemocní/zdraví, máme stejnou podobu v zrcadle, stejné oči, vlasy, hlas, a další charakteristiky?

Jenže pokud je něčí próza nebo poezie, nebo třeba i malířský projev podobně konzistentní, jak pak poznat, že není skutečný? Bylo skutečný věčně krásný Dorian Gray, nebo jeho magický portrét, nesoucí skutečnou podobu jeho činů? Byl skutečný čínský ministr, kterému se zdálo, že je motýlem, jenž poletuje z květu na květ, nebo motýl, kterému se zdálo, že je čínským ministrem? A naopak, co když se člověk jednoho dne probudí nemocný, ochrnutý, popálený, nebo třeba starý? Já jsem třeba před třiceti lety nevypadal špatně, když jsem se ráno budil, a dnes se budím starý, tlustý a ošklivý. Jsem proto snad méně skutečný? A co třeba Řehoř Samsa z Kafkovy Proměny, který se jednoho dne probudil jako obrovský brouk? Byl méně skutečný kvůli tomu, že se stal najednou broukem, nebo kvůli tomu, že byl od Kafky "smyšlený"? A jestli byl méně skutečný, protože byl smyšlený, proč máme tedy neodbytný pocit, že by se taková věc klidně mohla stát nám, když už tedy ne v doslovném, tak třeba v metaforickém slova smyslu (hmyzí charakteristiky by třeba mohly být podobenstvím na stárnutí, nebo duševní úpadek, tedy změnami, kterými prochází mnoho velmi skutečných lidí?) A i když opravdu přesvědčivě uvěříme, že před podobnými věcmi jsme v bezpečí, proč tedy má ten příběh takovou sílu a je tak slavný, přestože je smyšlený, proč je pořád tak relevantní?

Dokážeš na podobné otázky odpovědět? A pokud ano, jsi si opravdu jistá, že správně, a odkud bereš onu jistotu? A pokud ne, co je potom skutečnost, a co je fikce?

...

He? ;-)


K3
07. 06. 2021
Dát tip

Jarmusche mám rád i já. Jen k tomu rozmazlování. Když jsme tuhle byli s vnukem v hračkářství, chtěl ten největší a nejhroznější samopal. Nedostal ho a řval. Tak jsem na něj zařval taky a on si uvědomil, že nemůže mít všechno. Jinak je samozřejmě rozmazlujeme taky. 


back up
04. 06. 2021
Dát tip

Já jen doufám, že všichni zúčastnění chápou, že se nejedná o deník, ale o smyšlenou prozaickou miniaturu. Jsem překvapená, že tyhle moje miniatury tolika lidem něco připomínají. Jo, a díky.


Aru
04. 06. 2021
Dát tip

Blaka jsem asi četl, je mi to povědomý, samozřejmě ne v originálu, já se chytil němčiny z nerozumu dětsví (který blázen by se chtěl učit takový jazyk? pokud by nebyl dítětem) v době kdy jsem se v mladické nerozvážnosti obdivoval těm nasládlým, opěvujícím veršům lásky a bukolické přírody

teď se mýlíš Kamamuro, těžko může radit druhému někdo, kdo žil celý život ve zlatých slunečních pálácích, naopak ten kdo kračí tmou pod paprsky měsíce zná lidské smutky a tím může být i jejich rádcem. pak introverti umějí pozorovat a raci, to je děsná banda radilů, ti už obsadili všechny ty ženský časopisy a myslím, že hromada psychologů, psychiatrů, - pokud nebyli schopni se probít v jejich řady, tak jim minimálně dělají pacienty.

Mrtvého muže jsem viděl, myslím že to na mě zanechalo dojem zvláštně poutavého filmu, nebo něco takovýho, už je to taky řada let, teda neviděl jsem to v 95 roce, to zase ne, ale dávno to je

 


Kamamura
04. 06. 2021
Dát tip

Aru - nechci být psycholog, fakt ne, teď si zas říkám, že jsem byl tady na Bakupku moc přísný, že jsem se v tom příběhu (neprávem a nesprávně) poznal a naprojektoval sám sebe do malého Benjamína, že to je třeba všechno jinak, Benjamín je hodné, spokojené, šťastné, jen trochu méně čitelné dítě, a jsou s Bakupkou a Gregorem jedna ruka, šťasní a spokojení, jako rodinka z reklamy na čokoládu Milka, a jenom já, věčný kverulant, vyvádím a kalím jinak průzračně čistou vodu.

 

Pochybnost, výčitky, nejistota, vnitřní rozháranost, neutěšenost a neutěšitelnost, to jsou znamení bludného rytíře - jako Ťapšlap se halím těsněji do omšelého krzna, třesouce se neexistující zimou, která mi i v nejparnějším létě způsobuje příšernou bolest kloubů, hlavně kolen, posouvám si opasek s mečem výše, aby mě netloukl přes stehno, pobízím věrnou, vyhublou herku, a nořím se hlouběji do neprostupného lesního hvozdu, který, jak víme, je metaforou pro neprobádané hlubiny temné lidské duše. 

"Every night and every morn,

some to misery are born.

Every morn and every night,

some are born to sweet delight.

Some are born to sweet delight,

some are born to endless night..." - William Blake

.. ale co to vyvádím, tady jsem přece na českém serveru, mezi generací, co měla místo "angliny" ve škole ruštinu, takže česky:

"Každičkou noc a každý den,

je někdo k bídě narozen.

Každičký den a každé noci,

je jiný zrozen k slasti žhnoucí.

Někdo je zrozen k slasti žhnoucí,

a někdo zase do tmy tmoucí..." - William Blake

Sorry, improvizovaný překlad, inspirovaný ostatními, co jsem ale našel na netu má mizerný rytmus a jsou to jen torza (chybí poslední dva řádky). Ten citát se mi strašně líbí, už léta, připadá mi (jako všechny "dobré" citáty, hehe). že je o mě ;-) Chtěl jsem ale říci, že my, co cestujeme věčnou tmou, bychom neměli dělat psychology a neměli radit ostatním, jak žít, když naší cestu lemují samé tragédie, dramata a vypárané mrtvoly (teď přeháním, to je zas ten Kurosawa). 

V tomto kontextu se podívej (jestli neznáš), na Jarmuschův černobílý film "Dead Man" - "Mrtvý Muž" z devadesátých let. Verše Williama Blakea jsou ústředním motivem tohoto podivného, pomalého, atypického westernu (je to existenciální pecka!), podbarveného kytarou Neila Younga, jehož hlavní hrdina se jmenuje právě William Blake (Johnny Depp), a na jeho pouti mezi životem a smrtí ho provází domorodý, strašně tlustý indián Xebece ("Ten, který mluví a mluví, aniž by cokoli řekl"), kterého hraje Gary Farmer (kamarádi, kterým jsem ten film pouštěl, volali - "jé, ty vypadáš přesně jak ten indián! - teda neuraž se, jako" - proč bych se urážel, pro mě je to pocta, Gary Farmer je skvělý herec a majestátní kolos), opak Vinnetoua a všech indiánských stereotypů z klasických "kovbojek", a ten si myslí, protože se mu bizarní shodou náhod dostalo klasického britského vzdělání za oceánem, že onen William Blake je skutečně ten mrtvý básník, co složil mnou citované verše (které ve filmu také zazní, kromě jiného), a že se reinkarnoval, aby teď psal svou poezii krví v divokých, absurdních přestřelkách, které dvojice protagonistů zažívá. 

Tak jestli's neviděl, tak to MUSÍŠ ;-) vidět, a pak si o tom popovídáme, a řekneš mi, co si o tom filmu myslíš, jo? Placáka na to?! ;-)

A ty mi Bakupko promiň, balím svou veteš, své harampádí a mizím, už nebudu zlý a nebudu tu zaclánět, ať vám do s Benjamínkem a Gregorem všechno šlape, a ať to připomíná Svěrákovy dobromyslné dovolenkové odbočívárny, a né ty Kurosawovy masakry, co mám celý život já...


Jamardi
03. 06. 2021
Dát tip

Taky si myslím zřejmě to co Kočkodan. Když řekne, že nemá hlad a přesto se pouští do jídla, tak chce dotyčné udělat radost. To mě připomíná jednu známou, která vykládala, že jí  manžel ani synové jídlo nikdy nepochválí a že ji to mrzí, ale že vždycky všechno snědí.  A že když se dřív ptala, tak jenom něco zahučeli a tak se teď už neptá. :)


Kočkodan
03. 06. 2021
Dát tip Jamardi, back up

 

Kočkodan: „Líbilo se mi to.“

 

Back-up: „Jak to, žes chválil a veřejně to tady všem řekl?“

 

Kočkodan: „Já jsem chtěl.“

 

 

 

(smajlík majitele asi spíše tupého nosu)


Aru
03. 06. 2021
Dát tip

Kamamuro, člověče nechceš nastoupit na dráhu psychologa, docela bych se podíval, jak ti to jde, čistě ze studijních pohnutek :)

fakt pěkně jsi to napsal ;)


Kamamura
03. 06. 2021
Dát tip Aru

Evženie - Já to vidím naprosto opačně. Jak třeba v Anglii nebo v USA se často děti chovají podle našich měřítek jako "spratkové", i Číňané díky donedávna prosazované politice jednoho dítěte také svoje jedináčky nemístně rozmazlují (takovým dětem se pak říká "Malý Císař"). 

Nicméně rozmazlované dítě pak má zdravé sebevědomí, je asertivní, a dokáže si říct o zvýšení platu, a oplývá správnou drzostí v kapitalistické volnotržní rvačce o zdroje, území, sexuální partnery a lukrativní džoby. 

Pokud stojíme skromně ve frotně, až na vás přijde řada, jak nás učily komunistické učitelky-psychopatky, Babizna Boženy Němcové nebo pan farář, tak také můžeme zjistit, že na nás řada nedojde nikdy, a my umíráme pak v malém, studeném kamrlíku, opuštění, bez groše, bez řádné zdravotní péče a důchodu, a ještě v opovržení, protože heslo pravicové, volnotržní doktríny je - každý si za svůj osud může sám, a když sis neurval z majetku bližního svého, dokud bylo Klausozhasnuto, tvoje chyba. Naše generace je trvale postižena bolševickou výchovou "ke skromnosti a pracovitosti" - jak někdo projevil cokoliv individuálního, měl jiný účes, zasmál se, nebo něco načmáral na lavici, přiskočil vychovatel, a tu máš záhlavec! Já bych ale neměl to srdce vlastní potomstvo mrzačit podobným způsobem. Na dceru jsem nikdy ruku nevztáhl (a děsím se jen té představy), a hlas jsem zvýšil jen výjimečně, naposledy, když jsem jí viděl olizovat nůž. Kritiku si šetřím jen na vážné věci a nechávám jí žít, a na oplátku mě v podstatných věcech vždy poslechne, má výborné známky a zatím s nějsou problémy. Ale kdo ví - třeba z ní vyroste další Čingischán - u dětí nikdy nikdo nic neví dopředu, a kdo tvrdí, že ano, ten si něco nalhává. 

Děti nejsou pitomci. Beníček z příběhu výše dělá přesně dojem dítěte, které si intuitivně jasně uvědomuje, že je nechtěné, a roste v něm vztek. Takové dítě dlouho neví, kam svůj rostoucí vztek nasměrovat - nemá logický aparát a zkušenosti k tomu rozeznat, že třeba jeho učitelka je psychopatka, nebo že pan farář káže vodu, ale sám pije víno. Jednou na to ale přijde, a o to bude jeho hněv strašnější. 

Už to, jak vypravěčka příběhu objektivizuje a odlidšťuje okamžik porodu, je podezřelé - prý byla "negotiation" a Beníček byl na světě - jak konkrétně? Přinesl ho čáp, donosila a porodila ho sousedka dobrovolnice, nebo sestoupil duch svatý a Beníček se zrodil z panny, zatímco tatínek měl moc práce s tesařováním křížů pro spřátelené římské legie? Nevíme. Zřejmě je to něco, na co vypravěčka vzpomíná nerada. Možná to souvisí s tím, že vlastně děti nikdy nechtěla (já to znám, já jsem na tom podobně, taky jsem udělal kompromis).  Podobně jako nejdříve bylo slovo (Logos), a pak bylo světlo, a pak celý svět, tak v našem příběhu byl nejdřív kompromis, a pak kde se vzal, tu se vzal, Beníček, který ale zjevně není padlý na hlavu a uvědomuje si, že přišel na svět za poněkud jiných okolností, než ostatní děti.

Ví, že dospělí jsou silnější, a že prát se s nimi přímo by vedlo k porážce, a tak v duchu Sun Tzuova "Umění války" se snaží nejdříve poznat sebe a své nepřátele - a oslabit jejich inherentní převahu obratným manévrováním - ten dialog o jídle je ekvivalentem velmi obratného manévrování ve složitém terénu. 

Rozhodně nesouhlasím s Gregorem, že to "brzo přejde", to je spíš zbožné přání, než střízlivé hodnocení situace. Neurobiolog docent Koukolík píše, že charakter dítěte se utváří v prvních šesti letech života - co se v té době to EPROM našeho podvědomí zapíše, to je těžké až nemožné později vyškrábat nebo změnit. Nedostatek rodičovské lásky, ať již skutečný nebo domnělý (třeba díky nešikovnému projevu) poznamená člověka na celý život - nejistotou, kompulznivním hledáním nějaké skupiny (církve, fotbalového družstva, gangu, atd.), která by člověku chybějící pocit bezpečí funkční rodiny suplovala. 

Nejsilnější potřeba člověka totiž není jídlo, sex, ani moc nebo bohatství, nejsilnější je potřba bezpečí, a dítěti pokytují pocit bezpečí jeho rodiče. Pokud se dítě doma v bezpečí necítí, bude se cítit ohrožené, vykořeněné nebo zmatené celý život. Celý život bude hledat něco, co pochopitelně nebude principiálně moci najít. 

Vím to velmi dobře - sám jsem byl takové dítě. 


annnie
03. 06. 2021
Dát tip dievča z lesa, K3

Velmi pěkně napsaný, plastický i upřímný a jemný. Moje zkušenost: všechna láska a trpělivost, kterou dětem dáme, když nás neberou, se jednou vrátí. Tip a.


K3
03. 06. 2021
Dát tip annnie, blacksabbath

To je skvěle npsané. Opravdově. Děti jsou takové, hledají cesty, vyčkávají na ten správný okamžik, až vycítí že ho ten druhý začíná brát. Je to oboustranné. My jsme si děti vždy přáli a jedna z mála věcí na kterých jsme se schodli byla, že kdybychom nemohli mít vlastní, vzali bychom si z děcáku.


Evženie Brambůrková
03. 06. 2021
Dát tip blacksabbath

Chování některých dětí, které jsou přesvěčovány, že mohou vše, protože jsou nedotknutelní, mne uvádí v pokušení je nakopnout. Nejprve bych ale asi inzultovala rodiče.  Jsem ráda, že nejsem mladá.

Zní to nepěkně, ale když pak vidím ty arogatní spratky v namakaných autech od zazobaného papínka, necítím se úplně v klidu z let příštích, kdy jich bude víc a víc. 

Nejsou to všichni mladí, spousta má rodiče se zdravým rozumem.


Kamamura
03. 06. 2021
Dát tip

Nic si z toho milá Bekapko nedělej. Třeba toho Benjamínkova tatínka taky nemáš na krku napořád. Někdy jsou některé vztahy pro jistotu, kdy by se něco, tak aby zbylo něco jiného.

Prostě taková jakoby záloha, jestli mi rozumíš... Jako když já třeba nainstaluju dva stejné servery, aby když jeden shořel, tak aby zůstal aspoň ten druhý. A když shoří ten druhý, tak mi zůstane ten první. Problém je když shoří oba dva - to pak člověk musí všechno obnovit ze zálohy, neboli z Backupu, a dát to dohromady než kohout zakokrhá a probudí se mu zákazníci.

Dobré je taky nedávat oba dva na jedno místo, třeba do stodoly - pokud je ten druhý třeba ve sklepě  a shoří stodola, dá se pořád nějak existovat. 

Kouzelník Mumlava také vložil svoje srdce do vejce, které dal do zlaté truhly, kterou zakopal na dalekém ostrově a námořníky, kteří jí vezli, proměnil v krkavce. Když ho pak inkvizitoři na žebříku lehtali na břiše žhavou podkovou, Mumlava necítil nic než šimrání a ještě se inkvizici vysmál.

Ale to už jsme odbočili...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru